Buď bude válka, nebo všichni pomřem na prašivinu

Článek Buď bude válka, nebo všichni pomřem na prašivinu. Charms by se tu cítil jako doma v Leningradu. Svět Tomáše Koloce vyšla v deníku Krajské listy 25. prosince 2025

Foto: Wikimedia Commons / neznámý autor / curid=8966831
Popisek: Daniil Charms

Všiml jsem si, že skutečný Umělec s velkým U je často postava polomysterijní: dodnes není historicky doloženo, zda vůbec žil básník Homér, popřípadě kdo jeho verše psal, stejně tak se vlastně neví, kolik amerických autorů detektivek vlastně tvořilo díla podepsaná Patrick Quentin, a když zemřel Vladimír Menšík, překvapený národ se dozvěděl, že se ve skutečnosti nejmenoval Vladimír a narodil se až pět let po datu narození udaném ve všech soudobých encyklopediích. Věděl jsem, že není jasný přesný způsob/důvod smrti Daniila Charmse – ale když jsi mi nedávno řekl, že není jasné ani datum jeho narození, pochopil jsem, že plně patří do množiny umělců, o které tu mluvím. Nebo snad ne?

Nejasnosti kolem svého narození šířil Charms úmyslně, ale jen v rámci literárního žertování. Obecně mu hodně záleželo na číslech, věřil v jejich magii, ale zrovna pokud jde o jeho narození, záleželo mu na datu zjevně o dost míň než na legendách, které o svém zrodu šířil. Při hovoru s přáteli například tvrdil, že se narodil z jiker, a hned dodával, že když jeho strýc přišel nečekaně na návštěvu a spatřil kolébku plnou kaviáru, namazal si jej na chleba a kdyby ho včas nezarazili, došlo by k neštěstí. Rodiče si pak prý dlouho dávali pozor, aby kluka nestavěli do kouta, protože se hned lepil ke zdi.

O svém narození Charms napsal i několik prozaických miniatur. V jedné z nich píše, že se narodil „v rákosí jak myš“. Další příběh je na pohled reálnější, Charms v něm o sobě mluví jako o skutečném novorozeněti a dokonce se zmiňuje i o svých rodičích. Hned je ale zřejmé, že ani tady se realismus příliš neuplatní. Zato se tu uplatnil zmíněný smysl pro čísla. Jeho otec prý chtěl, aby se syn narodil bezpodmínečně na Nový rok, a vypočítal si, že k početí tudíž musí dojít prvního dubna. Toho dne se k nedočkavé manželce za účelem rozmnožení skutečně dostavil, ale neudržel se a řekl jí: Apríl! Matka se samozřejmě urazila, takže den početí se musel o rok odložit. Nakonec k němu došlo, ale chlapec se prý narodil jako nedonošený čtyři měsíce před termínem a po dosti kuriózních peripetiích byl vsazen do inkubátoru, z něhož byl vyňat, a tudíž konečně „zrozen“, na Nový rok 1906.

Ve skutečnosti se Charms narodil o dva dny dřív, 30. prosince 1905. Ovšem podle předrevolučního kalendáře, který byl tehdy ještě v platnosti, to stejně bylo 17. prosince. Nutno poznamenat, že vlastní Charmsovo příjmení znělo Juvačov, Charms je literární pseudonym. Charmsova matka, třiatřicetiletá Naděžda Koljubakinová, byla zaměstnaná v petrohradském Útulku princezny oldenburské pro ženy propuštěné z vězení. Později celý útulek řídila, ale když se roku 1902 seznámila s budoucím Daniilovým otcem, pracovala tam jako „pouhá“ vedoucí prádelny. A tím otcem byl tehdy dvaačtyřicetiletý námořní kapitán Ivan Juvačov. Naskýtá se otázka, co měl námořní kapitán společného s útulkem pro ženy propuštěné z vězení. Leccos. On sám byl totiž v mládí vězněn za účast ve spiknutí proti caru Alexandru III. Čtrnáct let prožil v carském vyhnanství na ostrově Sachalin, kde se ale za výjimečně vzorné chování brzy proměnil z vězně ve vedoucího meteorologické stanice, z revolucionáře se stal náboženským spisovatelem a po propuštění se stal svědomitým úředníkem ve správě státních spořitelen. První syn Naděždy a Ivana Juvačovových, narozený roku 1904, žil jen měsíc, a jak řečeno, 30. prosince 1905 přišel konečně na svět sám Daniil. Dále se do manželství narodily ještě dvě dcery, z nichž jedna se dožila rozpadu SSSR, zemřela až roku 1992.

