Vzťahy USA a Číny v bludnom kruhu

Ak by som mal stručne okomentovať stretnutie prezidentov Číny a USA, Si Ťin-pchinga a Johna Bidena, vo Woodsite neďaleko San Francisca, tak vystačí na to krátka veta: To všetko už bolo. Súčasné vzťahy ešte stále nedosiahli úroveň, akú mali predtým v niektorých obdobiach novodobej histórie. Vyzerá to tak, akoby nad nimi viselo nejaké prekliatie. Pohybovali sa najskôr po sľubnej špirále, ale potom z ničoho nič začali upadať a ocitli sa v akomsi bludnom kruhu. Po čase sa vrátia tam, kde už predtým boli. Zrejme existujú určité vplyvné skupiny, ktoré si neželajú pozitívny vývoj medzi Čínou a USA.

Si Ťin-pching a Joe Biden počas stretnutia v americkom mestečku Woodside v štáte Kalifornia v stredu 15. novembra 2023.
Foto: TASR/AP

Položiť do vzťahov nejakú prekážku, to nie je až taký problém. Sú všeobecne známe limity, povestné červené čiary, na ktoré Čína upozorňuje už roky. Ak sa ich niekto pokúsil prekročiť, vždy nasledovala odveta. Najcitlivejším bodom vzájomných vzťahov je nepochybne Taiwan. Je všeobecne známa mantra, ktorú používa Peking už dlhodobo: Niet inej Číny okrem Číny a Taiwan je len jej ostrovnou provinciou. Napokon, Spojené štáty túto zásadu akceptujú od nadviazania diplomatických vzťahov a na každom stretnutí prezidentov odznie vyhlásenie o akceptácii politiky jednej Číny. Lenže vlani v auguste sa vtedajšia predsedníčka Snemovne reprezentantov USA Nancy Pelosiová rozhodla navštíviť ostrov Taiwan. Samozrejme, ako predsedníčka Snemovne reprezentantov USA. Na ostrove ju pochopiteľne privítali s takmer všetkými poctami a prijali všetci čelní činitelia.

Peking na to reagoval tým, že v blízkosti ostrova usporiadal veľké vojenské manévre a prerušil komunikáciu medzi armádami Číny a USA. Až stretnutie prezidentov neďaleko San Francisca prinieslo upokojenie v tejto otázke a komunikácia medzi armádami sa opäť obnovila.

To ale nie je všetko. Iba pred pár mesiacmi prezident Biden označil Si Ťin-pchinga za diktátora. Oheň bol opäť na streche a americká diplomacia musela vynaložiť mimoriadne úsilie, aby presvedčila čínsku stranu, že to označenie bolo vlastne len nešťastným prerieknutím a nemalo by ohroziť plánované stretnutie. Lenže teraz, po skončení rozhovorov, keď prezident Biden usporiadal tlačovú konferenciu, dostal na záver otázku, ktorá bola vlastne provokáciou: „Ešte stále zastávate názor, že čínsky prezident je diktátorom?“

Prezident Biden zrejme túto otázku nečakal a odpovedal najlepšie, ako mohol: „Pozrite sa, on ním je. Je diktátorom v tom zmysle, že je to človek riadiaci krajinu, ktorá je komunistickým štátom, ktorý je založený na úplne inej forme vlády ako tá naša.“

Čína na to reagovala okamžite. „Takéto výroky sú extrémne chybné a predstavujú nezodpovednú politickú manipuláciu. Čína proti tomu rezolútne protestuje,“ vyhlásila v reakcii na tento výrok hovorkyňa čínskej diplomacie Mao Ning. Ešte dôležitejšie je to, čo k tomu dodala: „Vždy sa nájdu ľudia so zlými úmyslami, ktorí sa snažia vraziť klin medzi čínsko-americké vzťahy. To sa im ale nepodarí.“

Peking teda postrehol pravé úmysly takýchto výrokov alebo úmyselných prerieknutí. Podstatné je, že to neovplyvnilo výsledky stretnutia. Obnovenie komunikácie medzi armádami oboch krajín sa potvrdilo a dohodli sa aj na vytvorení protidrogovej pracovnej skupiny. Bola to požiadavka americkej strany. V posledných rokoch sa totiž objavila v USA nebezpečná droga fentanyl, ktorá už stihla zabiť tisíce narkomanov. Mnoho chemikálií potrebných na jej výrobu dovážajú drogové kartely z Číny a dohodu, ktorá má zabrániť distribúcií týchto chemikálií, označil prezident Biden za jeden z hlavných úspechov rokovania s čínskym prezidentom.

