Přemysl Janýr napsal esej Proč nekradeš, aby vysvětlil lidské altruistické a etické chování, které se nezdá být zase tak docela samozřejmé, a zda jeho automatické vyžadování neslouží jako nástroj nějakého cíle, který nemusí být zcela altruistický.
Na začátku autor uvádí příklady, jak nesnadné je orientovat se v tom, co je vlastně správné. Když dva dělají totéž, není to totéž. Když někdo krade, je to přípustné, ale u druhého nikoliv. Příklad banky, které škoda nevznikla, když si klient vybral z automatu více než měl na účtu, když mu tím vlastně peníze půjčila na vysoký úrok, ale on byl odsouzen soudem za krádež.
K tomu bych ještě přidal daleko viditelnější krádeže pomocí klamavé reklamy a vůbec obchodníků a překupníků, kteří využívají současnou situaci zaviněnou covidem a problémy s dodávkami k neoprávněným ziskům.
Autor se ptá: Podle jaké etiky se řídí společnost, která nerozpozná krádež?
Já bych doplnil, že třeba rozpozná, ale není schopna proti ní nic udělat.
V kapitole Štěstí a Dobro autor rozebírá chápání štěstí a dobra v historii, počínaje starořeckou filosofií a zdůrazňuje, že etika je nauka, jak štěstí dosáhnout. Ve výsledku tohoto myšlení areté je všestranná fyzická a duchovní dokonalost, obzvláště občanská a morální. To převzali Římané. Štěstí potom nahradila ve středověku křesťanská poslušnost.
Zde bych namítl, že člověku vždy šlo o totéž. V rámci dosažení dobrého života bylo nutno něco obětovat, buď práci, námahu, nebo křesťanské půsty a modlitby. Protože lidé se nemění ve své podstatě, zůstává tento problém rovnováhy života v každé době. Každý ví, že štěstí přichází po nějaké práci, po pracném dosažení cíle. Tento přirozený princip, který nelze obejít (víme, že snadno nabyté štěstí rychle skončí v nudě) obsahuje i Zarathuštrova dualita dobrého boha Ahura Mazdy a zlého Arimana. Základním etickým principem se stal boj Dobra proti Zlu.
Přesto, že filozofické systémy jasně směřují k rovnováze nepříjemností a příjemností, generace myslitelů si dobrým životem lámaly hlavu, aby se nepříjemností zbavily. Autor uvádí, že štěstí mělo být náboženskými systémy i vnucováno, alespoň dokud šlo o šíření křesťanské lásky hubením pohanů, muslimů, kacířů a čarodějnic, a dokonce i válkami mezi křesťanskými konfesemi. Tuto vsuvku bych považoval za odbočku od problému, protože války byly vždy a měly různý účel a mnohdy se ideologie stala jen záminkou k vraždění a ukradení majetku a prostoru jiným.
Dobro bylo hledáno vždy, málokdy obecně, spíše ve vztahu k lidským vazbám a společenským útvarům. Autor zmiňuje Emanuela Kanta a jeho kategorický imperativ: jednej vždy tak, aby maxima tvého jednání mohla být kdykoliv povýšena na obecný princip. To je ovšem spíše společenská norma. Utilitarismus je snaha o obecné dobro. Vše to má podobu společenských norem v sociocentrické společnosti. Jestliže se společnost vnitřně konsoliduje, neznamená, že není útočná a zlá navenek. Zlo válek nekončí.
