Skutečná válka století: Umělá inteligence

Úvahu The Real War of the Century: Artificial Intelligence publikoval Brownstone Institute 25. prosince 2025

Bývaly doby, kdy debaty o determinismu a svobodné vůli patřily katedrám filozofie a nočním rozhovorům na kolejích. Byly příjemné právě proto, že se zdály neškodné. Ať už byla odpověď jakákoli, život šel dál. Soudy soudily, lékaři léčili, učitelé učili a politici byli stále – alespoň nominálně – zodpovědní za své činy. Ty doby jsou pryč.

Umělá inteligence proměnila to, co se kdysi jevilo jako abstraktní filozofická otázka, v konkrétní problém správy věcí veřejných, moci a odpovědnosti. Determinismus už není jen teorií o fungování vesmíru. Stává se operačním principem moderních institucí. A to mění všechno.

Systémy umělé inteligence jsou svou konstrukcí deterministické. Fungují na základě statistické inference, optimalizace a pravděpodobnosti. I když nás jejich výstupy překvapí, zůstávají omezeny matematickými omezeními. Nic v těchto systémech se nepodobá úsudku, interpretaci nebo chápání v lidském smyslu.

Umělá inteligence neuvažuje.

Nereflektuje.

Nenese odpovědnost za výsledky.

Přesto se s jejími výstupy stále častěji zachází ne jako s nástroji, ale jako s rozhodnutími. Toto je tichá revoluce naší doby.

Přitažlivost je zřejmá. Instituce se vždy potýkaly s lidskou proměnlivostí. Lidé jsou nekonzistentní, emocionální, pomalí a někdy neposlušní. Byrokracie preferuje předvídatelnost a algoritmy slibují přesně to: standardizovaná rozhodnutí ve velkém měřítku, imunní vůči únavě a nesouhlasu.

Ve zdravotnictví algoritmy slibují efektivnější rozlišování. Ve financích lepší hodnocení rizik. Ve vzdělávání objektivní hodnocení. Ve veřejné politice „důkazy podloženou“ správu. V moderování obsahu neutralitu. Kdo by mohl co namítat proti systémům, které tvrdí, že odstraňují zkreslení a optimalizují výsledky? Pod tímto slibem se však skrývá zásadní zmatek.

Předpověď není soud.

Optimalizace není moudrost.

Konzistence není legitimita.

Lidské rozhodování nikdy nebylo čistě výpočetní. Je ze své podstaty interpretační. Lidé zvažují kontext, význam, důsledky a morální intuici. Vycházejí z paměti, zkušeností a pocitu – jakkoli nedokonalého – odpovědnosti za to, co bude následovat. To je přesně to, co instituce považují za nepohodlné.

Lidský úsudek vytváří tření. Vyžaduje vysvětlení. Vystavuje osoby s rozhodovací pravomocí vině. Deterministické systémy nabízejí naopak něco mnohem atraktivnějšího: rozhodnutí bez osob s rozhodovací pravomocí.

Když algoritmus zamítne půjčku, označí občana, sníží prioritu pacienta nebo potlačí projev, nikdo se nezdá být zodpovědný. Udělal to systém. Promluvila data. Model rozhodl.

Determinismus se stává byrokratickým alibi.

Technologie vždy formovala instituce, ale až donedávna lidské konání převážně rozšiřovala. Kalkulačky pomáhaly s uvažováním. Tabulkové procesory vyjasňovaly kompromisy. Dokonce i raný software ponechával lidem viditelnou kontrolu. Umělá inteligence tento vztah mění.

Systémy navržené k předpovídání jsou nyní v pozici, kdy mohou rozhodovat. Pravděpodobnosti se proměňují v zásady. Skóre rizika se stávají verdikty. Doporučení se tiše mění v nařízení. Jakmile jsou tyto systémy zavedeny, je těžké je zpochybnit. Koneckonců, kdo by zpochybňoval „vědu“?

Proto se stará filozofická debata stala naléhavou.

Tvrzením klasického determinismu o kauzalitě bylo, že s dostatkem informací lze budoucnost předpovědět. Dnes se determinismus mění ve filozofii správy a řízení. Pokud lze výsledky dostatečně dobře předvídat, ptají se instituce, proč vůbec povolovat uvažování?

Nedeterminismus je často karikaturně zobrazován jako chaos. Správně pochopen však není ani náhodností, ani iracionalitou. Je to prostor, kde dochází k interpretaci, kde se zvažují hodnoty a kde se odpovědnost váže k osobě, nikoli k procesu.

Odstraňte tento prostor a rozhodování se nestane racionálnějším. Stane se nezodpovědným.

Skutečným nebezpečím umělé inteligence není nekontrolovatelná inteligence ani vnímající stroje. Je to pomalá eroze lidské odpovědnosti pod hlavičkou efektivity.

Rozhodujícím konfliktem 21. století nebude konflikt mezi lidmi a stroji. Bude to mezi dvěma vizemi inteligence: deterministickou optimalizací versus tvorbou významu v nejistotě.

První je škálovatelný.

Druhý je zodpovědný.

Umělá inteligence nás nutí rozhodovat se, která z nich bude řídit naše životy.

Dr. Joaquim Sá Couto (*1951) je portugalský  lékař, manažer a autor. Titul MD získal na Univerzitě v Lisabonu a pokračoval ve své lékařské specializaci v USA, kde získal titul „Diplomate of the American Board of Surgery“ (1989). Byl průkopníkem v zavádění pulzního kontrastního laseru Nd-YAG pro léčbu telangiectasyČesky v Portugalsku a má s touto technikou asi 15 let zkušeností. Je autorem několika knih, poslední Manifesto LibertárioČesky (Libertariánský manifest, 2020). Publikuje na ObservadorČesky, Mises PortugalČesky, Pagina Um. Má svou stránku Dr. Sá Couto a účet na X (Twitteru).

---

Související:

Podle vědců si modely umělé inteligence možná vyvíjejí vlastní „pud sebezáchovy“

Všechny modely umělé inteligence postrádají zdravý rozum, ale to Pentagon neděsí.

Je tu problém. AI není inteligentní, ale je systémovým rizikem

2 x Uměle inteligentní zbraně