Na záver svojho stretnutia John Biden a Si Ťin-pching nevydali nijaké spoločné komuniké. Každý prezident teda vystúpil so svojím krátkym prejavom, kde si povedal, čo chcel. Čínsky prezident považoval za nevyhnutné zopakovať svoj postoj k Taiwanu. Poukázal na to, že otázka tohto ostrova zostáva najdôležitejšou a najcitlivejšou vo vzťahoch Číny a USA. Zdôraznil, že Čína berie vážne pozitívne vyhlásenia zo strany Spojených štátov amerických, ktoré odzneli počas predchádzajúceho stretnutia na ostrove Bali. Dodal, že americká strana by mala podniknúť reálne kroky na dodržanie svojho záväzku nepodporovať nezávislosť Taiwanu, zastaviť vyzbrojovanie ostrova a podporiť mierové zjednotenie Číny. „Čína bude naďalej pracovať na opätovnom zjednotení, a to je nezastaviteľné,“ vyhlásil Si Ťin-pching.

Dôležité je aj to, že prezident Biden opätovne zopakoval päť záväzkov, ktoré vyslovil počas svojho stretnutia so Si Ťin-pchingom pred rokom. Vtedy odznelo, že USA sa nesnažia o novú studenú vojnu, nechcú zmeniť čínsky politický systém, nesnažia sa oživiť svoje spojenectvá proti Číne, nebudú podporovať nezávislosť Taiwanu a nemajú v úmysle zapojiť sa do konfliktu s Čínou.

Možno iba dodať ešte raz, že tieto záväzky už odzneli na indonézskom ostrove Bali vlani v novembri, ale to neznamená, že podozrenie zo zlých úmyslov sa vo vzájomných vzťahoch vytratilo. Mnohé colné obmedzenia, ktoré zaviedol v roku 2018 s veľkou pompou ešte prezident Donald Trump, sú stále v platnosti. Čína vtedy odpovedala na clá vlastnými odvetnými opatreniami. Po nástupe Joea Bidena pribudli ďalšie obmedzenia týkajúce sa vývozu sofistikovaných čipov a zariadení na ich výrobu. Čína odpovedala tým, že skomplikovala export germánia a gália, teda prvkov, ktoré sa používajú v čipoch a solárnych paneloch. Vyzerá to tak, že o tomto probléme, ktorý značne zaťažuje vzájomné vzťahy, sa vôbec nehovorilo.

Za zmienku stojí aj miesto, kde sa prezidenti stretli a otázka, prečo práve tam. Rozhovory sa uskutočnili v rámci samitu Rady pre ekonomickú spoluprácu Ázie a Tichomoria (APEC) v San Franciscu. Ako miesto stretnutia si prezidenti vybrali odľahlé vidiecke sídlo Filoli vo Woodsite nachádzajúce sa 40 kilometrov od San Francisca. Toto honosné sídlo, ktoré vzniklo počas zlatej horúčky v Kalifornii, je dostatočne známe, lebo býva často miestom nakrúcania romantických filmov, ako bol seriál Dynasty alebo Svadby podľa Mary. Preto si ho bohaté rodiny vyberajú ako miesto svadobných obradov a následných veľkolepých hostín.

Prezidentom v tomto prípade nešlo o romantiku. Rezidencia je vzdialená od bežných komunikácií, prístup k Filoli sa dá dobre strážiť a navyše sa miesto stretnutia prezidentov tajilo do poslednej chvíle, takže sa vyhli možným demonštráciám, ktoré pripravovali prívrženci i odporcovia vzťahov Číny a USA. Americké úrady sa tak zrejme chceli vyhnúť nepríjemným scénam, aké vznikli počas návštevy predchádzajúceho prezidenta Chu Ťin-tchaa vo Washingtone v roku 2011, keď jeho plánovaný prejav v záhrade Bieleho domu prekričala jedna žena spoza plota. Chvíľu trvalo, kým sa ju policajtom podarilo utíšiť a čínsky prezident mohol predniesť svoj prejav. Lenže trápnosti nikdy nechodia osamotené. Keď mali odznieť hymny oboch krajín, hlásateľ oznámil, že zaznie hymna Čínskej republiky. Práve tak si hovorí vláda na Taiwane.

