Dvoustátní řešení – nukleární aspekt

Scott Ritter speciálně pro Consortium News

Nový palestinský stát by nikdy nemohl být svobodný, dokud jeho soused, Izrael, vlastní jaderné zbraně.

Americký prezident Joe Biden 25. října v televizním projevu prohlásil, že pokud jde o vztahy mezi Palestinou a Izraelem, „není návratu ke statu quo, jaký byl 6. října,“ tedy den předtím, než Hamás překvapivě zaútočil na Izrael a vyvolal tím probíhající izraelský útok na Gazu.

Bidenova slova byla ohlasem slov jeho ministra zahraničí Antonyho Blinkena, který den předtím Radě bezpečnosti OSN řekl, že na Blízkém východě nemůže být mír, aniž by palestinský lid „realizoval své legitimní právo na sebeurčení a vlastní stát“.

Blinken na své prohlášení navázal 3. listopadu, kdy na tiskové konferenci prohlásil, že USA jsou odhodlány usilovat o dvoustátní řešení pro izraelský a palestinský stát. „Nejlepší schůdnou cestou, ba dokonce jedinou cestou, je dvoustátní řešení,“ řekl Blinken. „Je to jediná cesta, jak jednou provždy cyklus násilí ukončit.“

Tento Bílý dům vyjadřuje podporu dvoustátnímu řešení již od Bidenova nástupu do funkce. Blinken však měl s prosazením této politiky potíže, zatímco Izrael se potýkal se sestavením vlády po delším období politického patu, když během tří let proběhly čtyři bezvýsledné volbby (duben 2019, září 2019, březen 2020 a březen 2021).

V listopadu 2022 šli Izraelci k volbám popáté a tentokrát se veteránovi a bývalému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi podařilo získat dostatek hlasů a politické podpory k sestavení krajně pravicové vládní koalice.

Netanjahuovo vítězství sice ukončilo izraelskou volební noční můru, ale zároveň se pro aspirace Bidenovy administrativy na palestinsko-izraelský mírový proces založený na dvoustátním řešení ukázalo být smrtící ranou.

Vládní koalice, kterou Netanjahu sestavil, se spíše přikláněla k likvidaci stávající palestinské samosprávy než ke vzkříšení vize, která z pohledu izraelské radikální pravice zemřela s Jicchakem Rabinem 4. listopadu 1995.

Pokud by Bidenova administrativa o prosazení dvoustátního řešení v rámci jakýchkoli postkonfliktních jednání hovořila, vyžadovalo by to, aby Netanjahu vládní koalici opustil, což by pro jeho politickou budoucnost bylo smrtelné. To je ve vládě USA všeobecně známo.

Postkonfliktní Izrael

Když se Biden a Blinken za dvoustátní řešení tak agresivně stavěli, museli vycházet z pracovního předpokladu, že v postkonfliktním Izraeli bude vládnout politický vůdce, který bude schopen podpořit myšlenku, která z hlediska izraelské politiky již téměř před třemi desetiletími vyhasla.

I kdyby se podařilo sestavit vládní koalici politicky prosazující myšlenku dvoustátního řešení, která nenachází odezvu ani u Izraelců ani u Palestinců, zbývá ještě poslední překážka, kterou je před jakoukoli představou trvalého míru mezi izraelským a palestinským státem založeného na myšlence rovnosti třeba odstranit – izraelský jaderný zbrojní program.

Otázka izraelských jaderných zbraní iritovala každého amerického prezidenta od dob Johna F. Kennedyho. Vyvrcholila v roce 1968 poté, kdy Spojené státy podepsaly Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT)[1]. Smlouvu podepsal prezident Lyndon Johnson 1. července 1968. Otázky jejího provádění však připadly jeho nástupci Richardu Nixonovi.

Jednou z hlavních politických otázek, kterým Nixonova administrativa čelila, byl status izraelského programu jaderných zbraní. Nixonova administrativa byla pevně odhodlána smlouvu o nešíření jaderných zbraní dodržovat a jako taková byla povinna dodržovat americké zákony zakazující prodej vojenské technologie zemi, která smlouvu o nešíření jaderných zbraní porušuje nebo, jako v případě Izraele, disponuje jaderným zbrojním potenciálem mimo její rámec.

Nixonovi jeho poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger poradil, aby na Izrael vyvinul tlak k podepsání NPT a svůj jaderný arzenál odzbrojil. Představě, že by měl na Izrael vyvíjet nátlak v otázce národní bezpečnosti, se však Nixon bránil a místo toho se rozhodl pro politiku jaderné nejednoznačnosti, kdy Izrael přislíbil, že nebude první zemí, která na Blízkém východě jaderné zbraně „použije“, pokud se bude chápat, že „použití“ neznamená „vlastnictví“.