Moje kamarádka, která odešla z Ruska před pár lety jako maturantka, u nás studovala VŠ filologického směru a už zde zůstala, po mé poznámce, že mám přítele, který překládá do češtiny Charmse, odvětila: „Kdo je to Charms?“ Jak je to vůbec se známostí Charmse v Rusku a bývalém SSSR? Není vlastně známější na západě? A dožila se aspoň jeho tebou zmíněná sestra vydání Charmsových prací a poznání, že její bratr byl významný spisovatel, který posunul ruskou i světovou literaturu o kus dál?

Čtenářská známost díla Daniila Charmse trpěla za jeho života i po jeho smrti příznačnou sovětskou schizofrenií. Na jedné straně se vydávaly jeho povídky a básně pro děti a na druhé straně bylo nemyslitelné, že by snad vyšlo cokoli z jeho tvorby pro dospělé. Sovětské kulturní orgány tím bezděky přiznaly nepochybné kvality jeho produkce, ovšem samozřejmě jen v rámci takového obsahu, který s ohledem na dětské publikum sám podroboval jisté autorské cenzuře. Nenápadné narážky na společenskou situaci policejního státu ovšem nechyběly ani tam. Například v jedné jeho dětské básni z roku 1928 se píše o ježkovi, který nese na bodlinách cizí jablka, a příběh vrcholí (v mém překladu) slovy: „To jsou dneska ježci, že? Šup s ním, s ježkem, za mříže!“

Charms publikoval ve věhlasných dětských časopisech Ježek a Čížek, které vycházely celostátně, takže se dá říct, že za autorova života znaly jeho tvorbu miliony dětí po celém SSSR. Zato jeho „dospělé“ výtvory kolovaly naopak jen mezi jeho leningradskými přáteli a příznivci v rukopisných opisech.

Tady je namístě zmínit se o Daniilových sestrách, na které se ptáš, totiž vlastně jen o jedné z nich (ta druhá zemřela v dětském věku), o té, co se dožila roku 1992. Jmenovala se Jelizavěta a byla o čtyři roky mladší než Daniil. V raně sovětské éře se bydlelo i ve velkoměstech, jako byl Leningrad, běžně ve společných domácnostech s jednou kuchyní a koupelnou, přičemž každá rodina měla k dispozici v lepším případě svůj vlastní pokoj. Nebylo tedy divu, že Jelizavěta, provdaná Gricynová, žila s manželem ve stejném bytě jako Daniil a jejich otec, od roku 1929 vdovec. Spisovatelova sestra tedy mohla zblízka sledovat celý Daniilův každodenní i literární život. Jeho tvorbě podle vlastních slov prakticky nerozuměla, ale právě ona pomohla osmnáct let po jeho předčasné smrti prolomit mlčení kolem bratrovy osobnosti a tvorby. Roku 1960 se totiž u úřadů domohla bratrovy občanské rehabilitace.

Dalším zachráncem Charmsova jména pro ruskou i světovou kulturu byl jeden z jeho nejbližších přátel, Jakov Druskin, který dal v šedesátých letech kufr s jeho rukopisnou pozůstalostí k dispozici mladým filologům Mejlachovi a Alexandrovovi. Ti z ní roku 1967 něco publikovali v materiálech studentské konference slavné Tartuské univerzity. (Ta sice leží v Estonsku, ale její katedra ruské literatury tehdy hostila věhlasnou sémiotickou školu v čele s takovými vědci jako byli Jurij Lotman nebo Boris Uspenskij, mimochodem autor knihy Poetika kompozice, kterou roku 2008 vydalo v mém překladu brněnské nakladatelství Host.)

