V sázce jsou jednání Donalda Trumpa s Íránskou islámskou republikou

Analýza The Stakes of Donald Trump’s Negotiations with the Islamic Republic of Iran vyšla na serveru Voltaienet.org 29. dubna 2025

Ajatolláh Alí Chameneí schválil nepřímá jednání se Spojenými státy, a to navzdory hrozbám Donalda Trumpa.

Před měsícem a půl jsem oznámil, že prezident Donald Trump zahájí jednání s Íránem ještě před uzavřením míru na Ukrajině[1]. Jako obvykle mě komentátoři zakořenění v ideologii Joea Bidena zahrnovali sarkasmem, zatímco moji kolegové, specialisté na mezinárodní vztahy, si mých postřehů povšimli[2].

Rozdíl mezi nimi spočíval v jejich chápání jednání na Ukrajině. Pro prvního to byla Trumpova pomsta Volodymyru Zelenskému, respektive pokleknutí před Vladimirem Putinem. Pro druhého to byla naopak touha po míru s Ruskem, aby se mohly americké zdroje věnovat jeho ekonomické obnově.

Z toho vyplývá, že obě strany přistupují k íránské otázce odlišně. Pro první jde o pokračování chaosu, který začal během prvního funkčního období odstoupením od jaderné dohody (JCPoA). Naopak pro druhou jde o touhu po míru s Íránem, vzhledem k tomu, že je to jediná regionální mocnost, která podporuje odpor vůči Izraeli.

Začátkem března 2024 prezident Donald Trump zaslal vůdci revoluce, ajatolláhovi Alímu Chameneímu dopis. Existenci dokumentu zmínil sám autor během svého projevu v Kongresu 4 března a poté se o něm diskutovalo v tisku. Podle stanice Sky News Arabia, která si tento dokument přečetla, Donald Trump vyzval k jednáním a upřesnil:

Pokud odmítnete nataženou ruku a zvolíte cestu eskalace a podpory teroristických organizací, varuji vás před rychlou a rozhodnou reakcí […] Píšu tento dopis s cílem otevřít pro naše vztahy nové horizonty, pryč od let konfliktů, nedorozumění a zbytečných konfrontací, kterých jsme byli svědky v posledních desetiletích […] Nastal čas zanechat nepřátelství za sebou a otevřít novou stránku spolupráce a vzájemného respektu. Dnes se nám naskýtá historická příležitost […] Nebudeme nečinně přihlížet hrozbám vašeho režimu vůči našemu lidu nebo našim spojencům […] Pokud jste ochotni vyjednávat, jsme ochotni i my. Ale pokud budete i nadále požadavky světa ignorovat, historie dosvědčí, že jste promeškali velkou příležitost.

Spojené státy a Spojené království současně podnikly v Jemenu několik útoků proti hnutí Ansar Allah. Na rozdíl od předchozích se nezaměřily na skryté vojenské cíle, ale spíše na politické cíle roztroušené mezi civilním obyvatelstvem. Zabily tak vůdce hnutí a mnoho dalších vedlejších obětí, což představuje válečný zločin.

Je třeba připomenout, že Ansar Allah, který Západ pejorativně označuje jako „rodinný gang Húsíů“ nebo „Húsíové“, útočí na izraelské lodě v Rudém moři, aby Tel Aviv donutil souhlasit s povolením průjezdu humanitární pomoci do Gazy.

Washington a Londýn se domnívaly, že to brzdí mezinárodní obchod, a protože nezískaly souhlas Rady bezpečnosti, obnovily válku. Zpočátku se zaměřovaly na vojenské cíle a rychle si uvědomily, že ty, zakopané hluboko v zemi, nelze významně ovlivnit.

Dopis Donalda Trumpa dorazil do Teheránu až 12 března a íránská reakce přicházela pomalu. Je důležité si uvědomit, že ačkoliv byl Teherán tajným ručně psaným listem z Washingtonu polichocen, několik aspektů jeho znění nemohl akceptovat.

• Zaprvé, Spojené státy, věrné Trumpově technice „Umění dohody“, Íránu vyhrožovaly a zároveň se ho snažily uklidnit. Mezinárodní vztahy se neřídí stejnými pravidly jako obchod. Ustupování hrozbám je známkou slabosti, kterou Íránci v těchto jednáních nemohli akceptovat. Ajatolláh Alí Chameneí 28 března poznamenal: „Nepřátelství Spojených států a Izraele vždy existovalo. Vyhrožují nám útokem, což si myslíme, že není příliš pravděpodobné, ale pokud se dopustí nějakého přestupku, jistě obratem obdrží pořádnou ránu. Pokud si nepřátelé myslí, že mohou v zemi podnítit vzpouru, íránský národ na ně zareaguje sám.“ Prezident Donald Trump to 30 března dále zdůraznil, když v televizi NBC News řekl: „Pokud nepřistoupí na dohodu, bude bombardování. Bude to bombardování, jaké ještě nikdy neviděli.“

Podle Charty Organizace spojených národů (článek 2, odstavec 4) se „členové Organizace zdrží ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo jejího použití proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jakéhokoli státu.“

Jednání byla proto ohrožena ještě před jejich zahájením.

