Skutečná cena venezuelského převratu

Analýza The real price of the Venezuela coup: Iran’s regional support against Israel/U.S. vyšla na serveru Strategic Culture Foundation 15. ledna 2026

Vzhledem k masivnímu přesunu amerických vojenských letadel, která nejprve přiletěla na americké základny ve Velké Británii a poté pokračovala na Blízký východ, k nepokojům v Íránu a Trumpově euforii ohledně Venezuely, lze oprávněně předpokládat, že USA spolu s Izraelem plánují útok na Írán s cílem svrhnout tamní režim. Trumpovy nedávné komentáře pro New York Times, že jeho moc je omezená pouze „jeho vlastní morálkou“, by měly znepokojit jak Čínu, tak Rusko, protože se zdá, že Trump začíná ztrácet smysl pro realitu a je opojen mocí.

Jak nyní víme, převrat ve Venezuele nebyl velkým vojenským vítězstvím amerických sil, protože extrémně omezený počet zapojených speciálních jednotek a vrtulníků dokázal, že se jednalo spíše o vnitřní mocenský boj za svržení Madura. Zajímavým ponaučením z toho všeho je, že Trump nevytvořil změnu režimu, ale spíše politické vakuum, a to po letech slibů ředitelům amerických ropných společností, že budou z této země efektivně krást těžkou ropu, aby tak vdechli nový život dříve málo využívaným americkým rafinériím postaveným výslovně pro specifický typ venezuelské ropy.

Ať už se jedná o velké vítězství americké hegemonie, nebo ne, venezuelský kousek musel Trumpovi stoupnout do hlavy, když pro New York Times pronesl komentáře, které bychom normálně spojovali s tyrany, kteří se dostali k moci krvavými převraty v západoafrických státech. Většina Američanů, kteří sledují politiku, si nedělá iluze, že ústava není nic jiného než zbytečná pošetilost, která Trumpa nedokáže pohnat k odpovědnosti, což z Kongresu dělá ještě neschopnějšího diváka jeho šílenství v oblasti zahraniční politiky – evidentně denně rostoucího a nabírajícího obrátky.

Jsme svědky reakce na neúspěšnou domácí politiku, spojenou s neúspěchem zázračného řešení v podobě zvýšení cel, které mělo údajně odvést pozornost mnoha příznivců MAGA od naléhavé reality dneška: americká ekonomika selhává a směřuje k recesi.

Ještě se nedostavila, a to navzdory záplavě levicových komentátorů a jejich hrobovému sténání, že už tu je. Co však přišlo a je jasně vidět, je, že ačkoli Trumpova cla nepřinesla žádný očekávaný nárůst výroby a pracovních míst v dělnických profesích, zvýšila spotřebitelské ceny, hypoteční sazby a vedla k dalšímu propouštění. Skutečný nárůst cen spotřebního zboží, jak zdůrazňují respektovaní ekonomové, jako je Jeffrey Frankel z Harvardu, nastane v roce 2026, kdy již dovozci nebudou schopni náklady na cla absorbovat a nevyhnutelně budou nuceni zvýšit ceny napříč všemi oblastmi. Tento rok bude pro Trumpa hrozný, protože ekonomika se bude s blížícím se střednědobým volebním obdobím, kdy by podle některých mohl ztratit obě komory, propadat.

Zahraniční politika a to, co američtí komentátoři rádi eufemisticky nazývají „intervencí“ (v překladu: „svržení režimů, které se nám nelíbí a které se nehlásí k naší hegemonii“), bude Trumpovou záchranou, myslí si. Zvláštní je však plán s Íránem. Zatímco Trump dokázal, že se neobejde bez velmi malých vojenských zásahů – Venezuela, Nigérie, Írán, Irák, Somálsko a Jemen – které již zaznamenaly více než 600 leteckých úderů, analytici vždy zdůrazňovali, že není prezidentem, který by měl žaludek na skutečné války vedoucí k americkým obětem. A přesto poukazují ti samí analytici na to, co nyní nevyhnutelně vypadá jako druhý, následný úder na Írán, jehož cíl je stejný jako u prvního v červnu loňského roku: svrhnout režim a dosadit loutku Západu, která by z Íránu udělala vazalský stát. Novým vůdcem, kterému CIA každý týden předkládá scénář k přečtení ve videoklipech na sociálních sítích, je samozřejmě Reza Páhlaví, syn sesazeného šáha, který z Íránu uprchl v roce 1979.

