Tajná zbraň eurokratů

Po pětadvaceti letech jim euro přineslo vítězství.

1. ledna, kdy Evropská unie vstoupila do dalšího roku hospodářského chaosu a nepříliš vzdálených válek, neměl nikdo náladu slavit 25. narozeniny eura. Nikdo jiný než eurokraté.

Špičky EU se jako vždy rozplývaly nad jednotnou měnou, ale letos jejich úvahy zněly ještě iluzorněji než kdykoli předtím. Ve stanovisku zveřejněném v celé eurozóně předsedové Evropské centrální banky, Komise, Rady, Euroskupiny a Parlamentu chválili euro za to, že EU poskytuje „stabilitu“, „růst“, „pracovní místa“, „jednotu“ a dokonce „větší suverenitu“ a že je celkově „úspěšné“.

Takové sebechvalné plácání po zádech je mezi eurokraty běžné. Například v roce 2016, kdy se Evropa stále ještě vzpamatovávala z katastrofálních důsledků krize eura, tehdejší předseda Komise Jean-Claude Juncker prohlásilČesky, že euro přináší „obrovské“, i když „často neviditelné ekonomické výhody“. Letošní prohlášení však působilo obzvláště orwellovsky. Euro Evropě nic z toho nepřineslo: EU je dnes slabší, roztříštěnější a méně „suverénní“ než před 25 lety.

Od roku 2008 eurozóna v podstatě stagnuje – a její celkový dlouhodobý růstový trend je záporný. To vedlo k dramatickému rozdílu mezi její ekonomickou situací a ekonomikou USA: po očištění o rozdíly v životních nákladech byla ekonomika USA v roce 2008 pouze o 15 % větší než ekonomika eurozóny, nyní je větší o 31 %. Podíl eura na světových měnových rezervách je dnes výrazně nižší než u jeho předchůdců – německé marky, francouzského franku a ECU – v osmdesátých letech.

To však zdaleka není jediný výsledek neúspěchu eura. Při jeho zavedení se doufalo, že „kultura stability“ jednotné měny sníží rozdíly v ekonomické výkonnosti jejích členů. Ve skutečnosti, jak konstatoval MMF, se stal pravý opak: „předpokládané mechanismy přizpůsobení v rámci měnové unie nebyly dostatečné k podpoře konvergence a v některých případech přispěly k divergenci“. K tomu je třeba dodat, že vývoz mezi zeměmi eurozóny navzájem má v poměru k celkovému vývozu eurozóny od poloviny roku 2000 klesající tendenci.

Zdá se tedy jasné, že zavedení eura bylo chybou – ale pouze v případě, že budeme brát deklarované záměry jeho zastánců za bernou minci. Je totiž důležité si uvědomit, že euro bylo vždy stejně tak politickým jako ekonomickým projektem. A z tohoto hlediska bylo mimořádně úspěšné.

Existuje důvod, proč byly základy měnové unie položeny teprve na počátku devadesátých let, přestože tato myšlenka existovala již od roku 1970. V tomto roce byla zveřejněna první zpráva zkoumající proveditelnost měnové unie. Byla známá jako Wernerova zpráva a zdůrazňovala, že kromě vytvoření Evropské centrální banky jako emitenta nové jednotné měny bude pro provádění hospodářské politiky „zásadní přenesení odpovědnosti z národní roviny na rovinu Společenství“.

O sedm let později MacDougallova zpráva posílila potřebu významného rozpočtu EU – ve výši 5 % nebo více HDP EU -, který by podpořil jakoukoli evropskou měnovou unii a odpovědnost za něj by byla svěřena Evropskému parlamentu. Vzhledem k neochotě členských států přejít k plnohodnotné měnové a fiskální unii, která by znamenala značné transfery mezi zeměmi, se plány na měnovou unii na další desetiletí zadrhly. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se však projektu eura podařilo vdechnout nový život – ne proto, že by se zlepšila ekonomická stránka projektu, ale proto, že se změnila politika kolem myšlenky měnové unie, zejména na úrovni francouzsko-německých vztahů.

