1. Zdeněk Jemelík: Zločinci pod záštitou státu 1
2. Zdeněk Jemelík: Zločinci pod záštitou státu 2
3. Zdeněk Jemelík: Zločinci pod záštitou státu 3
4. Zdeněk Jemelík: Zločinci pod záštitou státu 4

Článek Zdeněk Jemelík, Zločinci pod záštitou státu 1 vyšel na serveru Chamurappi 15. července 2025

Zločinci pod záštitou státu 1

Načetl jsem protokoly ze soudních jednání, jichž jsem se nezúčastnil a následně jsem začal docházet do soudní síně. Průběžně jsem začal shromažďovat další poznatky o kauze. V r. 2017 jsem podal první podnět ke kárnému řízení s předsedkyní senátu Ivetou Šperlichovou. Později jsem neúspěšně usilovat, aby přišla o talár. Dne 6. června 2018 jsem případ poprvé doprovodil článkem (zde). Od té doby jsem se k námětu mnohokrát vrátil. Pro soudkyni Ivetu Šperlichovou jsem vymyslel označení „soudkyně OLO“ (odklízečka lidského odpadu) a o hlavních obžalovaných jsem psal jako o „Rošťácích“ (bratři Roman a Jan Šulyokovi) a „Slušňácích“ (bratři Ladislav a Jan Lebánkové). Až později jsem si všiml zajímavosti třetí dvojice, dopravců otce a syna Uhříků, kteří v kauze hráli vlastní hry. Články jsou stále dostupné na mém blogu a na internetových stránkách spolku Chamurappi z.s. Případu jsem věnoval kapitoly 19 a 20 v knize Škůdci v taláru 2, která je dosud na knižním trhu. V kapitole 21 jsem se souhrnně zabýval oběma soudci, kteří v kauze působili.

Hlavní postavou mezi „Rošťáky“ je starší bratr, recidivista Roman Šulyok. Do děje vstoupil jako provozovatel výroby padělků cigaret Marlboro v Malhosticích. Jan mu pomáhal. „Slušňáci“ bratři Lebánkové jsou zlínští podnikatelé, majitelé společnosti Vltava Holding a.s. Patřil jim luxusní Lesní hotel, skladový areál v Lužkovicích a další majetek. Vystaveni násilné trestné činnosti ale později o všechno přišli.

Případ se neobvykle rozkošatěl a stále pokračuje ve dvou větvích. Z naléhavého důvodu jsem se rozhodl znova o něm psát. Důvod je prostý: ve významné části příběhu se bratři Lebánkové stali obětí vydírání s použitím hrubého násilí, jehož následkem utrpěli škody likvidačního rozsahu. Část pachatelů těží z nechuti státních orgánů o jejich dopadení a případ spěje k promlčení. Veřejnost by měla vědět, že se zločinci v tomto případě dostali pod ochranu státu.

Začátek příběhu může posloužit jako doklad pravdivosti přísloví „pro dobrotu na žebrotu“. Koncem r. 2011 bratři Lebánkové vyhověli žádosti kamaráda Václava Karlíka a pronajali výše zmíněnému Romanu Šulyokovi prostor ve skladovém areálu jejich společnosti Vltava Holding a.s. v Lužkovicích. Měl v něm znova sestavit stroje na výrobu cigaret z právě zrušené provozovny v Malhosticích a po zprovoznění je předvést ukrajinskému zájemci, který by je odvezl na Ukrajinu. S další výrobou padělků již nepočítal. A cigarety z tohoto zdroje se skutečně na trhu neobjevily.

V jarních měsících r. 2012 se do skladu dostavila skupina řemeslníků, kteří měli zprovoznit stroje. Nedařilo se jim to. Proto je vystřídali další, ale ani oni nebyli úspěšní. Mezi členy obou skupin došlo později k ostrým výměnám názorů na příčiny neúspěchů, které zčásti proběhly o přestávce hlavního líčení v předsálí soudní síně, zčásti přímo při hlavním líčení. Pozorně jsem jim naslouchal. Řemeslníkům se nepodařilo zprovoznit výrobní stroj a balička se zasekávala a trhala krabičky. Padělky cigaret Marlboro, jež sloužily při pokusech o zprovoznění baličky, měly zřejmě původ v Malhosticích. Ani z policejního vyšetřování nic jiného nevyplývá.