• Masakrování vůdců Ansar Alláh bylo navíc bezdůvodným válečným zločinem: generál Kásem Solejmání dal reorganizací „Osy odporu“ bývalým íránským zástupcům úplnou svobodu. Teherán v současnosti nemá na Ansar Alláh žádný vliv, kromě ideologického. Velvyslanec Amir Saeid Iravani proto tyto body vznesl v Organizaci spojených národů[3].

• A konečně, a to je nejdůležitější, Donald Trump hromaděním protichůdných signálů neumožnil Íráncům posoudit jeho vztah k Izraeli. Podporuje projekt binárodního státu v Palestině (ten, který prosazuje Organizace spojených národů)? Nebo židovského státu v Palestině („sionismus“)? Nebo „Velkého Izraele“ („revizionistický sionismus“)? Nikdo to s jistotou neví.

Írán nakonec na tajný dopis Spojených států zaslal tajnou odpověď a jednání mohla začít, ale pouze nepřímá. To znamená, že obě delegace spolu nehovořily přímo, ale pouze prostřednictvím mediátora. Teherán tak na pozvání reagoval, ale vyjádřil svůj nesouhlas se způsobem, jakým bylo formulováno.

Francie a Spojené království přímo zasáhly a svolaly zasedání Rady bezpečnosti za zavřenými dveřmi. Paříž a Londýn se chtěly zabývat několika nevyřešenými otázkami. Vzhledem k tomu, že z něho nic neuniklo, není jasné, zda prezident Emmanuel Macron a premiér Keir Starmer chtěli objasnit, co selhání všech ostatních pokusů o jednání způsobilo, nebo naopak ještě více zakrýt, co se dalo.

Následujícího dne, 13 března, si generální ředitel pro mezinárodní mír a bezpečnost Íránského ministerstva zahraničí Mohammad Hassan-Nedžad Pirkouhi předvolal velvyslance Spojených států, Francie a Spojeného království. Kritizoval je za „nezodpovědné a provokativní“ zasedání Rady bezpečnosti, které zneužilo mechanismy OSN. Zdůraznil, že ačkoli Írán již svůj závazek neobohacovat uran nad 3,67 % nerespektuje, stále respektuje své závazky vůči inspektorům MAAE v rámci JCPoA a své povinnosti vyplývající ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) plní.

Je třeba připomenout, že obecně vzato, Írán, následujíc Spojené státy, od JCPoA a tehdejších tajných dvoustranných dohod sice odstoupil, ale přesto své závazky z JCPoA stále dodržuje[4]. Naproti tomu Francie a Spojené království, ačkoliv tvrdí, že JCPoA respektují, žádná opatření k řešení důsledků odstoupení USA nepřijaly, což je s duchem textu v rozporu. Spojené království okamžitě reagovalo prohlášením, že je připraveno obnovit sankce OSN do 18 října (lhůta pro tento postup), pokud Írán obohacování uranu neomezí. Sankce OSN byly ve skutečnosti pozastaveny, nikoli zrušeny.

Již proběhla tři kola nepřímých jednání. Americkou delegaci vedl Steve Witkoff, zvláštní vyslanec prezidenta Donalda Trumpa pro Blízký východ, a íránskou delegaci ministr zahraničí Abbás Araghchi. První a třetí setkání se konala v Maskatu a Ománu, zatímco druhé se konalo na velvyslanectví sultanátu v Římě za přítomnosti ředitele Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Rafela Grossiho z Argentiny. Ománský ministr zahraničí Sajjid Badr bin Hamad bin Hamúd al-Busajdí při každé příležitosti působil jako mediátor a střídal delegace.

Americká strana učinila řadu prohlášení, která hromadila nepřesnosti a rozpory, a to jak ohledně předchozích kol jednání, tak zejména ohledně washingtonských „červených linií“. Každá strana se proto domnívá, že ví, co chce. I v Íránu je veřejná debata obzvláště nejasná. Všímáme si však, že jeden proud, čerpající ponaučení z libyjských a korejských zkušeností, tvrdí, že kdyby ajatolláh Rúholláh Chomejní ještě žil, pravděpodobně by svou fatvu odsuzující zbraně hromadného ničení zrušil a naopak by atomovou bombu schválil. Ne proto, že by ji teď z muslimského hlediska považoval za morální, ale proto, že by to Írán ochránilo před hrozbami, kterým čelí. Libyjská arabská džamáhírija Muammara Kaddáfího, která byla na pokraji získání takové bomby, svá zařízení skutečně dobrovolně demontovala a přijímala od Washingtonu gratulace, než Libyi rozdrtil. Zároveň se Kim Čong-unově Korejské lidově demokratické republice stále daří Pentagonu odolávat, protože bombu vlastní a chlubí se jí.

