Původní text: rozhovor Roberta Břešťana s Tomášem Kolocem, Hlídací pes 22. a 24. května 2018
HP: Skutečně se stává, že lidé, jejichž nejbližší příbuzní byli v exekuci a zemřeli, často své mrtvé nepohřbívají v obavě, aby exekuce nepřešly na ně?
TK: Nedělal jsem na to žádný sociologický výzkum, ale mám s tím osobní zkušenost, která mě přiměla k tomu, abych si ty věci začal dále zjišťovat. I na Facebooku je několik skupin, které se exekucemi zabývají, a tam jsem zjistil, že v tom rozhodně nejsem sám. Čísla nakonec hovoří jasnou řečí. V době, kdy se exekuce podle onoho slavného zákona číslo 120/2001 Sbírky začaly realizovat v té dnešní výši, během let 2007 – 2015, narostly počty sociálních pohřbů. V nejpostiženějších oblastech, kde najdete 20 % produktivního obyvatelstva v exekucích, až desetinásobně. V roce 2007 to bylo 140 pohřbů, v roce 2015 už 1444 pohřbů…
HP: To znamená hlavně sever Čech, severní Morava?
TK: Ano. Plus západní Čechy. Všude tam, kde bývalo vysídlené pohraničí a kde se po revoluci položil těžký průmysl. Obecně jsou to oblasti s tradičně vyšší nezaměstnaností a nyní i největší exekvovaností.
HP: Vraťme se k těm sociálním pohřbům. Proč to tak je?
TK: Když se v 90. letech při velké privatizaci „zhaslo“, odvykli si lidé vracet dluhy. Proto byl přijat tento inkviziční zákon, který se ale začal vztahovat na každého, kdo si i jen neštípl lístek v tramvaji. Pro mne byl rozsah exekučního strašidla také poměrně nové zjištění. Osobně jsem měl dvě setkání s exekucí.
První byla, když jsem se v roce 2013 sám dostal do exekuce kvůli tomu, že jsem deset let předtím nezaplatil za cestu ve vlaku. Pokutu jsem sice uhradil, ale už ne soudní poplatky, které jsem v tom šroubovaně psaném odůvodnění, v němž mi sdělovali ukončení soudního řízení pro zaplacení dluhu, neviděl. A vynořilo se to typicky až po deseti letech, kdy patřičně narostly různé poplatky a především výdaje na exekutora. Opravdu – za celých těch deset let jsem neobdržel jedinou upomínku! Druhý případ je z roku 2016, kdy mi zemřel otec. Vydal jsem se tedy do města, kde v posledních letech žil a zemřel, a tam se mne ujal jeho kamarád s tím, že zná paní na tamním sociálním úřadě, a ta že mi poradí, jak dál.
HP: S čím měla radit?
TK: Řekla mi, že otce znala a ví, že měl velké dluhy. Ona sama mi pak radila, abych ho nedával pohřbít, protože ze zkušenosti ví, že to lze považovat za přihlášení se k závazkům zemřelého.
HP: Co vám tedy sociální pracovnice poradila?
TK: Řekla mi, že mého otce náhodou znala a měla ráda, a byla by nerada, abych se dostal do stejných problémů jako on. Nabádala mne proto, abych pohřeb nevypravoval, nechal u nich úmrtní list, a oni s tím, že se úmrtní list na úřad „nějak dostal“, pohřeb vypraví sami.
HP: Jak se vůbec váš otec dostal do exekuce?
TK: Byl lékař, člověk zvyklý dělat odbornou práci, ale nebyl podnikatel a s ekonomikou si moc nerozuměl. Ve chvíli, kdy byli po revoluci zrušeni obvodní lékaři – zaměstnanci, byl přinucen otevřít si vlastní praxi, zadlužil se a už se z toho nedostal. Lepil to tak, že si bral různé půjčky, snažil se splácet, ale nikdy se mu to nepodařilo. Výše dluhu samotného dnes také není tak důležitá, podstatné je to, že poplatek za exekutora se vyšplhá na mnohonásobek konečné dlužné částky, do níž jsou započítány všechny ostatní poplatky a úroky. A tak kolem toho zemřelého dlužníka číhají právníci a exekutoři, kdo ten dluh převezme. Syn, dcera, manželka, bývalá manželka, anebo i spolubydlící, který s dlužníkem bydlel ve společné domácnosti… Exekuce dnes můžou dopadnout i na mentálně postižené. Sám jsem jako sociální pracovník se svými klienty několik takových kauz řešil. Může to dopadnout i na novorozeňata a nezletilé děti. A už několikrát se stalo, že se exekuce dlouhá léta těžce zbavoval člověk, který měl s dlužníkem jen společné jméno.