V súvislosti so stretnutím prezidentov sa pozornosť sveta opäť sústredila aj na San Francisco, miesto samitu krajín APEC.
Mesto bývalo kedysi obľúbeným centrom umelcov a bohatých priemyselníkov. Pamätám si ho ako mesto s príjemnou klímou, s peknou architektúrou a mnohými atrakciami. V okolí majú svoje sídlo mnohé svetové firmy. Lenže mesto má zrejme svoju slávu za sebou. Príjemná klíma prispela k tomu, že v poslednom čase sa San Francisco stalo centrom bezdomovcov, narkomanov a opilcov. Organizátori samitu nemohli pripustiť, aby si jeho účastníci odniesli domov takýto nepríjemný poznatok z kedysi chýrneho a bohatého mesta a trúsili okolo seba poznámky: Takto skončíme, keď budeme nasledovať príklad USA.

Otcovia mesta riešili problém po svojom. Určili trasy, ktorými sa môžu uberať návštevníci samitu a snažili sa bezdomovcov a problémových jedincov vytlačiť z tohto priestoru. V niektorých uliciach postavili provizórne vysoké ploty, aby si návštevníci nepokazili dojem z mesta pohľadom na nie peknú scenériu.
Tieto „potemkinovské ploty“ mali zrejme zabrániť, aby hostia poznali skutočnú realitu tejto kedysi bohatej časti USA. Vyzerá to tak, že týmto opatrením skôr na svoje problémy upozornili.

Zpět na obsah

Přehodnocení Mackinderovy strategické bible

Od doby, kdy Brzezinski původně Mackinderovu představu formuloval, uplynulo tolik času, že klasická diplomacie mezitím vybledla.

V roce 1997 napsal Zbig Brzezinski, původní „hybatel“ vytvoření Afghánistánu jako bahna, do kterého mělo být Rusko zataženo, svou slavnou knihu Velká šachovnice. Bylo to dílo, které „navždy“ ukotvilo Mackinderovu doktrínu „kdo ovládá asijský Heartland[1], ovládá svět“ v americkém duchu času.

Její podtitul příznačně zněl American Primacy and Its Geostrategic Imperatives (Americké prvenství a jeho geostrategické imperativy). Brzezinski již ve své knize psal, že bez Ukrajiny se Rusko nikdy nestane v hartlandu mocností; ale s Ukrajinou se jí Rusko stát může a stane.

Tak byla Mackinderova doktrína, diktát „kdo ovládá Heartland“, kodifikována do amerického „práva kanonů“ – nikdy nepřipustit jednotný Heartland. A Ukrajina začala být vnímána jako kloub, kolem něhož se moc v Heartlandu točí.

Brzezinski dále stanovil, že tato „velká šachová hra“ má být čistě americkým primátem: „Ne, nikdo jiný nehraje”, zdůrazňoval; „je to hra čistě pro jednoho hráče. Jakmile se jednou šachovou figurkou pohne, ‚my‘ (USA) jednoduše šachovnici otočíme opačným směrem – a pohneme figurkami druhé strany (za ‚ně‘). V této hře neexistuje ‚nikdo jiný‘”, varoval Brzezinski.

To je dnešní dilema – od doby, kdy Brzezinski Mackinderovu představu původně formuloval, uplynulo tolik času, že klasická diplomacie mezitím vybledla.

Byl to však Henry Kissinger, kdo z Mackinderův slavný citát: „Kdo ovládá peníze, ovládá svět“ vyplnil dolarem a bankovní financializovanou hegemonií.

Kissinger se však v tomto ohledu od samého počátku mýlil. Vždy platilo: „Kdo má výrobní kapacity, suroviny, potraviny, energii (lidskou i fosilní) a zdravé peníze, může změnit svět”. Tyto vedlejší podmínky jednoduše ignoroval a namísto toho založil USA na vytvoření globální „pavučiny“ vyzbrojené dolary (dotkněte se jí a sankční vlákna vás otráví). Navíc byl tento systém znásoben tím, že Wall Street přístup k bilionům nově vytvořených peněz rozparceloval pouze poddajným.