Ohlas byl značný, a to i v zahraničí, jak o tom svědčí publikace prvních překladů v našem časopisu Československá rusistika. Vzápětí se ale nad tím vším zavřela voda. Veřejné beletristické vydání Charmsova díla totiž opatrné brežněvovské orgány bez ohledu na jeho občanskou rehabilitaci nepovolily. Možná právě proto, že Charms začal být až podezřele populární. A kromě toho, zkus si třeba představit, že by za Brežněva nebo u nás za Husáka vyšlo tiskem třeba tohle: „Rosolem Řehoř zle se dáví, / hned vstane, od stolu jde ven, / jen v předsíni se pozastaví / a do zrcadla plivne hlen.“ Nic naplat, když se v sedmdesátých a osmdesátých letech začal živelně šířit Charmsův věhlas, byla to výhradní zásluha samizdatových strojopisů. Díky nim se Charms dostal taky do zahraničí a začal být překládán do světových jazyků.

Oficiální vydávání „dospělého“ Charmse doma v Rusku začalo až koncem osmdesátých let a v letech devadesátých. To byl opravdový boom, který trval do začátku nového tisíciletí, ale nové výbory i soubory Charmsova díla vycházejí v Rusku čas od času dodnes.

Upozornil jsi na ruskou filoložku, kterou znáš, a na její dotaz „Kdo je to Charms?“ Nutno samozřejmě dodat, že s výjimkou vskutku masové obliby Charmsovy tvorby pro děti je jeho styl svou vlastní povahou docela exkluzivní, ať už svou „zaumnou“ skladbou nebo svou prostořekostí, a to v Rusku stejně jako ve světě. Tolstoj to holt není, a to nemyslím ani jako odsudek, ani jako lichotku. Jeho hájemství je jinde.

A jak bys vlastně vymezil jeho hájemství? Já jsem se k Charmsovi dostal tak, že naše královéhradecké věhlasné amatérské Divadlo Dno (dnes už vlastně profesionální součást brněnské Husy na provázku) inscenovalo jeho text (tuším, že to bylo Maškin zabil Koškina). Po jeho zhlédnutí jsem se začal o Charmse zajímat a pochopil jsem, jak moc je jím ovlivněno samo Dno, jehož jedna z nejznámějších scének inspirovaných Charmsem třeba vypadala tak: Herec sedí před publikem a s něžnou láskou světce či novopečeného otce, řekne: „Děti, děti, dětičky,..“ Pak to řekne o něco rezervovaněji, načež s těmi slovy projde celou škálu až do vyřvávání psychopatického vzteku a beznaděje.

Když ty jsi pak na Facebooku začal uveřejňovat své překlady minipohádek ruských neruských národů, při jejich paradoxní absurditě a někdy až makabrózní drsnosti prostředí v němž se odehrávají, mi něco seplo a já si řekl: Heršoft, nevyšel ten Charms vlastně z téhle tradice (z níž člověk z jiné kulturní tradice leccos cítí i o drsných podmínkách, ve kterých se tyto příběhy rodí)? Ty jsi mě za to zjištění spojení mezi lidovými pohádkami ruských menšin a Charmsem tehdy pochválil – že posunulo i tebe. Jaké jsou tedy dnes (i poté, co jsi před rokem do češtiny přeložil a vydal Charmsův olbřímí životopis od A. Kobrinského a právě teď na přelomu roku vychází tebou přeložené souborné vydání jeho próz) tvé pozice ve vymezení fenoménu Danila Charmse?

To souborné vydání próz díky péči nakladatelství Dauphin právě vychází pod názvem „A to je vlastně všechno“. Nebylo snadné dohledat v různých vydáních všechny autorovy povídky včetně nedokončených, ale snad se to podařilo. Na ostatních Charmsových věcech teprve pracuju.

A teď k tvé otázce: K překladu Charmsovy monografie od Alexandra Kobrinského, která vyšla ve stejném nakladatelství vloni, jsem přistoupil mimo jiné proto, aby byl českému čtenáři zřejmý Charmsův vývoj od řekněme „formové“ hry se slovy k fakticky protichůdnému důrazu na dějový „obsah“ výtvoru, tedy vlastně na vyprávění. Zjednodušeně by se dalo mluvit o přechodu od poezie k próze, ale ve skutečnosti se ten vývoj projevil v obou zmíněných literárních formách, které užíval paralelně.

