Bývalý ministr zahraničí Antony J. Blinken na tiskové konferenci v Bruselu, Belgie, 29. listopadu 2023. (Oficiální fotografie Ministerstva zahraničí USA, autor: Chuck Kennedy) via Scheer Post

Evropa je bez americké kavalerie bezbranná

23. dubna zveřejnil server Politico mimořádný článekČesky „The US cavalry isn’t coming“ (Americká kavalerie nepřijede), který s forenzní přesností dokumentuje, do jaké míry bylo evropské obranné plánování a infrastruktura po desetiletí výlučně „postaveno na předpokladu americké podpory“ a „urychlování amerických posil do předních linií“. Nyní „perspektiva, že se tak nestane, vrhá plány vojenské mobility do chaosu“ a kontinent „stojí osamocen“ – bezbranný, bez směru a bez řešení katastrofálních důsledků své podřízenosti americké hegemonii po mnoho desetiletí.

Článek začíná podprůměrným pokusem o fantasy fikci, když načrtává noční můru, která propukne v březnu 2030. „V brzkém jarním oparu“ začíná mnohostranný ruský útok proti Litvě a Polsku, při kterém se tamní zahraniční vojáci snaží najít úkryt, zatímco „spojenecké země spěchají s reakcí“. Zatímco Británie, Francie, Německo, Itálie a severské země mobilizují své armády, „jedna země výrazně chybí“:

Vůdci i vojáci hledí na západ, k oceánu, a doufají, že se objeví válečné lodě, které v minulém století vždy přispěchaly Evropě na pomoc. Ale moře nabízí jen ticho. Američané nepřicházejí. Druhé prezidentství Donalda Trumpa závazek Spojených států k obraně Evropy ukončilo.

Trump samozřejmě Washington z NATO nevyvedl – zatím. „Co se ale stane, pokud Amerika Evropu opustí?“, ptá se Politico a poukazuje na znepokojivou otázku, která se s rostoucí naléhavostí ozývá v západních mocenských kruzích. Odpověď poukazuje na „nepříjemnou realitu“ – „bez podpory USA by přesun vojsk po Evropě byl pomalejší, nákladnější a brzděn řadou logistických překážek“. V případě totální války by tyto nedostatky „nemusely být jen neefektivní“, ale „mohly by být fatální“.

Politico dále vykresluje romantický obraz, který připomíná hollywoodské zobrazení vylodění v Normandii. Tvrdí, že od založení NATO v roce 1949 „jednou z klíčových rolí evropských členů aliance bylo odolávat invazi, zatímco USA shromažďovaly svou obrovskou moc a přes Atlantik vysílaly vojáky, vybavení a zásoby, aby vyhrály delší válku“. Média poukazují na to, že mnoho historických přístavů bylo vybudováno pro přijetí amerických zachránců Evropy, kteří pak „po silnicích a železnici mířili do bojů“.

„Plánovači však nikdy nepředpokládali NATO bez USA a po desetiletí byla evropská vojenská logistika budována na předpokladu americké podpory.“ Velká část dopravní infrastruktury kontinentu byla tedy „utvářena očekáváním, že posily z USA dorazí přes Atlantik“, a „jak staré, tak nové projekty vojenské mobility vycházejí z předpokladu, že Američané přijdou“. Politico samozřejmě neklade zjevnou otázku, zda Washington někdy skutečně zamýšlel tento „předpoklad“ naplnit.

„Nezávislá pevnost“

S pádem komunismu v zemích Varšavské smlouvy v roce 1989 a redukcí Sovětského svazu na spolehlivého poskoka USA za vlády Michaila Gorbačova začali evropští lídři kriticky uvažovat o další nezbytnosti NATO – vojenské aliance vytvořené k prevenci invaze, která nikdy nepřišla a nyní se stala bezpředmětnou. V roce 1991 zahájili francouzský prezident François Mitterrand a německý kancléř Helmut Kohl diskuse o integrované obraně a zahraniční politice v celé Evropě s jasným cílem omezit vliv USA na kontinent.

Maastrichtská smlouva z roku 1992 nastiňuje plány společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU.