Dne 22 dubna prezident Donald Trump v dlouhém rozhovoru pro časopis Time své smýšlení objasnil. Prohlásil, že Spojené státy z JCPoA stáhl a nařídil atentát na generála Kásema Solejmáního, aby Írán zbavil možnosti podněcovat odpor proti Izraeli, což je předpokladem regionálního míru. Nikdy to nevysvětlil, a to nám pomáhá jeho záměr během těchto ednání pochopit.[5]

Mezitím „revizionističtí sionisté“ Benjamina Netanjahua (nezaměňovat s pouhými „sionisty“), kteří pokračují ve třech desetiletích lží, zvyšují tlak na sabotáž probíhajících kontaktů.[6] Ve Washingtonu jejich hlavní vůdce Elliott Abrams zveřejnil memorandum[7], ve kterém nastiňuje to, co nazývá „sedm smrtelných hříchů“ předchozích amerických administrativ vůči Íránu. Tento dokument nám pomáhá postoj válečných štváčů pochopit.

Podle této poznámky by JCPoA, vyjednaný Obamovou administrativou, k omezení íránských jaderných ambicí nestačil a vrácením části blokovaných finančních prostředků by mu poskytl prostředky k boji proti Izraeli. Během rozhovorů 5+1 v Lausanne a Ženevě však všichni aktéři (s výjimkou Spojených států zastoupených ministrem zahraničí Johnem Kerrym) dospěli k závěru, že v Íránu žádný vojenský jaderný program od roku 1988 a fatwy imáma Ruholláha Chomejního neexistuje. Tento bod, který Izrael vždy zpochybňoval, byl 24 března potvrzen ředitelkou americké zpravodajské služby Tulsi Gabbard během jejího slyšení v Senátu a v její výroční zprávě o hrozbách proti její zemi[8]. Německu, Číně, Francii, Spojenému království a Rusku (a pravděpodobně i mnoha dalším) je naprosto jasné, že se izraelské obvinění na ničem nezakládá; že se jedná o čirý podvod.

1) Na základě této často opakované lži se „revizionističtí sionisté“ spoléhají na skutečnost, že Írán v reakci na odstoupení Spojených států od JCPoA a tajných dohod, podepsaných Johnem Kerrym, pokračoval v obohacování uranu na 60 %, a požadují, aby bylo Teheránu zakázáno veškeré obohacování uranu.

Tento požadavek je třeba jasně pochopit: zakázal by Íránu jakýkoli civilní program, včetně například ozařování, které západní země praktikují ve všech svých nemocnicích.

Toto tvrzení se rovná záměru vrátit Írán do stavu zaostalosti. Odpovídá způsobu, jakým některé evropské státy svým koloniím zakazovaly modernizující aktivity, aby si udržely nadvládu.

2) „Revizionističtí sionisté“ nadále požadují, aby se jednání neomezovala pouze na jaderný program, ale aby zahrnovala i otázku raket. Francie a Spojené království již léta falešně tvrdí, že vývoj balistických a hypersonických raket Teheránem porušuje sankce OSN. Aby toho dosáhli, záměrně směšují výzkum a výrobu balistických raket s jadernými hlavicemi, které by mohly nést, pokud by je Írán vlastnil.

Rusko a Čína opakovaně zasáhly, aby Radě bezpečnosti připomněly, že „žádný ze stávajících mezinárodních nástrojů a mechanismů, včetně Režimu kontroly raketových technologií nebo Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, Íránu explicitně ani implicitně nezakazuje raketové a vesmírné programy rozvíjet.“[9]

Během íránského bombardování Izraele 1 října 2024 se ukázalo, že všechny íránské rakety a drony své cíle minuly nebo byly sestřeleny za letu, s výjimkou všech hypersonicých raket, které všechny své cíle zasáhly. Tato otázka, která s jadernými záležitostmi nesouvisí, je proto pro Izrael zásadní.

3) „Revizionističtí sionisté“ také požadují, aby monitorování probíhalo za západních, nikoli íránských podmínek. Írán však s vlastním souhlasem prozatím podléhá nejpřísnějším ověřovacím postupům MAAE, jaké kdy byly zavedeny. Teherán je svědomitě dodržuje a je těžké pochopit, proč by mu měly být vnucovány nové, pokud se nechce vytvořit problém, kde žádný neexistuje.