Úplně na začátku se mladičký Charms nechal ovlivnit avantgardou, a to tak zvaně zaumnou (avantgardní) poezií, která byla na začátku dvacátých let příznačným projevem ruského futurismu, především v tvorbě Velimira Chlebnikova. Jejím základem je rozčlenění slov či vět na součástky a jejich nová skladba, asi jako se v malířském kubismu rozčleňoval objekt na jednotlivé úhly, ze kterých se pak složil souhrnný pohled jakoby ze všech stran naráz.

Výsledkem bývá v obrazovém i slovním tvaru slušná skrumáž, asi jako když se zřítí zeď z kostek a jednotlivé výseky natištěných obrázků se vedle sebe ocitnou tak nějak na přeskáčku. U Charmse to vypadá třeba takhle: „Letí, letí tetřev hle / třený tetřhle v proudoví / tvrdý plamen žroutovi. / Tvrdý plamen žrout má pak / vidličky a otevř chřtán. / Vlajka přísní. Zatím však/ strojný slavík budiž dán.“ Někdy ten proud slov ústí přímo do jakéhosi zaklínání, jako třeba v partu čaroděje ze známé Charmsovy divadelní hry Jelizavěta Bam: „Kurybýr daramúr / dýndiri / slakatýr pakarádagu / dy ký číri kírikíri…“ Tohle zaumné žvatlání, jakému psychologové říkají „slovní salát“, se vlastně podobá projevu dítěte. A to je u Charmse podstatné. On si totiž svou tvorbou i svou image záměrně a přiznaně prodlužoval dětství.

Sluší se dodat, že svou veřejnou působnost zahájil Charms jako recitátor cizích a posléze i vlastních básní. Hlavní roli při vnímání zaumných skrumáží měl tedy jeho přednes, který podle pamětníků tak jako tak odsouval obsahovou stránku stranou a působil přímo magicky, takže poznámka o zaklínadlech je tu zcela na místě. A vzhledem k tomu, že dětská říkadla, kterým se Charmsovy verše podobaly, patří do říše tradice, docházelo u Charmse k paradoxnímu propojení avantgardismu s nejryzejším folklorem, jako třeba ve scénické básni Pokušení, věnované malíři Kazimiru Malevičovi: „Ruce z každé strany jiný / máme, hlavy šednou nám, / když pohlédnem ku východu,/ stopy stop se vinou tam. / Ty běž támhle na kopeček, / shoď si košili s ramen. / Ty běž támhle na kopeček, / shoď si košili s ramen.“ To je vyloženě vesnická častuška a člověku se hned vybaví krojovaný „chorovod“ juchajících děvčat mezi břízkami.

A od lidových písní je už jenom krok k lidovým pohádkám. Charmsova druhá žena Marina Maličová nám zanechala úžasnou vzpomínku z druhé poloviny třicátých let, z doby, kterou známe jako léta Velkého teroru, kdy každý aspoň trochu veřejně známý občan SSSR čekal každou noc, jestli před domem nezastaví černý automobil tajné policie. Charms tehdy Marině zcela vážně navrhl, aby spolu žili v lese. Měli si s sebou vzít jen knihu ruských pohádek a Bibli. Představoval si, že by vždycky večer přišli k nějaké chalupě, poprosili vesničany o stravu a nocleh a na oplátku by jim vyprávěli pohádky.

