1. Zdeněk Jemelík: Státní kruhová obrana zločinců je neprolomitelná
2. Zdeněk Jemelík: Justice nemůže plnit nesplnitelná přání
3. Zdeněk Jemelík: Alena Vitásková proti advokátům

---

Článek Zdeněk Jemelík, Státní kruhová obrana zločinců je neprolomitelná vyšel na stránkách Chamurappi 9. října 2025

Seznámení s hrůzným prožitkem by mohlo čtenáře přivést k pochopení mého pobouření nad  skutečností, že trestu stále uniká osm pachatelů násilí, ač spolupráce zadavatele vydírání s příslušnými orgány jejich dopadení umožnila. Původní vyšetřování uzavřel rozsudek Krajského soudu Praha z r.2016, jímž byl odsouzen zadavatel vydírání Roman Šulyok k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku a jeho pomocník Lukáš Loučka si vysloužil podmíněný trest. Tento stav trvá a příslušné orgány vyšetřování zastavily, a dokonce tvrdí, že podezřelí se nedopustili trestného činu. Zrodil se klasický „pomník“, jenž příslušným orgánům slávu nepřinese.

Roman Šulyok ve svědecké výpovědi před soudem v řízení o povolení obnovy procesu popsal průběh vydírání včetně úlohy jednotlivých spolupachatelů, dále podal  několik svědectví u příslušné policejní součásti. Samozřejmě podal podrobné informace i mně při rozhovorech ve věznici. Před soudem vypovídal jako „svědek pod přísahou“, což dodává jeho výpovědi váhu. Skutečně je recidivista se špatnou minulostí, ale hlava mu neslouží jen jako ochrana před napršením do krku. Dobře si uvědomuje, že za křivou výpověď se může dostat rychle zpět do vězení, kde strávil přibližně 12 let. Na svobodu se dostal 27.února 2025 podmíněným propuštěním a běží mu zkušební lhůta. Přesto je pro orgány činné v trestním řízení zcela nevěrohodný a odmítají kvůli jeho svědectví ubližovat „nevinným“ zločincům.

Potíž spočívá v tom, že Roman Šulyok vyslovil podezření, že zakuklenci asi byli najatí  policisté, navíc s určitostí uvedl, že jejich skupinu mu dodal policejní důstojník „kamarád Franta“. Držím se jeho svědectví před soudem jako věrohodného. Apriorní odmítnutí podezření proti „kamarádovi Frantovi“ nemohu proto přijmout. A zatím nesahám k poznatkům z vyšetřovacího spisu. Přístup do něj jsem získal  jako zmocněnec poškozených.

Protože se mi nepodařilo dosáhnout obnovení vyšetřování „mírovou cestou“ jednáním s příslušnými orgány, podal jsem u Městského státního zastupitelství v Praze trestní oznámení na čtyři vykonavatele vyšetřování. Z jeho formulace bylo jasné, že jde o „podnět k prověření podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci“. Označil jsem jednoznačně podezřelé a popsal jsem obsah jejich nezákonného jednání.  Z praxe vím, že formulace byla způsobilá k vyvolání prověřování podezřelých.

Jak jsem uvedl v článku „Beztrestnost pro osm zločinců“ (zde), státní zástupci využili či spíše zneužili zákonného práva vyhodnotit  podání podle obsahu a jasné trestní oznámení posoudili jako pouhý podnět k vykonání dohledu nad dohledovou státní zástupkyni. Poslali je na Nejvyšší státní zastupitelství. Projevili tím nekompetentnost, neboť dohled již dříve vykonal současný vrchní státní zástupce a na jednání podezřelé nenašel chyby. Opakování dohledu není přípustné. Městské státní zastupitelství v Praze svým postupem fakticky napadlo současnou ředitelku odboru trestního řízení NSZ a nepřímo nejvyšší státní zástupkyni, která jako tehdejší vrchní státní zástupkyně v Praze byla příslušná pro přijímání mých podání a jejich vyřízení svěřovala své podřízené.