HP: Ale právní spojitost mezi vypravením pohřbu a převzetím dědictví včetně dluhů přece žádná není…
TK: Bylo mi řečeno, že právníci věřitelů jsou šikovní a jsou schopni tu spojitost najít. Samotný akt pohřbu sice nic nezakládá, ale akt zaplacení pohřbu už může… Většinou se to řeší tak, že když chcete svého blízkého pohřbít důstojně, najdete si nějakého kamaráda, co s tím nemá nic společného, nemá žádný nárok na dědictví, a ten pohřeb vypraví. Když jsem později příběh s ne-pohřbem svého otce zveřejnil, ozval se mi spisovatel Jaromír Typlt, že on sám byl v jednom případě právě takovýmto kamarádem, který umožnil pozůstalým jejich zemřelého důstojně pohřbít. Já v tu chvíli ale nikoho takového po ruce neměl. Ocitl jsem se vyjukaně uprostřed pracovního týdne ve městě na druhém konci republiky, kde jsem kromě otce skoro nikoho neznal, s tím, že se rozmyslet mohu, ale že za každý další den na prosektuře se platí skladné mrtvoly – a mezitím na mě věřitelé můžou přijít.
HP: Ale zaplatit pohřeb a nepřevzít dědictví tedy možné je.
TK: Jde to, ale na sociálním úřadě mi skutečně radili, ať to raději nedělám, že i za těchto okolností jsou exekutoři připraveni po tom jít. Otec měl dluh ve výši řádově stovek tisíc, to už není zanedbatelná částka. Když ji navýšíte o různé poplatky, především, jak už jsem říkal, za exekutorské služby, tak se jim aktivní hledání nového dlužníka vyplatí. Právníci mne dokonce zrazovali i od pozdějšího vyzvednutí urny, že i to lze spojit s dědictvím. Otcův popel tedy není v rodinném hrobě, nýbrž mezi ostatními sociálně pohřbenými. Jsem pietní člověk, takže jsem se s tím dost trápil. Nakonec jsem alespoň nechal odsloužit zádušní mši, kam jsem sezval jeho známé. Další věc je, že jsem byl varován, abych se nevydával do otcova bytu, protože po tom právníci věřitelů jdou a pokud si zajistí svědectví sousedů, mají důkaz, že jsem převzal část dědictví. Tím pádem jsem musel oželet třeba i svoje osobní věci, které jsem si předtím u otce schoval, když jsem se stěhoval z většího bytu do menšího.
TK: Tyhle dvě osobní zkušenosti byly důvodem, proč jste se o problém exekucí v Česku začal zajímat hlouběji?
HP: O tom, co dokáží exekuce, jsem jako sociální pracovník věděl od svých klientů, ale soustavně jsem se tématu začal věnovat, až když se dotkly mě osobně. První zajímavá věc byla, že mi v bance řekli, že vůbec nemůžu ke svým penězům, protože mám zablokovaný účet kvůli exekuci, a až když jsem si od kamaráda právníka přinesl text zákona a ukázal jim ho, nechali mě vybrat si zákonnou částku na živobytí. Úřednice z banky mi pak soukromě řekla, že to mlčení o zákoně mají nařízeno – jinak by to mohl chtít každý. Když jsem pak jel osobně splatit svůj dluh za soudní poplatky z deset let zaplacené pokuty exekutorům (z Hradce Králové, kde bydlím, do Plzně), zažil jsem v exekutorské kanceláři druhé překvapení. Když jsem složil peníze, dali mi potvrzení a řekli mi, že teď mi budou nějakou dobu posílat obsílky, jako bych ty peníze poslal, a pak se mi to za pár týdnů odblokuje. Nebyli zjevně vůbec rádi, že jsem to řešil takto rychle, protože tak přišli o peníze, které bych musel platit, kdybych měl další prostoj.