Nová situace už nastává jiným rčením E. Kanta: člověk je vždy sám konečným účelem, nikdy není prostředkem k účelu (jednodušeji: člověk je účelem sám o sobě). Je vyzdvižen člověk jednotlivec. Nastává problém zařazení člověka do kolektivu. Dříve stačilo, když poslouchal normy i nadřízené lidi, kteří se starali o dobro. Dnes už má sám práva, která musí společnost dodržovat vůči němu. Autor připomíná Všeobecnou deklaraci lidských práv a celý soubor dohod o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech jedinců. Autor tento obrat připisuje nové době nazývané neoliberalismus. Já bych to tak nenazval, uvedené normy vznikly před vznikem neoliberalismu. Avšak bohatnutí všech přináší liberální ekonomika nepochybně a tím řeší i třídní problémy. Etické problémy se řeší mimo ekonomiku a nárůst nových ideálů přináší spíše ideologická platforma nazývaná neomarxismus snažící se řešit práva znevýhodněných menšin sexuálních, národnostních, zdravotních, rasových, dokonce k ženské většině. Princip politické korektnosti se snaží nahradit výrazy a obraty, které by mohly důstojnost druhých zpochybňovat, neutrálními – občas autoritativně a s docela bizarními závěry.
Autora bych doplnil ještě úvahou o podstatě těchto jevů. Především v této době nastává přechod od sociocentrického myšlení k egocentrickému, což autor sice komentuje, ale já v tom vidím velmi zásadní změnu paradigmatu. Ztrácí se rodinná solidarita a identita s národním celkem, jednotlivec je modlou, jehož přání mají být plněna jako práva. A to i politickou korektností, která je předsálím pro totalitu. Zatímco sociocentrický princip založený na sounáležitosti lidí podporuje demokracii, egocentrický princip, proto, že zavrhl společnost jako důležitou, se vzdal kolektivních ctností (sounáležitosti, jednoty, věrnosti, úcty apod.) a zavedl chaos vyznačující se deformací názvů společenských jevů a šíleným strachem z kolektivního myšlení. Dnes je tato nenáležitost k národu vysoce ceněna politickými aktéry hlavního proudu.
V kapitole nazvané Emoce se autor zabývá lidskou reakcí na ohrožení druhých. Jak zareaguje člověk v rozporných situacích, když musí obětovat jednoho člověka ve prospěch celku? Příkladů udává několik. Dokonce to rozvádí do kritiky liberální praktiky, že lidé pracují pro dobro kapitalisty, ale zároveň vzniká i dobro všech. Toto dobro všech je ovšem vykoupeno vícenásobným dobrem onoho kapitalisty. Autor si všímá, že zákoníky počínaje čtyři tisíce let starým sumerským zákoníkem z Ur-Nammu, přes tři tisíce let starý Chammurapiho zákoník či dva a půl tisíce let staré Desatero zapovídají stejné skutky jako český trestní zákon z roku 2009 – vraždu, loupež, krádež, ublížení na zdraví, křivé nařčení. Přírodní národy mají obdobu těchto norem. Co to znamená? Autor to příliš nevysvětluje, já bych to měl za důkaz, že lidská podstata je nezměnitelná, nemění se ani vývojem. Člověk je stále stejný. Normy mají význam ovšem jen tenkrát, pokud jde o kolektiv. Vychází z lidské antropologické konstanty – sounáležitosti. Zároveň ovšem musí být odměna pro osobní nasazení pro společnost, alespoň ve všeobecné úctě, která je mnohdy důležitější než peníze. Zároveň je důležitá spravedlnost. Nikoliv rovnost, ale to, co společenské normy považují za rovnováhu. K tomu bych se přidal ještě zdůrazněním trestu jako dosažení rovnováhy v poškození, aby pomsta byla zbytečná.
Autor vidí druhou stránku kolektivního života, a to je uzavření kolektivu do kolektivních emocí, které jsou potom snadno namířené na jiné kolektivy, se kterými vznikají rozbroje a války. Nepřítel není rovnocenný partner, ale škůdce postrádající znaky lidství, nelze s ním mít slitování. Válka vzniká mnohdy z malicherných příčin, protože je to emotivní záležitost. Autor v této kapitole připravil otázku pro pokračování eseje. To jsou kolektivní emoce, které jsou pro kolektiv prospěšné, nebezpečné ovšem pro cizí kolektivy.