4) „Revizionističtí sionisté“ nadále tvrdí, že hrozba americké síly nesmí být opuštěna předčasně. Přesto je to jediný civilizovaný způsob, jak postupovat, jak je stanoveno ve výše uvedené Chartě Organizace spojených národů (článek 2, odstavec 4).

Vzhledem k tomu, že Izrael k samostatnému útoku na Írán nemá prostředky a že Tel Aviv na Washington nadále tlačí, aby ho do války proti Teheránu zatáhl, je snadné pochopit, co se pod tímto čtvrtým bodem skrývá.

5) „Revizionističtí sionisté“ se dále staví proti zmírnění sankcí OSN a jednostranných donucovacích opatření ze strany Spojených států, Spojeného království a Evropské unie s odůvodněním, že by to Írán povzbudilo k financování terorismu. Nemluvíme zde o atentátech, které by Teherán inicioval v zahraničí, ale o jeho podpoře Hamásu, Islámského džihádu, Hizballáhu a Odboje v Iráku, s vědomím, že Ansar Allahu již finanční a vojenskou podporu neposkytuje. Konflikty v Palestině, Sýrii a Iráku jsou však všechny příklady lidového odporu vůči izraelským vojenským akcím. Jsou podle mezinárodního práva legitimní (což neznamená, že jsou legitimní všechny akce prováděné v jejich jménu).

Tento požadavek má tedy za cíl umožnit výhradně Izraeli ještě dále rezoluce OSN porušovat, nikoli zabránit jejich porušování Íránem.

6 a 7) „Revizionističtí sionisté“ na závěr požadují, aby další „zlomyslné chování“ Íránu nebylo ignorováno a aby nebyly zmírňovány protiteroristické sankce za účelem získání jaderné výhody. Írán se však, stejně jako jiné státy, vůči Spojeným státům „zlomyslné chování“ nepraktikuje. Mluvíme zde o íránské podpoře odporu proti sionismu, u níž se revizionističtí sionisté pochopitelně obávají, že významnou finanční podporu obnoví.

Tato dlouhá diskuse představila podstatu jednání mezi Washingtonem a Teheránem. Je třeba poznamenat, že tým Donalda Trumpa je plný osobností rétorikou revizionistických sionistů přesvědčených. Mnoho kongresmanů, demokratů i republikánů, nepřistupuje k Blízkému východu na základě vlastní zkušenosti, ale prizmatem svého hlavního dárce, Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti (AIPAC). Merav Ceren, nedávno jmenovaný vedoucím izraelsko-íránského portfolia v Radě národní bezpečnosti Bílého domu, má dvojí občanství a je důstojníkem Izraelských obranných sil (IDF)[10]. Vedoucí americké delegace v Ománu, Steve Witkoff, je však developer nemovitostí působící v několika zemích, nejen ve Spojených státech, ale i v muslimských zemích. Svou nezávislost smýšlení již prokázal vyjednáváním o ukrajinské otázce a nasloucháním argumentům obou stran. Není důvod, a už vůbec ne kvůli jeho židovskému vyznání, ho podezřívat ze zaujatosti. Proto reagoval pozitivně, když Íránci zopakovali svůj návrh, aby se z Blízkého východu stala zóna bez jaderných zbraní, podobně jako v Latinské Americe[11]; návrh… který se týká i Izraele.

Čtvrté kolo jednání se bude konat 3 května. Obě strany si nyní uvědomují, že mír bude záviset na schopnosti Donalda Trumpa rozejít se s revizionistickými sionisty a dosáhnout v otázce osudu Palestinců konkrétního pokroku.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

Thierry MeyssanČesky (*1957) je politický konzultant, francouzský spisovatel a zakladatel a předseda Voltaire NetworkČesky, jehož deklarovaným cílem je „obrana svobody projevu a sekularismu“. Od roku 1994 byl také národním tajemníkem Strany radikální levice (PRG)Česky. V roce 2002 se proslavil knihou The Big LieČesky (Velká lež) o útocích z 11 září 2001, které popisuje jako operaci pod falešnou vlajkou vlády a vojenskoprůmyslového komplexu USA. Jeho poslední knihou je Sous nos yeux – Du 11 septembre à Donald TrumpČesky (Před našima očima – od 11 září k Donaldu Trumpovi, 2017). V roce 2012 odešel do exilu v Sýrii. Je vnukem plukovníka Pierra Gaïsseta, vojenského pozorovatele OSN a předsedy izraelsko-libanonské komise pro příměří, a synem Michela Meyssana, bývalého radního města Bordeaux a blízkého spolupracovníka Jacquese Chabana-Delmase («Chaban», francouzský odbojář, brigádní generál a státník, 1969 – 1972 byl předsedou vlády).