Dne 21. srpna 2012 přijel na překladiště v Němčicích na Hané kamion se čtyřmi tunami řezaného tabáku, který výše zmínění dopravci Uhříkové přeložili na své vozidlo. Současně ale na místě čekali celníci, kteří se nezajímali o totožnost řidiče kamionu, nevyžádali si doklady od vozidla a nákladu a pořídili videozáznam překládky. Hlavně natáčeli osoby, jež se zúčastnily překládky. Uhříkové převezli tabák do skladu v Lužkovicích k Šulyokovým strojům. Účastníci procesu ani soud dodnes nevědí, jak se celníci dověděli o příjezdu kamionu, kdo objednal dopravu a komu patřil tabák. Podle mého laického úsudku se celníci dopustili předstíraného převodu tabáku, nepovoleného státním zástupcem, tedy nezákonného jednání.

Později se ukázalo, že orgány činné v trestním řízení zcela samozřejmě považovaly tabák za majetek bratrů Lebánkových, ač o tom dodnes nemají žádný důkaz.

Roman Šulyok byl nepříjemný nájemník. Nepodařilo se jej přimět k uzavření písemné nájemní smlouvy. Neplatil nájemné. A dne 26. ledna 2012 dokonce fyzicky napadl Jana Lebánka a zmocnil se jeho služebního auta, které vrátil až po intervenci Václava Karlíka. Proto Ladislav Lebánek vyšel s radostí vstříc Romanu Šulyokovi, když požádal o setkání s ním za účelem projednání podrobností vyklizení skladu. Měli se sejít ve skladu v 17 hod. dne 26. srpna 2012.

K setkání ale nedošlo, protože do skladu v Lužkovicích vpadlo komando celníků a policistů. Zadrželi všechny přítomné a dopravili je do cely předběžného zadržení. Pro bratry Lebánkovy si zajeli a přičlenili je k zadrženým. Romana Šulyoka nechali odjet. Na nikoho ze zadržených neuvalili vazbu, ale zahájili úkony trestního řízení.

Zásah z 26.srpna 2012 zmařil naději Romana Šulyoka na prodej strojů na Ukrajinu. Cenil si je na 60 milionů Kč. Utrpěl obrovskou škodu, což zřejmě rozhodlo o jeho dalším postupu.

Zařízení koupil od Františka Křížka, který krátce poté zmizel. Až 24. března 2022 při návštěvě ve Vazební věznici Liberec mi Roman Šulyok prozradil, že na investici se podíleli „pošťáci“, což byli tři právníci, o nichž se zmíním později. Jako zajímavost uvádím, že podle znaleckého posudku, pořízeného pro potřeby vyšetřování, byla hodnota strojů pouze 3,85 mil. Kč.

V každém případě zásah z 26. srpna 2012 byl viditelným projevem zahájeného vyšetřování. Až 17. října 2012 předal Lebánkům vedoucí zásahu celník Byrtus protokol o prohlídce ve skladu. Z něho se dověděli, že se ve skladu nachází tabák. Jako skladovatelé zaplatili spotřební daň. Správce daně je jako plátce odmítl a vyměřil daňovou povinnost společnosti Vltava Holding a.s., která rovněž zaplatila.

Zatímco vyšetřování pokračovalo, vyhledal bratry Lebánkovy vyjednavač ruského investora, který se údajně zajímal o možnost koupě Lesního hotelu. Lebánkové jej provedli hotelem a odpověděli na jeho otázky. Po čase dostali zprávu, že investor má vážný zájem. Měli se s ním setkat 28. ledna 2013 v penzionu U Kohouta v Jesenici.

Místo investora ale na ně v penzionu čekali čtyři zakuklenci, kteří je svázali, nasadili jim brýle, bránicí vidění a nechali je ležet až do rána na postelích. Prozíravý Ladislav Lebánek nalepil na stěnu žvýkačku jako důkaz o své přítomnosti. Zakuklenci je hlídali až do rána. Bratři se oprávněně obávali o život.

