1. Zdeněk Jemelík: Vezír a Macinkova pomsta
2. Zdeněk Jemelík: Elity a svoloč

Článek VEZÍR A MACINKOVA POMSTA vyšel na blogu Zdeňka Jemelíka 28. března 2026

Vezír a Macinkova pomsta

Zdroj: Respekt

Jde o velmi silnou osobnost. V posloupnosti českých předsedů vlády mnohé z nich zastíní. Dařilo se mu jako podnikateli. Vybudoval obrovskou úspěšnou firmu. Zkušenosti z jejího řízení přenesl do politického života. Vytvořil politické hnutí, které ve volbách nemá konkurenci. Stojí za ním třetina národa. Stal se ministrem financí a následně dvakrát předsedou vlády.

Přesto jeho současné postavení má do pohodovosti daleko. Potíže mu nedělá tolik opozice, jako představitelé pidistran, jež přibral do hry a pomohl jim k podílu na moci. Moc jim vstoupila do hlav nepřiměřeně jejich nepatrné voličské podpoře. Kromě toho pan předseda vlády musí nějak vyžít s prezidentem republiky, který ho porazil v prezidentských volbách a rovněž je velmi silnou osobností s politickými názory, jež se od jeho viditelně liší. Ústava (popř.ústavní zvyklosti) ho nadala pravomocí korigovat některé kroky předsedy vlády. Neváhá využít ji, když to je dle jeho názoru k dobru státu. Někdy ovšem někomu šlápne na palec, vyvolá pohoršení a předseda vlády musí ve vyvolané situaci „bruslit“.

Do choulostivé situace ve vztahu k panu prezidentovi kvůli jeho neochotě vyhovět touze po významném místě na slunci se dostali poslanci za Motoristy, pánové Petr Macinka a Filip Turek. Pan prezident neuhnul ani o píď před touhou Filipa Turka po ministerském křesle, nejdříve po úřadě ministra zahraničí, pak aspoň ministra pro životní prostředí, když už nic lepšího nebylo. Petr Macinka jako předseda strany a neodbytný bojovník za splnění nároků Filipa Turka se do boje pustil s vervou. Zapomněl při tom na obecná pravidla slušného chování k starším významným lidem. Petr Pavel měl za sebou již před zvolením prezidentem republiky úspěšnou kariéru: dosáhl hodnosti armádního generála a významného postavení ve vojenských strukturách NATO (kde mu nevadilo někdejší členství v KSČ a příslušnost ke zpravodajským službám). Sluší se při jednání s takovou osobností zachovávat formální zdvořilost. Čtení starého Rudého práva za jeho zády při projevu ve Sněmovně působilo dojmem frackovitého výsměchu, ač netečnost by byla také výmluvná a nemohla působit urážlivě. A jakékoli vzkazy ministra zahraničí Petra Macinky o tom, jak špatně se ze strany jeho úřadu panu prezidentovi povede, byly naprosto nepřijatelné. Prezident reprezentuje stát navenek a ministr zahraničí je pouze vykonavatelem zahraniční politiky, o které rozhoduje vláda. A osobnosti pana prezidenta a ministra zahraničí jsou svou úrovní nesouměřitelné.

Nakonec pan prezident navzdory jeho chování k němu jmenoval donedávna zcela nevýznamného človíčka ministrem zahraničí. Pan ministr by mu měl být vděčný, protože díky jeho neústupnosti vůči nárokům poslance Filipa Turka se dostal do prestižní funkce, na kterou původně nesměl ani pomyslet. Dle pana bývalého prezidenta Václava Klause si v ní počíná jako ryba ve vodě. Jako předseda strany a ministr zahraničí by měl být Petru Pavlovi vděčný také proto, že poslanec Filip Turek nedostal příležitost, aby jako ministr sebe a vysílající stranu ztrapnil anglickými projevy při významných mezinárodních akcích.

Pan předseda vlády se nějakým způsobem musel nesrovnalostmi mezi panem prezidentem a pány Turkem a Macinkou zabývat. Určitě ho to hnětlo a zdržovalo od užitečnější práce. Aby nevyhrotil hněv neuspokojených ctižádostivců až do rozhodnutí o opuštění koalice Motoristy, zasadil se, aby vláda poskytla poslanci Filipu Turkovi náplast v podobě jmenování vládním zmocněncem pro klimatickou politiku a Grean Deal. Rozhodnutí bylo omluvitelné usnadněním zvládání řízení ministerstva životního prostředí ministrem zahraničí Petrem Macinkou. Dle mého názoru po obsazení ministerstva řádným ministrem funkce ztratila opodstatnění a hospodárně si vedoucí vláda by ji měla zrušit.

