Dialog o loňské genocidě, o níž se v našich krajích nesmí mluvit…

Dialog Tomáše Koloce (komentátora deníku Krajské listy, spolupracujícího s periodiky nové Slovo, Disput a Radio Proglas), s Ondřejem Suchým (novinářem, textařem, karikaturistou a autorem pořadů jako byly Kavárnička dříve narozených či Malý televizní kabaret) o Arménii, na jejíž podporu (s podporou Ondřejova bratra Jiřího Suchého ze semaforské dvojice S+Š) spolu po loňském vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu založili projekt Arménie a my.

Osvobození Osvětimi versus „Osvobození Gazy“

Myslím si, že jestli nás tahle doba něco učí, pak to, že politický názor není poslední (jak by řekla dnešní mladá generace: „ultimátní“) hodnota. Pochopil jsem to, když jsem se díky aktivitě jiného svého kolegy z Krajských listů, Ondřeje Suchého, se svým příspěvkem na jeho stránce pro Arménii ocitl přímo mezi jeho bratrem Jiřím a mezi ředitelem společnosti Člověk v tísni Šimonem Pánkem. Prostě nás najednou všechny spojil někdo, kdo nám připomněl, že nám všem jde o jedinou věc. O bezprizorné Armény, prchající ze země, která den ze dne přestala existovat, protože od ní téměř den ze dne dali všichni ruce pryč.

Poučení z krizového vývoje posledních 55 let

Tak jsem byl v pondělí na tom diskuzním setkání k 55. výročí Jana Palacha, co jsem tu o něm psal a které lze i zhlédnout – zde. Sešlo se nás tam asi padesát, z toho většina Janových vrstevníků, kteří ho osobně znali. Nejdůležitější věc, která tam byla řečena, je prostá (a pro nás, kdo jsme se Jana snažili do hloubky poznat, naprosto logická, i když pro širokou veřejnost, napojenou na mainstreamové informace, to možná bude překvapení): Jan Palach se nezabil na protest proti „komunismu“, ani proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Jak řekl na setkání jeden z jeho osobních kamarádů: Kdyby to bylo tak, tak by se to stalo hned. Na podzim 1968, který následoval po okupaci, by Jan už nejel na brigádu do Francie, kterou si opravdu užil. Jan Palach se zabil na protest proti tomu, jak na okupaci nakonec po pár měsících zareagovali Češi a Slováci. Titíž, kteří v srpnových dnech byli tak skvělí, že Milan Kundera napsal, že v srpnu 1968 (ne předtím, za Pražského jara) dosáhly naše národy svého morálního vrcholu. Když Jan odjížděl do Francie, stály tanky v ulicích a lidi byli skvělí – když se vrátil, tanky už byly skryté ve vojenských prostorech v lesích, ale zato každý druhý Čech „znormalizovaný“ tak, že říkal opak toho, co předtím.

Proč vinou českých „sociálních standardů“ umrzají bezdomovci

Už několikátý den je i v česko-moravsko-slezských nížinách teplota pěkných pár stupňů pod nulou, což podle dlouhodobé předpovědi potrvá nejméně ještě do úterý. V době, kdy podle zákonů fyziky venku mrzne voda, podle zákonů fyziologie během několika hodin umrzne též člověk, který se nehýbe, protože spí.

Co k dnešní době (55 let od svého činu) říká Jan Palach

Dnes, v pátek 19. ledna v 15:30, je to přesně 55 let, co se upálil Jan Palach. 22. ledna na 17:00, svolal jeho přítel ze studentských let Jan Šolta do Slovenského domu v Praze vzpomínkové setkání, na které pozval Palachova pravděpodobně největšího přítele Huberta Bystřičana, organizátora jeho pohřbu Jana Kavana, který po něm následně v britském exilu pojmenoval vydavatelství Palach Press, Lenku Procházkovou, která o něm napsala knihu Slunce v úplňku, a mě. V tomto textu vysvětlím proč a o čem chci na setkání promluvit.

Co je před a za střelami z pražské filosofické fakulty

První, kdo se mi okamžitě po událostech 21. prosince začal ozývat, byli ti, kdo s tímto druhem traumatu mají vlastní zkušenosti – moji američtí přátelé. „Jsi v šoku? Bojíš se vyjít na ulici?“ ptali se. „Ne, nejsem v šoku,“ odpovídal jsem. „Alespoň ne v akutním.“ Moje šoky totiž přicházely postupně.