Než se přiopraví otázky pro závěrečné shrnutí, je zapotřebí ještě v kapitole Status promluvit o ocenění osoby v kolektivu, úcty k vůdcům a vůbec kolektivní ctnosti. Autor píše:
Statutární soutěž probíhá v rámci tlupy zpravidla v ritualizované podobě podle zavedených pravidel. K fungování a kohezi patří, jejím smyslem je stabilizace vztahů, výběr vůdců i přednostní reprodukce zdatných jedinců. Zároveň jsou však ambice podřízeny sociální kontrole. Rovnováha mezi osobním přínosem a oceněním je samozřejmá, a i méně zdatní naleznou přiměřené uplatnění a uznání. Solidarita a jistota, že nebudu vyloučen, patří k předpokladům sociální koheze. Ke skutečné polarizaci dojde v přehledném prostředí a vzájemné závislosti zřídka, ani pak však nezbývá než deeskalovat a rovnováhu obnovit – anebo se rozdělit a tlupu reprodukovat. Některá společenství tak stabilně fungují tisíce a desetitisíce let.
Autor velmi dobře popisuje vynucování respektu u společností, které jsou strukturované nebo narušené chaosem pravidel. Vznik rasových předsudků je narušení rovnováhy, snaha o uchvácení výhod jednou skupinou. Vznikají ideologické iluze, mimo jiné rasové teorie mající potom velký význam v situaci, kdy dominantní rasa se cítí ohrožena a svádí svoji bídu na přítomnost jiných ras. Autor správně uvádí, že deprivace celých společenství může mít až globální následky:
Mussolini, japonská generalita i Hitler založili svůj vzestup na příslibu obnovení důstojnosti a mezinárodní prestiže svých pokořených národů. Také zločiny vyhnání Němců pramenily z pocitu pokoření v protektorátním období.
V této kapitole je tedy naznačen problém společenského statusu, který nemusí být zcela rovný, jak hlásají liberální společnosti.
Na konci kapitoly zdůrazňuje autor polarizaci postmoderní společnosti. Růst sociální nerovnosti je v důsledku neoliberálních změn. Chudí chudnou a bohatí bohatnou. Vzniká velmi bohatá vrstva globální aristokracie, která začíná ovládat západní civilizaci.
Já bych ovšem dodal i svůj názor, že vznik globální aristokracie je nebezpečný především průnikem těchto obrovských peněz do politiky a ovlivňování kultury národů, méně už tím, že by snad se vracela někdejší chudoba chudinských a dělnických čtvrtí, naopak se dá říci, že rostou sociální zajištění, že celé obrovské skupiny obyvatel nikdy nepracovaly, a přesto se uživí z podpor. Domnívám se, že spíše nastává jakási degradace celých skupin lidí tím, že se od nich práce nevyžaduje a oni nejen pracovat neumí, ale i ztrácí svoji lidskost, protože určitá životní zátěž je nutná pro následný pocit štěstí, které tito lidé nikdy nepoznají a degradují v duševní a biologické ubožáky.
Kapitolou Identita pokračuje autor v myšlence zdrojů společenské jednoty a souladu cílů. Předesílám: Jak už bylo zmíněno v kapitole Emoce ohledně společenských emocí, je identita určitě jednou z nich a tento výraz nám umožňuje lépe rozlišit emoce k jednotlivci, zatímco identita jsou emoce k celku, a to k celku určitému a přirozenému a tím je národ nebo stát.
Autor píše: Druhým problematickým emocionálním vzorcem je dualita naši – cizí, samozřejmost, kam patřím, za koho a proti komu jsem připraven bojovat. V životě tlupy takové úvahy nedávají smysl. Příslušnost je jednoznačná a všeobjímající – předkové, příbuzenství, jazyk, tradice, božstva, technologie, sídlo, území, to všechno jsme my. Každá další tlupa jsou oni. Autor to za identitu nepovažuje, protože tento druh emoce je samozřejmý a nikoliv dobrovolný. Identita je prý dobrovolná.