Dozvukem útoků na pana prezidenta jsou asi úvahy o jeho neúčasti na summitu NATO. Při rozhovorech mezi panem prezidentem a panem předsedou vlády se o tom nejednalo. Ale sotva Andrej Babiš dorazil do Strakovky, s vrchnostenskou nedbalostí vezíra nechal dorazit k uším pana prezidenta zprávu, že na summit tentokrát nepojede jako obvykle hlava státu, ale předseda vlády a s ním ministr zahraničí Petr Macinka. Pokud vím, oficiálního vysvětlení změny zastoupení České republiky na summitu se Petru Pavlovi dosud nedostalo. Takto se obvykle nakládá jen s bezvýznamným člověkem. Vzhledem k tomu, co se dělo kolem nejmenování poslance Filipa Turka ministrem, zrušení prezidentovy cesty na summit působí dojmem pomsty ministra Petra Macinky.

Nemusí ale být všechno špatně. Pan prezident by patrně byl v rozpacích, kdyby měl na summitu vysvětlovat, proč nová česká vláda nehodlá splnit závazky své předchůdkyně vůči zbrojařskému průmyslu. Andrej Babiš, který je nositelem těchto politických změn, v rozpacích nebude a v mezinárodním prostředí se jako známá osobnost nebude na summitu cítit trapně.

Pro pana prezidenta bude neúčast možná nakonec úlevou. Ale zaznamenal jsem v diskusích i názor, že by měli jet oba vrcholní představitelé státu. Ze své strany mám připomínku, že by se neměla potvrdit domněnka, že neúčastí pana prezidenta se dostalo zadostiučinění panu ministrovi zahraničí za nejmenování poslance Filipa Turka ministrem čehokoliv. Být předsedou vlády, nechal bych ho doma. Ale jako drzý grafoman bych mu ten výlet dopřál, aby si užil své chvilky slávy, když není zaručeno, že se po příštích volbách zase nepropadne do bezvýznamnosti.

Přičtu-li k výše uvedenému občasné „úlety“ předsedy Poslanecké sněmovny a SPD Tomia Okamury, musím Andreje Babiše upřímně obdivovat, že toto vše snáší bez ohledu na to, že do nenávratna mizí čas, který mohl strávit příjemným užitím výsledků celoživotní práce v dobrém zdravotním stavu a s přiměřeným hmotným zabezpečením. A to netuší, o jakých hrůznostech uslyší, až mi umožní jako zmocněnci bratrů Lebánkových v „kauze Jesenice“ seznámit ho se zločinem, na nich spáchaném, a s nemravnou snahou odpovědných orgánů zajistit promlčení trestnosti pachatelů. Přestřelky neukázněných koaličních politiků s ním a s panem prezidentem jsou proti tomu malicherná „brnkačka“. Pokud Andrej Babiš své počínání bere jako oběť státu, zaslouží si, aby mu prezident republiky při nejbližší příležitosti udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1.třídy. Howgh.

Zpět na obsah

Článek ELITY A SVOLOČ vyšel na blogu Zdeňka Jemelíka 31. března 2026

ELITY A SVOLOČ

Ženská personifikace Pýchy (Superbia) sedí se zrcadlem v ruce, vedle ní stojí páv. Tisk je součástí série tisků o sedmi smrtelných hříších.
(Wikimedia Commons)

Předesílám, že mě nevzrušují dostihy politických stran o místa na slunci. V demokratických státech je kyvadlové střídání stran u moci časté a ostatně politici neovlivňují úspěšnost země tolik jako skuteční tvůrci hodnot. Pod tímto úhlem pohledu nevidím osudové rozdíly mezi poraženými, ke kterým se přihlásila Eva Decroix a vítězi, za které vystupuje např. Andrej Babiš.

Ve skutečnosti paní poslankyně odhalila důvod volebního neúspěchu: je jím elitářství, kterým v předvolebním období trpěla koalice Spolu výrazněji než opoziční hnutí ANO a v současnosti jím dále trpí její milovaná ODS. Elitářství spočívá v tom, že politická „věrchuška“ je natolik početná, že je dostačující pro rozvíjení vnitřních vztahů mezi jejími příslušníky a nenutí je příliš, aby se zajímali o to, co si myslí lidé mimo jejich bublinu, tedy svoloč. V předvolebním období pro ně uspořádají velkolepou show, aby získali jejich sympatie. Ale pak už se politici zajímají o svoloč jen do té doby, než odevzdá hlasovací lístek.

Proto bývalý ministr Pavel Blažek (tehdy ODS) nepociťoval potřebu aspoň občas se zajímat, co mu chce říci neznámý čtenář mých bludů, ale naproti tomu velmi ochotně věnoval čas „bajkaři“ Pavlu Buráňovi, veledlužníkovi, trestně stíhanému NCOZ pro podvod  a podplacení svědka. Proto strpěl, aby jeho nekompetentní „pravá ruka“ vedla jeho jménem korespondenci se stěžovateli Lebánkovými, o které vůbec nevěděl. Nestálo mu ani za sledování, komu jeho favoritka za jeho zády jeho jménem škodí: svoloč přece nestála za pozornost.