Ve zmíněném článku jsem proto vyslovil domněnku, že příchod podání MSZ asi vyvolal na NSZ veselí. Patrně jsem nebyl daleko od pravdy, protože jsem již obdržel odezvu z NSZ, uvedenou sdělením „dohled nad dohledem se konat nebude“. Autor se rovněž držel překroucení trestního oznámení na požadavek na dohled nad dohledovou státní zástupkyní, který nelze vykonat,  a skončil poučením, že na další obdobné podání nebude brán zřetel (tím ostatně již před ním uzavřela  své vysvětlení i státní zástupkyně VSZ Praha).

Státní zaměstnanci od nejnižšího stupně po nejvyšší se semkli v kruhu kolem zasloužilého „kamaráda Franty“, aby ho nemuseli obtěžovat. Bez něho ani jinak ale nedokázali zjistit totožnost zakuklenců, jimž  takto zajistili beztrestnost. A s nimi se vezou tři vysokoškolsky vzdělaní právníci, bez jejichž přičinlivé součinnosti by jesenická akce nesplnila účel.

Je možné, že přístup státních orgánů ke „kamarádovi Frantovi“ určují i obavy, že mezi zakuklenci by skutečně mohl být nějaký policista. Mne ale nezajímá, zda mezi zakuklenci byl nějaký policista, ale chci násilníky dostat před soud. Jsou-li to skutečně najatí policisté, policii prospěje vyloučení černých ovcí.

Zřejmé selhání orgánů vynucování práva by mělo vadit politickému vedení státu. Ale členům Fialovy vlády, jejichž kompetence se případ dotýká, ohrožení bezpečnosti občanů nevadilo. Pokusil jsem se upozornit předsedu vlády Petra Fialu, ale neuspěl jsem. A nedělám si naději, že s Babišovou vládou tomu bude jinak, zvláště když k jejímu předsedovi mé informace nejspíš vůbec neproniknou.

Nezačnou-li příslušné orgány konat, brzy usednu k počítači, abych veřejnosti odtajnil totožnost „kamaráda Franty“. Snad se pak začne něco dít. Zatím se ještě stále snažím nechat věc proběhnout řádným trestním stíháním, které lze vést diskrétně. Vím ze zkušenosti, že řízení může probíhat nehlučně, bez rámusení novinářů a ostrakizace podezřelých veřejností. Dosud jsem nedozrál k rozhodnutí podrobit se vzkazu „vyšetřování skončilo, zapomeňte“, ač mne osobně se věc netýká.

---

Zpět na obsah

---

Článek Zdeněk Jemelík, Justice nemůže plnit nesplnitelná přání vyšel na stránkách Chamurappi 13. října 2025

Justice nemůže plnit nesplnitelná přání

Tentokrát je to článek z 13.října 2025 na Parlamentních listech (zde), jímž si dlužník stěžuje, že „ani jedenáct let od únosu se justice nevypořádala“ s jeho kauzou. Žádná jeho kauza ale nebyla. Ve skutečnosti šlo o jím vyvolané trestní stíhání jeho  věřitele a jeho manželky. A není pravda, že se „justice nevypořádala“, když ve skutečnosti se vypořádala pravomocným zprošťujícím rozsudkem, jenž odolal odvolání státního zástupce, návrhu na podání dovolání nejvyšším státním zástupcem a ústavní stížnosti. Byť po tom P.B. touží, justice nemůže poslat za mříže obžalované, když údajné únosce nalézací soud dvěma rozsudky pravomocně – tedy se souhlasem státního zástupce – zprostil obžaloby. Únos bez únosců je zřejmý nesmysl a jiné nesporné důkazy nejsou. Kromě pana P.B. únosce nikdo neviděl. Ostatně žalobce neobžaloval manžele z únosu, ale z vydírání. Ale i to je nesmysl, protože nebylo nikoho, kdo by na dlužníka vyvíjel nátlak. Po podpisu listin se pánové na usmířenou spolu zpili pod obraz.