Kissinger nicméně vyvinul doktrínu „triangulace”, čímž Mackinderovi přitakal: USA by se měly snažit spojit buď s Ruskem proti Číně, nebo být s Čínou v opozici proti Rusku. Nikdy však nedovolit, aby se spojily Čína a Rusko proti Západu. Heartland musí vždy zůstat rozdělený.

Tato „pravidla“ jsou vtištěna do mentálních obvodů Washingtonu. Představy, které jsou jejich základem, však dnes mají jen malou platnost. Masivní rozloha, militarizované státy (Heartland Ásie) versus námořní mocnosti (atlantisté) sotva odpovídá dnešním abstraktnějším mocenským nástrojům.

Například dolarová sféra je nepochybně zdrojem americké moci (vnucuje státům pobídku kupovat a držet dolary) již od dob Brettonwoodské dohody a dohod o petrodolaru. Vytvořily masivní syntetickou poptávku po dolaru, což Washingtonu zpočátku vyhovovalo. Teď už ale ne tak moc.

Bylo to příliš dobré, než aby to byla pravda – tiskněte a k čertu s následky. Dluh? Nevadí, natiskněte ještě trochu víc. Washington to přehnal (politické lákadlo bylo příliš velké).

A tak se „hegemonie“ dolaru změnila z nástroje projekce moci na nejzranitelnější zdroj USA. Jednoduše řečeno, masivní přebytek dolarů a dolarových dluhů Washingtonu změnil „dolar“ ve výrazně dvousečnou zbraň; Nyní tne proti Západu. Západní výrobní základna, finančně zatížená, atrofovala a zmenšila se – což vytvořilo dvoutřídní americkou společnost s obrovskými nerovnostmi.

Současný konflikt na Ukrajině zdůraznil nedostatky hegemoniální moci, vyplývající právě ze zanedbané výrobní základny.

Mackinder, kdyby zde byl dnes, by tedy možná musel upravit svůj model a rozlišovat mezi zemí, která je „vně“ souboru hospodářských politik (asijský, africký a globální jižní blok vedený BRICS), a zemí, která je „uvnitř”: tj. v rámci „pobřežního“ paradigmatu založeného na dluhu a konzumu.

S tím souvisejí konkrétní náklady spojené s nadměrným zbrojením (tj. „totální“ finanční „válkou”). Americké ministerstvo financí použilo několik variant: zadlužení (nejprve k podvrácení poválečného globálního postavení Velké Británie); zbraňové úrokové sazby k „osekání“ japonského hospodářského zázraku z počátku 80. let. Francie a Západ vyvolaly válku, aby zarazily Kaddáfího aspirace na celoafrickou sféru zlatého dináru, ne franku nebo dolaru. A pak tu byly bezprecedentní sankce vůči Rusku, které paradoxně vedly k obnovení ruské ekonomické sílyČesky, nikoli k finančnímu kolapsu (jak se očekávalo).

I zde však vidíme nesrovnalost dvojsečnosti „sankčního meče”: Deník Wall Street Journal si všimlČesky, že Evropané chudnou – v důsledku lockdownů, ale přesněji řečeno toho, že se připojili k Bidenovu „projektu“ finanční války, který má Rusko srazit na kolena):

V roce 2008 měly eurozóna a USA stejný hrubý domácí produkt (HDP), nyní je rozdíl v HDP 80 %. Evropské centrum pro mezinárodní politickou ekonomii, bruselský think-tank, zveřejniloČesky žebříček HDP na obyvatele amerických států a evropských zemí: Itálie je těsně před Mississippi, nejchudším z 50 států, zatímco Francie je mezi Idahem a Arkansasem, tedy na 48. a 49. místě. Německo si status neudrží: nachází se mezi Oklahomou a Maine (38. a 39. místo). Americký platový medián je nyní jedenapůlkrát vyšší než francouzský.

Stálo vedoucím představitelům EU za to, aby kvůli solidaritě s Bílým domem zhatili budoucnost Evropy? Sankční trik stejně nevyšel.

Nuže… USA a EU se ocitly uprostřed nového zvratu Mackinderova geostrategického „příběhu“ o tom, jak zabránit vzniku jednotného Heartlandu: Jde o variantu plánu na „osekání“ japonské technologické zdatnosti: Je zřejmé, že nástroj „Plaza Accord“ (1985), spočívající v manipulaci s úrokovými sazbami proti „poraženému“ a poddajnému Japonsku, nebude u Číny fungovat.