Ráno se dostavil Roman Šulyok. S bratry pohovořil s každým zvlášť. Vysvětlil jim, že se rozhodl zachránit jejich bezcenné životy. Dostanou se domů se zdravou kůží, pokud podepíší listiny, jež jim předloží „páni v oblecích“. Varoval je před jakýmkoli kontaktem s policií. Pokud by se o něj pokusili, okamžitě by se o tom díky svým stykům dověděl a zúčtoval by nejen s nimi, ale i s jejich rodinami.

„Pánové v oblecích“ se skutečně dostavili a zakuklenci je před ně přivedli se svázanýma nohama každého zvlášť. Jeden byl zřejmě notář. Ověřil jejich podpisy na listinách neznámého obsahu. Vznikla jim tím škoda 120 milionů Kč. Celá operace trvala necelou čtvrthodinu.

Pak se pod kamerou „srdečně“ s podáním ruky rozloučili s Romanem Šulyokem a vydali se na cestu do Zlína. Než tam dorazili, Lesní hotel již měl jiného majitele. Navíc se formálně stali dlužníky Romana Šulyoka, jemuž prý nezaplatili za odkoupené zařízení. To byla samozřejmě fikce: k zakoupení strojů neměli Lebánkové nikdy důvod a o prodeji nevěděl ani Jan Šulyok.

Dne 9. dubna 2013 konečně provedla pražská kriminálka prohlídku nebytových prostor v Šulyokově bývalé provozovně v Malhosticích. Se sebevědomím nevinného člověka, který se zbavil zátěže vlastnictví zařízení na výrobu cigaret jeho převedením na Lebánky, se Roman Šulyok bez pozvání dostavil na místo a vyšetřovatelce se pochlubil, že rozkryl trestnou činnost Lebánků ve Zlíně. Vyšetřovatelka se po bližším vysvětlení nepídila. Tuto skutečnost dosud k obhajobě Lebánků nikdo nepoužil.

O něco později si Roman Šulyok odskočil do Německa, kde jej usvědčili z obchodování s drogami. Zemský soud v Řezně jej odsoudil k odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Zůstal v německé věznici. S jeho posledním trestným činem si soud poradil jako s prvním. Bohužel to nebyl český soud.

Mezitím v České republice probíhalo vyšetřování domnělé výroby padělků cigaret Marlboro v Lužkovicích, vedené pražskou kriminální službou a současně začala středočeská kriminální služba vyšetřovat vydírání Lebánků v Jesenici. Vydíraní se totiž nenechali odradit Šulyokovým vyhrožováním a přece jen podali trestní oznámení.. Obě policejní součásti sice o sobě navzájem věděly, ale účinnou spolupráci nenavázaly.

Středočeská policie pod dozorem zkušeného a jinak nemilosrdného státního zástupce Tomáše Milce, bývalého prokurátora, byla rychlejší. Ale mnoho nedokázala. Jediný z účastníků vydírání, kdo mohl identifikovat všechny pachatele, byl Roman Šulyok, který odmítl vypovídat. Nepodařilo se zjistit totožnost zakuklenců. Tomáš Milec za těchto okolností obžaloval pouze Romana Šulyoka a jeho nevýznamného pomocníka Lukáše Loučku. Podařilo se sice ztotožnit jako jednoho z „pánů v oblecích“ notáře Václava Vodu a jeho doprovod jako pražského advokáta Martina Rezka, ale žalobce je neobžaloval, pouze je použil jako svědky. Dva ředitelé GIBS nezávisle na sobě a v různou dobu mi vysvětlili, že pro žalobce je cennější dobrý svědek než nejistý obviněný.

Hlavní líčení u Krajského soudu Praha zahájil senát Ivy Říhové 12.září 2016. K rozsudku dospěl 27. září 2016. Romana Šulyoka nechal přivážet eskortou z Německa. Romanu Šulyokovi uložil trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Celkem ho tedy postihlo odnětí svobody v trvání 15 let. Lukáš Loučka vyvázl s podmínkou.