Podobných článků vyšlo na Parlamentních listech více než deset a obsahově se celkem neliší. Uvádějí nepravdy a polopravdy. Např. v  článku z 13.řjna 2025 dlužník tvrdí, že měl pod  nátlakem „podepsat sadu dokumentů, které ho ekonomicky zlikvidují a převedou takřka veškerý jeho majetek do rukou“  věřitele N. Už ale neříká, že mu dlužil nedoplatek kupní ceny za jeho polovinu jejich společné firmy a podpisem listin zvýšil naději věřitele, že skutečně dostane zaplaceno. V průběhu hlavního líčení trestního procesu při tom dvakrát potvrdil existenci dluhu (byl jsem u toho).  Zmatečné jsou i stížnosti na křivdy ze strany justice. Čtenáři jsou proti dezinformacím bezbranní: neznají trestní spis, neúčastnili se řízení a většina z nich nezná pravidla, podle nichž proces probíhá. Mnozí netuší,  že poškozený nemá právo odvolání proti zprošťujícímu rozsudku. Nevědí, že odvolací soud neměl sice důvod vyslechnout P.B. jako svědka, ale předseda senátu přečetl hlasitě jeho dopis, který měl povahu odvolání.

Podstatnou vadou dlužníkových stížností je skutečnost, že policie nedodala důkazy, potvrzující obvinění proti věřiteli. Nalézací senát  by možná jeho tužbám rád vyhověl. Je to zřejmé z toho, že druhým rozsudkem obžalované odsoudil, i když současně zproštěním údajných únosců obžaloby navodil stav „únos bez únosců“. Ale nemohl odsouzení zopakovat, když odvolací soud jeho nepochopitelný rozsudek zrušil. Je zvláštní, že P.B. stále žehrá na justici, když nepochybně „pláče na nesprávném hrobě“. Neúspěch jeho tažení proti věřiteli přece zavinila policie, která nedokázala dopadnout neexistující únosce (na holé dlani chlup nenalezneš).

Všechny články, tento nevyjímaje, obsahují vesměs neoprávněné výtky soudcům odvolacího soudu. Některé výroky by byly žalovatelné v řízení na ochranu osobnosti. Ale žádný ze soudců, ani napadaný soud jako instituce, se neohradil. Soudci dbají zásady, že veřejní činitelé musí být odolní vůči veřejnému napadání, byť je neoprávněné.

Potěšilo by mě, kdybych se už nikdy nemusel zabývat nesmyslem o únosu bez únosců. Dlužník by měl pochopit, že bajka o únosu bez únosců asi soudce civilního procesu nezmate. Udělal by lépe, kdyby hledal cestu k dohodě s věřitelem. Zla už bylo dost.

Zpět na obsah

---

Článek Zdeněk Jemelík, Alena Vitásková proti advokátům vyšel na stránkách Chamurappi 16. října 2025

Alena Vitásková proti advokátům

Drsnost článku dodala zvláště stížností na selhání věhlasné advokátní kanceláře prof. Tomáše Gřivny, vedoucího katedry trestního práva na Karlově universitě, nositele titulu „Právník roku“.

Pana advokáta znám osobně. Poznal jsem ho jako skvělého obhájce Aleny Vitáskové ve dvou jejích trestních procesech, jimiž jsem ji provázel. Od r.2018 ji pak zastupoval v řízení proti státu o odškodnění za újmu, kterou utrpěla následkem neoprávněného trestního stíhání. Až zde došlo k nehodě, která rozvrátila jejich vztahy. Pan profesor jako právní zástupce Aleny Vitáskové přenesl některé dílčí úkony na advokáta, zaměstnaného v jeho kanceláři a asi ho nepohlídal dost pečlivě. Podřízený propásl lhůtu pro podání dovolání a v jiném procesu nevyhověl požadavku soudu na doplnění podání. Oba procesy se zastavily bez možnosti obnovení. Aleně Vitáskové se uzavřela cesta k  naplnění jejich nároků. Provinivší se advokát přišel o zaměstnání, kancelář na něj podala stížnost České advokátní komoře a poškozené vrátila palmare. To ale Alena Vitásková nemůže uznat jako odškodnění za zmaření příležitosti k dosažení kýženého prospěchu.

