Proč závody ve zbrojení vyhraje Čína

Analýza Why China will win the arms race vyšla na serveru Unherd 12. května 2025. Bez paywallu ji publikoval server Strategic Culture Foundation 14. května 2025.

Akciové trhy už tyto technické společnosti ocenily vysokými cenami. Ale AI si urvala vysoké ocenění i v komunitě americké zahraniční a bezpečnostní politiky: změní to povahu válčení mnohem rozsáhleji, než jakákoliv jiná inovace, jakou jsme během svých životů zažili. Neblaze proslulá Strategická obranná iniciativa Ronalda Reagana, též známá jako Hvězdné války, selhala, protože staré technologie nemohly poskytnout potřebnou přesnost. Ale AI z toho může udělat realitu a Amerika má obavy, že by se v tom Čína mohla stát první.

Amerika se ale strachuje i o to, že by mohla získat vedení v AI vybavených dronech. O dronech uvažujeme jako o moderních, ale i ty používané v Rusko-Ukrajinské válce pořád ještě potřebují operátora. Tak si představte, kdyby jedna strana měla k dispozici drony řízené AI? Západ a NATO mohou být se svými současnými rychle zaostávajícími vojenskými kapacitami spokojeni. Ale válčení za pomoci AI, to je už úplně nová hra.

A Čína se už prodírá dopředu ve dvou oblastech, které se ukazují být kriticky důležité. Tou první jsou dodávky energie, které jsou nezbytné k pohonu ohromných datových center AI. Západ by si měl dělat starosti se samotným rozsahem rozšiřování čínských energetických kapacit. Jen pro obnovitelné kapacity Číny je do roku 2030 určen cíl 2 461 gigawattů. Odpovídající čísla pro EU a USA jsou 1 100 a 500 gigawattů. Pro Čínu přijde značný vzestup z obnovitelných zdrojů jako největší světová hydroelektrárna v Tibetu, která bude mít energetickou kapacitu zhruba jako má dnes celé Německo. A to jen z jedné hráze. Přičemž přehrada v těch cílových číslech ani není zahrnutá.

AI zběsile lační po energii. Jak automobilový průmysl teprve nedávno zjistil, elektromobily nejsou jen vývojem, jsou už odlišným produktem. To samé platí i pro cokoliv založeného na AI. Německý Rheimetall je impozantní výrobce munice a tanků. Dělají nejlepší tanky na světě. Jsou ale ze staré školy, je to taková heavymetalová verze obranného průmyslu. Nechtěl bych být v jednom z nich, až na ně zaútočí roj AI řízených dronů.

A spolu s tím, jak Čína kráčí vpřed, absurdní evropské regulace ochrany dat a AI v podstatě kriminalizují rozvoj business sektoru, který je pro 21. století tím nejdůležitějším. Financial Times hlásil, že britským vojákům brání v používání rušení signálů na bojišti porušující GDPR. Evropané obecně nemají ani ponětí, jak sami sebe svou absurdní posedlostí ochranou dat poškozují. A nedochází jim, co to dělá s jejich bezpečností. V pozlacených zahraničně politických salónech evropských metropolí toho o AI-dronech nebo o systémech AI-střel se satelitní oporou moc neuslyšíte. Jakoby AI musela být ve vesmíru západní zahraniční politiky teprve vynalezena.

Čína má zatím více energie, než máme my, lije značné peníze do AI a sama sebe nedohání regulacemi k úhynu. Vezměte si 5G. Zatímco Evropané nevědí, co s tím, Číňané už vyvíjí 6G, tj. technologie, které je třeba zvládnout pro průmyslovou komunikaci příští generace.

A to je druhá kriticky důležitá oblast, v níž Čína exceluje, průmysl špičkových technologií. V Americe a v Británii převládá názor, že sofistikovaně rozvinuté země by měly přejít ke službám a nechat tovární výroby rozvíjejícím se ekonomikám, jako je Čína. To je povídačka, kterou jsme se až příliš dlouho chlácholili. A patří k těm, kterým obzvláště ekonomové nerozumí. Myslí si, že je efektivnější nechat Čínu dělat všechen zpracovatelský průmysl, USA nechat ve specializaci na špičkové technologie a finance a Evropu ponechat jako muzeum. Spolu s tím jsou přezíraví jak k těm voličům, kteří chtějí skutečná pracovní místa, tak k povaze zpracovatelského průmyslu 21. století i k bezpečnostním obavám.