Já bych považoval tento druh identity v tlupě za velmi silnou emoci, která je podpořena těžkou situací s obživou a nutnost spolupráce bez nějakých výjimek a výmluv. Platnost norem za absolutní a úcta k vůdci za nezpochybnitelnou. Vlastně je to takový vzor identity, který se vždy vrací, když i moderní společenstvo je ohroženo. Nevidím rozdíl mezi identitou někdejší a dnešní. Jen dnes není tak potřebná v každodenním životě. Jinak v židovské komunitě v ghettu je identita na stejné úrovni jako u lovecké tlupy, taktéž u obyvatel slumu je identita třídní spojena s identitou klanů jako rodných společenstev. Zabití příslušníka jiného klanu je hrdinský čin jako ve válce loveckých tlup. Identita se získává převážně výchovou, ale i životem v prostředí kolektivu, bez rozdílu doby a rozsahu. V dělnických koloniích českých měst vznikala vedle třídní nenávisti nenávist nacionální k německým (německy mluvícím) vlastníkům fabriky, kromě třídního útlaku, jak byl v té době chápán, byla práce v podniku spojena s nucením dát děti do německých škol, kde byly odnárodňovány. Narůstala tedy nenávist, která se uplatnila později za první světové války přeběhnutím některých vojáků k nepříteli rakousko-uherského mocnářství. To ovšem předpokládalo, že děti jsou vychovávány v identitě české a německé vzdorují, vedeni rodiči. Tato identita tedy musela být velmi silná a vznikala v rodinách, později podpořena školstvím a kulturou.
Správně autor píše: Naše geny nám však vnucují tribální chápání: ti, se kterými se názorově shodujeme, jsou naši, ostatní jsou cizí.
Já dodávám: Tak to funguje dodnes, i když možná je to podpořeno i státem, který se o občana stará a občan ví, že stát potřebuje a musí ho tedy hájit. Přesto je zakořeněná identita k národu prvořadá, zvláště poté, co třídní identita zmizela. Také zmínění čeští dělníci měli prvořadou identitu národní, protože národní zájem viděli více ohrožený. To se mnohdy projevovalo i na mezinárodní scéně při různých sjezdech dělnických stran.
Podstatná identita je tribální, je spojena s rodinou a národem, tedy s přirozenými principy, okrajově může alternovat k Evropské unii, NATO nebo být proti nim právě v rámci národní identity, protože EU a NATO jsou celky, které považuje za národu nebezpečné. Jiní v nich zase vidí národní bezpečí. To, co autor považuje za jakési alternativní identity, tedy sounáležitost s fotbalovým klubem, s náboženskou skupinou, to už dnes nelze vůbec za identitu považovat, je to pouze přesvědčení o určité sounáležitosti. Určitě to nikdy nelze srovnávat s identitou k rodině. Ale přesto bylo kdysi náboženství přednější a identita k němu byla důležitou, národní identita ovšem neodešla. Vezmeme-li husitské hnutí, táborité byli jacísi náboženští fanatici, kteří očekávali s křesťanskou vírou spojený „poslední soud“ a proto bojovali proti těm, kteří byli hříšní, velmi intenzivně. Přesto se zdá, že národní (státní) identita byla podstatná, protože když byla země ohrožena křížovými výpravami, dokázaly se spojit všechny směry husitů mnohdy velmi rozdílné svým fanatismem v pojímání „posledního soudu“. Podstatná přirozená identita tedy tak snadno nezmizí pod nánosem tlaku na sounáležitost s jinou skupinou lidí, je totiž velmi pevně spojena s výchovou v rodině, s názory rodičů a učitelů, s kulturním prostředím dětství. Egocentristou považuji člověka, který ztratil tuto podstatnou tribální identitu. Dá se potom předpokládat, že takový člověk potom žádnou identitu němá a pouze vytváří sounáležitost s nějakou ideologií nebo skupinou, aby naplnil svůj přirozený antropologický instinkt.
Autor tvrdí, že demokracie je jakási aréna identit jednotlivých stran, aniž by nad tím bylo něco více, jako by tato aréna byla jen tak sama od sebe a výsledek tohoto zápasu měl snad význam jen pro jednotlivce. Také si nemyslím, že s politickou stranou může být nějaká „identita“. Je to jen, mnohdy dočasná, sounáležitost.