Marina Daniilovi ten zoufale dětinský nápad vymluvila, nemluvě o tom, že byl dokonalým ztělesněním nošení dříví do lesa: vesničanům, kteří jako jediní uchovávali pohádkovou tradici, měl vlastně přinášet jejich vlastní produkci člověk z města. Na tom typicky charmsovském obracení věcí naruby tu ovšem nesejde, hlavní je, že ten nápad víc než přesvědčivě dokumentuje jeho zájem o folklor. Ten ruský si vlastně nesl bytostně v sobě, i když ho silně ředil zájmem o intelektuální kulturu Západu, především o německou a anglickou literaturu. Málokdo z charmsovských badatelů si ale povšiml, že se Charms zajímal i o místopis a folklor jiných národů Ruska. Jedna z jeho próz třeba bez jakéhokoli kontextu popisuje tajemně liduprázdnou krajinu uprostřed Archangelské gubernie, z níž byla tehdy na severním Uralu nově vyčleněna autonomní republika ugrofnského národa Komi. A v jeho soukromých zápisnících jsem našel několik známek zájmu o zvyky a folklor ugrofinského národa Samojedů alias Něnců, kočujících se stády sobů po březích Severního ledového oceánu.

A tady jsme u případu, na který sis vzpomněl. Mimo souvislost s Charmsem jsem onehdy přeložil pohádku ugrofinského národa Komi-Zyrjanů. Hladový hrdina se ve snu dostane do domu, kde se podává zdarma jídlo pro chudé, ale nemá lžíci. Doběhne si pro ni domů, ale když se s ní vrátí k jídlu, probudí se. Tu pohádku jsem pověsil na Facebook a tys na ni reagoval slovy, že už chápeš, z jakého zřídla vycházel Charms. To byla velmi podnětná poznámka. Korunu tomu ovšem nasadil okamžik, kdy jsem překládal Charmsovu povídku Ráno z roku 1931 a najednou jsem si v ní všiml pasáže, které jsem dřív nevěnoval patřičnou pozornost. O to víc mě v tu chvíli ohromila. Charms tam totiž vzpomíná na bajku o Tatařínovi, co viděl ve spaní rosol, ale zapomněl si do snu vzít lžíci. A kruh se uzavírá.

Ano, kruh se uzavírá… Ale od začátku: Mám husí kůži z jednoty života a tvorby umělců jako byl Charms, z té jednoty, které bych se sám jako autor nejraději vyhnul, kdy čím tvrději se proti autorovi řítí totální a totalitní masa/hmota hmotařského režimu/režimů, tím radikálněji osud autora nutí k postojům/gestům polárně opačným. Nevím proč, ale v té hrůze zmaru (která i člověka nezasvěceného do Charmsova osudu roztřese strachem, když si představí, jak asi dopadne básník, jehož verše by nevydýchal ještě ani Brežněv, za vlády Stalina, v Leningradě, k němuž se pomalu blíží blokádní vojska Hitlerova) moje první myšlenka patřila básníku Karlu Šebkovi, jehož neohrožoval Hitler ani Stalin, ale který před 30 lety, v bouři vrcholného klausovského kapitalismu, přišel s podobným řešením jako Charms: totiž že si z veškerého movitého a nemovitého zázemí svého domova vzal jen jediný polštářek, do něhož nacpal své verše – načež zmizel beze stopy… Nu – i když se my dva (zatím) před zatčením nekrýváme v lesní chaloupce a i když z toho příběhu leccos už předem vím – prosím tě, odvyprávěj (či dovyprávěj?) mi tu strašidelnou pohádku o konci Daniila Charmse, v níž hrůzně symbolickou roli opět hraje ona zapomenutá lžíce…

Především stojí za zmínku, že Charms byl dokonale apolitický typ. Ani ve svém avantgardním období nepřejal spolu s uměleckým novátorstvím tehdy „nezbytnou“ politickou angažovanost, jakou předváděl například Majakovskij. Charmsovou ústřední tvůrčí polohou je důsledný smysl pro nesmysl. Přeludně nehorázná vlastnost Charmsových textů spočívá v četných momentech zdánlivě nesplněného očekávání. Skvěle je to vidět na mikropovídce Setkání, která zní takhle: „To šel jednou jeden člověk do práce a cestou přitom potkal jiného člověka, který si koupil polskou veku a nesl si ji domů. No a to je vlastně všechno.“ Tato dětinsky potměšilá i vyspěle ironická poloha v sobě přitom tají paradoxní navigaci, kterou se Charms ve vnějším i vnitřním světě řídil. Poskytovala mu ji další pro něj příznačná poloha: čekání na zázrak. Na zásah ze čtvrtého rozměru do našeho světa iluzí.

