Článek Jak je to s bezdomovci v české realitě při tuhých mrazech vyšel v deníku Krajské listy 11. ledna 2024

Foto: Pixabay
Popisek: Bezdomovectví v době hojnosti společnosti

Už několikátý den je i v česko-moravsko-slezských nížinách teplota pěkných pár stupňů pod nulou, což podle dlouhodobé předpovědi potrvá nejméně ještě do úterý. V době, kdy podle zákonů fyziky venku mrzne voda, podle zákonů fyziologie během několika hodin umrzne též člověk, který se nehýbe, protože spí.

Ve dnech s teplotou nad nulou není pro otužilé bezdomovce žádný problém být venku i přes noc. Situace se změní, když teplota klesne pod nulu. Města ve vyspělých západních sociálních státech, jako je například Paříž, to většinou řeší obrovitými vyhřívanými nafukovacími ubytovnami, která jsou s prvními mrazivými dny postaveny na některém stadionu nebo na prostranství, kde normálně ložírují cirkusy. Tam se může uchýlit ÚPLNĚ KAŽDÝ. V Rusku to dle své tradice řeší nedemokratičtěji, ale také účinně: v oblastech s krutými mrazy policie každý večer objede město a bezdomovce, kteří pobývají venku, do rána internuje.

V českých podmínkách se bezdomovci přes rok uchylují do zařízení s poněkud protimluvným názvem domovy pro lidi bez domova. Proč ale na lavičkách některých zastávek českých vlaků, autobusů či tramvají anebo i v přírodě přesto vidíme v těchto dnech někdy ležet lidi bez domova? To se budu v tomhle textu snažit vysvětlit.

Česká zařízení pro bezdomovce (viz má reportáž z jednoho z nich, ve kterém jsem pracoval) jsou totiž organizována tak, že většinou sdružují několik různých sociálních služeb. První z nich je azylový dům. Tam bydlí na témže pokoji o maximálně dvou lůžkách. Funguje to podobně jako váš vlastní byt: můžete si tam přijít a odejít kdy chcete, jen jdete přes vrátnici. Nicméně je to byt chráněný, kde mohou bydlet jen lidé s obecním doporučením, kteří splnili řadu podmínek: mají práci, plní standardy úklidu, pravidelně se scházejí se sociálními pracovníky a plánují s nimi svou budoucnost, počínaje budoucím nalezením podnájmu (což je velice těžké, protože běžní majitelé bydlení bývalé bezdomovce většinou poznají a nepřijímají, a tak jsou snahy lidí bez domova o podnájem odkázány většinou na tzv. šmejdy, kteří poskytují bydlení sice komukoli, ale za nesmírně předražené částky. Obětí tohoto systému jsou i noví imigranti – ale ani tak proti tomu naše liberalistická legislativa nijak radikálně nezakročuje).

Kromě toho, že i u těch, kdo tyhle všechny podmínky dokážou splnit, poptávka drtivě převyšuje nabídku pokojů, většina bezdomovců tyto předběžné podmínky splnit nemůže. Počínaje už prvním předpokladem předložení dokladů. Osobní doklady jsou totiž to první, co vám na ulici ukradnou už pár hodin poté, co se na ni dostanete. Kromě hotových peněz není pro zloděje cennějšího lupu, než jsou doklady, které se dají okamžitě prodat, protože je po nich stálá poptávka. Zbývá dodat, že v průměrném azylovém domě bydlí řádově desítky klientů azylu.

Druhou službou českého systému pro bezdomovce je noclehárna, Místo, které je pro klienty, kteří neměli takové štěstí jako ti z azylu (řádově pro stovky), otevřeno přes noc, většinou na desetilůžkových pokojích od osmi večer do osmi ráno. (Ano, to je to místo, kam samaritáni pro ty, jimž přespání neplatí obec, mohou zakoupit dárkové ‚nocleženky‘.) Jenže i noclehárny mají jen určitý počet lůžek, o které se běžně losuje. A ten, kdo si nevylosuje, se musí odebrat na nocleh venku. Období pod bodem mrazu některá česká zařízení řeší tak, že pro ty, na které žádné pravidelné lůžko nezbylo, mají v nějaké volné vytopené místnosti domova (kaple, tělocvična atd.) připraveny matrace či židle. Proč židle? Jednak proto, že česká zařízení jsou pro zimní období a nápor zájemců v tomto období naprosto nevybavena, včetně prostorového dluhu (židle zabere míň prostoru nežli matrace), a jednak se počítá s tím, že židle se po návštěvě klientů s nedostačivou hygienou dají prostě omýt – na rozdíl od matrací. Což se dá pochopit daleko víc v dnešní době, kdy se u nás (především následkem masivní imigrace, během níž naprosto padly někdejší normy, včetně primárního pobytu ve zdravotně-terapeutické detenci) znovu rozšiřují kdysi už téměř neexistující nemoci jako svrab, černý kašel, nebo spála.