Přesto je demokracie kolbiště, kde se identita ke státu nejvíce projevuje. Strany většinou měly záměr prospět státu. Strany ve skutečné demokracii zápasí, která z nich více státu prospěje. Tedy identita ke státu je v pozadí a je nejsilnější, podstatná. Potom je politika slušná, je společný cíl, který je stabilní, neotáčí se větrem, cílem je národ, vlast, stát. Pokud je převaha egocentristů, potom to tak není a stát jen všichni využívají a nic pro něj nedělají.
Autor ovšem popisuje demokratický mechanismus v dnešní egocentrické společnosti, kde jde jen o zájmy skupin a jednotlivců, případně doplním i cizích zájmů uplatňovaných zaprodanými politiky. Píše:
Pro pluralitu a protikladnost identit se nalezl modus vivendi v parlamentní demokracii, která největším tlupám poskytuje arénu, pravidla a ritualizovanou soutěž. Nicméně vzájemně nepřátelské vymezení spolu s konkurenční podstatou hry s nulovým součtem jsou opakovaně zdrojem dysfunkcí. Prospěch tlupy se nekryje s prospěchem celého společenství, zájmem je získat co nejvíce pro naše a to lze jen na úkor druhých. Nejúčinnějším nástrojem jsou ovšem peníze a ty lze získat výměnou za služby. Politická korupce tak není ani tak projevem amorálnosti aktérů jako imanentní součástí systému; neúměrný vliv finančně silných seskupení i jedinců tak prvotní koncept demokracie obrací v její opak.
Je to velmi dobré vysvětlení egocentrické společnosti, jejíž občané ztratili identitu s podstatným společenstvem (národem, státem). Autor vysvětluje tento tristní stav demokracie reálně, taktéž správně uvádí podplácení a cizí vlivy. Jenže společnost egocentrická, která má přednější jednotlivce před společností, z principu nemůže být úspěšná. Úspěšný může být jen sociocentrický princip. Skutečný vlastenec mající podstatnou identitu k národu se přece nenechá podplatit nebo nemá přednější cizí zájmy! Jiná šance, než služba identitě, pro demokracii není.
Autor se v další kapitole Monopoly snaží vysvětlit vliv monopolního prostředí na krizi demokracie. Píše:
Proces koncentrace majetku zná čtenář ze hry Monopoly. S každým kolem obdrží každý hráč finanční příspěvek a celkový HDP tak průběžně roste. Peníze se ale postupně soustřeďují u některých hráčů, ostatní jeden po druhém odpadají a hra končí, když se veškerý majetek přesunul k jedinému vítězi. Hra Monopoly je modelem tržního kapitalismu. V roce 2016 již vlastnilo osm mužů stejný majetek jako celá chudší polovina lidstva dohromady a koncentrace pokračuje. Dokonce i hospodářská recese je příležitostí bohatnout; za koronové krize se majetek nejbohatších zvýšil o dalších 700 miliard dolarů a Jef Bezos, majitel impéria Amazon, se stal prvním bilionářem. Hra logicky směřuje k závěru, kdy celý svět, včetně osmi miliard otroků, bude patřit jedinému vítězi.
Rozdíly mezi modelem a reálným světem spočívají v tom, že pro zúčastněné to není hra, že k ní nezasedli dobrovolně, že jsou stále méně srozuměni s jejími pravidly a průběhem a že se nedohraje do konce. Otázkou není jestli, ale kdo, kdy, jak a čím ji zarazí, pravidla změní a majetky redistribuuje. Může se to stát postupně reformami anebo náhle revolucí.
To vědí i dosavadní vítězové a jejich zájmem je odsunout neodvratné na později. Rovnost z prvních kol se stává překážkou, koncentraci majetku jistě nelze zdůvodnit demokratickou volbou. Vítěze je nutno před narůstající nevolí ostatních ochránit a odvést ji jinam. Je třeba rozdělit je do nepřátelských tlup a poštvat proti sobě navzájem, vytvořit ohrožení zvenčí i zevnitř, probudit a nasměrovat nenávisti, zaměstnat dramatickými událostmi, omezit svobody, posílit kontrolu, usměrnit média, zamlžit fakta, diskreditovat kritiky a zamezit šíření nebezpečných myšlenek. Pro začátek.