Ironií v tom je, že USA ekonomice AI služeb rozumí jako nikdo jiný. A stejně tak svět vedou i ve výzkumu. Čína je však zvládá dohánět, protože všechny ty technologie jsou open-source. Jak otevřeně přiznal jeden anonymní zaměstnanec Googlu: „Nemáme žádnou neproniknutelnost a nemá ji ani OpenAI.“ Ani USA ji nemají. To není svět tajných algoritmů nebo průmyslových patentů. Vstupní náklady jsou nízké – vše, co potřebujete, je pár stolních počítačů s dobrými grafickými kartami. Každý se může přidat. Ve starém světě technologické vedení znamenalo, že USA jsou roky před konkurencí. Bývávalo.

Hrozba z Číny je však rafinovanější než jen jako opisování našeho domácího úkolu. Jsou na tom lépe v produkci a v hromadném nasazení. Ředitel Apple Tim Cook před lety řekl, že jeho společnost si Čínu pro výrobu nevybrala kvůli tomu, že je levná, ale protože je v tom dobrá. Podobně postavil Elon Musk svůj hlavní výrobní závod v Německu, protože tam vědí něco o tom, jak se vyrábí. Jsou v tom ale i zádrhele, které tam v poslední době objevil, stejně však uznává jejich dovednosti. A ač už ekonomický model technologicky běžného zpracovatelského průmyslu Německa nefunguje, pořád mají v Německu a v dalších evropských zemích dovednosti, které mohou USA prahnoucí po re-investicích do výroby využít.

Ač USA prahnou po návratu zpracovatelského průmyslu do své domoviny, musíme si ujasnit, že to neznamená návrat k těm samým pracím v montérkách, o které jsme přišli v Rezavém pásu. Půjde o výrobu prováděnou roboty, ne lidmi, a se servisem od robotů. Není to o pracovních místech. Je to o schopnostech.

Aby USA ty schopnosti získaly, potřebují spojence. Bidenově administrativě se pomocí Zákona o omezení inflace povedlo nalákat Evropany, aby se přemisťovali do USA. A Trump zkouší to samé pomocí své o dost drsnější politiky tarifů. Prostředky se liší, cíle jsou však nakonec stejné – přimět evropské společnosti investovat v USA.

Pochybuji však, že Trumpovy tarify přetvoří USA na lokomotivu Průmyslu 4.0 schopnou konkurovat Číně. Pekingu trvalo 30 let, aby se vyšplhal z pozice před-průmyslové ekonomiky na místo, kde je teď. Energie a zpracovatelský průmysl jsou tím, na čem v závodech ve zbrojení v tomto 21. století záleží. A Čína má v obojím náskok až tak, že je za obzorem. Jedinou šancí USA v této soutěži je vybudovat chytrou alianci. Schůzky v Rijádu se k tomu hodí. Ale ještě jsem neslyšel průchodný plán, který by nám řekl, odkud bude to know-how pro zpracovatelský průmysl pocházet.

Wolfgang Münchau (* 1961) je německý ekonomický novinář, známý jako hlavní evropský komentátor deníku Financial TimesČesky. Původně studoval matematiku na Fernuniversität v Hagenu. V Reutlingenu získal titul Master of Business Administration a na City University London absolvoval MA studia mezinárodní žurnalistiky. Koncem 80. let se stal novinářem v britském deníku The Times, pro který pracoval jako zpravodaj v Bruselu a ve Washingtonu. V roce 1999 spoluzakládal německou redakci tohoto deníku – Financial Times Deutschland a stal se na dva roky jeho šéfredaktorem. V roce 2006 založil agenturu EurointelligenceČesky, která se věnuje ekonomickým analýzám eurozóny. Píše týdenní sloupek o evropských ekonomických záležitostech, který publikuje v denících El PaisČesky a Corriere della Sera. Publikuje rovněž v DL NewsČesky, The SpectatorČesky, European Council on Foreign RelationsČesky, The New Statesman a dalších.