Třetí službou pro bezdomovce bývá denní centrum. Je určeno pro lidi z azylového domu, z noclehárny, i pro ty, kteří v domově vůbec nespí. Tam můžete dostat teplou polévku, sami si v erární kuchyňce z donesených zásob uvařit anebo se prostě jen zahřát. Má to ale chybu: denní centrum je otevřené jen od dopoledne (většinou od jedenácti) nejdéle do čtyř či pěti hodin odpoledne. Pro zaměstnance to znamená, že musí ze zařízení většinu klientů kategorie noclehárna dvakrát denně vyhnat. Doslova tak. V našem městě to konkrétně znamená, že se všichni přemístí na svůj štafl před největší městský obchodní dům, kde někteří z nich páchají drobné krádeže. Za výjimečné právní situace našeho státu a nouzového stavu za covidu tak tento systém dvěma bezdomovcům, z nichž jeden ukradl čtyři housky a ten druhý dvě koblihy a patnáct čokolád, vynesl prvnímu rok a půl a druhému dva roky a dva měsíce vězení nepodmíněně.

Jak azylové domy, tak noclehárny i denní centra, mají jeden společný práh, který je pro bezdomovce, zvlášť v zimě, dost vysoký: nesmí tam vstoupit nikdo, kdo má víc než 0,5 promile alkoholu v krvi. Tuto hodnotu měří asistenti zařízení stejnými přístroji, jaké má k dispozici policie a nařízení se bere velmi přísně. Další práh existuje pro bezdomovce, kteří mají psy (což – jak jste si asi všimli – je u bezdomovců docela časté a není to z plezíru – psí přátelé bezdomovce na ulici chrání před okradením, častými útoky „kolegů“ i asociální bydlící většiny, a v případě jakéhokoli, včetně zdravotního problému – kterých je u lidí ulici násobně víc než u těch doma – jsou schopni od okolí „vyštěkat“ lidskou pomoc…). Stejně jako bezdomovcova „opice“ i jeho pes musí podle standardů české sociální práce zůstat za dveřmi – a tak zůstává za dveřmi i sám bezdomovec.

Jak už jsem naznačil, tato nařízení s příchodem teplot pod bodem mrazu „měknou“ – ale jen částečně a vlastně „nelegálně“. Kupříkladu v mém domovském krajském městě je období mrazu vyřešeno tak, že se v něm alespoň na noc otvírá dokořán jeden vybydlený ‚holodům‘, který dřív patříval armádě a jehož servis obstarává personál zařízení pro lidi bez domova. Tam se (díky tiché dohodě autorit z vytopených kanceláří, která už po desítkách bezdomoveckých obětí mrazu stanovila, že sociální standardy včetně těch alkoholových a psích se nemění, ale že když už, tak se nad nimi v mrazu oči pomazaných přimhouří) může vyspat každý, ať má promile, kolik chce… Takových měst, jako je to naše, je víc, a někde (ne tak u nás ve městě) existují i zařízení, kam vezmou bezdomovce i se psem. JENŽE…

Jenže tak to v ČR nechodí zdaleka všude. Pokud někde nechají bezdomovce i bez pro běžného člověka na ulici nesplnitelných podmínek v teple celý den, za 16 let své sociální praxe jsem o tom neslyšel (a pakliže se to přesto někde děje, je to dáno tichou a v zásadě „nelegální“ dohodou, s níž ani oči mhouřící pomazaní nahoře nepočítají) – a především kapacity současných zařízení v zimě ani zdaleka nedostačují! Na jednoho, kdo v řídkých nouzových zimních prostorách přečká noc na židli nebo na nouzové matraci, je několik, kterým se to nepovede, už proto, že bydlí tam, kde taková možnost není. A tam, kde taková možnost je, je zájemců dost a dost. Kdysi jsem v mrazu upozornil policii, že u metra leží opilý muž, načež strážníci po několika telefonátech zjistili, že ho nemají kam odvézt. A odjeli.