Propásnutí lhůty pro vykonání úkonu ve prospěch klienta je skutečně hrubý, nízký, neomluvitelný poklesek advokáta. Hněv Aleny Vitáskové je oprávněný. Ale jeho veřejný projev může mít pro slovutného advokáta prof. Tomáše Gřivnu těžko odhadnutelné nepříjemné důsledky. Někomu by se proto mohlo zdát, že její vystoupení je přehnaně ostré.

Vysvětluji si jeho tvrdost tím, že uvedená „nehoda“ je (zatím) posledním článkem řetězce pohrom, které ji nepřetržitě stíhají od chvíle, kdy ji předseda vlády Petr Nečas v r.2011 dosadil do funkce předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Sáhl po ní, protože „plynová královna“ měla za sebou velké manažerské úspěchy a neměla žádné vazby do korupčního prostředí fotovoltaického byznysu. Energetická mafie z jejího jmenování neměla radost a od samého počátku jejího působení v ERÚ podnikala různé akce, které ji měly přimět k resignaci. Nepřátelsky se k ní chovala i část zaměstnanců úřadu. Zarputilá bojovnice se ale nevzdala. Proto přišlo na řadu použití nástrojů trestního práva.

Především proti ní vytáhli s podezřením, že spolu se svou podřízenou Michaelou Schneidrovou zneužila pravomoc k podpoře podnikatelského klanu Zemků, který získal licence pro provoz fotovoltaických elektráren v noci 31.prosince 2010 a zajistil si tak zvýhodněné ceny při prodeji vyrobené  elektřiny. Žalobce Radek Mezlík přiřadil jejich miniaturní trestní věc k rozsáhlému případu osmi obžalovaných „Zemkovců“, ač obsahově se kauzy neprolínaly. Větší část rozvleklého soudního jednání se jich vůbec netýkala, ale musely marnit čas v soudní síni a s nimi jejich obhájci. Alena Vitásková musela strávit projev morální nadřazenosti soudce Aleše Novotného, jenž ji nabádal, aby se zamyslela, kam se dostala a strašil ji možností vysokého trestu. V závěrečné řeči ji nařkl, že do vysoké funkce se dostala z vůle Jany Nagyové a podivoval se, proč z bývalých vedoucích pracovníků ERÚ si ponechala právě jen Michaelu Schneidrovou, která ovšem přišla do ERÚ později než Alena Vitásková. Soudní síň opustily s vědomím, že jim hrozí 8,5 roku života ve vězení. To byl nezapomenutelný zážitek.

Pak se životy spoluodsouzených rozdělily. Alena Vitásková uspěla s odvoláním a dosáhla zprošťujícího rozsudku. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman sice napadl zprošťující rozhodnutí dovoláním, ale Nejvyšší soud mu vyhověl způsobem, jenž vedl pouze k potvrzení zprošťujícího rozsudku. Takže jednu pohromu měla úspěšně za sebou.

Michaele Schneidrové se vedlo  hůře. Na začátku stíhání ji policisté vyvedli z její kanceláře v „medvědech“ a státní zástupce pro ni žádal vazbu. Ale soudce byl rozumný, poslal ji domů. U odvolacího soudu dosáhla pouze malého zmírnění trestu a musela do vězení. Spolek Chamurappi požádal s doporučením ministra Roberta Pelikána o milost prezidenta Miloše Zemana. Neuspěli jsme. Ale po sedmi měsících „zotavené“ v domě smutku na vtipné adrese „Rozkoš 990“ ve Světlé n. Sázavou  ji Nejvyšší soud ČR na základě dovolání nechal propustit na svobodu. Postupně pak během dvou let dosáhla pravomocného zprošťujícího rozsudku. Neústupný žalobce Radek Mezlík prodloužil jednání o několik měsíců předem ztraceným odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku.