Hrůzný zážitek bratrů Lebánkových z Jesenice a jimi utrpěné následné škody samozřejmě volají po potrestání pachatelů. Ale hubený výsledek vyšetřování, jež vedlo k rozsudku z 27.září 2016, dlouho nikomu nevadil a prakticky dosud trvá. Později se podařilo nakročit k odhalení celého pozadí akce a totožnosti pachatelů, ale příslušné orgány se prolomení hráze tvrdošíjně brání. Asi doufají, že dojde včas k promlčení. Vyplýtval jsem mnoho času a energie ve snaze promlčení předejít, zatím bez viditelného výsledku.

Pokud se příslušné orgány v poslední chvíli nevzpamatují, jako nezávislý publicista seznámím se skandálním způsobem vyšetřování veřejnost. Každému z pachatelů a jejich ochránců ušiji na míru z ostudy kabát.

Zpět na obsah

Článek Zdeněk Jemelík, Zločinci pod záštitou státu 2 vyšel na serveru Chamurappi 18. července 2025

Zločinci pod záštitou státu 2

Tuto část neblahého osudu bratrů Lebánkových jsem sledoval z lavic soudní síně, v které vládla předsedkyně senátu Iveta Šperlichová, řečená „soudkyně OLO“. Ač jsem během praxe justičního potížisty (pardon, občanského aktivisty) sledoval desítky procesů, zažíval jsem zde věci nebývalé, neslýchané.

Jako první bylo seznámení s obžalobou Městského státního zastupitelství v Praze, o jejíž „kvalitě“ svědčí vložení části výpovědi Romana Šulyoka v německém trestním řízení do úst obžalovaného Jana Lebánka. Spolu s jinými nepřístojnostmi jsem to kritizoval v článku z 6. června 2018 „Lidský odpad čeká na rozsudek“ (zde)

Jako další přišlo vyloučení věci hlavního obžalovaného Romana Šulyoka hned na začátku hlavního líčení do samostatného řízení, v němž pak „soudkyně OLO“ rozhodla o zastavení jeho trestního stíhání pro neúčelnost. Ušetřila soudu starosti s jeho eskortováním z Německa, ale současně jej ochránila před hypotetickým uložením výjimečného trestu. Zajistila mu tak v této kauze beztrestnost. Později vyloučila do samostatného řízení také věc jeho mladšího bratra Jana, který se soustavně vyhýbal účasti při hlavním líčení. Zvýhodnila tak „Rošťáky“ proti „Slušňákům“. V článku z 31.října 2018 „Urob súsedovi dobře“ (zde) jsem konstatoval, že „Rošťáci jsou v tomto řízení za vodou“, čímž došlo ke zpochybnění nestrannosti a spravedlivosti procesu.

Dalším překvapením, jež jsem považoval přímo za nepřístojnost, bylo předvedení Romana Šulyoka po jeho přemístění do české věznice jako svědka na straně obžaloby. Projevil se jako svědek s mimořádnou výřečností a nabitý nenávistí k Lebánkům, jejichž vydírání mu vyneslo trest 7,5 roku vězení. „Soudkyně OLO“ mu napjatě naslouchala, když vysvětloval výnosnost výroby padělků cigaret Marlboro jako „slepice, snášející zlatá vejce“. Když se vyjádřil hrubě o Lebáncích, povzbudivě se usmála. Měl jsem dojem, že se svědek těší jejím sympatiím.

Řízení dovedla k rozsudku, pro bratry Lebánkovy samozřejmě s nepodmíněnými tresty. Zprostila ale údajného obstaravatele tabáku. Pak ji ale „strážní andělé“ opustili, což jsem komentoval článkem z 5. prosince 2018 (zde). Ústavní soud ji uznal za podjatou, čímž zneplatnil její rozsudek a přiměl Vrchní soud v Olomouci, aby jí případ odebral. Vyloučení „Rošťáků“ z řízení ale napravit nemohl.

