Příspěvek Последствия стратегического неуспеха Европы přednesl Timofej Bordačov na Valdaiském klubu 11. prosince 2023

Přední země Evropské unie stojí před vyhlídkou, že se postupně změní v pohraniční území, které budou všichni nepřátelští globální hráči považovat pouze za zdrojovou základnu politiky nebo ekonomiky. Otázkou je, zda Evropané mohou pohyb tímto směrem zastavit, a co je důležitější, potřebují ve světových záležitostech větší zastoupení?

Ať už jsou mnozí z nás v Rusku připraveni si to přiznat nebo ne, postavení Evropy v mezinárodní politice se nevyhnutelně stane důležitou otázkou teoretického i praktického významu. Pro velmoci je naléhavost této otázky dána tím, co si ve svých vlastních plánech s Evropou spojují, a podle toho, v čem mohou být zklamáni. V případě Spojených států je strategický význam Evropy určován její schopností zadržovat Rusko s alespoň částečným spoléháním se na vlastní síly. Pro Rusko samotné je kontinentální část Evropy potenciálním „slabým článkem“ sjednocené koalice Západu v čele se Spojenými státy, která ohrožuje zájmy a přežití ruského státu. Podobný postoj zastává Čína, jejíž úřady rovněž očekávají, že postupem času bude americký vliv v Evropě klesat, což Pekingu umožní zachovat si přístup k některým západním technologiím a trhům tváří v tvář nevyhnutelnému „rozvodu“ s Američany. Z pohledu Indie je Evropa v otázkách modernizace indické ekonomiky a řešení některých jejích národních rozvojových problémů méně náročným partnerem než Spojené státy.

Zároveň je poměrně obtížné hovořit o skutečné sympatii vůči Evropanům ze strany kteréhokoli z jejich globálních partnerů. Za takovýchto zahraničněpolitických okolností čelí přední země Evropské unie vyhlídce, že se postupně změní v pohraniční území, které budou všichni nepřátelští globální hráči považovat pouze za základnu zdrojů pro politiku nebo ekonomiku. Otázka zní: dokážou Evropané tento pohyb zastavit, a co je důležitější, potřebují ve světových záležitostech větší zastoupení?

Slovně, jak víme, se záměry předních zemí Evropské unie (především Německa a Francie) oproti „zlatým“ létům vývoje jejich samostatného strategického projektu – evropské integrace – příliš nezměnily. Stejně jako v 90. a 20. století hovoří Berlín a Paříž s různou intenzitou a rázností o své touze hrát ve světovém dění nezávislou roli. I oni však připouštějí, že možnosti realizace takových plánů se nyní značně omezily. A brzy může být zřejmé, že se kontinentální Evropa skutečně ocitne v situaci, která nejvíce odpovídá předpovědím jejích největších skeptiků. Jinými slovy, aktuální postavení Evropanů ve světové politice stále více odpovídá tomu, jak bychom jej mohli vidět z hlediska abstraktního hodnocení jejich vztahů se Spojenými státy a jejich schopností jednat nezávisle.

Tomu však brání několik důležitých faktorů. Za prvé, Francie jako vedoucí politická mocnost kontinentální Evropy si stále zachovává své místo stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Tím se dokonce formálně řadí mezi členy Areopágu[1] mezinárodního společenství. Za druhé, ekonomické příležitosti a potenciál Evropy jsou mimořádně velké. Německo zůstává jednou z předních ekonomických mocností na světě, v některých ukazatelích je daleko před Čínou, nemluvě o Rusku a Indii. Za třetí, evropští zástupci se podílejí na práci většiny významných mezinárodních institucí a zaujímají vedoucí pozice při utváření jejich agendy. To vše, stejně jako mnoho jiných věcí, nám nedovoluje chovat se k Evropě pohrdavě. A brání nám to úplně odepsat kontinentální Evropany a dívat se na ni pouze jako na závislého juniorského partnera Spojených států.

Poslední hledisko má však vážné důvody. Dramatický výsledek druhé světové války, který vyústil ve vznik stávajícího mezinárodního řádu, se ukázal být nejen koncem globální moci pro Evropu, ale také ztrátou schopnosti svou zahraniční politiku samostatně určovat. Dá se říci, že všechny západoevropské státy utrpěly v důsledku událostí z let 1939–1945 těžkou vojenskou porážku, i když patřily k formálním vítězům, jako v případě Francii. S výjimkou Velké Británie utrpěly vojenskou porážku všechny velké evropské státy – nebyli mezi nimi žádní vítězové.

