Trump: Lstivost papírového tygra?

Obraz upadajícího impéria[1]

O inauguraci prezidenta země a jeho prvním týdnu v úřadu se toho ještě nikdy nenapsalo tolik za tak krátký čas. Toto šílenství bylo ohlášeno již před delší dobou. Mediálnímu výkonu inaugurace prezidenta Donalda Trumpa se vyrovná pouze zahájení olympijských her v Paříži 26. července 2024. Na jedné straně dramatická oslava jednostranného vnucování pravidel lidstvu, na straně druhé dramatická oslava pravidel konsensuálně přijatých celým lidstvem. Tento kontrast vystihuje dobu přechodu, v níž se svět nachází. Co znamená Trump v tomto přechodu? Metafora „papírového tygra“ charakterizující USA pochází od Mao Ce-tunga. Je to složitá metafora, protože označuje jak slabost, tak sílu (sílu, která má zakrýt její slabost). V čem spočívá síla a slabost USA za Trumpa?

Jak nás učil Immanuel WallersteinČesky, moderní světová ekonomika a mezistátní systém posledních pěti století vykazují četné známky vyčerpání. Není nutné zcela souhlasit s detaily jeho analýzy, abychom mu dali za pravdu, že poukázal na to, že něco hluboce znepokojivého fatálně ovlivňuje fungování tohoto systémového celku (ekonomického, sociálního, politického, kulturního, epistemického), který nazýváme eurocentrickou modernitou. Nikdo nedokáže předpovědět, co se bude dít dál. Tento systém se vyznačuje neustálou expanzí kapitalismu a kolonialismu, poháněnou následujícími základními přesvědčeními: nekonečný ekonomický růst, unilineární pokrok, věda a technologie jako privilegované racionality, civilizačně-rasově-sexuální nadřazenost těch, kteří mají moc jednostranně vnutit svou vůli (to, co jsem nazval propastnou linií: nutná koexistence lidskosti s podlidskostí), nerovnovážná vzájemná směna mezi centrálními a periferními zeměmi, politická demokracie a sociálfašismus jako garanti nespravedlivého řádu s minimem násilí, rostoucí posilování státu jako garanta národní soudržnosti. Napětí mezi stále více globalizovanou ekonomikou a systémem států založeným na idejích, které jsou stejně inkluzivní jako vylučující (suverenita a občanství), bylo trvalé. Mír a válka se staly dvojčaty.

Imperiální soupeření na sebe navazovalo, až se od roku 1870 začala formovat imperiální nadvláda USA, která vyvrcholila v roce 1945 po poslední a nejdelší „třicetileté válce“ (1914-1918, 1939-1945). USA byly jedinou centrální zemí, jejíž infrastruktura vyšla z války bez úhony (a dokonce posílila). V letech 1945-1970 byly USA nejen dominantní zemí, ale také hegemonem. Samozřejmě existoval sovětský blok, který poukazoval na bipolaritu. Na politické úrovni však existoval vzájemný spor mezi socialistickým a kapitalistickým blokem (což dobře ilustrovala kubánská raketová krize v roce 1962), zatímco na světové ekonomické úrovni USA dominovaly bez konkurence. Když se v letech 1955-1961 země třetího světa (nově nezávislé na historickém kolonialismu nebo stále ještě kolonie) pokusily přeměnit bipolaritu v tripolaritu, byly okamžitě neutralizovány.

V tomto období mělo dominantní postavení dvě složky: unilateralismus a hegemonii. Unilateralismus znamená schopnost diktovat pravidla hry v mezinárodních vztazích, která dominantní zemi nejlépe vyhovují. Hegemonie znamená schopnost činit tak bez použití síly, pouhým politickým nátlakem. Použití války (ať už studené, nebo ostré, regulérní, nebo hybridní) bylo vždy k dispozici a nadřazená vojenská síla byla mocným odstrašujícím prostředkem. Metafora globální války byla ve skutečnosti vždy na pořadu dne, ale jako způsob potvrzení hegemonie, a v průběhu času se vyvíjela: válka proti komunismu, válka proti nelegálním drogám, válka proti terorismu, válka proti korupci.