Čína je vystavena spíše technologickému obležení doprovázenému stigmatizační kampaní, při které je její vůdce difamován, zatímco čínská ekonomika je sužovaná stále větším počtem technologií, které je zakázáno vyvážet nebo v nich s ní spolupracovat. Západní MSM každý den oslavují výsledné ekonomické potíže, kterým Čína čelí:

Její [čínský] raketový růst se zpomalil, krátký vzestup po pandemii se zastavil a analytici poukazují na hluboké strukturální problémy, které budoucí vyhlídky Číny podkopávajíČesky. Si a vládnoucí klika (sic) se snaží řešit nové výzvy, které dospívající čínská ekonomika přináší… Čínská ekonomika se kdysi zdála být novým motorem světa [jako kdysi Japonsko]…, ale vkrádá se pocit stagnace.

To je pravda. Americké rozšířené odírání čínské ekonomiky růst zbrzdilo. Čínský vývoz do USA i do Evropy klesá a nezaměstnanost mladých lidí čínské vedení skutečně účinně znepokojuje.

Čína však dobře chápe, že se jedná o válku: „mackinderovskou strategickou válku”. Při nedávné cestě do Pekingu varovalaČesky americká ministryně obchodu Gina Raimondo, že převládající nejistota, kterou podněcují i tvrdá opatření čínské vlády vůči zahraničním podnikům, činí Čínu v očích amerických investorů „neinvestovatelnou”.

Stop! Zastavte se na chvíli, abyste si uvědomili, co vlastně ministryně obchodu řekla: Přijměte náš ekonomický model, nebo se vám budeme vyhýbat!

Také ministryně Yellen předneslaČesky nedávno projev o americko-čínských vztazích, v němž naznačila, že Čína do značné míry prosperovala na základě onoho anglofonního „svobodně fungujícího“ tržního řádu, avšak nyní se vrací ke státní kontrole – postoji, který „je konfrontační vůči USA a jejich spojencům”. USA s Čínou spolupracovat chtějí, ale zcela a výhradně za svých vlastních podmínek, řekla.

USA usilují o „konstruktivní angažovanost”, která však musí být podmíněna zajištěním jejich vlastních bezpečnostních zájmů a hodnot: „Budeme ČLR jasně sdělovat naše obavy ohledně jejího chování… a zároveň se budeme ve světě angažovat, abychom prosazovali naši vizi otevřeného, spravedlivého a na pravidlech založeného globálního hospodářského řádu.“ Na závěr Yellen uvedla, že Čína musí „hrát podle dnešních mezinárodních pravidel“.

Není překvapením, že si Čína nic z toho nenechá líbit.

Je to přesná paralela k tomu, co se odehrálo v roce 2007 na Mnichovském bezpečnostním fóru. Západ trval na tom, aby se Rusko smířilo s globálním bezpečnostním paradigmatem NATO. Prezident Putin Západ vyzval: „To děláte vy: neustále na Rusko útočíte – ale my se neskloníme”.  Testovacím polem této výzvy z roku 2007 je dnešní Ukrajina.

Zjednodušeně řečeno, projev Yellenové vykazuje naprostou neschopnost uznat, že se čínsko-ruská „revoluce“ neomezuje pouze na politickou, ale zasahuje i do ekonomické sféry. Ukazuje, jak důležitá je pro Putina i Siho „jiná válka“ – válka o vymanění se z područí Západem vedeného globálního „řádu”.

Již v roce 2013 v projevuČesky o poučení z rozpadu Sovětského svazu označil Si za jeho příčinu „vládnoucí vrstvy“ (s odkazem na západní liberálně-tržní ideologii v éře Gorbačov-Jelcin), které Sovětský svaz dovedly k úpadku.

Si chtěl říci, že Čína tuto katastrofální odbočku k liberálnímu západnímu systému nikdy neudělala.

Putin odpověděl: „[Číně] se podle mého názoru podařilo (pro) rozvoj tržní ekonomiky využít nejlepším možným způsobem páky centrální správy … Sovětský svaz nic takového neudělal a výsledky neefektivní hospodářské politiky – dopadly na politickou sféru“.

Washington a Brusel to prostě nechápou. Jednoduše řečeno, Si a Putin hodnotí sovětskou katastrofu jako důsledek improvizovaného obratu k západnímu liberalismu; zatímco „kolektivní Západ“ naopak vidí „chybu“ Číny – kvůli které finančně-technická válku vedou – v jejím odklonu od „liberálního“ světového systému.