Členové tehdejšího Evropského společenství tuto vizi schváliliČesky v únoru 1992 historickou Maastrichtskou smlouvou. Francie a Německo také začaly klást základy panevropské armády, nazvané „Eurocorps“. Současně američtí představitelé dali jasně najevo, že s tímto novým směrem zásadně nesouhlasí. V listopadu 1991Česky George Bush varoval Brusel: „Naším předpokladem je, že role Ameriky v obraně a záležitostech Evropy nebude Evropskou unií nahrazena.“ Mezitím zpráva Washington Post z června 1992 zaznamenala:

Vysocí němečtí představitelé tvrdí, že nadále pociťují silný tlak USA, aby upustili od plánů na vytvoření evropské armády a aby nekonkrétním, ale zjevně nekonečným způsobem projevovali svou oddanost NATO jako nejvyššímu mechanismu evropské obrany… Američtí představitelé lobují u menších evropských zemí, aby se do připravovaného německo-francouzského Eurocorps nezapojovaly.

Důvody pro tvrdý odpor Washingtonu byly jasné a byly otevřeně vyjádřeny. Gabriel Robin, bývalý francouzský zástupce v NATO, uznalČesky, že „skutečnou funkcí“ aliance je „sloužit jako strážce Evropy… zabránit [Evropě], aby se stala nezávislou pevností a možná jednoho dne i rivalem“. Sám Bush to uznal v projevu před Maastrichtem, v němž hovořil o „nebezpečí, že se staří spojenci z dob studené války stanou novými ekonomickými protivníky – z bojovníků studené války se stanou bojovníci obchodní“.

Kromě neutralizace potenciálních ekonomických konkurentů zajišťuje evropská okupace NATO také to, že členské státy zůstanou spolehlivým zdrojem zisku pro americké korporace. Jak v lednu 2002Česky přiznal bývalý vrchní velitel aliance Alexander Haig, rozsáhlá přítomnost amerických vojskČesky v Německu byla nezbytná nejen proto, že poskytovala „základnu našeho vlivu v evropském regionu“, ale „je také zárukou našeho ekonomického úspěchu… udržuje nám otevřené evropské trhy“. Kdyby se USA stáhly, „přístup na tyto trhy by byl pravděpodobně obtížnější“.

Ve stejném roce bylo Bulharsku, kandidátské zemi na členství v NATO, prezidentem amerického výboru pro NATO Brucem Jacksonem jasně sdělenoČesky, že jeho přistoupení je podmíněno privatizacíČesky zbývajících státních podniků a jejich prodejem „správným“ zahraničním kupcům. Jackson nastoupil do této funkce potéČesky, co téměř deset let působil jako viceprezident Lockheed Martin, gigantického amerického dodavatele zbraní. V roce 1977 vyšlo najevo, že tato společnost po léta uplácela zahraniční vlády a představitele, aby nakupovali její vybavení.

Dnes se NATO nemusí uchylovat k tak bezostyšné korupci, aby dosáhlo stejného cíle. Všichni její členové jsou povinni neustále nakupovat předražené zbraňové systémy vyrobené v USA a Velké Británii ve jménu „interoperability“, i když daná výzbroj není pro daný účel vhodná. Například řada členských států NATO investovalaČesky obrovské částky do nákupu „notoricky nespolehlivýchČesky“ stíhacích letounů F-35 od společnosti Lockheed Martin, které havarovaly tak častoČesky, že i američtí představitelé veřejně vyjádřili obavyČesky o jejich bezpečnost.

„Nesprávný konflikt“

Politico ve svém článku jasně poukazuje na devastující důsledky záměrné sabotáže Washingtonu, který bránil autonomnímu vojenskému vývoji Evropy, a na výslednou vynucenou závislost kontinentu na NATO. Poznamenává, že jakákoli diskuse o strategické autonomii Evropy se odehrává „v rámci systému, kde Washington stále kontroluje základní nástroje vojenské mobility – letadla, lodě, palivové trasy, satelity, kybernetickou obranu a standardy interoperability, které drží vše pohromadě“. Evropě navíc chybí infrastruktura pro „přemísťování vojáků, tanků a paliva“ do jakékoli potenciální lokální válečné zóny.

„K přemísťování tanků a obrněných jednotek“ jsou zapotřebí ‚těžká transportní letadla, vojenské nákladní lodě a… speciální vozidla‘, které Evropa nemá. Zastavení vojenské podpory ze strany USA by znamenalo, že by členské státy NATO neměly k dispozici ani ‚základní nakládací zařízení, jako jsou rampy a valníky‘. Bývalý velitel americké armády v Evropě Ben Hodges řekl serveru Politico, že evropská infrastruktura není schopna efektivně přepravovat zbraně, vybavení nebo vojáky. Stávající dopravní sítě na kontinentu nejsou „navrženy pro rozsáhlé rychlé vojenské přesuny“.