Píšu vám z díry, do níž mě konečně uvrhl premiér Fiala…

Advent je čas, kdy se řeší víc věcí, než za celý předchozí rok. Mně v tuto dobu v mailové schránce přistálo upozornění na „Otevřený dopis premiéru Petru Fialovi proti politizaci Ministerstva vnitra“, pod nímž jsem už v den jeho publikování našel desítky podpisů jmen nikoli neznámých…

Jak čert korporativismu sežral Mikuláše i Vánoce

Tak jsme minulý týden měli Mikuláše. Na začátek si prosvištíme opakování? Svatý Mikuláš, žijící na přelomu 3. a 4. století po Kr., byl řeckým křesťanským biskupem v Myře, městě, ležícím v tehdejší římské provincii (Malá) Asie, kde se dnes (jako v leckterých jiných bývalých svrchovaných zemích…) nachází Turecko. Proto má také jeho lidová postava vnější atributy biskupa, počínaje kompletním biskupským oděvem včetně mitry a berly. Legend o Svatém Mikuláši je hodně, ale ta nejznámější říká, že se doslechl, že jeden chudý otec chce prodat své dcery do nevěstince, a tak, aby ten muž mohl důstojně žít a upustil od svého lukrativního úmyslu, biskup mu zastrčil za okno celý svůj majetek. (Dneska si takového biskupa už při nejlepší vůli nedokážu ani představit…)

Dopis mým studentům, jdoucím do „generální“ stávky

Mám jeden celoživotní smutek. Kromě soukromé sociální (kterou jsem v poměrně vysoké dospělosti absolvoval celou) jsem v útlém věku chodil na zcela státní vysokou školu, která mě čtyři roky připravovala na povolání pedagoga, aby pak neprotestovala, když jsem těsně před státnicemi řekl: „Bylo to krásné, ale bylo toho dost, dodělal jsem jako skorosamoživitel gympl, ale vysokou školu při samoživitelství dodělat nezvládnu!“ A odešel jsem na celý úvazek do pracovního procesu.

Zpráva o likvidaci naší kultury aneb Století Františka Pavlíčka

100 let by tento týden v pondělí bylo Františku Pavlíčkovi (1923 – 2004), v jedné osobě velké osobnosti československého rozhlasu (zakladatel regionální stanice v Č. Budějovicích, po revoluci generální ředitel ČSRo), divadelnictví (vlastně zakladatel Divadla na Vinohradech, jak je známe), filmu (mj. scénář Třech oříšků pro Popelku + Markety Lazarové a Prince Bajaji s trojicí Vášáryová, Velecký, Palúch) i televize (Babička a řada dalších inscenací).

Pravda o českém a československém angažmá rodu Schwarzenbergů

Zemřel Karel VII. Schwarzenberg (1937 – 2023). Přinášíme necenzurovanou zprávu o minulou sobotu po 252 letech vymřelém rodu Karlů z Orlíku, který zásadně podpořil vznik Národního divadla, muzea, Československé republiky, pracovního tábora v Letech i směřování České a částečně i Slovenské republiky po roce 1989.

Řešení genocid a válek podle Pepíků, Ferků – a Emira

Co mají Židé a palestinští Arabové společného, kromě společného mytologického praotce Abraháma (Ibrahíma), téže jazykové rodiny, podobného písma (psaného z našeho pohledu „pozpátku“), a velkého kusu společných dějin? Oba národy patří mezi Srby, Chorvaty, Černohorce, Makedonce, Albánce, Iry, Tádžiky, Malajce, Mongoly, Laosany, Abcházy a Osetince – tedy ty národy, jejichž příslušníků ve vlastním národním státě žije míň než v zahraničí. Tutéž zvláštnost mají i dva další národy, které se v těchto dnech vzájemně vyhlazují: Arméni a Ázerbájdžánci. (Ti posledně jmenovaní před pár dny po 2400 letech vyhladili enklávu Náhorní Karabach, která byla od roku 1926 i de iure republikou pod arménskou správou – za velké pomoci Izraele, který je pro muslimskou ázerskou armádu druhým největším regionálním dodavatelem zbraní a válečného materiálu po Turecku!).