Oficiální verze říká, že Francouzi, kteří vždy obzvláště neochotně souhlasili s jakýmkoli nadnárodním orgánem, se k myšlence měnové unie přiklonili po sjednocení Německa jako ke způsobu, jak „spoutat“ německou moc. Německo se mezitím vzdalo své tolik oblíbené národní měny, symbolu svých poválečných hospodářských úspěchů, aby potlačilo obavy ze své rostoucí hegemonie.

Skutečnost byla ve skutečnosti složitější. Je pravda, že Francie doufala, že měnová integrace omezí Německo. Francii však ovlivnil i domácí vývoj – zejména neoliberální obrat francouzských socialistů na počátku osmdesátých let za Mitteranda. To ji vedlo k přijetí myšlenky, že „národní suverenita již příliš mnoho neznamená“ a že „vysoký stupeň nadnárodnosti je nezbytný“, jak se vyjádřil Mitterrandův ministr financí Jacques DelorsČesky – myšlenka, kterou Delors následně exportoval do zbytku Evropy během svého působení ve funkci předsedy Evropské komise v letech 1985-1995.

Co se týče Německa, představa, že země neochotně přijala euro výměnou za souhlas svých evropských partnerů se sjednocením, je do značné míry mýtus. Německé elity si byly velmi dobře vědomy toho, že eurozóna nesmírně podpoří německou merkantilistickou strategii založenou na exportu, neboť zajistí výrazně nižší směnný kurz eura, než by tomu bylo v případě německé marky, a to i při přetrvávajících obchodních přebytcích. Jinými slovy, německé elity považovaly euro za způsob, jak znovu upevnit svou hegemonii nad Evropou – tedy za přesný opak toho, čeho chtěli dosáhnout Francouzi.

Přinejmenším na nějaký čas historie Němcům dala za pravdu. Chopili se příležitosti, aby zajistili, že budoucí měnová unie bude funkční pro německé zájmy, mimo jiné tím, že přiměli ostatní členské státy, aby souhlasily s vytvořením zcela nezávislé centrální banky – tedy zcela izolované od demokraticky zvolené politiky – s jediným mandátem zajišťovat cenovou stabilitu. Není divu, že německý kancléř Helmut Kohl přiznal, že euro prosazoval „jako diktátor“ tváří v tvář neochotné veřejnosti, zatímco jeho ministr financí Theo Waigel se chlubil tím, že „zavedl marku v Evropě“.

Proč ostatní země souhlasily se vstupem do měnové unie určené k posílení německé ekonomiky na úkor jiných, na exportu méně závislých ekonomik, jako je Itálie? Ve hře byly jistě i ideologické prvky, například vzestup monetarismu, ale stejně jako v případě Francie byly důvody většinou spíše politické než ekonomické. Na počátku devadesátých let začaly národní elity ve většině evropských zemí považovat euro za „trojského koně“, s jehož pomocí mohly prosadit neoliberální politiku, která měla jen malou politickou podporu, a to tím, co Kevin Featherstone nazval „přenášením viny na EU“.

Navíc tím, že ECB výslovně zakázala působit jako věřitel poslední instance a donutila státy, aby se v případě svých finančních potřeb spoléhaly výhradně na půjčky z finančních trhů, vznikla myšlenka, že reprezentativní demokratické instituce budou podléhat údajné „disciplíně“ trhů. Angela Merkelová pro takový systém vymyslela poněkud zlověstný termín: „tržně konformní demokracie“.

Euro zkrátka spatřilo světlo světa, protože národní elity se k této myšlence přiklonily z různých, ale shodných důvodů: v některých případech (např. v Německu) šlo o získání ekonomické výhody na úkor jiných zemí, v jiných (např. v Itálii) šlo o získání výhody na úkor domácích aktérů, i kdyby to mělo stát hospodářský růst.