„Slabé mosty, ostré zatáčky, úzké tunely a špatně umístěné značky ztěžují rychlou přepravu těžké techniky po železnici – a silnice nejsou o moc lepší,“ poznamenává Politico. Například značky označující nosnost mostů „jsou v mnoha zemích vzácností“, protože „většina dnešní infrastruktury nebyla nikdy určena pro vojenské účely“. Jinde je tankování za letu – „nezbytné v sporném vzdušném prostoru“ – faktickým monopolem USA. Obrana východní hranice Evropy „se opírá o americky financované palivové sítě NATO, které se táhnou napříč kontinentem“.

Tato závislost přesahuje logistiku, protože Evropa se při obraně svých vojenských sítí a infrastruktury spoléhá také na „americké zpravodajské služby, kybernetickou obranu a detekci hybridních hrozeb“. „Pokud se USA stáhnou, jako první to pocítí zpravodajské služby v reálném čase a satelitní sledování,“ řekl bruselský think tank Politico. Bez kybernetických kapacit USA by se Evropa „stala snadným terčem kybernetických útoků, sabotáže“ a dalších hrozeb. A „i s vyššími investicemi by měla potíže tyto kapacity nahradit“.

V současné době „jediným orgánem, který má pravděpodobně úplný přehled o vojenské mobilitě v Evropě“, je Společné velitelství podpory a podpůrných operací NATO (JSEC / Joint Support And Enabling Command) se sídlem na německé vojenské základně, které „dohlíží na trasy, úzká místa a plánování přesunů“. JSEC spadá pod velitele NATO v Evropě, což je pozice vždy zastávaná Američany, což znamená, že veškeré evropské vojenské plánování opět „prochází Washingtonem“. Politico uvádí, že Trumpova administrativa nyní „zvažuje, že tuto roli poprvé od založení NATO svěří Evropanovi“.

Sídlo JSEC, Ulm, Německo

Pro Politico tento krok „podtrhuje“ klesající zájem Ameriky o evropskou obranu – což je důkazem toho, že pokud se Američané v případě války nakonec neobjeví, „koridory, přístavy ani pečlivě připravená logistika“ vybudované na obranu proti ruské invazi „nemají šanci“. Koneckonců, „lodě a letadla, na které spoléhají, mohou zůstat zaparkované tisíce kilometrů daleko“. Závěr článku varuje:

Tím, že Evropa investuje značné prostředky do válečné strategie založené na podpoře USA, která se možná nikdy neuskuteční, riskuje, že se připravuje na nesprávný konflikt.

V jistém smyslu se neustále rostoucí členská základna NATO vždy „připravovala na nesprávný konflikt“. „Americká kavalerie“, která podle slibů měla evropským zemím v případě války přijít na pomoc, nikdy neměla přijet. 24. dubna deník The Times tiše informoval, že Británie nejenže zrušila plány na vyslání vojsk na Ukrajinu, ale „vždy“ považovala riziko takového kroku za „příliš vysoké“ a své síly za „pro takový úkol nedostatečné“.

To následovalo po měsících bombastických a válečnických prohlášení Keira Starmera. Ten různými způsoby prohlašoval, že je „připraven a ochoten vyslat britské jednotky na Ukrajinu“, že je připravenČesky na to, aby tam zůstaly „na neurčito“, a že dokonceČesky nasadí stíhací letouny k hlídání vzdušného prostoru země. Všechny tyto závazky byly podmíněnéČesky poskytnutím „zázemí“ americkými silami, což Washington opakovaně jasně odmítlČesky. Pokud se i ostatní evropští lídři konečně probudili a uvědomili si realitu NATO, pak se možná rozpadnou i jejich fantazieČesky o pokračování konfliktu.

Kit Klarenberg je britský investigativní novinář žijící v Bělehradu. Má vlastní blog Global DeliquentsČesky a píše pro server The GrayzoneČesky, jeho příspěvky publikují servery jako Covert Action MagazineČesky, Global Research, ScheerpostČesky, The Electronic IntifadaČesky Sri Lanka GuardianČesky a dlouhá řada jiných. Zabývá se rolí zpravodajských služeb při utváření politiky a ovlivňování vnímání veřejnosti. V květnu 2023 byl zatčen a vyslýchán pro podezření, že Greyzone poskytl ruské FSB materiály o naverbování dvou budoucích útočníků 11. září CIA, britských plánech na zničení Kerčského mostu a další odhalení.