Umění jako projev svobodné vůle člověka…

Umění jako projev svobodné vůle člověka, jeho lásky k Zemi a radosti ze samostatného tvoření. Umění jako most k duchu, umění jako prevence odlidštění a zhrubnutí společnosti, inspirace pro mladou generaci.

Johann Wolfgang Goethe[1] – Ve jménu jeho

Ve jménu jeho, jenž svůj stvořitel,

od věků tvořit posláním svým měl:

ve jménu toho, z něhož děje jsou

i víra, moc a láska s důvěrou.,

ve jménu onoho, jenž jménem zván,

v své podstatě vždy zůstal nepoznán.

 

Nechť sahá kamkoliv tvůj sluch i zrak,

vše je ti známo, vše má jeho znak,

a k výšinám vzlétej sebe ohnivěj,

měj dosti, v příměru-li vnímáš jej,

dál váben, v radostný jsi nesen svět,

a kudykoli kráčíš, prostor vzkvet.

Již času neměříš, již nesčítáš

A v každém kroku nekonečno máš.

Proč lidé milují umění, proč tvoří umělecká díla, která se z praktického úhlu pohledu mohou zdát zbytečná pro život člověka a zachování základních životních potřeb? Je příroda tou inspirátorkou, která v něm rozněcuje touhu po kráse a vlastní tvůrčí činnosti? Má umění nějaký význam pro věčnost a vývoj lidstva k ušlechtilému člověčenství? Může nám přinášet poznání v zápase o pravdu, zjemnění citu pro krásu a dobro, sociální život, radost ze života a dokonce zdraví?

Připomeňme si slova Rudolfa Steinera:

Jak poznávací, tak i umělecká činnost spočívají v tom, že člověk se od skutečnosti jako od produktu povznáší ke skutečnosti jako tvůrce.

 

Goethe pociťoval jako umělec, takže nazýval mluvícího umělce interpretem světového ducha… pociťoval větší bohatství skutečnosti proti chudobě intelektualismu.

Člověk se stává podobný Bohu. Vcítíme-li se na chvíli do nádherných a tak poučných  veršů  Fausta od Johana Wolfganga Goetha, můžeme nahlédnout pravdivost této Steinerovy premisy. Člověk pozoruje svět i sebe, připomíná si své životní zážitky a nakonec přichází k moudrosti a chápání lásky, nejvyššího aspektu Bytí vesmíru. Vychází-li tvůrčí činnosti jedince ze svobodného duševně –  duchovního živlu, dotýká se věčnosti a tak léčí sebe i svět. Nelze se dosti obdivovat a s úctou sklánět před velkým uměním Goethovým a všech geniálních umělců, jejichž díla mají hodnotu pro současnost i věčnost.

Za interpreta světového ducha zajisté pokládáme také astronoma, matematika, theologa, Johannese Keplera, jehož verše opěvují úžasné dílo Stvořitele , když říká: „velký umělče světa, s obdivem zřím díla Tvých rukou…“

Johannes Kepler – věda, vyznání Bohu i životu, nálada oddanosti

Od přelomu 14. a 15. století, dle pohledu duchovního vědce Rudolfa Steinera[2], se počíná v duševním prožívání lidí rodit duše vědomá – uvědomující. Duše, která si je vědoma sama sebe[3]. Člověk již nechce být odkázán na vnější autority papežů, králů, chce sám poznávat přírodu, svět, kosmos i sám sebe, touží po svobodě[4].

Mezi významné osobnosti nové doby patřil i Johannes Kepler[5], astronom, matematik, teolog, astrolog, který dosáhl velmi pozoruhodných vědeckých objevů i díky spolupráci s astronomem Tycho Brahe[6], při společném pobytu v Čechách, na dvoře císaře Rudolfa II. Kepler se při své vědecké činnosti nikdy nezpronevěřil oddanosti božskému duchovému světu, o čem svědčí hluboká slova vyznání Bohu i úvahy o duši Země i člověka. Současná přírodní věda bohužel opomíjí duchovní aspekt Keplerova díla a nakonec veřejnost a výchovu mládeže ochuzuje o důležitou část poznatků, které by mohly být pro mnohé mladé lidi a začínající vědce inspirativní. Právě velikost objevů v oblasti astronomie a matematiky, pochopení kosmických a zemských zákonů, ukazují Keplerovi moudrost, promlouvající v řádu vesmíru, v člověku i v duchových světech. Poznání hlubokých souvislostí života jej uvádí do nálady pokory a oddanosti Bohu.