Od roku 1970 se vše začalo měnit a americká hegemonie přestala svůj unilateralismus podporovat. Objevilo se ekonomické soupeření mezi západní Evropou (po jejím sblížení se Sovětským svazem) a Japonskem, přestože zůstaly politickými spojenci USA; první ropná krize v roce 1973; porážka ve Vietnamu v témže roce; ponížení v Chomejního Íránu v roce 1980. Je pravda, že Japonsko od 90. let 20. století stagnovalo, ale mezitím se s vzestupem Číny nebývalým způsobem obnovilo „žluté nebezpečí“. Od té doby se unilateralismus USA přestal opírat o hegemonii a bez ní se použití vojenské síly stalo hlavním politickým prostředkem. Vojenská angažovanost na Blízkém východě a na Ukrajině jsou toho příkladem. Vojenská podpora Ukrajiny nikdy neměla umožnit vítězství Ukrajiny, ale spíše oslabit Evropu (aby mohla být politickým spojencem, musela přestat být ekonomickým soupeřem) a zároveň Rusko jako nejdůležitějšího spojence Číny. Vyspělé komunikační a informační technologie a oblast informačně zábavního průmyslu byly posledními dvěma zdroji pro znovuzískání hegemonie, ale žluté nebezpečí si již přivlastnilo i je. Nejnovějším a nejdramatičtějším příkladem je zemětřesení, které způsobil čínský DeepSeek, nová dimenze umělé inteligence s otevřeným kódem a nesmírně nižšími náklady na infrastrukturu (hardwarové zdroje). Bez exkluzivity není hegemonie a unilateralismus bez hegemonie má k dispozici jediné východisko: válku. V tomto případě se však válka poprvé odehraje na území USA.

Papírový tygr?

Jakou roli v tom hraje Trump? Jeho inaugurační projev měl předat poselství, že unilateralismus již není založen na hegemonii, ale na výjimečnosti. Obsahuje všechny složky amerického mýtu: zjevení osudu, hraničářský duch (divoký západ, divočina), dobývání území, terra nullius (země nikoho, tj. „naše“). K tomuto mýtu přidává nový prvek: nadvláda přišla draho – vývoj posledních sta let byl americkým „břemenem bílého muže“, a svět proto dluží USA reparace. Je to dramatické potvrzení defenzivního unilateralismu, potvrzení úpadku maskované jako návrat do zlatého věku. Ti, kdo jsou proti, by se měli připravit na apokalypsu. Projev je traktátem o symbolické politice, ale politická nadutost byla tak hyperbolická, že se musela promítnout do okamžité laviny exekutivních opatření. Šílenství slov si vyžádalo šok a hrůzu na exekutivní úrovni. Pokud existuje papírový tygr, v prvním okamžiku převládla síla zastírající slabost. Co to bude znamenat na domácím a mezinárodním poli?

Vnitrostátně

Vnitrostátně se radikálně uplatňuje princip institucionální terra nullius. Stát USA je nyní potenciální institucionální Gazou. Institucionální čistky jsou zrcadlem etnických čistek. Zde však podobnost končí, protože institucionalismus USA je ve vztahu k Trumpovi méně slabý než Palestinci ve vztahu k Izraeli. Bude to dlouhé, destruktivní a destabilizující období měření sil, než bude dosaženo možného příměří. Stát jako faktor sociální soudržnosti, typický pro moderní světový systém, se stane hlavním faktorem národního zlomu. Nebezpečí tohoto institucionálního boje spočívá v tom, že bude vždy na pokraji chaosu, na pokraji mimoinstitucionálního boje.

Strategie zlomu je složitá, protože je prováděna ve jménu skutečné soudržnosti, etnicko-rasové soudržnosti. Odtud pramení protiimigrantský hněv. Jinými slovy, základní princip národní soudržnosti, občanství, je nahrazen reakčním principem společenství. Moderní pohyb od Gemeinschaft / Společenství ke Gesellschaft / Společnosti je obrácený. Konec občanství a jeho nahrazení komunitním neotribalismem však bylo již dlouho součástí plánů, k nimž patří i konec sekularismu a nástup identitárního esencialismu. Z trosek občanství se vynoří náboženská sounáležitost a exklusivní identitářství.

Trumpistická terra nullius tedy neznamená úplný rozchod s nedávnou minulostí. Trumpismus začal před Trumpem a bude pokračovat i po něm. Zárodky toho, co mělo přijít, a to jak ve smyslu konce sekularismu, tak nástupu identitárního esencialismu, již dlouho kvetly v médiích, na sociálních sítích, ve školách a na univerzitách. Dalo by se jít mnohem dál do minulosti. Říká se, že s nástupem Trumpovy administrativy kapitál, který vždy dominoval americké politice, přestal důvěřovat politikům a rozhodl se převzít moc přímo. Třináct miliardářů ve vládním týmu. Ale koneckonců, není Kongres už dávno ovládán kapitálem? Nepatří většina senátorů a zastupitelů k 1 %? Na druhou stranu reformní liberalismus, který se promítal do sociální politiky, vytváření středních vrstev a všeobecného zvyšování životní úrovně (sociální stát), už dávno skončil a Demokratická strana byla zejména od 90. let nástrojem této destrukce.

I kdyby nešlo o zlom, dramatické zvýraznění některých trendů prosazovaných Trumpem bude destabilizující; a nesmíme zapomínat na nedávné průzkumy, které jako by naznačovaly, že pro značnou část Američanů je občanská válka reálnou možností. Eventuálně by se dalo uvažovat o tom, že stoupenci občanské války ji koneckonců právě volebně vyhráli. Nyní budou požadovat, aby prezident změnil kontrarevoluci ve zdravý rozum, jak sám řekl ve svém inauguračním projevu. Zda se mu to podaří, je otevřenou otázkou. Nelze vyloučit, že se z něj brzy stane obětní beránek. Úpadek USA je strukturální a nelze jej zastavit triumfalistickou rétorikou demagogie.