Autor celý systém vidí jako zlodějský a neetický a jeho vysvětlení je pravdivé. Já bych ovšem připomněl, že je nutno odlišit tržní mechanismus, který je přirozený a jak víme je nezničitelný. Ani komunistická vláda nezničila podstatu tohoto systému, který fungoval vždy a mnohdy zachraňoval hospodářství (třeba zajišťoval služby, když komunistický režim to nedokázal). Monopol ničí konkurenci a je tedy proti volnému trhu. Jestliže už svět takto vypadá, už se nejedná ani o kapitalismus, ale o zcela nový systém – diktaturu peněz. Mocní mají peněz dost, aby si dovolili cokoliv koupit, tedy i vlády, tajné služby, armády a tím ponížit zvolené orgány na sluhy svých zájmů. To vidíme zcela jasně i na dnešní politice. Taktéž je vidět, jaké ideály mocní vyznávají a k čemu nás vlastně nutí. Pokud tedy mluvíme o lžích a krádežích, ty jsou spojeny především s politikou, která je dělána ve prospěch globální aristokracie.
V závěrečné kapitole (Facit) autor uzavírá výklad:
… nejspolehlivější zárukou, aby lidé nekradli a nezabíjeli se, je lidská důstojnost. Matka evoluce nás k ní vybavila obsáhlým a ověřeným emocionálním aparátem. Její osnovou je vlastní seberealizace odměňovaná uznáním druhých. To dává základní pocit uspokojení, sebevědomí a smyslu, či – s odvoláním na původní význam etiky – štěstí. Disputace o kolektivním nebo individuálním (levicovém nebo pravicovém) tuto komplementárnost ignorují. Jedinec je součástí celku sestávajícího z jedinců. Nelze je od sebe oddělit a postavit proti sobě.
Zde se shoduji s autorem a dodávám: Prvním problémem je využití člověka jako prostředek účelu. Myslí tím jistě kapitalistické vykořisťování. Také zde jde o vztah k cizím lidem, tedy lidem jiného rodného kolektivu. Autor prosazuje etický pohled v rámci Kantových rčení, že člověk má být účelem jen sám sebou. Jenže ono to tak nejde. Soutěž, ať už sportovní nebo politická nebo ekonomická je realitou a vlastně jsou to přirozené principy, které nelze změnit, má-li být dosaženo účelu. Ve všech oblastech soutěží jsou druzí lidé účelem k vítězství, oni do toho vložili cosi, co získává vítěz. Kantův teorém nefunguje, Kant překračuje přirozenost, definuje vlastně egocentrismus – důležité jsou přání jednotlivce. Má-li být přání každého jednotlivce splněno, potom je nutné, aby každý z nich byl vítězem, pokud to tak není, potom je ponížen. Zde autor vyzývá, aby se vítěz zamyslel, jestli tím neúspěšné neponižuje. Lze jistě regulovat formální chování, ale podstatu soutěže tím nelze změnit. Prostě matka příroda si z Kanta dělá „dobrý den“ (soutěž je přirozený princip). Můžeme sice soutěže zrušit, ale z komunistického režimu víme, že to nefunguje. V normální soutěži bude vždy někomu ublíženo prohrou, pouze z hlediska humanity to nesmí být fatální.
Další problém je rozrůzněnost jednotlivců a tolerance k odlišnostem všeho druhu – sexuálním, náboženským, antropologickým, rasovým atd. Zde se prý projevuje tribalismus protože tito odlišní lidé tvoří skupiny a existuje identita k nim. Já s tím nesouhlasím. Identitu mohou mít lidé shodnou (homosexuál a transsexuál mohou mít s ostatními shodnou identitu k národu, státu, rodině). Emoční netolerance je otázka hlupáků, většina lidí žádné problémy nevidí, homosexuál pracuje jako všichni ostatní, a proto si zaslouží stejnou mzdu, pouze ještě přežívají nějaké náboženské předsudky. V sociocentrické společnosti, která vyžaduje identitu k národu a státu, se posuzuje odlišnost ve vztahu ke společnosti, tedy zodpovězení otázky přínosu pro společnost.