Případ po ní převzal senát předsedy Jiřího Dufka, jenž musel začít znova od začátku. Během celého sledování procesu mě znepokojoval záhadný návoz tabáku pod dohledem celníků. Po převzetí případu předsedou Jiřím Dufkem mé znepokojení dozrálo do rozhodnutí o podání podnětu Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále jen GIBS) k prověření podezření, že celníci uskutečnili nepovolený předstíraný převod tabáku. GIBS mi ale sdělila, že mé podání postupuje předsedovi senátu. Případem se bude zabývat, podá-li předseda senátu trestní oznámení. Jiří Dufek ale dal přednost neplodnému dopisování s Celní správou. Dodnes není ani soudu známo, jak se celníci dověděli o příjezdu kamionu s tabákem, a proč na něj čekali, aniž by se zajímali o dokumentaci a náklad. Jinak předseda Jiří Dufek zřejmě směřoval řízení k potvrzení správnosti postupu kolegyně OLO. Vedl si ale vůči obžalovaným nepříznivěji než ona a zejména opakovaně použil Romana Šulyoka jako svědka v jejich neprospěch.

Po celou dobu řízení pod oběma senáty kauza vydírání bratrů Lebánkových v Jesenici zůstávala bez pohybu jako pod sarkofágem. Je pozoruhodné, že zlínští soudci se neobtěžovali seznámením s trestním spisem Krajského soudu Praha sp.zn. 1 T 6/2020, jenž se týkal tohoto zločinu.

Pak ale došlo k překvapivé události na straně Romana Šulyoka. Nechal rozeslat novinářům dopis, v němž přiznal oprávněnost odsouzení za vydírání, ale postěžoval si na příliš přísný trest. Žádal, aby se novináři zajímali o jeho případ a psali o něm. Jako jediný jsem mu vyhověl a vydal jsem se za ním do věznice. Od tohoto okamžiku vznikla aspoň slabá naděje, že snad zločin vydírání přece jen nezůstane nepotrestaný.

Zpět na obsah

Článek Zdeněk Jemelík, Zločinci pod záštitou státu 3 vyšel na serveru Chamurappi 20. července 2025

Zločinci pod záštitou státu 3

Pro odlehčení uvádím, že při cestách do věznice jsem použil službu Švestkové dráhy. První cestu mi ozvláštnila průvodčí, která s šarmem povětrné děvy nabízela cestujícím na uvítanou slivovici. Odmítl jsem, neboť slivovici nepiji. Dál již cesta probíhala bez zvláštních příhod a rozhovor s Romanem Šulyokem měl standardní ráz. V téže věznici jsem ho navštívil ještě jednou a později jsem s ním hovořil také ve Vazební věznici Liberec. Tyto rozhovory nejsou součástí později založeného vyšetřovacího spisu GIBS, poněvadž GIBS tehdy ještě netušila, že se bude muset věcí zabývat.

O poznatcích, jež jsem získal od Romana Šulyoka pro potřeby doplnění trestního stíhání pachatelů, jsem pořídil zápis, který se stále nachází v mém elektronickém archivu. Roman Šulyok v podstatě doplnil obraz skutkového děje, který v trestním řízení z období 2013-2016 podali poškození bratři Lebánkové. Poskytl údaje o organizačním pozadí a jednajících osobách. Ze stínu tak vystoupil teplický advokát Jan Svoboda ml., který měl být otcem nápadu na popsanou násilnou akci jako nástroje vymáhání Šulyokových pohledávek za Lebánky. Osobně ale při zákroku nebyl přítomen v penzionu, čekal někde poblíž, aby se dověděl, jak to dopadlo. Podle Šulyokova tvrzení údajně doporučil fyzickou likvidaci vydíraných, ale s tím pan odsouzený nesouhlasil. Dále Roman Šulyok potvrdil výpověď bratrů Lebánkových o rozhodující úloze notáře Václava Vody a doprovázejícího advokáta Martina Rezka: bez pomoci těchto právníků by se Roman Šulyok nedomohl účelu akce. Uvedl, že všichni tři právníci věděli předem, že Lebánkové budou vystaveni násilí, věděli, že před notáře předstupovali se svázanýma nohama, právníci se vším souhlasili a přijali tučné odměny. Jejich přičiněním získal okamžitý (byť jen dočasný) majetkový prospěch. Mimo to s odvoláním na výsledky vydírání vytvářel legendu, že výroba padělků cigaret Marlboro byla již v Malhosticích byznysem Lebánků, kteří si od něho odkoupili jím pouze vyzkoušené zařízení.