Z toho všeho plyne, že na jakékoli politické aktivitě Charmsovi nezáleželo ani co by se za nehet vlezlo. Jeho vztah k moci by se dal stručně, ale trefně popsat Archimedovými slovy „Neruš mé kruhy“. Když už mezi přáteli ze sdružení OBERIU přišla řeč na „společenské“ dění, Charms prostě po pravdě konstatoval, že vinou sovětské cenzury nemůže publikovat nic ze své „dospělé“ tvorby. Podobné poznámky ovšem soudruhům z GPU úplně stačily. Na začátku třicátých let, kdy už bylo v SSSR srovnáno do latě zemědělství i průmysl, přišla řada na kulturu, totiž na patřičnou čistku mezi vědci a umělci. Koloval tehdy vtip: Občan chystá u sebe doma posezení s dvanácti přáteli, ale má obavu, aby si orgány takovou sešlost nevyložili jako antisovětské shromáždění. Dostavil se proto raději sám na GPU a hlásil: „Soudruzi, chystám večírek a nesu vám seznam jeho dvanácti účastníků. V případě zájmu uvítáme i někoho od vás.“ Čekista přelétl seznam očima a opáčil: „To nebude nutné, od nás je už deset z těch dvanácti.“ Není tedy divu, že jeden udavač se našel i v Charmsově leningradské společnosti přátel a známých. Byli pozatýkáni a souzeni.

Na nátlak vyšetřovatelů nezbylo Charmsovi než označit své básně a prózy pro děti za kontrarevoluční propagandu. Například u žertovně výchovné básně Ivan Iványč Samovar musel „přiznat“, že prý schválně přisoudil samovaru vlastnosti živé bytosti, a tím daný předmět „fetišizoval“ a spojil s mystikou. Podle takové logiky by samozřejmě musely být za „mystiku“ označeny všechny pohádky a dětské říkanky, ale sovětskému soudu to stačilo k tomu, aby Charmse poslal do vyhnanství. Jen díky zásahu jeho otce, který měl jako carem odsouzený galejník určitý respekt úřadů, mu byl drsný a nehostinný Ural zaměněn za nudný středoruský Kursk.

Po návratu do Leningradu třel Charms bídu s nouzí, tentokrát proto, že státní nakladatelství skoro přestalo tisknout jeho tvorbu pro děti, což byl jeho jediný zdroj příjmů. Důvod byl opět zrovna tak absurdní, jako Charmsův smysl pro nesmysl. Roku 1937 totiž Charmsovi vyšla báseň Šel z domu jeden člověk ven, v níž jakýsi poutník, co „měl hůl a uzlík nes“, „se pěšky vydal kdes“, aby pak „jednou v ranním úsvitu / v les temný vstoupil sám / a od těch dob / a od těch dob / byl najednou tentam“. Víme, že šlo nejspíš o ohlas Charmsova nápadu odejít s Marinou do lesů a vyprávět vesničanům pohádky, jenže obezřetní soudruzi v tom shledali narážku na reálnou situaci Velkého teroru, kdy byl leckterý občan sebrán tajnou policií přímo na ulici a slehla se po něm zem. S tou nevinnou básní pro děti měla proto problémy i redakce časopisu, která dopustila, že vyšla tiskem. Natožpak sám autor…

Charms patřil k lidem, kteří předvídali a tušili válku. Příteli, malíři Petrovovi, řekl: „Podle mě zbývají jenom dvě možnosti. Buď bude válka, nebo všichni pomřem na prašivinu.“ Jedna jeho známá vzpomínala, jak dva nebo tři dny před německým vpádem seděli na střeše u okna její mansardy a Charms najednou řekl: „Ujeďte rychle. Ujeďte! Válka bude. Leningrad čeká osud Coventry.“ Existuje historka, že když se Němci blížili k městu, připevnil si prý Charms na dveře cedulku s nápisem „Dreimal klopfen“ („Klepejte třikrát“). To by byl skvělý charmsovský vtip, ale s realitou nemá nic společného. Ve skutečnosti Charms vyjadřoval přesvědčení o vítězství nad Němci. S příznačnou ironií k tomu ovšem neopomněl dodat: „…protože jakmile vpadnou do té bažiny, neodvratně v ní zabřednou.“ Bažina, to byl samozřejmě Sovětský svaz. A jak už víme, úřadům takové výroky úplně stačily.