HP: Jak jste to tedy na místě vyřešil?
TK: Když jsem jim sdělil, že bych rád, kdyby tu odblokaci udělali okamžitě a že mám v tašce diktafon a vše si nahrávám, hned to šlo. V čekárně jsem také vzal do ruky Komorní listy, což je oficiální časopis Exekutorské komory České republiky, a v nich jsem poprvé získal náhled do toho, jak to tady funguje. Otevřeně tam psali, že náš exekuční systém je v Evropě unikátní, protože tady máme soukromé exekutory. Vysvětlovali, že tu lidé nebyli zvyklí dluhy platit, ale to že se s přijetím zákona v roce 2001 konečně změnilo, a že je to ještě třeba zpřísňovat. Zjistil jsem, že to, co se stalo mně, není vůbec izolovaný případ a začal jsem se tomu postupně více věnovat – a nevěřil jsem vlastním očím. V této zemi existuje exekuční emigrace, exekuční nezaměstnanost a černá zaměstnanost, protože člověk s exekucí na krku si smí legálně vydělat tak na jídlo a zbytek se mu strhne, což lidi v exekuci k legálnímu zaměstnání nijak nemotivuje. Existuje i exekuční bezdomovectví, exekuční rozvodovost ale i nerozvodovost, kdy manželé, kteří by se jinak už rozvedli, zůstávají spolu, protože společně splácí exekuci, exekuční sebevražednost…
HP: Exekuční sebevražednost? K tomu máte nějaké bližší údaje, informace?
TK: Oficiální čísla na to určitě nejsou, ale občas něco pronikne do tisku. Mně se tak trochu podařilo dostat na veřejnost příběh inženýra Jaroslava Janoty z Napajedel u Zlína, který si na začátku roku 2017 vzal život kvůli své kauze spojené s exekucí, kterou přitom vůbec nezavinil. Podle toho, co mi řekl jeho blízký přítel, šlo o to, že měl byt, který pronajímal člověku, který neplatil za služby a energie. Nasčítalo se to a přišla exekuce – ovšem ne na onoho nájemníka, ale na majitele bytu. Jednoho dne se do bytu, kde pan Janota bydlel, začal někdo dobývat. On byl zrovna po noční směně, byl to bývalý profesionální voják, měl zbraň, a protože se cítil ohrožen, vystřelil. Prostřelil dveře. Nikomu se nic nestalo, ale pak přijela policie, zatkla ho a obvinila. Z tohohle případu jsem se zároveň dozvěděl o další české zvláštnosti, že exekutoři mohou přijít k vám do bytu exekvovat i bez asistence policie.
HP: Upřímně bych čekal, že člověk nejdříve dá najevo, že je doma, zakřičí třeba přes dveře, co se děje, ne že bude rovnou střílet…
TK: Jak říkám, vycházím z vyprávění jeho přítele, který bydlel nedaleko něj a který Janotu vozil do práce. Navíc inženýr Janota sám vše poměrně střízlivě popsal na svém blogu, který měl na serveru iDnes. Tvrdil, že šlo o varovný výstřel. U soudu byl disciplinovaný, při vyšetřování spolupracoval a v mezičase i splácel dluh, který nezpůsobil. Soud mu ale nakonec napařil dvanáct let nepodmíněně za pokus o vraždu. Myslím, že to byl exemplární trest. Za ty roky, co jsou exekutoři schopni zabavit i kolébku pod dítětem, na ně přibylo fyzických útoků. Jaroslav Janota byl zvláštní typ, žil sám, a den předtím, než měl nastoupit trest, napsal svůj poslední vysvětlující blog a skočil ze sedmého patra paneláku.
HP: Ten případ si vybavuji, to bylo někdy počátkem roku 2017.