Umrzlý pan F.

O pánovi z Prahy (o jehož oběti jsme se pak mohli dočíst v mainstreamových novinách) jsem se toho nedozvěděl víc, než co jsem zjistil z onoho jediného setkání. Ale odvyprávím vám příběh jeho kolegy od nás z města, se kterým jsem se dlouhodobě pracovně znal – už proto, abych odpověděl na častou laickou otázku, proč vlastně bezdomovci pijí a v zimě ještě víc.

Pan F. patřil do skupiny, kterou jsem za léta práce s lidmi bez domova nazval „šedesátníci, které opustilo štěstí“. Byl to normální běžný český muž, stavbyvedoucí. Jeho firma okolo roku 2000 přestala existovat, našel si ještě jednu práci, ale z té ho po deseti letech při ‚optimalizaci‘ propustili, a v té době mu také zemřela žena a on kvůli několika zanedbaným nájmům („víte, o tyhle věci se starala manželka“) přišel v českém exekučním systému o střechu nad hlavou. Byl to ale silný chlap a dokázal ještě nabrat druhý dech. Hned potom, co se týmu domova podařilo znovuzískat jeho ukradené doklady, našel si práci, a tak se dostal do stálého (i když termínovaného) bydlení v azylovém domě. Bylo to v zimě. Okamžitě přestal pít, s čímž ostatně začal účelově, „zimně“ – v azylové ubytovně to jednak provozovat nemohl a jednak nepotřeboval. (Každý, kdo někdy strávil celý den na mrazu, ví, že aby to vůbec přežil, musí párkrát za den pozřít aspoň teplý čaj – jenže alkohol funguje rychleji a někdy je to i pomoc jediná: například tak zvaní „divocí“ bezdomovci žijící v přírodě zkrátka možnost uvařit nebo koupit si nealkoholické teplé pití nemají.)

Pan F. dělal strážného v supermarketu. Našel si i družku (také klientku našeho domova), které sehnal místo tamtéž a kterou si v kapli našeho domova i vzal. Každé ráno za tmy vyráželi z noclehárny do zaměstnání, posíleni společnou nocí, kterou jsme jim my, asistenti, ilegálně umožnili v místnosti pro skladování čisticích prostředků (společná noc klientů opačného pohlaví je jinak v zařízeních přísně zakázaná). Když si ale manželka pana F. našla při službě v supermarketu jiného vrstevníka, ke kterému byl osud milostivější (měl stále práci ve svém oboru, byt a starou škodovku), pan F. to vzdal a zařadil se do dalšího pomyslného druhu, který jsem během své dlouhodobé praxe vypozoroval a nazval jej „bezdomovec-furiant“. Když pan F. ztratil práci, zavřely se pro něj dveře azylu a stát ve frontách s nadějí, že na něj vyjde lůžko na noclehárně, kde se často ukradne i to, co je zamčené, anebo židle v nouzových zimních prostorách, jak říkal, „na to už neměl“.

Pan F. se pak stal bezdomovcem „polodivokým“. Chodil už jen do denního centra umýt se, najíst se erární polévky, občas si i uvařit. Jinak pobýval venku. Když jsem se ho jednou ptal, jak to přežije, říkal, že znovu začal pít. Nadšený ze svého objevu mi vysvětloval, že i pod bodem mrazu se dá spát na zemi. Dokonce prý je to pěkné: ve svitu pouličních lamp nebo měsíce se v mrazu všechno krásně leskne. Jsou potřeba jen tři věci: nenapít se na noc moc, vycpat se pod šaty novinami, lehnout si na papundeklovou podložku a každých dvacet minut se vzbudit a procvičit. Asi za týden po našem setkání jsme se v práci od policie dozvěděli, že jeho metoda se mu jedné noci neosvědčila. Zaspal a svých dvacet minut překročil. Byl pohřben na sociálním oddělení našeho městského hřbitova. Jako všichni, kteří u nás každoročně umrznou i vinou nastavených „sociálních“ standardů…