Nemohl odhalit totožnost zakuklenců, kteří se dopouštěli násilí na poškozených, protože je neznal. Domníval se, že to byli najatí policisté. Usuzoval tak na základě pozorování jejich jednání, výstroje a výzbroje.  Tvrdil, že mu je obstaral kamarád Franta, policejní důstojník, jehož příjmení neznal, i když jinak měl o něm podrobné informace.

Všichni uvedení pachatelé nejspíš jednali v dobré víře, že Lebánkové nezaplatili Romanu Šulyokovi za zařízení na výrobu cigaret a k zaplacení se nemají. Vzhledem k jinému probíhajícímu řízení nemohu na tomto místě rozebírat, zda byl jeho nárok oprávněný. Ale i kdyby byl: takovému způsobu vymáhání pohledávek nelze zatleskat. Jeho protiprávnost a hrůznost prožitku bratrů Lebánkových je nezpochybnitelná a požadavek na přísné  potrestání pachatelů je opodstatněný.

Výše uvedené informace považuji za velmi cenné. V původním řízení Roman Šulyok odmítl vypovídat. Maximálně tím ztížil situaci středočeské kriminální službě, která se nemohla dopátrat totožnosti zakuklenců, ani se nedověděla o úloze Jana Svobody ml. a „kamaráda Franty“. Na základě svědectví pouze bratrů Lebánkových jako osamělého důkazu žalobce Tomáš Milec právníky neobžaloval, raději je použil jako svědky. Jako laik se domnívám, že opatrnost přehnal. Jindy býval ráznější.

Výsledkem našich rozhovorů byla dohoda, že Roman Šulyok bude napříště spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, nebude chránit své spolupachatele a spolek Chamurappi z.s. na své straně mu pomůže s pokusem o obnovu procesu, případně ho podpoří v pozdějším řízení o podmíněné propuštění. Obě strany dohodu plní.

Nebudu se na tomto místě zabývat důvody, proč Roman Šulyok přistoupil na dohodu, která je pro něj možná i nebezpečná, protože to je věc  jeho soukromí. Naopak má motivace je jasná: jsem svědkem strašlivých následků vydírání pro bratry Lebánkovy, a chci proto dostat před soud nepotrestané pachatele.

Roman Šulyok pak skutečně podal žádost o povolení obnovy procesu. Pomohla mu advokátka, spolupracující se spolkem Chamurappi z.s. Důkazem, na jehož základě měl soud povolit obnovu, byla jeho výpověď s dosud neznámými podrobnými informacemi o vydírání bratrů Lebánkových.

Podle tehdy platné právní úpravy řízení o povolení obnovy napadlo  senátu předsedkyně Ivy Říhové Krajského soudu Praha, jenž ve věci rozhodl v r.2016.

Veřejné zasedání se uskutečnilo dne 29. června 2020. Začalo poněkud humornou událostí. Žadatel Roman Šulyok po vstupu do soudní síně požádal předsedkyni senátu o vyloučení veřejnosti. Nezbylo než přerušit jednání za účelem porady senátu o jeho  žádosti.  Představa, že bych se neměl zúčastnit jednání, na jehož vyvolání jsem se nepřímo podílel, mě popudila. Ale z praxe jsem věděl, že v případě vyloučení veřejnosti má obviněný právo na zachování přítomnosti dvou důvěrníků (díky laskavosti obhájců jsem byl jedním z důvěrníků „karatarského prince“, s nímž jsem se neznal). Dohodl jsem se proto s obhájkyní na případném jmenování důvěrníkem. Po návratu do soudní síně jsme vyslechli usnesení o vyloučení veřejnosti. V tu chvíli ale vstal státní zástupce Martin Suska a upozornil předsedkyni senátu na právo Romana Šulyoka na přítomnost dvou důvěrníků. Mé jmenování důvěrníkem bylo samozřejmostí a žadatel sice vrhl zkoumavý pohled na zmocněnce společnosti Vltava holding a.s. Jana Stratílka, ale nakonec souhlasil, aby i on zůstal v soudní síni. Pak se ho předsedkyně senátu zeptala, zda by mu vadila přítomnost dvou pánů, sedících v zadní lavici. Roman Šulyok se na ně podíval a prohlásil, že vidí policistu Slováka, který s ním při vyšetřování slušně zacházel, takže proti jeho přítomnosti nemá námitky. Nikdo další se v soudní síni nenacházel, takže vyloučená veřejnost nemusela odejít.