TK: Shodou okolností jsem si tohoto jeho posledního blogu všiml jen pár minut poté, co jej vydal. Obratem ho smazali s odůvodněním, že jde o součást vyšetřování sebevraždy, ale já a několik dalších lidí si stačilo pořídit screenshot. Přidal jsem svoje zkušenosti a dal to na Facebook. Mělo to asi dva tisíce sdílení a rozběhlo se to po republice a dostalo se to dále do médií. Měl jsem z toho pocit, že by tohle mohla být poslední kapka. Vzedmula se obrovská vlna nevole proti našim exekucím, které jsou v Evropě, ale i světově unikátní. V mírně podobné formě je má jen Slovensko, ale jinak v Evropě ani v USA není jediný stát, který by to měl stejně. U nás jsou exekutoři soukromí, mohou exekvovat bez asistence policie, a jak říkám, náklady jsou schopni vyšroubovat třeba na sedmnáctinásobek dlužné částky. To je něco tak bezprecedentního, že jsem přesvědčen, že kdyby se toho nějaký politik cíleně ujal, tak by s tím vyhrál volby. Exekuce se dnes týkají deseti procent národa, celková míra exekvovaných částek byla jen za rok 2016 kolem 350 miliard. To je největší porevoluční kšeft. Kam se hrabe privatizace OKD nebo Koženého fondy. Funguje to od roku 2001 a exekutoři to mají naprosto se zárukou, protože za nimi je zákon. Občas se podařilo exekutory, na jejichž největší excesy upozornila média, z tohoto kšeftu vymanévrovat. Se systémem jako takovým se ale nedělá nic. Naopak paní vedoucí exekutorů se občas ozve v tisku, že mají málo, že by se exekutorům měly zvednout platy.
HP: Teď se přece rýsuje možnost jednoduššího oddlužení.
TK: Ano, ministr Pelikán připravil novelu insolvenčního zákona, podle níž se do exekuce nebudou moci dostat lidi, kteří se zadlužili u lichvářských společností. Místo toho budou splácet v rámci jiného režimu, takzvaného osobního bankrotu. Některé věci se změnily, ale z mého pohledu jde stále jen o dílčí úpravy zákona. Když jsem byl na notářství odmítnout dědictví po otci, bylo mi také sděleno, že když se ho jako zákonný dědic vzdám, nebudou dle novely už obesílat lidi kolem (širší rodinu, spolubydlící), jak tomu bylo dřív. Se základními pilíři se ale, pokud vím, nic nestalo.
HP: Co jsou ty základní pilíře?
TK: Těmi myslím to, že exekutoři u nás nejsou zaměstnanci státu, ale soukromí podnikatelé, že lidé se dlouhé roky vůbec nedozvědí, že se proti nim nějaká exekuce vede, a zjistí to, až když částka patřičně naroste. Respektive není dostatečně ošetřeno, aby se to dozvěděli. Pak se vymáhá mnohonásobek dlužné částky. Nevole tuhle dnešní nejpalčivější obludnost řešit, souvisí podle mě i s tím, že oblasti, kde je každý pátý dospělý člověk v exekuci, jsou v příhraničních oblastech, a ne v Praze, kde sídlí všechna celostátní média. V Praze je exekvovanost „jen“ kolem osmi procent a pro tuto oblast to tudíž není mediální téma.
HP: Nemění se to ale? Přijde mi, že téma se z toho postupně stává, čím dál více a častěji…
TK: Třeba vznik Mapy exekucí hodně pomohl. Můžete se podívat na čísla konkrétního města, kraje… Existence Mapy exekucí je důkaz, že to téma také zvedá lidi, kteří nejsou exekucemi přímo ohroženi, ale už se na to nemohou dívat. Někdy to srovnávám s Chartou 77. Za komunismu byl problém, že byli lidé zavíraní a vyhazovaní ze zaměstnání za věci, které jim přitom zaručoval mezinárodní pakt o lidských právech, který československá vláda podepsala v Helsinkách. Tehdy se parta kamarádů rozhodla na to upozornit. Podobným způsobem začíná fungovat komunita, které české exekuce nejsou jedno. Jenže bez mediální podpory to nejde.