Tento analytický nesoulad se jednoduše vtiskl do mentálních obvodů Washingtonu. Do jisté míry to vysvětluje i absolutní přesvědčení Západu, že Rusko je tak slabé a finančně křehké kvůli své prvotní chybě, že se vyhnulo „anglofonnímu“ systému.

Vrchol: Washington porušuje (své vlastní) Brzezinského pravidlo číslo jedna: „imperativ“ zajistit, aby se Rusko a Čína nespojily proti Západu.

Velkou otázkou dnes je, zda technologie jako „geostrategický imperativ“ budou pro rozdělení Heartlandu účinnější než používání dolaru jako zbraně.

Minulý týden uvedla společnost Huawei na trh svůj nový chytrý telefon vybavený vlastním procesorem Huawei 9000s, vyráběným čínskou polovodičovou firmou SMIC v 7nm výrobním procesu. Před necelým rokem, když USA rozsáhlý soubor sankcí proti čínskému polovodičovému průmyslu zavedly, slibovali „odborníci”, že odvětví zničí, nebo alespoň jeho technologický proces zmrazí na 28nm standardu. Dnes Čína zjevně dokáže zcela vlastními silami masově vyrábět 7nm čipy. iPhone 14 Pro používá 4nm čipy, takže je Čína téměř na stejné úrovni, nebo možná o 1 či 2 roky pozadu.

Arnaud Bertrand poznamenává, že Čína jediním tahem ukázala, že snahy USA o ochromení společnosti Huawei a čínského polovodičového průmyslu jsou neúčinné. Čeho sankce dosáhly? Přispěly k vybudování domácího polovodičového ekosystému, který před sankcemi neexistoval.
OstatníČesky státyČesky „pochopily”: berte polovodiče od západních firem a USA nebudou váhat využít tento průmysl ke geopolitickým cílům. Kupujte čínské výrobky, říká Bertrand.

Čína tento týden otevřela investiční fond ve výši 40 miliard dolarů, který má její polovodičový průmysl podpořit.

Zpět na obsah

Halford Mackinder
se narodil 15. února 1861 v Gainsborough, hrabství Lincolnshire, Anglie a zemřel 6. března 1947 v Parkstone, Dorset.
Byl to britský politický geograf, známý svou pedagogickou prací a geopolitickým pojetím zeměkoule jako rozdělené na dva tábory, vzestupnou euroasijskou „centrální oblast“ a podřízené „mořské země“, včetně ostatních kontinentů. V roce 1920 byl povýšen do rytířského stavu.

Heartland

Světový ostrov a Heartland

Podle Mackindera se zemský povrch dělil na:

‣ Světový ostrov, zahrnující propojené kontinenty Afriku, Asii a Evropu (Afro-Eurasii). To byla největší, nejlidnatější a nejbohatší ze všech možných kombinací pevnin.

‣ Přímořské ostrovy, zahrnující Britské ostrovy, Japonské souostroví a Malajské souostroví.

‣ Odlehlé ostrovy, včetně vzájemně propojených kontinentů Severní a Jižní Ameriky (Ameriky) a také Oceánie.

Heartland, vnitrozemská oblast střední Eurasie, jejíž ovládnutí považoval sir Halford J. Mackinder na počátku 20. století za klíč ke světové nadvládě v éře poklesu významu tradičně neporazitelné námořní velmoci.
Mackinder si povšiml, že většina světové populace žije na euroasijské a africké pevnině a že ovládnutí tohoto „světového ostrova“ povede k případné světové nadvládě.
Tento světový ostrov by bylo možné nejlépe kontrolovat z pivotní oblasti, která by zaručovala soběstačnost v potravinách pro zemi ovládající region, a nepřístupnost pivotní oblasti po moři by poskytovala impozantní obrannou bariéru. Pivotní oblast byla zranitelná vůči pozemnímu útoku pouze přes roviny východní Evropy. Ovládnutí východní Evropy by tedy zajistilo nadvládu nad oblastí pivotu a nakonec i nadvládu nad světem. Mackinderova pozemní teorie světové moci byla v rozporu s konvenční námořní teorií, kterou v 19. století prosazoval Alfred Thayer Mahan. V roce 1919 Mackinder tento koncept přejmenoval na „Heartland“.