Když se povedené dvojici Radek Mezlík a Aleš Novotný nepodařilo dostat Alenu Vitáskovou do vězení, zkusil to jinak jihlavský státní zástupce Kamil Špelda, který ji obvinil z porušení povinností při správě svěřeného majetku a zneužití pravomoci tím, že ustanovila místopředsedkyní ERÚ pro právní agendu bývalou nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou. Tvrdil dokonce, že Renata Vesecká nemá pro takovou práci kvalifikaci, a protože její nekvalifikovaná práce byla údajně nicotná, dožadoval se, aby Alena Vitásková uhradila její mzdu jako způsobenou škodu. Tvrdošíjně trval na svém, i když mu soud opakovaně nevyhověl. Okázale vedené přípravné trestní řízení se sice obešlo bez ohňostroje, ale pro jmenovací dekret Renaty Vesecké si do tří objektů ERÚ přijelo 30 policistů, a to právě, když měla Alena Vitásková poradu s představiteli energetiky. Vše nakonec skončilo šťastně pravomocným zproštěním obžaloby. A Aleně Vitáskové vypršel mandát. Skutečnost, že pod tlakem trestního stíhání dokázala řídit ERÚ až do konce mandátu, je dokladem o její houževnatosti.

Alena Vitásková měla po skončení trestního řízení a vypršení mandátu dost energie na to, aby mohla pokračovat v jiném  zaměstnání, v němž by uplatnila svou odbornost a získala odpovídající ohodnocení. Takové možnosti jsou vzácné. Jedna se našla, ale zájemce o její práci nemohl čekat na ukončení jihlavského trestního řízení a místo obsadil jiným uchazečem. Kromě psychického strádání, zdravotních potíží, narušení osobního života a nákladů na obhajobu toto je újma navíc, způsobená zneužitím orgánů činných v trestním řízení k jejímu vytlačení z postavení předsedkyně ERÚ. Není divu, že zablokování úsilí o získání přiměřeného odškodnění vnímá úkorně a proti viníkům postupuje neomaleně.

V závěru článku Alena Vitásková vyslovuje pochybnost, zda zastavení dvou jejích řízení je pouze výsledkem náhodného „zpackání“.  K tomu nemám komentář.

Alena Vitásková je jednou z mnoha obětí justičních přehmatů, jimž nezbývá než se soudit se státem o přiměřené odškodnění. Přitom stát vynakládá na jejich odškodnění desítky milionů Kč ročně a objem vyplacených prostředků rok od roku roste. Zajímavá je časově náhodná shoda jejího vystoupení s pobouřením, jež vyvolala v článku zmiňovaná Renata Vesecká jako uchazečka o úřad ministryně spravedlnosti. Prohlásila, že by chtěla zřídit při ministerstvu spravedlnosti úřad, který by prověřoval systémová pochybení orgánů v trestním řízení. Pokud by se její záměr naplnil, možná by mohlo dojít na přezkoumání postupů, jež přivedly Alenu Vitáskovou a Michaelu Schneidrovou před soud. Úřad by se možná také mohl doslova „vyřádit“ na stíhání Zemků ve fotovoltaické kauze. Ale okamžitě se zvedl odpor pod záminkou, že uskutečnění záměru by bylo útokem na nezávislost soudců a státních zástupců. Bohužel přetrvává zmatení jazyka: příslušní činitelé zaměňují pojem „nezávislost“ za „právo na neodpovědnost a beztrestnost“. Náklady na odškodňování stále rostou, ale viníky přehmatů nikdo nehledá a na odškodňování ze svého nepřispívají. Tomu by úřad Renaty Vesecké učinil přítrž. Proto se ministryní nesmí stát. Vždyť by někdo nakonec mohl dostat nápad, že by mělo dojít na přezkoumání vyvolání a víceletého protahování kauzy „ Čapí hnízdo“.

Zpět na obsah

---