Na mezinárodní úrovni

Dramatické deportace měly vyslat signál o totálním převratu v mezistátním systému. Skutečnou politiku, která bude realizována bez dramatu, však nelze podceňovat. Především je třeba poznamenat, že politika protekcionismu, nacionalismu, uvalování cel, podpora (re)industrializace, kterou nyní Trump prosazuje, je stejnou politikou, kterou se v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století snažily provádět periferní a poloperiferní země světa a za kterou byly tvrdě trestány multilaterálními institucemi, jako jsou Světová banka a Mezinárodní měnový fond, ovládanými USA. Tyto tresty způsobily mnoho sociálního utrpení, nárůst chudoby a hladu, deindustrializaci, násilí ve městech, vznik organizovaného zločinu a diktatury. Není nyní čas navrhnout reparace, například smazání zahraničního dluhu těchto zemí, z nichž některé se jím stále dusí? A mohou všechny ostatní země od nynějška následovat stejný druh politiky, jaký Trump navrhuje pro USA? Nebo jde o další projev unilateralismu založeného na americké výjimečnosti? Již nyní je jasné, že ekonomická svoboda a svoboda projevu, které Trumpovi potentáti propagují na všech krajně pravicových hlásných troubách světa, jsou svobodou pro jejich myšlenky a potlačováním a cenzurou pro myšlenky těch, kteří jim oponují.

Trumpův defenzivně-agresivní unilateralismus má za cíl způsobit stejnou institucionální destrukci na mezinárodní scéně, jakou způsobuje na scéně domácí. Cílem jsou nejen instituce spojené s OSN, ale i všechna spojenectví mezi zeměmi, ať už regionální či jiná. Preference bilaterálních vztahů a skutečnost, že dovozní cla se neurčují podle typu výrobku, jak tomu bylo doposud, ale podle toho, jaké vztahy má země, která výrobek vyrábí, s USA, má za cíl zničit jakoukoli mezistátní alianci, která dlouhodobě soupeří s USA, ať už jde o Evropskou unii nebo BRICS.

Také v mezinárodní politice se za roztržkami často skrývá kontinuita. Koneckonců, vezmeme-li v úvahu výše uvedené kritérium cel, jaký je skutečný rozdíl mezi cly a hospodářskými sankcemi? Nezačala destrukce Evropské unie již brexitem a následně válkou na Ukrajině? V této oblasti ruptur/kontinuit je možná nejkrutějším příkladem to, co by se mohlo stát umučenému palestinskému lidu. Etnické čistky, které začaly v roce 1948 vznikem státu Izrael, se brzy stanou oficiální politikou USA vůči Palestině. Po etnické čistce v Gaze bude následovat etnická čistka na Západním břehu Jordánu. Bez dramatu deportací přistěhovalců je brutální etnická čistka vyhlášena jako benevolentní humanitární akce, jak zřejmě řekl Donald Trump s odkazem na zpustošení trosek vzniklých neustálým izraelským bombardováním.

Tak co teď?

Když se slabost maskuje jako síla, může to vést k ještě katastrofálnějším důsledkům. Papírový tygr má sílu ničit, ale ne budovat. Dnes není místo pro unilateralismus, a už vůbec ne pro unilateralismus USA. Globální výzvy, kterým lidstvo čelí, vyžadují multilateralismus, zdvořilost a vzájemný respekt. Dvěma velkými oběťmi papírového tygra jsou demokracie a ekologie. Miliardáři kolem Trumpa vědí, že politiku, kterou chtějí prosadit, nelze prosadit demokraticky. Prozatím se rozhodli demokracii okupovat a proměnit ji ve fašismus s lidskou tváří. Protože fašismus s lidskou tváří je oxymóron, pokud budou nuceni si vybrat, víme předem, jaká bude jejich volba. Vezmeme-li v úvahu, že hrozícímu ekologickému kolapsu lze zabránit pouze novou globální hegemonií: velkým sblížením úsilí vybudovaným demokraticky mezi lidmi, aby mohlo být demokraticky realizováno mezi člověkem a jinými než lidskými bytostmi, je snadné pochopit, že Trumpův unilateralismus zbavený hegemonie je zkratkou, kterou elity globálního kapitalismu využily k legitimizaci fašismu 3.0. V tomto případě se však jedná o zkratku, kterou se elity globálního kapitalismu rozhodly využít.[2] Novinkou tohoto fašismu je, že je globální a vnucuje všem lidem to, co lidé vnucují přírodě od 16. století. Tváří v tvář tomu si lze jen těžko představit, že by si někdo myslel, že není nutné nebo naléhavé bojovat, vzdorovat a mít sílu zvítězit.