O Charmsově konci koluje dodnes legenda, že odešel z bytu do obchodu, aby si koupil tabák, a už se nevrátil. Legendu posílila jednak zmíněná báseň Šel z domu jeden člověk ven, a jednak známá píseň Alexandra Galiče Legenda o tabáku, kde se spřádá představa, že Charms od té doby chodí někde po světě (což je mimochodem i případ v roce 1995 zmizelého českého básníka Šebka), zatímco na jeho dveře denně marně klepe milicionář. Skutečnost byla prozaičtější, jak už to tak bývá. Dne 23. srpna 1941 zastihli příslušníci NKVD Charmse doma a na základě anonymního udání ho zatkli za šíření antisovětské propagandy. Před popravou ho zachránil jen fakt, že už dva roky předtím úspěšně předstíral před úřady pečlivě nastudovanou duševní poruchu, na kterou měl od té doby takříkajíc papír, takže byl umístěn do vězeňského blázince. Tam zemřel sedmatřicetiletý básník 2. února 1942, právě v době, kdy lidé v obklíčeném Leningradu běžně umírali hlady i přímo na ulici, takže na jeho smrti hladem není vlastně nic záhadného.

Čekání na zázrak se Charmsovi, byť im memoriam, vyplatilo. Dům, ve kterém ležely jeho rukopisy, zasáhla německá bomba, ale papírům a sešitům se kupodivu nic nestalo. Posbíral je tam jeho přítel, výše zmíněný muzikolog Jakov Druskin. Přinesl si na ně prázdný kufr, a v době, kdy v dva a půl roku obklíčeném a ostřelovaném Leningradu (kde za dobu německé blokády zahnulo půl druhého milionu lidí) pochopitelně nejezdila veřejná doprava, jej hrozivě podvyživený Druskin s těžko představitelnou námahou dovlekl přes půl města do svého bytu. Díky těm dvěma zázrakům, jednomu takříkajíc nebeskému a druhému čistě pozemskému, máme dnes možnost Charmse číst.

V Kyjevě před rokem přejmenovali stanici metra Tolstého na Ukrajinských bojovníků, v Oděse zabednili Puškinovu sochu do krychle z dřevotřísky a i klasičtí ruští autoři byli vyškrtnuti z nových státem schválených učebnic a médií. U nás musel (v době, kdy u nás nemohla provést naplánovaný koncert operní pěvkyně Anna Netrebko a tak odjela zpíval do milánské Scaly) herec Bohumil Klepl podle svých slov jako Revizor v inscenaci Divadla Dva nedůtklivým divákům vysvětlovat, že je to sice ruská hra, ale napsal ji Ukrajinec. Jak si podle čtenářských reflexí na tebou přeložené charmsovské knihy v této strašné antipatii i k tomu ruskému, co se současnou válkou nemá vůbec nic společného (významově často právě naopak!), vede dílo Rusa Daniila Charmse? A jak si podle tebe povede do budoucna?

Po vydání mých překladů Lva Gumiljova, Andreje Platonova a Daniila Charmse položil jakýsi čtenář nakladateli zdrcený dotaz, proč musel tu práci zadávat zrovna takovému rusofilovi jako jsem já. Je myslím příznačné, že v dobách, kdy světem zase jednou smýkají záchvaty ideologické správnosti, zažívá elementární logika těžké časy. Na té reakci pravověrného euročtenáře je totiž nejzajímavější to jeho bohorovné přesvědčení, že ruskou literaturu by měl správně překládat rusofob.

Říkám vždycky, že nejsem ani rusofil, ani rusofob, nýbrž řekněme rusolog, ale o to zas tolik nejde. V každém případě se do naší dosud poklidné kulturní obce v posledních dvanácti letech nejdřív pomalu, ale pak už přímo překotně vhnízdilo heslo, typické pro vyhrnuté rukávy cenzorů z padesátých let, totiž heslo: Kdo není s námi, je proti nám. Nic mezi tím pro ochránce liberálně progresivní etiky neexistuje. Charms by se tu pomalu cítil jako doma v sovětském Leningradu.

