Pro Netanjahua a jeho politické spojence je mír nebezpečnější než válka

Analýza Israel-Palestine war: For Netanyahu and his political allies, peace is more dangerous than war vyšla na webu Middle East Eye 5. prosince 2023

Izraelské veřejné mínění se obrátilo jak proti izraelskému premiérovi, tak proti Becalelovi Smotrichovi, jeho hlavnímu koaličnímu partnerovi na extrémní pravici. Svého snu o nové Nakbě[1] se ale jen tak nevzdají.

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu se 26. listopadu 2023 setkal s vojáky na neznámém místě v Gaze (AFP)

Toto je rozhodující okamžik ve válce Izraele s Hamásem. Je to také velmi nebezpečné pro obě strany.

Obnovení brutální bombardovací kampaně na jihu Gazy vyvolal převládající pocit válečného kabinetu, médií a většiny Izraelců, že by válka měla pokračovat, že by měl Hamás dostat poslední ránu.

Izraelská veřejnost chce pomstu a stále ještě nemá pocit, že by jí to už stačilo.

Tváří v tvář tupé volbě mezi další výměnou rukojmích a zajatců nebo návratu k pozemní ofenzívě si válečný kabinet rozhodně zvolil válku.

Pokud nehodlá uznat, co říkají všichni mimo Izrael – že Hamás nelze úplně porazit –, sílí nyní v Izraeli nové poznání, možná i v armádě a jistě mezi komentátory, že Hamás je daleko od toho, být bit.

Všichni generálové, náčelníci štábu a mediální komentátoři museli spolknout svá slova, že Hamás ztrácí kontrolu nad severem Gazy poté, když ho během příměří viděli volně se pohybovat po městě Gaza a propouštět rukojmí, která tam byla držena.

Armáda touží po odčinění masivního selhání při ochraně svých občanů na jihu Izraele. Zoufale potřebuje skalpy vůdců Hamásu. Ale při pohybu na jih jde do naprostého neznáma.

Žádný plán odchodu

První část pozemní ofenzívy byla omezena na obsazení města Gaza. Ještě zdaleka neskončila, ale během ní byly cíle armády alespoň víceméně jasné.

Vyhnat obyvatelstvo na jih a obsadit sever. Nyní cíl zdaleka není jasný.

Zdá se, že armáda osud zbývajících rukojmích pořádně nezná. Neví, jak silný Hamás je a jak moc své pozice během sedmidenního příměří posílil.

Neví, jak dlouho budou USA Izraeli krýt záda při bombardování oblasti, do které je nyní nacpaná většina 2,3 milionů obyvatel Gazy.

Jak tlačí obyvatelstvo k hranici, zvyšuje se pravděpodobnost, že ji Egypt otevře a proti vůli Izraele umožni pomoc a dodávky.

Palestinci truchlí nad smrtí svých blízkých po izraelském bombardování v jižním pásmu Gazy dne 5. prosince 2023 před nemocnicí v Khan Younis (AFP)

PalestinciČesky z Gazy vytlačeni nebudou, ale zásoby, a dokonce i zbraně, by se mohly do pásma Gazy z Egypta dostat. Takže při obnovení války nemá Izrael žádnou krátkodobou strategii, natož plán odchodu.

Skutečnost, že 80 rukojmích bylo bezpečně propuštěno, povede na domácí půdě k rostoucímu tlaku ze strany příbuzných zbývajících 134 rukojmích, civilistů i vojáků.

Poté, co se příměří zhroutilo a rukojmí, kteří se vrátili, oznámili, že izraelské bombardování ohrozilo jejich životy, tlak ze strany příbuzných jen zesílil.

Nejpravděpodobnějším scénářem je, že se Izrael bude potácet mezi obdobími válek a pauzami v bojích, aniž by byl schopen dotáhnout jedno či druhé.

Nejnenáviděnější muž Izraele

Ale tady problémy premiéra Benjamina Netanjahua teprve začínají. Dnes je pravděpodobně nejnenáviděnějším mužem Izraele.

Trauma 7. října přidalo obrovský nový rozměr k pokračujícímu právnímu trápení Netanjahua, který byl jako první premiér obviněn z úplatkářství, podvodu a porušení důvěry v úřadu, a jeho neúspěšné „právní reformě“, která vytáhla stovky tisíc Izraelců proti němu a jeho pravicové vládě protestovat.

Je obviňován, že předsedal nejsmrtelnějšímu dni v historii státu. Jeho plakáty s otiskem krvavé ruky na obličeji se objevily po celém Tel Avivu.

Jakmile boje skončí, obecnou politickou moudrostí je, že to budou jeho poslední dny u moci, a podle tohoto předpokladu také každý další politický hráč v Izraeli jedná.