I když je pravda, že mu někteří protestující projevili podporu, Páhlaví širokou podporu nemá a není to vůdce, který by na Trumpa zapůsobil. Pokud má být dosazen, pokud bude plán Mossadu na svržení současného režimu úspěšný, zdá se, že spočívá v použití Páhlavího jako přechodného vůdce, než budou moci dosadit preferovaného kandidáta.

CIA ho prozatím používá jako hlas protestujících, který jim říká, jak mají při svých akcích strategicky postupovat. Hlavní vlna jejich aktivity však utichla po masivním zásahu zatýkání vůdců gangu a těch, koho Izrael za podněcování protestů platí (Afghánci a Indové žijící v Íránu). Pokud USA a Izrael plánují brzký druhý úder, jistě ho budou chtít provést během masivní demonstrace, o které někteří kancelářští analytici na Západě tvrdi, že do ulic Teheránu vytáhla přes milion lidí.

Pravdou však je, že téměř vše, co na videozáznamech demonstrací a ničení vidíme, je vyrobeno Mossadem. Západní experti, kteří tento materiál šíří, se nepozastavili nad tím, jak je možné, že během úplného výpadku internetu existuje o těchto aktivitách takové množství zpráv. Jeden videoklip, který vypadal jako hořící vládní budova, pravděpodobně ukazoval nepokoje v Los Angeles nebo Paříži (dokonce i X to zdiskreditoval). Ve skutečnosti Íránci nevolají po revoluci, ale po resetu pravidel a správy věcí veřejných poté, když jim roky sankcí ztížily život, protože se ekonomika bez skutečného resetu nadále propadá.

Můžeme předpokládat, že velmi brzy dojde k sérii intenzivnějších leteckých úderů izraelských i amerických vzdušných sil, protože Trump bere v úvahu, že bez pozemních akcí je jeho politická odpovědnost omezená. Je to ovšem masivně chybný odhad a Netanjahu Trumpa nepochybně oklamal, protože tentokrát existuje velká šance, že Írán provede preventivní úder na Izrael nebo na americké vojáky v regionu. I kdyby se takový úder neprovedl, předchozí zdrženlivá strategie íránských útoků na Izrael a jeho armádu se nebude opakovat. Írán je nyní připraven sundat si rukavice a protesty, které Mossad a CIA organizují, tuto strategii jen posílí, protože je to sám režim, kdo bojuje o své vlastní přežití. Dokáže Trump snést smrt amerických vojáků? Má na to americká veřejnost žaludek? Opravdu chápe boj, do kterého je zatahován? A pak je tu faktor Venezuely. I když si samozřejmě uvědomuje svou vítěznou statečnost, Madurovo dopadení s sebou nese velmi vysokou cenu, na kterou jistě nikdo z jeho skupiny pochlebníků, jako je Mario Rubio, neupozornil – i když Pentagon a ministerstvo zahraničí ano, a sice nynější postoj Ruska a Číny. Obě země si nyní budou klást otázku, jaký bude jejich kolektivní osud, pokud Írán padne, a co je čeká dál. Je nepředstavitelné, že by zůstaly u svých rolí, které Čína i Rusko hrály při pomoci Íránu při prvních útocích. Pravděpodobnější je, že obě země budou nuceny jít mnohem dál, protože sledují, jak se Trumpovo šílenství vyvíjí, a v každém případě se budou považovat za další cíl, takže je lepší jednat hned, než později litovat. Vzhledem k tomu, že Trumpovi jde především o centralizovanou moc, která ve skutečnosti přísluší jemu a pouze jemu, než aby ji delegoval, je třeba si položit zřejmou otázku: Může sám zvládnout složitosti a herkulovské barbarství války s pytli mrtvol, které by každý den z Blízkého východu přicházely, když už má spoustu práce v Jižní Americe? Chápe vůbec, co válka s Íránem a jeho spojenci skutečně obnáší?

Martin Jay je oceňovaný britský novinář žijící v Maroku. V roce 2016 obdržel UNCAČesky (cena Asociace korespondentů OSN za rok 2016). Dříve informoval o arabském jaru pro CNN a Euronews. V letech 2012 až 2019 působil v Bejrútu, kde pracoval pro řadu mezinárodních mediálních titulů včetně BBC, Al Jazeera, RT, DW a také na volné noze pro britské Daily Mail, The Sunday Times a TRT World. Žil a pracoval v Maroku, Belgii, Keni a Libanonu. Během své kariéry pracoval v téměř 50 zemích Afriky, Blízkého východu a Evropy pro řadu významných mediálních titulů (CNBC, Reuters), nyní také pro Strategic Culture FoundationČesky, Politics TodayČesky, The 4th MediaČesky, World AnalyticsČesky a hlavně pro svůj portál MaghrebiČesky. Má účet na X (Twitteru).