HP: Jak si vysvětlujete, že téma exekucí pořádně nezvednou politici? Třeba sociální demokraté nebo komunisté? Vždyť v exekuci je přes 900 tisíc lidí, když přičteme rodinné příslušníky, tak máme obrovskou masu potenciálních voličů. Pokud tedy tito lidé k volbám přijdou…
TK: O našich dnešních komunistech něco vím, protože když jsem začínal, tak první práci jsem měl v Haló novinách jako vedoucí příloh Zájmy a záliby a Tipy na víkend. Vydržel jsem tam půl roku, byl jsem patro pod ÚV KSČM a mohl jsem vidět, co jsou to ti dnešní komunisté. Jsou to v zásadě úspěšní podnikatelé, kteří jedou na vlně toho, co je mediálně zajímavé. Co můžete chtít od „levicové strany“, která opakovaně zvolila na Hrad ultraliberálního Václava Klause? Od strany, která se spojila s druhým největším oligarchou v zemi Andrejem Babišem, o jehož provozovnách je i díky reportážím Saši Uhlové už dnes sdostatek známo, jaké jsou v nich pro zaměstnance poměry? O sociálních demokratech darmo mluvit. Já jako křesťan mám ale nejvíc spadeno na naše „křesťanské“ demokraty, jejichž předseda je schopen nahlas říct, že je-li matka samoživitelka chudá, měla by to řešit tak, že si pořídí chlapa. (…)Dnes už proletariát neexistuje, ale je prekariát. To je termín, který vymyslela německá parlamentní strana Die Linke, a přijde mi geniální. Členem prekariátu je ten, kdo je v té prekérní situaci, že pracuje, ale může si za ten plat dovolit zaplatit sotva jídlo a bydlení. U nás někdy ani to ne. Pracoval jsem jako sociální pracovník, staral jsem se o bezdomovce a znám exemplární případy – lidi, kteří kvůli exekuci skončili na ulici, kteří kvůli exekuci emigrovali, znám lidi, co normálně pracují, ale přespávat musejí v noclehárnách. Jsou to případy mediálně zcela nepokryté. Minulý režim akcentoval ty nejnižší, a tedy nejpotřebnější vrstvy, ten nynější se na ně neobrací vůbec a ony nenacházejí způsob, jak se něčeho dovolat.
TK: Ale vždyť se na těch „dolních deset milionů“ obrací kdekdo – Okamura, Babiš…
HP: Politicky teď hraje hlavní roli antisystémovost, jak tomu, s prominutím, u vás v kavárně říkáte. Ti ohrožení, o nichž mluvím, už nechtějí slyšet ty řeči, které vede takzvaná pražská kavárna. Existuje přísloví sytý hladovému nevěří. Ale v našem případě je to jinak – sytý o hladovém neví. Sytí jsou pro mě ti, kdo mají hlavu nad hladinou rybníčku, pod jehož hladinou žijeme my další. I já jsem v příjmové skupině prekariátu a vím, jak lidi kolem mě popuzuje, že pořád slyší o „lidských právech a demokracii“, která si ale neumí poradit s jejich problémy. Jako je třeba to, že při exekuci se po nich „za exekuční služby“ vymáhá až sedmnáctkrát vyšší částka než je ta, na kterou se po přičtení všech úroků a soudních poplatků vyšplhal jejich dluh. Mám celoživotního kamaráda, který je vysokým úředníkem švýcarského úřadu pro zaměstnanost. Ten prožil v České republice několik let a poté zdejší režim označil jako „banditokapitalismus“. Když jsem mu vyprávěl, co se tu dělo za minulého režimu, shodli jsme se, že jsme tu jako na houpačce. Minulý režim akcentoval sociální práva a hrubě marginalizoval ta osobní. Tento režim akcentuje osobní práva a hrubě marginalizuje ta sociální. Máme jednu z nejnižších minimálních mezd v Evropě, ale vedle toho kupříkladu nejvyšší ceny vodného a mobilních tarifů v Evropě, a vyšší ceny a nižší kvalitu potravin, než jsou v sousedním Německu, kde je pětkrát vyšší příjem. V naší zemi jsou řádově desetitisíce dětí, jejichž rodiče si nemůžou dovolit jim zaplatit obědy ve školní jídelně, což řeší nadšenci, kteří posílají peníze jídelnám, aby jim je dávaly zadarmo. Čtyři procenta Čechů nemůžou pravidelně třikrát denně jíst, koupit si pračku nebo televizi nebo jet na dovolenou. A přitom z částky, která se vydělá v provozovnách zahraničích firem na území České republiky, zůstává jedna šestina doma a až pět šestin odtéká do zahraničí. To jsem nevyčetl v žádných Haló novinách, to vyčíslil jeden z nejváženějších úspěšných podnikatelů této země, inženýr Jiří Hlavenka.