Diplomatické krytí USA

O pět a půl desetiletí později Spojené státy nadále poskytují izraelským jaderným zbraním diplomatické krytí a fikci nejednoznačnosti udržují, přestože dobře vědí, že Izrael disponuje velmi silným jaderným arzenálem. Tento postoj je stále obtížnější udržet vzhledem ke stále agresivnějšímu postoji izraelské vlády vůči své vlastní politice nejednoznačnosti.

V roce 2022, během pravidelného přezkumu Smlouvy o nešíření jaderných zbraní ze strany OSN, vystoupil tehdejší izraelský premiér Jair Lapid před izraelskou komisí pro atomovou energii s projevem o „obranných a útočných schopnostech Izraele a o tom, co je v zahraničních médiích označováno jako další schopnosti. Tyto další schopnosti,“ řekl Lapid, čímž jasně narážel na izraelské jaderné zbraně, „nás udržují při životě a budou nás udržovat při životě, dokud tu my a naše děti budeme.“

Za současného stavu je hrozba, kterou izraelské jaderné zbraně pro regionální i globální bezpečnost představují, dnes stejně velká jako kdykoli v izraelské historii. Vzhledem k potenciálnímu rozšíření současného palestinsko-izraelského konfliktu o Hizballáh a možná i Írán čelí Izrael poprvé od roku 1973 skutečné existenční hrozbě – hrozbě, k jejímuž odvrácení byly izraelské jaderné zbraně vytvořeny.

Jeden z izraelských ministrů již naznačil, že použití jaderných zbraní proti Hamásu v Gaze je lákavé. Skutečnou hrozbu však představuje to, co se stane, pokud bude do války zatažen Írán. Zde by mohla přijít ke slovu tolik propíraná izraelská „Samsonova varianta“, kdy Izrael svůj jaderný arzenál použije ke zničení co největšího počtu nepřátel, jakmile bude jeho další přežití ohroženo.

Vzhledem k současnému riziku, které izraelský jaderný arzenál představuje, je nezbytné rozšíření současného palestinsko-izraelského konfliktu zabránit. Jakmile se podaří konflikt ukončit, je třeba zahájit proces dlouhodobého řešení, jehož součástí bude svobodná a nezávislá Palestina. Nový palestinský stát však nikdy nemůže být svobodný, pokud bude jeho soused Izrael jaderné zbraně vlastnit.

S vědomím, že by se vytvoření palestinského státu časově shodovalo s obnovením snah o normalizaci vztahů mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy, by se situace z hlediska bezpečnosti Izraele výrazně zlepšila a Izrael by své jaderné zbraně nepotřeboval.

Jihoafrický příklad

Otázkou tedy zůstává, jakým způsobem lze Izrael přesvědčit, aby se svých jaderných zbraní dobrovolně vzdal. Naštěstí existuje příklad z historie.

Jihoafrická republika, kde vládl apartheid, zahájila program jaderného zbrojení počátkem 70. let. Zprávy amerických zpravodajských služeb ukazují, že program oficiálně zahájila v roce 1973. Do roku 1982 vyvinula a sestrojila své první jaderné výbušné zařízení.

O sedm let později, v roce 1989, vyrobila šest funkčních jaderných bomb, z nichž každá byla schopna nést výbušninu odpovídající 19 kilotunám TNT.[2]

Jihoafrický jaderný zbrojní program se podobal izraelskému v tom, že byl prováděn pod velkým utajením s cílem odvrátit hrozbu představovanou komunisty podporovaným černošským osvobozeneckým hnutím působícím po celé periferii jihoafrického státu.

V roce 1989 si Jihoafrická republika zvolila nového prezidenta F. W. de Klerka, který si rychle uvědomil, že se politické poměry mění a že se země může během několika let dostat pod kontrolu černošských nacionalistů vedených Nelsonem Mandelou.

Aby tomu zabránil, přijal bezprecedentní rozhodnutí jako nejaderný stát k NPT přistoupit a svůj jaderný program inspekci a demontáži otevřít. Jihoafrická republika přistoupila k NPT v roce 1991; do roku 1994 byly všechny jihoafrické jaderné zbraně pod mezinárodním dohledem demontovány.

Jakmile skončí palestinsko-izraelská válka a Izrael začne v dobré víře jednat o možnosti vzniku svobodného a nezávislého palestinského státu, měly by se Spojené státy snažit izraelskou vládu přimět, aby následovala cestu, kterou se vydal F. W. de Klerk, podepsala NPT a spolupracovala s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii na demontáži celého izraelského jaderného arzenálu.

O takovém kroku by se nemělo vyjednávat – pokud Spojené státy myslí vytvoření podmínek pro dlouhodobý a trvalý mír mezi Izraelem a Palestinou vážně, měly by využít všech pák, které mají k dispozici, a na Izrael tlačit, aby se jaderných zbraní dobrovolně zbavil.

To je jediná schůdná cesta k míru mezi Izraelem a arabským a muslimským světem, který ho obklopuje.

[VB]