Výsledkem byla extrémně nefunkční měnová unie. A když udeřila finanční krize a řada úvěrových hospodářských konjunktur – poháněných masivními toky kapitálu z jádra Evropy na periferii – zkrachovala, důsledky její struktury se projevily. Členové, kteří se ocitli v krizi, nemohli devalvovat. Protože si nemohly tisknout vlastní peníze a protože centrální banka nebyla ochotna jednat jako věřitel poslední instance, hrozilo jim riziko státního bankrotu nebo národní platební neschopnosti, protože se ocitly pod útokem finančních trhů. Euro bylo v podstatě jejich zkázou.

Přesto koncem roku 2010 evropské elity – zejména Němci – přepsaly dějiny. Finanční krizi nezavinil systém, který se vymkl kontrole a který byl ještě zhoršen nefunkčností měnové unie, ale nadměrný státní dluh nafouknutý zeměmi, které si „žily nad poměry“. Skutečnost, že většina zemí eurozóny vykazovala v letech předcházejících finanční krizi primární fiskální přebytky a že veřejné dluhy explodovaly až v jejím důsledku v důsledku masivní záchrany bank, byla pohodlně zamlčena. Evropští představitelé prohlašovali, že existuje pouze jeden možný „lék“: úspory. Hlavním zastáncem této teorie byl německý ultrajestřábí ministr financí Wolfgang Schäuble, který minulý týden zemřel.

Zavedení tak tvrdých úsporných fiskálních opatření v celé eurozóně nejenže zvýšilo nezaměstnanost, podkopalo sociální zabezpečení, uvrhlo obyvatelstvo na pokraj chudoby a vytvořilo skutečnou humanitární nouziČesky – ale také zcela selhalo při dosahování deklarovaných cílů nastartovat růst a snížit poměr dluhu k HDP. Místo toho přivedla ekonomiky do recese a zvýšila poměr dluhu k HDP. Mezitím byly dramaticky narušeny demokratické normy, protože celé země byly v podstatě uvedeny do „řízené správy“. Výsledkem bylo „ztracené desetiletí“ stagnace a permakrize, které vedlo k hlubokému rozdělení severu a jihu eurozóny a přivedlo měnovou unii na pokraj.

Nebyl to jen „automatický“ důsledek vadné architektury měnové unie. Evropská „krize státního dluhu“ v letech 2009-2012 byla spíše do značné míry „zkonstruována“ ECB (a Německem) s cílem nastolit na kontinentu nový řád. Bývalý prezident ECB Jean-Claude Trichet se totiž netajil tímČesky, že cílem jejího odmítnutí podpořit trhy s veřejnými dluhopisy v první fázi finanční krize byl nátlak na vlády zemí eurozóny, aby konsolidovaly své rozpočty a prováděly „strukturální reformy“. ECB však poté zašla ještě dál a uchýlila se k různým formám finančního a měnového vydíráníČesky – především v Irsku, Řecku a Itálii – s cílem přinutit vlády, aby se podřídily celkovému politicko-ekonomickému programu EU.

V tomto smyslu lze říci, že krize eura byla pro evropské finanční a politické elity jak ekonomickou katastrofou, tak politickým úspěchem. Koneckonců jim umožnila radikálně restrukturalizovat a přetvořit evropské společnosti a ekonomiky podle linií příznivějších pro kapitál a zároveň vytvořit jeden z největších vzestupných transferů bohatství v historii – to vše ve jménu údajně nevyhnutelné reality eura.

Od té doby se toho z hlediska vnitřního fungování měnové unie příliš nezměnilo. Dokonce i dočasné pozastavení fiskálních pravidel EU během pandemie je v procesu omezování; letos má opět vstoupit v platnost přepracovaná, ale v zásadě nezměněná verze fiskálního rámce EU, což znamená návrat úsporných opatřeníČesky na kontinent. To, že Německo v tomto procesu upadlo v nemilost a z nezpochybnitelného evropského hegemona se stalo americkým vazalem, je jednou z největších ironií posledního desetiletí.

Nicméně když evropské elity říkají, že euro bylo úspěšné, nevědomky tím odhalují jednu pravdu. Z jejich pohledu nepochybně ano a jejich největším úspěchem bylo pravděpodobně přesvědčit všechny, že neexistuje žádná alternativa. Abychom parafrázovali Marka Fishera, je snazší představit si konec světa než konec eura.