Samozřejmě v uplynulém volebním období mělo Hnutí Ano převahu nad Spolu také díky charismatu Andreje Babiše, který se sice občas nechá vyfotografovat neoholený, ale je ochoten si esemeskovat s kýmkoli (kromě mne) a k tomu má sklon ke konfliktním projevům , takže snáze přitáhne pozornost než slušný člověk Petr Fiala, vždy přívětivý, zdvořilý, nenápadný.

V povolebním období se elitářství opozičních poslanců projevuje v odmítání pokusů svoloči o jednání s nimi. Také patřím ke svoloči, i když na manifestacích Milionů chvilek jsem nebyl. Proto se asi nikdy nedovím, proč po přátelském rozhovoru z 23.srpna 2022 ministr Pavel Blažek další jednání trvale odmítal a k vysvětlení se nesníží ani dnes. Za svoloč mě považují i poslankyně, které se neobtěžují odpovědí na žádosti o jednání, které rozhodně nemají povahu sexual harassment ani žádosti o finanční podporu Chamurappi. Nesmím se dovědět ani číslo mobilu asistentky, když to, které se uvádí na webové stránce poslankyně, je dávno neplatné a na pevné lince do kanceláře ji nelze zastihnout.

Za projev elitářství považuji nákladné hrátky, které na podnět opozice probíhají ve Sněmovně: opozice vyvolá jednání, o němž ví předem, že nemá naději na úspěch. Jediným výsledkem jsou ztráty času a peněz. Samozřejmě se cení předvádění politiků na televizní obrazovce. A opozice má za samozřejmé, že svoloč musí mlčet k rozmařilosti vrchnosti.

Vládní koalice se vedle toho chová nadřazeně vůči STANu a Pirátům. Tlačí na STAN, aby opustil vnitřní rozhodnutí o vyslání Víta Rakušana do postavení místopředsedy Sněmovny a Pirátům nepustí ani jednu židli ve vedení. Vládní koalice sice dokáže své počínání odůvodnit, ale jako svoloč si myslím, že nadužívá svou moc. Více velkorysosti k poraženým by neškodilo.

Pokud v tomto článku napadám elitářství představitelů ODS, je to náhoda. Můj vztah se straně je neutrální. Za zmínku stojí samozřejmě i podobné projevy na straně vládní koalice. Nepřehlédnutelné je vystupování představitelů obou vládních koaličních pidistran, kteří se navzdory velmi malé voličské podpoře chovají jako ředitelé Zeměkoule. Tomio Okamura občas překračuje projevy nepřátelství vůči napadené Ukrajině a uprchlíkům z Ukrajiny rámec oficiální zahraniční politiky. Náhodný televizní záznam zachytil projev sebejistoty Filipa Turka o jmenování ministrem zahraničí již v době, kdy ještě vážná jednání nezačala. Dnes aspoň okupuje  kancelář nadřízeného ministra. A o elitářském chování ministra Petra Macinky jsem již napsal dost v předcházejícím článku.

S projevy elitářství se setkáváme i v mediálním prostředí. Autorská svoloč nemá nárok na projednání svých poznatků s majitelem novin, do kterých píše. Ostatně podle mých poznatků majitelé asi většinou vůbec nesledují, co se v jejich novinách píše. Na to mají „své lidi“. V tomto ohledu mi připadají výpady Andreje Babiše vůči majiteli Seznamu Ivo Lukačovičovi aspoň zčásti jako nespravedlivé.

Kuriozní je mediální působení miliardáře, údajně snad možného budoucího uchazeče o trůn hlavy státu, Pavla Tykače. Rozesílá po internetu různá zajímavá poselství. Po jejich příjemci se žádá, aby pokaždé znova potvrdil souhlas se zasláním zprávy. Svoloč se ale k obsahu článků může vyjádřit pouze cestou korporátní e-mailové adresy bez jistoty, že se vyjádření skutečně dostane do rukou Pavla Tykače. Touto cestou jsem opakovaně vznesl námitku proti nutnosti vždy znova potvrdit souhlas se zasláním zprávy, ale změnu jsem nedosáhl a ani mi na námitku nikdo neodpověděl. Pokud jsem se vyjádřil k obsahu obdržené zprávy, nikdy jsem nedostal odpověď. Mínění svoloči Pavla Tykače nezajímá.

Celkově se mi zdá, že postavení svoloči v současné společnosti odpovídá někdejším představám Václava Havla o důležitosti občanské společnosti jen částečně.

Zpět na obsah