Mimochodem, před třemi lety došlo v jednom z našich divadel k jiné pozoruhodné události. Zkoušelo se tam tehdy představení podle prózy Viktora Šklovského ZOO z roku 1923, když v tom se to stalo. Umělecký šéf tehdy pro média prohlásil: „…rozhodnutí inscenovat Šklovského v situaci války na Ukrajině velmi trápilo naši běloruskou pokladní Světlanu, se kterou jsem si o tom popovídal a ten rozhovor mě v mnohém posunul.“ Posun spočíval v tom, že představení bylo uprostřed zkoušení zrušeno a vyškrtnuto z programu. Vedení divadla se zkrátka samo zcenzurovalo. Zdůvodnění bylo prosté: „Autor, který má ve své tvorbě antiukrajinské motivy, nám nepřipadal adekvátní dramaturgickou volbou v situaci, kdy je na Ukrajině válka.“ Ty „antiukrajinské motivy“ mimochodem spočívají v čistě dokumentárních pasážích ze Šklovského vzpomínkové prózy Sentimentální cesta, kde autor popisoval, jak do Kyjeva, kde pobýval roku 1918, vstoupili petljurovci a začali v tehdy čistě ruskojazyčném městě instalovat vývěsní štíty v ukrajinštině. A jsme zase u toho: samozvaným vykonavatelům spravedlnosti to k zatracení autora i celého jeho díla úplně stačilo.

To není všechno. Jakmile jsem se vůči nehoráznému kroku vedení divadla ohradil, snesla se na mě hromada pravověrných nadávek příznivců i pracovníků oné scény. Sotva jsem ironicky poznamenal, že je úsměvné, když dramaturgický plán kulturní instituce určuje místní pokladní, vmísil se do diskuse sám dramaturg, který mi vytkl povýšenecké elitářství a vznesl řečnickou otázku, proč by program divadla nemohla určovat pokladní. Opáčil jsem, že pokud pokladní určuje program divadla, měl by si on sám jít sednout do pokladny. Po této mé demonstraci logického úsudku soudruh dramaturg coby „zlý vyšetřovatel“ odpadl, ale na jeho místo ihned nastoupil „hodný vyšetřovatel“ v podobě hlavního scénáristy. Ten mě poučil, že slečna pokladní zkrátka přinesla „důležitý podnět“ a že „to je prostě život“, načež mě asertivně pozval, abych divadlo kdykoli navštívil. Opáčil jsem stručně: „Přijdu, až budete dávat Šklovského.“ Nato odpadl i scénárista.

Popsal jsem tu absurdní situaci proto, že by v ní Daniil Charms dozajista poznal leccos buď ze své tvorby, nebo dokonce ze své zkušenosti. Ale zpět k tvé otázce. Nuže, Charms má u nás oproti jiným ruským autorům přece jen snad lepší pozici (to musím zaklepat, abych to nezakřikl), protože přece představuje typickou oběť antikulturního řádění bolševiků. A to mu někdy otevírá i dveře liberálně progresivních kulturních pracovníků. Potíž je jen v tom, že ti kulturní pracovníci, jak jsme viděli na popsaném příkladu, si dosud nevšimli, jak jsou těm dávným bolševikům podobní.

Daniil Charms: Šel z domu jeden člověk ven

 

(písnička)

 

Šel z domu jeden člověk ven,
měl hůl a uzlík nes
a do dáli
a do dáli
se pěšky vydal kdes.
A kráčel pořád za nosem
a hleděl stále vpřed.
Nespal, nepil,
nepil, nespal,
Nespal, nepil, nejed.
Tu jednou v ranním úsvitu
v les temný vstoupil sám
a od těch dob
a od těch dob
byl najednou ten tam.
Však kdybyste ho potkali
ať tady nebo tam,
pak prosím hned
pak prosím hned
hned dejte vědět nám.

 

(1937, přeložil Bruno Solařík)

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo a v týdeníku Disput.