Problémem je egocentrické myšlení, které vidí jen přání jednotlivců. Protože všichni mají v jisté oblasti víceméně shodná přání, vyhovět jim vede k absolutní rovnosti všech výsledků, homosexuálové musí mít možnost uzavírání manželství jako heterosexuálové, jinak je to diskriminace. Tak nastávají protipřírodní konstrukce, homosexuálové děti nerodí, ale manželství musí mít. Proč? No prostě, aby se vyhovělo ideologickému záměru rovnosti ve výsledku, tedy rovnosti výsledků nezasloužených nějakou prací, nějakým úsilím. To platí pro ostatní případy také. Velmi rozporné je to v případě žen, které mají svoje odlišné životní poslání než muž a jsou jím zatíženy a nemohou potom v mužském světě uspět. Tím jsou prý diskriminovány. Ale ony přece musí mít děti, jinak společnost zanikne. Společnost jim to musí vynahradit jinak než rovností ve výsledku (stejné výdělky, stejná postavení).
V ekonomické oblasti autor vidí systém vzájemně prospěšné směny jako východisko z akceleliberalismu (nekonečného navyšování věcí). Změnit kulturní vzorce je zapotřebí k překonání akceleliberalismu a vyřešení ekologických požadavků. V tomto s autorem souhlasím, jenže jsem skeptický k lidským konstruktům, které určují meze opatření a etická pravidla. Zachování přirozených principů trhu, rodiny, národa a v rámci toho demokracie, považuji za nutné k bezproblémovému fungování. Tradiční řád obsahující etická pravidla se může vývojem měnit.
Závěr recense
Rozdíl mezi levicovým myšlením autora a mým konzervativním není kupodivu velký a netýká se nejzákladnějších věcí – etiky, norem, humanity. Pouze mi připadá, že v levicovém myšlení je jakási redukce problémů. Vládne „pýcha rozumu“, myslí si, že lidé všechno zvládnou (člověk je účelem sám sebou), vše lze vykonstruovat. Jenže levicová společnost je konstruovaná lidsky nedokonalými myšlenkami v rámci nedotknutelných ideologií, lidské chyby nelze přiznat, musí se lhát a velicí vůdcové nemohou odstoupit. Pokud se objeví přirozeně nějaká soutěž myšlenek, obvykle levicový konstrukt zanikne a zase přijdou k moci ti zlí konzervativci (nebo liberálové). Aby se levicová ideologie uskutečnila, musí režim přejít k diktatuře, protože samovolným vývojem ve svobodně soutěži se přirozeně neuskuteční. Pak nastávají ty nejhorší doby nesvobody a postupného chátrání. V konzervativním myšlení se dává přednost přirozeným principům, které dovolují svobodu, ale vedou k přirozené statusové nerovnosti lidí, rovnost je pouze občanská a v rámci norem se zavádí rovnost příležitostí.
Navíc dnes se shodujeme i v názoru na současnou globální situaci, kde vládnou monopoly, které potom pronikají do politických struktur a ovládají státy (pokud jim to státy dovolí, pokud ne, potom je různě diskriminují nebo vyvolají konflikty).
Zanikání tříd vede k zanikání konfliktní linie mezi levicí a pravicí (ona vlastně linie zůstává, ale stává se nevýznamnou) a vzniká konfliktní linie mezi globalismem (mající za nástroj egocentrismus a absenci identity k rodným společenstvům) a lokalismem (sociocentrickým principem využívajícím identity k rodině, národu, státu). Tato linie byla vytvořena k uskutečnění globalistických záměrů (ovládnutí států a jejich postupnému zničení). Levice a pravice se stávají nástrojem obou stran v boji na této linii, zvláště se používá někdejších výrazů, jejichž význam se deformoval.