Zničení koloniálního systému v následujících desetiletích bylo již důsledkem prudkého poklesu postavení Evropy ve světovém žebříčku. Evropské koloniální říše, které ztratily základní práva ve vztahu ke své vlastní situaci, si již nemohly nadvládu nad ostatními národy udržet. Tento proces byl pozvolný a v některých případech byl zmírňován určitými formami neokoloniální závislosti. Jak však vidíme na příkladu afrického vlivu Francie, náhradníci koloniálního režimu, kteří se objevili v 60. a 70. letech, mohli být pouze dočasnými formami, po nichž nevyhnutelně následovala úplná ztráta kontroly ze strany bývalých pánů.

To se plně dotklo i Velké Británie, která sice nebyla poražena, ale v důsledku druhé světové války výrazně oslabena. Přední ekonomická velmoc v regionu, Německo, ztratilo suverenitu nad svou zahraniční politikou, a to i formálně. Francie se nějakou dobu snažila, ale od poloviny 70. let postupně směřovala k opuštění své nezávislé role ve světové politice. Finále byl návrat země do vojenských struktur NATO před patnácti lety, po kterém bylo i francouzské obranné plánování integrováno do systému vedeného Spojenými státy.

V důsledku toho byly na konci roku 2000 vytvořeny všechny předpoklady k úplnému zapomenutí jakýchkoli snů o nezávislé Evropě ve světovém dění. Posledním pokusem o obnovení suverenity v otázkách zahraniční politiky byl německo-francouzský protest proti americkým plánům útoku na Irák v letech 2002–2003. Evropanům to ale nepřineslo žádné uspokojivé výsledky. Zbytek dovršily téměř neustálé ekonomické potíže po krizi v letech 2008–2009 a krizi politických systémů, která ve většině států Evropské unie začala ve stejné době.

Shrneme-li to, lze říci, že jednání kontinentální Evropy v podmínkách akutní krize ve vztazích s Ruskem v letech 2021–2022 již plně odpovídalo její skutečné pozici spíše závislého partnera Spojených států, územní základny pro realizaci strategických plánů jednoho ze skutečných, spolu s Ruskem, vítězů 2. světové války. A bylo by poněkud naivní lamentovat nad tím, že se lídři předních zemí EU i institucí Evropské unie zcela odevzdali událostem, které nemohli ovlivnit. Závažnost vzniklé krize – ve skutečnosti šlo o vojenský střet mezi Ruskem a Spojenými státy zprostředkovaný Ukrajinou – neponechávala prostor pro zahraniční politické manévry v rozsahu, jaký měli Evropané k dispozici během studené války v letech 1949-1991.

Navíc samotná ukrajinská krize byla do jisté míry důsledkem toho, že kontinentální Evropa veškerou schopnost strategické nezávislosti ztratila.

K tomu, jak jsme viděli výše, došlo jako součást postupného procesu, který spojil důsledky událostí z poloviny minulého století a neúspěch pokusů vybudovat skutečnou politickou unii na základě evropské integrace, a to v kombinaci s rozšíření členské základny a vytvoření společné hospodářské politiky prostřednictvím finančních nástrojů v rámci zóny Euro.

Dalším důkazem je zde specifické chování institucí Evropské unie, které po únoru 2022 prostě hrají roli ekonomické větve NATO. Evropští lídři vypadali na začátku loňského roku tak bezmocně ne proto, že by sami byli špatní. Skutečným důvodem jejich neschopnosti zastavit pád regionu do nejvážnější krize od poloviny 20. století a následně integraci do americké politiky vůči Rusku je, že kontinentální Evropa své možnosti nezávislosti vyčerpala.

Nyní budeme vidět, jak vážné budou důsledky tohoto procesu, který do roku 2022 dosáhl své konečné fáze. Na rozdíl od Británie je kontinentální Evropa příliš velká a různorodá na to, aby byla americkým vlivem zcela pohlcena. Evropské společnosti jsou díky svému rozsahu schopny udržovat nezávislé vazby s ruským a čínským trhem. Velké země EU sledují své zájmy a ocitají se ve dvojím postavení: jsou strategicky zcela podřízeny Spojeným státům, ale zároveň mají určitou autonomii v zahraničněpolitických kontaktech.

V důsledku toho může kontinentální Evropa doslova „uvíznout“ ve stavu, kdy si nad ní udrží vliv odpůrci USA na světové scéně, ale už nebude schopna sama rozhodovat. Evropa se tak stane arénou soutěže mezi ostatními mocnostmi. A zatím není jasné, jak tato situace ovlivní schopnost Evropanů uspokojit zájmy mnoha konkurentů o jejich pozornost.