Výhled z minulosti

Článek VÝHLED Z MINULOSTI vyšel na blogu Zdeňka Jemelíka 29. prosince 2025

Příslušníci Policie ČR s uprchlíky z Ukrajiny na brněnském Hlavním nádraží, 2022

Úvahy mnou ctěného exprezidenta Václava Klause o vlivu přítomnosti ukrajinských uprchlíků na naši přítomnost a budoucnost ve mně probudily vzpomínky na stmívání nad Československem roku 1938, a pak na další vývoj. Den před mobilizací se narodila má sestra a mám v paměti obraz mobilizovaného táty ve vojenské uniformě při návštěvě u maminčiny postele. Ale také mám v paměti fotografii rodiny mé tety, prchající ze Sudet s nejnutnějším majetkem naházeným na žebřiňák tažený krávou. Bylo to mé první setkání s jevem uprchlictví, o němž se tehdy také hodně mluvilo. Tehdy do byl útěk dovnitř ohrožené země, beztak ale bolestný: lidé, vytržení z navyklého způsobu života a z prostředí, v němž některé rodiny žily po generace, byli náhle odkázáni na péči a milosrdenství státu, který se jim musel postarat o střechu nad hlavou a o náhradní zdroj obživy.

Na okraj podotýkám, že prožitek zničení Československa v r.1938 a invaze do Československa 21.srpna 1968 mi účinně brání tolerovat ruskou agresi proti Ukrajině.

Uloupení Sudet jsem sdílel zprostředkovaně s rodinou, neboť po celou okupaci se vracelo jako bolavý námět rozhovorů. V smrtonosné době se vnímání vnějšího prostředí muselo probudit dříve než v době míru. Impulsy byly nepominutelné: večer u nás hráli přátelé rodičů žolíky a v poledne po návratu ze školy jsem z rádia s oranžovou cedulkou s nápisem „Pamatuj, pamatuj, poslouchání cizího rozhlasu trestá se vězením nebo i smrtí“ vyslechl zprávu, že celá rodina skončila zastřelením v Kounicových kolejích.

Samozřejmě také ve vnitrozemí žili němečtí starousedlíci, jejichž přítomnost nepřekážela až do vypuknutí nákazy henleinovstvím. Ale k nim najednou přibyli s říšskými institucemi jejich zaměstnanci s rodinami. Všude jsme na ně naráželi a každý večer se nad městem nesl zpěv pochodujících vojáků při čepobití v místních kasárnách. Proporce českého a německého živlu se důkladně změnily a už to nebylo dřívější pokojné soužití.

Tisíciletá říše se zhroutila, válka skončila, zmizeli Němci a zdánlivě přišel čas radovánek. Jenže vypukl komunistický převrat v únoru r.1948 a s ním další důvod utíkat. Tentokrát to ale byl útěk pryč z vlasti bez naděje na návrat. A neutíkalo se „mezi své“, ale první zastávkou pro většinu uprchlíků bylo poražené Německo. Obleva „pražského jara“ umožnila některým uprchlíkům návrat, ale zdaleka ne všichni ji využili. Mnozí se v „kapitalistické cizině“ osvědčili a dobře se zabydleli. Nic jiného jim nezbývalo, neboť stejně jako většina národa netušili, jak se vymknout naplnění věštby „ se Sovětským svazem na věčné časy“ A pak přišel 21. srpen 1968, který dal nový popud k útěku, opět přes německy mluvící země, tentokrát již zotavené.

„Tisíciletá říše“ skončila poměrně rychle a nakonec ani „věčné časy“ nebyly nekonečné. Od 17. listopadu 1989 je najednou všechno jinak. Již před koncem „věčných časů“ vládnoucí strana povolila Ukrajincům hledat zde práci. Nebylo to nic divného, vždyť v České republice jsme používali i slovenské „gastarbeitery“. Ukrajinci, kteří se zde tehdy začali usazovat, nebyli v žádném případě uprchlíci.

Ti se k nám začali hrnout až po vypuknutí ruské agrese dne 24.února 2022 stejně jako kdysi uprchlíci ze Sudet. Poháněl je strach o zdraví a život. Opustili přátele, sousedy, zavedený způsob života a obživy. Jsou odkázáni na pomoc hostitelské země včetně neoficiální podpory částí obyvatelstva. Zasluhují soucit stejně jako kdysi jejich čeští předchůdci. Stejně jako uprchlíci ze Sudet postupně splývají s hostiteli. Zaplňují mezery v uspokojení poptávky po pracovní síle a vyvažují úbytek obyvatelstva. Věru, nemáme důvod násilím je vyhánět, pokud by zde po skončení války někteří chtěli zůstat trvale. Poměr českého a ukrajinského živlu se kvůli uprchlíkům změnil. Necítím ale, že by nás ohrožoval. A vůbec nerozumím, proč by po skončení války měla přijít další uprchlická vlna, když už jim na Ukrajině nebudou padat na hlavy bomby, bude tam bezpečno a dost práce při obnově poničené země.