V období mezi dvěma světovými válkami se Mackinderovy myšlenky staly důležitými pro německé studenty geopolitiky. Po druhé světové válce byl Mackinder ještě více přesvědčen o platnosti konceptu Heartlandu a varoval před možnou světovou nadvládou Sovětského svazu, pokud by se mu podařilo získat kontrolu nad celým Německem a východní Evropou, jejíž velkou část skutečně získal.

Někteří kritici se domnívají, že nástup letecké síly zničil platnost Mackinderovy teorie světové moci založené na pevnině. Mackinder, který psal několik desetiletí před vývojem mezikontinentálních balistických raket s jadernými hlavicemi, se však domníval, že letecká síla nesnižuje význam pevniny.

Strategický význam východní Evropy

Později, v roce 1919, Mackinder shrnul svou teorii takto:

▪ Kdo ovládá východní Evropu, ovládá Heartland;
▪ kdo ovládá Heartland, ovládá světový kontinent;
▪ kdo ovládá světový ostrov, ovládá svět.

– Mackinder, Demokratické ideály a realita / Democratic Ideals and Reality, str. 150.

Každá mocnost, která ovládá Světový ostrov, by ovládala více než 50 % světových zdrojů. Heartland je díky své velikosti a centrální poloze klíčem k ovládání Světového ostrova.

Zásadní otázkou bylo, jak zajistit kontrolu Heartlandu. Tato otázka se může zdát nesmyslná, protože v roce 1904 Ruské impérium po staletí ovládalo většinu území od Volhy po východní Sibiř. Ale po celé devatenácté století:

Západoevropské mocnosti spojily své síly, většinou úspěšně, ve Velké hře, aby zabránily ruské expanzi.
Ruská říše byla obrovská, ale sociálně, politicky a technologicky zaostalá – tj. horší v „mužnosti, vybavení a organizaci“.
Mackinder zastával názor, že efektivní politická nadvláda jediné mocnosti nad Heartlandem byla v minulosti nedosažitelná, protože:

– Heartland byl chráněn před mořskou mocí ledem na severu a horami a pouštěmi na jihu.
– Předchozí pozemní invaze z východu na západ a naopak byly neúspěšné, protože nedostatek účinné dopravy znemožňoval zajistit nepřetržitý přísun mužů a zásob.

Nastínil následující způsoby, jak by se Heartland mohl stát odrazovým můstkem pro globální nadvládu ve dvacátém století:

• Úspěšná invaze západoevropského národa (nejspíše Německa) do Ruska.
Mackinder se domníval, že zavedení železnice odstranilo nezranitelnost Heartlandu vůči pozemní invazi. Vzhledem k tomu, že Eurasie začala být pokryta rozsáhlou sítí železnic, existovala vynikající šance, že by silný kontinentální národ mohl rozšířit svou politickou kontrolu nad východoevropskou branou k euroasijské pevnině. Mackinderovými slovy: „Kdo ovládá východní Evropu, ovládá Heartland“.

• Rusko-německé spojenectví.
Před rokem 1917 vládli v obou zemích autokraté (car a císař) a obě země mohly být zataženy do aliance proti demokratickým mocnostem západní Evropy (USA byly ve vztahu k evropským záležitostem izolacionistické, dokud se v roce 1917 nestaly účastníkem první světové války). Německo by do takového spojenectví přispělo svou impozantní armádou a velkou a rostoucí námořní silou.

• Dobytí Ruska čínsko-japonským císařstvím.
Velké východoasijské pobřeží spojeného impéria by mu rovněž poskytlo potenciál stát se významnou námořní mocností. Mackinderova kniha „Kdo vládne východní Evropě, velí srdci“ se tímto scénářem nezabývá, pravděpodobně proto, že předchozí dva scénáře byly považovány za hlavní rizika 19. století a počátku 20. století.

Jedním z Mackinderových osobních cílů bylo varovat Velkou Británii, že její tradiční závislost na námořní síle se stane slabinou, protože zlepšení pozemní dopravy otevře Heartland invazi a/nebo industrializaci.

Modernějším vývojem, který může naznačovat, že teorie Heartlandu má stále určitý smysl, je růst ruského vývozu ropy prostřednictvím ropovodů. Teorie Heartlandu předpokládá, že světový ostrov je plný zdrojů, které je třeba využít.

Zpět na obsah