Další hanba Nobelova výboru – cena pro vynálezce covid-vakcíny

My „dezoláti“ často slýcháme, že naše představa o postupně upadajícím světě je dána tím, že si své názory na něj sestavujeme z „dezinformačních médií“. Pokud nějací takoví jsou, já k nim rozhodně nepatřím. Ke skeptickému pohledu na svět mi úplně stačí informační zdroje, které jsou zcela mainstreamové.

Apokalypsa 2.0: Izrael aneb Kdo nejde s námi, jde proti nám

Je to dva týdny, co jsem na sociální síti napsal, že všechny země, co se v minulosti vyznačovaly tím, že namísto zahraničně politické strategie, kterou po většinu novodobých dějin volí naše země (tj. být ne spojencem, ale otrokem velmoci, po jejímž bloku se právě nacházíme) praktikovaly finlandizaci (tj. mít ve prospěch vlastní nezávislosti nadstandardní vztahy s více velmocemi), se jí v dnešní vládě hesla Kdo nejde s námi, jde proti nám (o jejíž dnešní nesmiřitelné aplikaci si jeho autoři, komunisté, mohli nechat jen zdát i za bývalého dvojpólového světa, mezi jehož póly klidně vegetovaly neutrální země jako třeba Jugoslávie) budou muset vzdát.

Mnichovské dohody vzor 2022-3 a jejich původ

Jako člověka, který se odjakživa zajímá o národnostní menšiny, mě kdysi potěšilo, když jsem v našem městě objevil příslušníka té naší řecké, už třetí generace. Původně učil v našem městě na hudební škole kytaru, ale poté, co ho po převratu jeho česká manželka donutila odejít do lákavě „západní“ staré vlasti, po pár letech se vrátil, místo na zušce bylo obsazené a on v jedné z našich staroměstských mosteckých věží začal prodávat gyros. Když jsem se mu jako muzikantovi svěřoval s tím, že jsem obdivovatelem řeckého hudebního skladatele Mikise Theodorakise, sdílel se mnou můj obdiv, ale zeptal se: „Víš ale, že byl komouš?“ A pro jistotu obratem hned vysvětlil: „To ale ve fašistickém Řecku neznamenalo to, co být soudruh v 70. letech tady u nás. Spíš odvahu chtít pod nebezpečím trestu lepší poměry pro chudý lidi. Něco jako tady Charta…“

Režim, co mají naši politici za „dobrý“, před 50 lety zabil nositele Nobelovy ceny z Dobříše

Sobota 16. 9: Svátek má Ludmila (O ženě v průsečíku mužů, s nimiž založila nejvlastnější koncepci češství i slovanství)
Čtvrtek 21. 9: Co zbude po člověku, který nechtěl (a tehdy ještě nemusel) být vidět? Dílo, za které by se nemusel stydět menší národ…
Sobota 23. 9: Před 50 lety zemřel nositel Nobelovy ceny, který byl tak trochu i Čechoslovák. Byl otráven diktátorem, o kterém dnes mainstream v Česku mluví v dobrém…

Slované nejsou otroci!

(Jak husitství přišlo z Novgorodu, reformace z Bosny atd.)
Žijeme v době, která se začíná podobat minulému režimu – v tom, že člověk působící ve veřejném prostoru se prodírá džunglí více či méně nebezpečných tabu. Jedním z nich je slovo slovanství. U svého známého, „insidera v mainstreamu“, jsem tohle slovo viděl na interním seznamu slov v jejich periodiku nepublikovatelných. Slovanství dnes dráždí o to víc, že válka, která nám (zatím co do dodávek a ekonomických důsledků) začíná přerůstat ve válku světovou, je válkou Slovanů proti Slovanům.

Umělá inteligence jako jezdec z apokalypsy

Když končil minulý režim, byl jsem ještě v útlém věku, a rodiče se přede mnou otevřené kritice zřízení vyhýbali, ale i přesto (i za pomoci našeho třídního Mirka Veselého, který nás kromě povinné látky učil i pravdy, jako že každá písnička, kterou rádio pustí denně třikrát, se nám dostane pod kůži, ať se nám líbí, nebo nelíbí), mi už tehdy došlo, že pokud je něco lidem až moc vnucováno (tehdy například udělené režimní metály, které musely být uvedeny nad názvem nejčtenějšího listu Rudé právo, anebo povinná titulatura národních a zasloužilých umělců před jejich jménem), tak jde asi o nějakou nepřirozenou a možná i nebezpečnou věc.