HP: Takže jsme zase u rozdílu mezi těmi, jak říkáte, kdo mají hlavu nad hladinou rybníčku a pod ním…
TK: Už pět let píšu o bezprecedentnosti českých exekucí. Před dvěma lety jsem jako sociální pracovník lidí bez domova napsal o svých klientech, kteří pracují, ale nemůžou si dovolit jiné bydlení, nežli to v noclehárně. Ale že by to někoho nahoře nějak zvlášť zajímalo… Populisté i takzvaní demokraté se v zásadě scházejí v téže kavárně, a ano – všichni mají hlavu nad hladinou toho našeho čím dál méně snesitelného rybníčku. Rozdíl mezi nimi je ale v tom, že populisté jsou schopni nasát vzduch a poznat, že pod hladinou se něco děje a že na tom můžou něco získat. Ti druzí si ale dál jen melou svou o demokracii a lidských právech a v každých dalších volbách se diví, kam jim mizí voliči. Je to proto, že nezvedají témata, která by zvedat měli. Vždyť si vzpomeňte na prezidentské debaty. Nikdo ze zúčastněných neuchopil téma exekucí. Nikdo neřeší problémy lidí, kteří sice pracují, ale peníze jim na život nestačí. Před časem jsem se sešel s kamarádem, se kterým jsme pracovali jako asistenti v noclehárně pro bezdomovce. Jeho otec skoro třicet let provozuje malý obchůdek v provinčním městě. A kamarád mi jen tak mezi řečí povídá: „Tak tátovi spočítali důchod na sedm a půl měsíčně. To je sotva tak na tu noclehárnu. Budu muset vzít tátu na stáří na byt.“
HP: Ve vašem případě bylo ze soudního poplatku za pozdě zaplacenou jízdenku za 40 korun nakonec nějakých šest tisíc korun v exekuci. Což je ale pořád ještě částka, nad níž dost lidí mávne rukou, možná se naštve, ale bez větších potíží to zaplatí. Je tohle ta pomyslná hranice, na níž se láme společnost? Že pro někoho je šest tisíc jmění a pro někoho nikterak citelný zásah do rozpočtu a ty dvě skupiny si absolutně nerozumějí…?
TK: Dodám, že těch šest tisíc jsem si tehdy musel půjčit a splácet. Naštěstí bezúročně. Nikdy jsem si zásadně nepůjčoval od finančních ústavů a exekuční zkušenosti mě v tom jen utvrdily. Kdepak hypotéka! Ale k vaší otázce ohledně dvou skupin národa: ano, je to tak, a já mám pocit, že je to z velké části problém mainstreamových médií, která tato opravdu závažná témata zametají pod stůl. Něco z toho odkryla už zmíněná novinářka Saša Uhlová ve své sérii reportáží. Já mám oproti ní výhodu, že jsem v dělnických profesích byl prakticky polovinu svého produktivního života. Napsal jsem o tom už dříve reportáže – stejně jako svých zážitcích s exekucemi – ale s podobným výsledkem jako Saša. Sice mne za to poklepali po zádech, ale o moc víc se nestalo. Už jsem zmiňoval Chartu 77, a myslím, že už je čas, aby vznikla nějaká sociální charta, kde by se tyhle zlořády pojmenovaly – jak u nás vypadají exekuce, že u nás existují lidi, kteří pracují, ale stejně jim to nestačí na život a žijí na ulici. A přesně tak, jak to v roce 1977 udělali zakladatelé Charty, bychom měli ten text poskytnout médiím civilizované západní Evropy. Mám na mysli zejména ta, která nevlastní žádný korporátní podnikatel jako u nás pan Babiš, Tkáč, Křetínský, Bakala…
HP: Považujete přesto texty jako byly ty Saši Uhlové za užitečné? Vzbudily ohlas, řadě lidí nabídly vhled do úplně jiného světa, než v jakém sami žijí…
TK: Určitě ano. To byl první krok. Problém je, že to udělalo bác a zase se nad tím začala zavírat voda. Podobně to bylo s exekucemi a smrtí pana Janoty, kdy se na chvíli vzedmula vlna, chvíli se o tom mluvilo a zase nic. Souvisí to i s tím, že český národ je strašně pasivní. Celkově asi dvacet procent obyvatel v tomto státě žije ve špatných podmínkách, kdy vzpomíná na minulý režim jako na dobu, kdy se dařilo líp. Desítky procent dalších spoluobčanů, kteří jsou spokojení a hlásají demokracii bez přívlastků, to naopak považují za naprosto zhůvěřilé. A ty dva světy se úplně míjejí.
