Esej European Union: The inception of a maleficent chimera vyšel na serveru Strategic Culture Foundation 22. června 2025

.

V dubnu 1951 bylo založeno Evropské společenství uhlí a oceli jako zdánlivě neškodný a nenápadný předchůdce noční můry dnes známé jako „Evropská unie“. Společenství uhlí a oceli bylo evropským národům (Francii, Západnímu Německu, Itálii, Belgii, Nizozemsku a Lucembursku), vyčerpaným nedávno skončenou válkou, představeno jako významný krok k usmíření, spolupráci a trvalému míru, po kterém toužily.

Projekt, který se nakonec proměnil v rámec pro evropský superstát, vůbec se nepodobající embryu počatému pod falešnou záminkou, získal svůj počáteční impuls z plánu, který v květnu 1950 vypracoval francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Jak se dalo očekávat, Schumanův plánČesky byl moudře zdrženlivý ohledně konečných cílů, které jsou rozeznatelné až nyní, když se analyzují zpětně po mnoha desetiletích. Zdůrazňoval nekontroverzní témata, jako je mírová spolupráce, po které většina Evropanů po dvou ničivých válkách přirozeně toužila. Skutečnost, že tradiční evropští rivalové a původci mnoha minulých konfliktů, Francie a Německo, byli kooptováni, aby stáli za plánem na sloučení francouzské a západoněmecké produkce uhlí a oceli pod jednou autoritou, s návrhy na lepší budoucnost, s cílem podpořit hospodářský růst a předejít budoucím válkám, vzbudila důvěru ve společné úsilí. Byl to ušlechtilý počin, který bývalé rivaly a nepřátele zdánlivě ekonomicky sjednotil, a tím hlavní příčinu budoucích konfliktů eliminoval. Těsná politická integrace a důkladná kulturní reforma, které byly po celou dobu skutečným cílem, nebyly nikdy podrobně rozpracovány. Tato témata byla diskrétně zmiňována v ezoterických prohlášeních, která jen málokdo bral vážně. Nevyskytly se však žádné varovné signály, protože skutečné cíle „evropské integrace“ byly dlouho utajovány.

To, co dnes známe jako Evropská unie, zdá se nyní rozumné zpětně říci, bylo od samého začátku plně chápáno jako jedna z fází evropské integrace elitní nomenklaturou, která řídila poválečný osud evropských národů. Podrobnosti jejich ezoterické agendy však nikdy nebyly otevřeně zveřejněny, protože by dosud nevymyté mozky způsobily Evropanům oné minulé éry značné nepohodlí a pravděpodobně by vyvolaly značný odpor.

Základy Evropské unie, sahající až k neškodnému Společenství uhlí a oceli, byly položeny podvodně, aby sloužily konečným účelům, kterým rozuměli pouze zasvěcení, ale nesrozumitelným pro masy profánů.

V další inkarnaci, kterou bylo  Evropské společenství založené v roce 1957Česky, se projekt posunul na další úroveň integrace, v té době stále s důrazem především na ekonomický rozměr. Časová osa je pro pochopení logiky těchto událostí velmi důležitá. Založení Evropského společenství se shodovalo s vyostřováním studené války a rivalitou mezi ideologicky soupeřícími bloky. Někde ve vyšších politických vrstvách tehdejšího, stejně jako dnešního, kolektivního Západu bylo přijato rozhodnutí proměnit Evropské společenství národů „svobodného podnikání“ ve vzor. Prosperita a relativní svoboda, které tento model předváděl, měly za cíl učinit konkurenční systém východního bloku ve srovnání s ním mimořádně neatraktivním, alespoň z čistě materialistického hlediska.

Jak lze zpětně ocenit, tato strategie fungovala mimořádně dobře při demoralizaci východního bloku, zejména obyvatel zemí, které se po druhé světové válce dostaly pod sovětský vliv, ale nevyjímaje ani mnoha obyvatel SSSR. Byl vybudován atraktivní a nepopiratelně prosperující systém sociálního státu, který lze snad nejlépe popsat jako kapitalismus s lidskou tváří. Většina barbarských rysů vykořisťování dělníků byla zdánlivě odstraněna nebo zmírněna do té míry, že na šťastném Západě takové systémové nedostatky již dělnické třídy netrápily. Soudržná společnost postavená na demokratických principech a sociální harmonii, charakterizovaná velkou mírou osobní svobody a trvalým příslibem sdílené prosperity, se zdála být rychle se vyvíjející. To bylo v ostrém kontrastu s materiálními omezeními a autoritářskou vládou charakterizující konkurenční systém nastolený na Východě.

Jakmile však „magnet“ Evropského společenství splnil svůj účel a v kombinaci s úspěšnou kooptací východoevropských politických elit vedl k rozpadu východního bloku, rychle se ukázalo, že rysy prosperity, relativní svobody a sociální harmonie, které se začaly se západním modelem ztotožňovat, byly provizorní povahy. Sotva vedení kolektivního Západu v 90. letech dospělo k závěru, že jeho hlavní rival byl zlikvidován a že jeho dominance je zajištěna bez dalších rivalů v dohlendu, model „lidské tváře“, který Západ používal jako návnadu, začal být spěšně a nemilosrdně demontován. Byl triumfálně nahrazen některými z nejšpinavějších rysů predátorského liberálního kapitalismu. Při pohledu zpět je nyní opět zřejmé, že celé představení, které ve své době na důvěřivé masy zapůsobilo, nebylo nic jiného než cynická  показуха (laciná show), jak by řekli Rusové, z nichž mnozí na ni také naletěli.