Netanjahu je dobrý herec, snaží se hrát, jako by bylo všechno normální. Ale politicky je chodící mrtvola. Proč by tento konkrétní krocan hlasoval pro předčasný Den díkůvzdání?[2] Má veškeré osobní důvody držet válku tak dlouho, jak jen bude moci.

Volební  průzkum  provedený 49. den války odhalil kolaps hlasů pro krajně pravicovou stranu Náboženský sionismus ministra financí Bezalela Smotriche.

Pokud by se volby konaly zítra, nezískala by minimum 3,25 procenta potřebné pro vstup do Knesetu. To je pokles ze 14 křesel, které získala při společné kandidatuře se stranou Otzma Yehudit Itamara Bena Gvira ve volbách v listopadu loňského roku.

Pravicová aliance, která tehdy získala 64 křesel, by se propadla na 41 křesel ze 120, zatímco opoziční aliance Změna, pokud by se spojila s palestinskou aliancí Hadash-Taal, by se vyšplhala na 79 křesel.

Jde o kompletní obrat Bennyho Gantze k moci, přičemž jeho strana Národní jednota svá křesla z 12 zčtyřnásobila na 43.

Proč?

Ústavní převrat, při kterém se Netanjuhuova vláda pokoušela zbavilt soudy jejich konečné pravomoci kontrolovat exekutivu, v myslích většiny Izraelců do jisté míry splynul s traumatem útoku Hamásu.

Autoři právního puče jsou nyní považováni za zodpovědné za narušení jednoty Izraele a v důsledku i za narušení bezpečnosti. A to je hřích, který nelze snadno odpustit.

Nyní víme, že izraelská armáda měla podél plotu s Gazou jen dva až čtyři prapory, zatímco 32 praporů bylo umístěno na Západním břehu, hlavně na ochranu osadníků.

Zatímco Ben Gvir si v průzkumech stále vede dobře a představuje násilnický element krajní pravice, Smotrich je mnohem nebezpečnější. Je vypočítavý, pečlivý plánovač a skutečný ideolog.

Ale pro oba a pro celou nábožensko-mesiášskou pravici, pokud by Netanjahuova vláda po potenciálním příměří skutečně padla, by to bylo mnohem víc než pouhá politická porážka.

Sny o nové Nakbě

Náboženská pravice čekala desetiletí na rozsáhlou válku proti Palestincům, která by Izraeli umožnila vyhnat počty srovnatelné s tím, co se stalo v roce 1948.

Věděli, že své sny o plné suverenitě od řeky Jordán po Středozemní moře nemohou naplnit, aniž by palestinské většině zasadili rozhodující demografickou ránu.

Ano, do izraelského diskurzu hluboko proniklo mnohé z ducha Bena Gvira a Smotriche. Jen si vzpomeňte na množství izraelských politiků v Likudu, kteří otevřeně volali po další Nakbě (katastrofě), události, o které Izrael celá desetiletí popíral, že by se vůbec kdy stala.

Ale pokud válka skončí bez nové Nakby, jejich sen zůstane nesplněný a oni to vědí. Ben Gvir už řekl: „Žádná válka, žádná vláda”.

Jinými slovy, trvalé příměří by znamenalo konec vlády. Je jasné, že ta současná by nepřežila dohodu s Hamásem, při které byli všichni palestinští vězni propuštěni výměnou za všechna rukojmí.

Žádný izraelský pravicový vůdce, a dokonce ani raněná pýcha armády, by nedokázaly snést konec války, při němž by se Mohammed Deif nebo Yahya Sinwar vynořili z tunelu a vítězně mávali palestinskou vlajkou. Nebo Marwana Barghoutiho propuštěného z vězení.

To, co činí současnou vládu tak nebezpečnou, byla kombinace sekulárního pravého křídla, jako Netanjahu, s extrémní ideologií Smotriche.

Ale dnes se autoři neúspěšného právního puče – Simcha Rothman, šéfka výboru pro ústavu, právo a spravedlnost v parlamentu ze Smotrichovy strany a ministr spravedlnosti Yariv Levin z Netanjahuovy strany Likud – již neodvažují ukázat svou tvář, protože jsou považováni za zodpovědné za rozbití státu.

Na svůj okamžik v historii čekali dlouho. Svůj celoživotní sen si nenechají vyklouznout z rukou tak snadno. Návrat ke Gantzovi a řeči o dvoustátním řešení? Jen přes mrtvoly tisíců Palestinců a Izraelců.

To neznamená, že se to nakonec nestane a že válka bude pokračovat navždy. To pouze vysvětluje, jak vysoké sázky to pro Netanjahua a jeho partnery jsou.

A proto je tento okamžik ve válce tak nebezpečný.