Osmadvacetibodový „mírový“ program dává Rusku vše co chtělo. Zatímco Ukrajině nedává nic.  Dnes už je jasné, že nevznikl v Bílém domě ani na ministerstvu zahraničí USA, ale v Moskvě. Podle toho také vypadá: Ukrajině nedává nic, protože poskytované záruky jsou v praxi bezcenné: nikdo nemůže vážně věřit, že pokud Rusko znovu zaútočí, budou se na jeho obranu USA jakkoliv angažovat, když to nejsou ochotny učinit teď, kdy má Ukrajina ještě silnou milionovou armádu. Ostatně samotný ruský závazek, že nezaútočí na Evropu je dost podivný: vždyť zásada, že státy mezi sebou nebudou řešit územní spory vojenskou agresí a budou respektovat mezinárodní hranice je základním principem charty OSN. Podobný „závazek“ proto není možné chápat jako ústupek Ruska, ale jen jako ruský výsměch mezinárodnímu právu.

Evropské státy sice ruský (pardon: americký) „mírový plán“ odmítly jako nový Mnichov a vypracovaly ve spolupráci s Ukrajinou plán vlastní, ale nedá se počítat s tím, že bez masívního amerického nátlaku na Rusko by jej Putin přijal. A jak jsme se už mnohokrát přesvědčili, Trump vždy vyvíjí nátlak jen na toho slabšího, v tomto případě na Ukrajinu. Na Rusko si netroufá. Takže panuje oprávněná obava, že evropské státy nebudou moci s ohledem na svou vojenskou slabost udělat pro Ukrajinu nic a Moskva za vydatné asistence Donalda Trumpa nadiktuje Kyjevu své podmínky rovnající se prakticky ukrajinské kapitulaci.

Jenže ani USA rozhodně nevycházejí z této války zdaleka jako vítěz.  Trump sice možná dostane Nobelovu cenu míru, po které touží tak, že mu není trapné si o ni veřejně říkat,  ale USA nedostanou za svou politiku od Kremlu nic. Naopak: hodně ztratí.  Už teď ostatně ztratily mnoho. Ztratily především pověst důvěryhodného spojence, protože vyjednávaly s Ruskem nejen za zády Ukrajiny, ale i za zády svých spojenců v NATO, které pak postavily před hotovou věc. Nerespektují své spojence a bez ohledu na jejich názor a zájmy dobrovolně vyklízejí pozice na východě Evropy a na stříbrném podnose je odevzdávají Rusku. Jak mají evropské státy za této situace věřit transatlantickému spojenectví, jak mohou mít důvěru, že jim Amerika v případě ruského útoku přijde na pomoc? Dnes si Trump myslí, že evropské spojence nepotřebuje, ale to se zítra může změnit: co když bude Amerika potřebovat Evropu proti Číně?  Navíc USA zpochybnily uznáním ruské anexe celý dosavadní systém mezinárodního práva, což se v budoucnu může obrátit i proti nim.  Dnes je už jasné, že v budoucnu bude platit výhradně právo většího klacku. Jenže nikde není napsáno, že ten největší klacek budou mít v ruce i v budoucnu právě Spojené státy.

Putin nezvítězil jen nad malou Ukrajinou, ale i nad mnohem silnějšími Spojenými státy, které přinutil jednat podle svých přání a představ. Zatím si to asi v Americe málokdo uvědomuje, ale to na věci nic nemění.  Nikdo také neví, jak budou Ukrajinci reagovat. Není totiž vyloučeno, že v příštích ukrajinských volbách zvítězí nějaká ukrajinská mutace našeho Gustáva Husáka nebo nějaký nový Janukovyč, který otočí kolo ukrajinské zahraniční politiky o sto osmdesát stupňů od Západu směrem na Východ a učiní nakonec z Ukrajiny druhé Bělorusko. Otočka Gruzie po posledních volbách v této zemi ukazuje, že takový vývoj vůbec není nereálný. Pak budeme mít opět ruská vojska přímo za humny – na východních slovenských hranicích.

V uplynulých více než třech letech měly USA jedinečnou příležitost: mohly s pomocí většiny Evropy jednou provždy zamezit ruskému expanzionismu v pronikání na západ a omezit roli Ruska v Evropě. Po takovémto vyřešením ruské otázky se mohly v klidu věnovat Číně a situaci v Tichomoří. Trump ale tuto šanci ve svém velikášství zahodil a ta se už jen tak opakovat nebude. Putin mu za to možná dnes poděkuje, ale nepochybně se brzy svými dalšími světovými expanzionistickými plány připomene.

Jsou to dnes USA, které v této válce prohrávají. Politika současné americké administrativy vůči Rusku je ve skutečnosti politikou jednostranných ústupků a vede k sebedestrukci USA a jejich postavení ve světě. Jednoho krásného dne Američané mohou zjistit, že již přestaly být světovou velmocí, podobně jako jí přestala být po druhé světové válce Velká Británie či Francie.  Ještě je čas to změnit. Jenže s lidmi jako je Donald Trump to půjde těžko.


Jan Rychlík (*1954) je český historik a odborník na moderní dějiny slovanských národů. Historii vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na Univerzitě sv. Klimenta Ochridského v Sofii. Mezi léty 1979 a 1991 postupně pracoval v Ústavu pro folklór Bulharské akademie věd, v Záhorském muzeu ve slovenské Skalici a v Zemědělském muzeu Ústavu vědeckotechnických informací pro zemědělství (ÚVTIZ) v Praze. Poté se stal vědeckým pracovníkem Ústavu T. G. Masaryka a později Masarykova ústavu a archivu Akademie věd České republiky, kde působí dodnes. V roce 1992 působil jako poradce premiéra České republiky Petra Pitharta. Přednáší na Oddělení moderních a soudobých dějin FF UK. Badatelsky se specializuje na moderní české a slovenské dějiny a na problematiku vývoje balkánských národů. V roce 2024 obdržel Řád bílého dvojkříže III. třídy za rozvoj vztahů mezi Českem a Slovenskem a Cenu Miroslava Ivanova za celoživotní dílo v literatuře faktu. Je autorem dlouhé řady knih, poslední Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918-1946 (2016) a Československo v období socialismu 1945-1989 (1920). Své příspěvky publikuje zejména na portálu Novinky.cz.


Související:

Absurdní divadelní inscenace „28 bodů“