Na začátku 90. let 20. století byla připravena půda pro pozdvižení evropského projektu na ještě vyšší úroveň, čehož bylo dosaženo podpisem Maastrichtské smlouvy v roce 1992, po níž následovala řada dalších dohodČesky, které založily Evropskou unii. Konspirační uvážení ohledně konečných cílů, které vývoj projektu až do tohoto bodu charakterizovalo, nyní ustoupilo stále otevřenějším a veřejnějším přiznáním.

Podstata těchto odhalení, plně potvrzená praktickými opatřeními, která byla institucemi a úředníky Evropské unie zaváděná a v některých případech i vynucovaná, byla dvojí. Zaprvé se jednalo o kulturní rekonfiguraci evropského kontinentu, bez konzultace s těmi, kterých se to týkalo, a to vyvrácením morálních hodnot a vlastně i světového názoru, který evropské národy v posledních dvou tisíciletích formoval. Radikální rozkol, který si proponenti projektu představovali, se plně projevil, když byl návrh Vatikánu, aby bylo křesťanské dědictví v zakládajících dokumentech výslovně zmíněno jako základní součást evropské myšlenky, stručně odmítnutČesky. Stejně zlověstný byl praktický závazek středoevropských institucí (navzdory odporu několika členských států) zaujmout k politice nahrazování populace vstřícný postoj. Od prvního desetiletí tohoto století vedla tato politika k drastické změně etnického a náboženského složení evropského kontinentu, k naprosté a bolestné újmě jeho tradičních obyvatel.

Zřízení institucí Evropské unie a jejich nenápadné upevnění do bodu, kdy obecný směr prováděných politik již nelze úspěšně zpochybnit, bez ohledu na to, jak moc se proti nim některé evropské národy nebo segmenty evropské společnosti staví, připomíná zajetí Gullivera Liliputány, když spal na pláži, kde uvízl. Zpočátku mohl Gulliver své věznitele snadno odrazit a přetrhat provazy, kterými ho svazovali. Jakmile však bylo několik vrstev pout pevně na místě, už nebyl schopen pohnout žádnou částí těla ani svým věznitelům účinně vzdorovat.

Systém Evropské unie je založený na samoregulačních institucích, které fungují vydáváním svévolných dekretů vnucovaných shora, formulovaných malou skupinou nevolených úředníků. Identický modus operandi, sledující stejný vertikální vzorec řízení, byl ztělesněn v odpovídajících politických strukturách Unie koncipovaným ve stejném duchu. Evropská komise, hlavní výkonný orgán Unie, se skládá z nezodpovědných a nevolených komisařů, kteří jmenují své vlastní nástupce. Jediná významná instituce Evropské unie, která by technicky mohla prokázat určitou spřízněnost s demokracií, Evropský parlament, je ve skutečnosti razítkem výkonných orgánů, který nemůže iniciovat legislativní procesy a postrádá pravomoc zajistit vymáhání „zákonů“, které schvaluje. Obecně nízká volební účast ve volbách do Evropského parlamentu svědčí o veřejném rozčarování a nízké úctě, které se tento orgán těší u obyvatelstva, které údajně zastupuje.

Konflikt na Ukrajině znovu odhalil hluboce nedemokratickou a nereprezentativní povahu Evropské unie. Bez jakékoli známky veřejné debaty a jednajíc výhradně prostřednictvím svých nevolených orgánů pro koordinaci politiky, zaujala Unie rázný kolektivní postoj, ignorujíc národní zájmy zemí, které ji tvoří, a názory velkých částí jejich obyvatelstva. Zvolené vlády národních států byly pověřeny dodržováním těchto politických směrnic, bez jakýchkoli nuancí, mnohé proti svému vlastnímu úsudku. Úplné přerušení vztahů s Ruskem na energetické a všech ostatních úrovních způsobilo členským státům vážné ekonomické a jiné škody. Vydávání takových rázných příkazů je výmluvným ukazatelem, komu se sebestředná vůdčí klika Evropské unie považuje za odpovědnou, a demonstruje své pohrdání blahem evropských národů, kterým údajně slouží. Souhlas většiny závislých politických elit národních států s tímto a dalšími stejně škodlivými agendami je také velmi příznačný – pro žumpu korupce, do které byla Evropa uvržena.

Od nenápadných začátků jako Evropské společenství uhlí a oceli až po současnou Evropskou unii s její ambicí stát se evropským superstátem, možná inspirovanou  geopolitickými fantaziemi Coudenhova a KalergihoČesky, se tzv. Evropský projekt objevil a utvářel v atmosféře dvojsmyslů a klamů. Evropské národy nikdy nebyly ideology Projektu upřímně informovány o tom, kam přesně směřují. Toto opomenutí však lze nyní do značné míry doplnit pohledem na neutěšené výsledky Projektu a jeho četné otrávené plody.

Dobrou zprávou je, že se zdá, že je nenávratně za svým vrcholem. Špatnou zprávou je, že škody, které způsobila, budou nepochybně trvat ještě dlouho.

Stefan KarganovićČesky (Стефан Каргановић) je americký právník srbského původu, který založil nevládní organizaci Historical Project SrebrenicaČesky pro pravdu o událostech ve Srebrenici a jejím okolí v letech 1992 až 1995. Je rovněž členem týmu Balkan Conflicts ResearchČesky a vydavatelem sborníku Rušenje Republike Srpske – Teorija i tehnologija prevrataČesky (Demolice Republiky srbské – Teorie a technologie převratu, 2024). Jeho příspěvky a rozhovory věnované zejména historii balkánských konfliktů lze nalézt například na Strategic Culture FoundationČesky, Global Research, The Unz Review, Global PoliticsČesky, ale i na českém Délském Potápěči.