Takto promlouvá o vědci Keplerovi a jeho náladě oddanosti Rudolf Steiner:

V naší materialistické epoše mají lidé často velmi mylné názory na velké objevitele a průzkumníky. Zvláště mezi lidmi zabývajícími se vědami se mnozí předem domnívají, že vědy vedou k nevíře (eventuálně ke zmatení mysli), k popření duchovního světa. Proto bych vám dnes chtěl povědět o náladě jednoho velkého ducha, jehož jméno vám prozradím, teprve, až vám přečtu několik jeho výroků. Tyto výroky totiž ukazují, že ke svým objevům, které se staly dobrodiním pro novější dobu, dospěl na základě toho, že měl intimnější vztah k duchu proudícímu  celým univerzem.

 

Johannes Kepler: Vyznání

Ó Ty, jenž v nás skrze světlo přírody probouzíš touhu po světle milosti, abys nás přes něj vedl dál ke světlu velebnosti, Tobě děkuji, Pane a Stvořiteli, že jsi mě potěšil svým stvořením a že jsem zajásal nad dílem Tvých rukou, pohleď, dokonal jsem dílo svého povolání, využiv míry sil, jež jsi mi propůjčil, vyjevil jsem lidem velebnost Tvého díla, nakonec můj omezený rozum dokázal pojmout Tvou nekonečnost.

Jestliže jsem vyslovil něco, co Tě není hodno, nebo jsem usiloval o vlastní poctu, pak mi to milostivě odpusť.

 

Pohled do duše Keplera, když říká:

Když teď v zrcadle obrazy věcí spatřuješ,

Jednou však poznat máš podstatu samu,

Nač otálíš zraku, bys ryzejší bytí vyměnil za zdání?

Když vědění zlomek tak lahodně tě blaží,

Jak blažen budeš teprve, až ho celé uzříš!

Ó duše, jen odvahu a vzdej se nízkého,

Bys vzápětí to věčně velké získala.

Je-li život zde umíráním dennodenně,

ba je-li smrt zde zdrojem žití,

ó lidské dítě, proč otálíš v umírání,

než bys znovuzrozeno pozdravilo světlo?

 

Johannes Kepler: Óda na Boha

Tvůrce světa, věčná moci!

Všemi prostory zní Tvá sláva,

zaznívá nebem i zemí.

I dítě nedospělé žvatlá podle hlasu,

jenž zvěstuje nahlas – ač rouhač umlká –

Tvou nekonečnou chválu.

Velký umělče světa,

s obdivem zřím díla Tvých rukou,

stvořená dle umných forem

a v samém středu Slunce,

dárce života, i světla,

jež dle zákona svatého ovládá Zemi

a řídí v jejím rozličném běhu.

Vidím úsilí Luny a hvězdy rozseté

Na nezměrných nivách…

 

Vládce světa! Věčná moci!

Všemi světy na perutích světla

chvěje se Tvůj nezměrný jas.

Nelze, než obdivovat poznání velkého Keplera – vědce, astronoma, theologa.

O pravdě, mravních zákonech v nás i ve světě, o jejich vzájemné souvislosti, o tom, co je třeba pro současný i budoucí život lidstva, vypovídají následující slova Rudolfa Steinera.

A kdyby na Zemi nebyl nikdo, kdo by se ve své duši nemohl rozehřát pro pravdivou, pravou mravnost nebo vůbec pro duchovní mravnost, tu bychom nepřispěli k pokroku našeho světa, k novému tvoření, nýbrž k odumírání našeho světa.

Jen ta svítivá síla, která je na Zemi, působí ven do vesmíru, mravní duchovní nadšení, a pak zazáří Země duchovně slunečně. To zde vzniká zrcadlením toho, co zde žije a projevuje se fyzicky.

Tak i zákon o zachování hmoty a síly tak, jak o něm smýšlí přírodní věda neplatí. Hmota zaniká až na nulu. Jen mravností a nadšením pro pravdu vzniká nový život.  (V bytosti člověka, v přírodě, dokonce v kosmu).

 

Každý opravdu poznávající shledal a uvědomil si, že dospěl od přírody k milosti a od ní k velebnosti. A to bylo Keplerovou modlitbou. Kdo ví, že poznání je communio[7], ten také ví, že ono není ničím jiným než tím, co je symbolizováno v Poslední večeři. Svaté a vznešené communio, nálada oddanosti a přijímání.[8]

 K dosažení hlubšího poznání světa musíme mít pokoru, pracovitost a lásku k cíli, který jsme si vytyčili, potom se můžeme nadít i darované „milosti z hůry“, pokud je zvolený cíl, eventuálně ideál, dobrem nejen pro nás, nýbrž může sloužit druhým lidem i Bohu.

[1]

[2]

[3]Theosofie, str.30, nakladatelství Baltazar 1993, nově i nakladatelství Franesa

[4]

[5]Johannes Kepler (1571-1630) německý matematik, astronom, optik, theolog, astrolog

[6]

[7]communio – latinsky – .společenství, vzájemné přijímání, rozhovor, v náboženském smyslu společenství v Bohu

[8]R. Steiner – Esoterní hodiny, 1904 -1909, stč.36, nakladatelství Fabula 2011