HP: Vraťme se ještě k exekucím. Jaké řešení vidíte, co by se mělo změnit?
TK: Nejsem právník, jsem kulturní novinář zaměřený na film a divadlo a bývalý sociální pracovník. Ale život mne zkrátka dotlačil k tomu, že musím reflektovat i jiné věci, protože nevidím, že by to někdo chtěl či spíše mohl udělat za mě. Přesto se pokusím odpovědět. My Češi máme obrovský talent přebírat zvenku věci, které se neosvědčily, anebo je neumíme řádně aplikovat. Typickou ukázkou je třeba inkluzivní vzdělání postižených se zdravými. Od stolu naopak vymýšlíme nová řešení v případech, kdy by stačilo jen zvednout a použít, co mají jinde už vyřešeno. Shodou okolností se mi dostala do rukou aktuální učebnice občanské výchovy pro 3. ročník středních škol s příklady z praktického života. Mluví se tam i o exekucích a jsou tam uvedena všechna čísla, o nichž jsem tady mluvil, i důvody zavedení stávajícího zákona s jasným shrnutím: tak je to správně, tak to má být. Já si myslím, že to tak být nemá, a argumentuji okolním civilizovaným světem.
HP: Tam je to tedy jak?
TK: V Německu, ale třeba i v Polsku, fungují exekuce tak, že člověk k původnímu dluhu zaplatí soudní poplatky ve výši maximálně jednonásobku a exekutoři si mohou účtovat také maximálně jednonásobek dlužné částky. V Německu je navíc běžné, že se dlužník úspěšně odvolá a náklady na exekutora potom platí stát. Ve Švýcarsku a Británii je to podobně s tím, že exekutor finančně vstupuje do hry až od určité částky počátečního dluhu (v přepočtu na koruny přibližně 150 tisíc Kč). U nás ale ultraliberálové, kteří sami tuhle situaci částečně zavinili, říkají, jak se tady kradlo, dluhy se neplatily, a proto je nutné, aby tu byla tahle inkvizice – a exekutoři si mnou ruce. Systém, co máme my – jak jsem se dočetl přímo ve zmíněných Komorních listech – porovnávají sami čeští exekutoři se systémem v Thajsku, Chile a Gabonu. Tam tedy patříme.
(Původní dvojdílný rozhovor, který převzala řada českých periodik, včetně Peroutkovy Přítomnosti, byl pro vydání v Disputu zkrácen respondentem. Na jeho základě byly v roce 2020 uveřejněny rozhovory na totéž téma s Tomášem Kolocem ve švýcarském státním rozhlase Schweizer Radio und Fernsehen a jeho švédském ekvivalentu Sveriges Radio. Za 5 let od „premiéry“ textu v Hlídacím Psu se vylepšily některé procedurální rysy české exekuční praxe jako způsoby zabavování nebo převádění pohledávek, některým exekutorům byla znemožněna činnost, nicméně podstata, tedy soukromá báze exekučního podnikání a většina jeho rysů, se nezměnily. Naopak sociální situace v ČR se následkem lockdownových opatření, energetické krize a války na Ukrajině, znatelně prohloubila, a společnost se dále rozštěpila.)