Roman Šulyok pak přednesl svou žádost, kterou odůvodnil popisem hrůzných událostí, jež nechal prožít bratry Lebánkovy 28. ledna 2013 v jesenickém penzionu U Kohouta.  I když jsem obsah jeho sdělení znal, při poslechu jeho výkladu na mne surovost zacházení s poškozenými silně zapůsobila a předpokládal jsem, že soud povolí obnovu, aby bylo možné doplnit původní vyšetřování případu s použitím údajů „kajícníka“. Ale když se pak dostal ke slovu státní zástupce Martin Suska, navrhl zamítnutí návrhu, protože v novém procesu by se postavení odsouzeného nezměnilo. Senát jeho návrhu vyhověl. Roman Šulyok  podal prostřednictvím obhájkyně stížnost, kterou zamítl senát předsedy Zdeňka Sováka Vrchního soudu v Praze (tehdy ještě nestíhaného). Roman Šulyok a spolek Chamurappi nezávisle na sobě podali podněty ke stížnosti pro porušení zákona. Ministryně – exprokurátorka Marie Benešová podnětům nevyhověla. Tím byla cesta k obnově procesu definitivně uzavřena.

Veřejné zasedání mělo ale svéráznou odezvu. Krátce po něm přišel do věznice Romanu Šulyokovi výhružný dopis, z něhož bylo zřejmé, že odesilatel zná obsah jeho vystoupení před soudem a cítí se jím ohrožen. Informaci získal nejspíš od někoho z účastníků veřejného zasedání. Po dohodě s panem odsouzeným jsem podal proti odesilateli trestní oznámení. Obrátil jsem se na policii, ale nezávisle na tom také na krajské státní zastupitelství. Domníval jsem se, že vzhledem ke krátkému časovému odstupu a nízkém počtu přítomných v soudní síni  by vypátrání odesilatele mohlo být možné. Policie jednala okamžitě. Věcí se začala zabývat severočeská kriminální služba, ale bezúspěšně. Ze státního zastupitelství se mi nevzrušeně ozval opět státní zástupce Martin Suska, který mi dal tři týdny na doplnění informací. Ptal se mě např., jaké nebezpečí ze strany vyhrožujícího by mohlo hrozit Šulyokovým rodinným příslušníkům. Neodpověděl jsem mu.

Život jde dál. Bratři Lebánkové, ani Chamurappi z.s. neztratili zájem o postavení zločinců před soud.

Zpět na obsah

Článek Zdeněk Jemelík, Zločinci pod záštitou státu 4 vyšel na serveru Chamurappi 22. července 2025

Zločinci pod záštitou státu 4

Roman Šulyok splnil neformální dohodu, již jsme uzavřeli při mých návštěvách ve věznicích. Odřízl se tím významně od své kriminální minulosti. Později jsme splnili naši část dohody: spolek Chamurappi z.s. ho podpořil v řízení o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Řízení bylo dlouhé a obtížné, ale při třetím veřejném zasedání dne 27.února 2025 soud jeho žádosti nakonec vyhověl. Roman Šulyok se tak stal čtrnáctým úspěšným z šestnácti námi podporovaných žadatelů. Mezi úspěšnými jsou tři ženy, které si po návratu na svobodu bez průtahů pořídily zdařilá miminka. Tikaly jim biologické hodiny, takže zkrácení trestu jim prospělo.  Obdivování miminek a sledování jejich vývoje pokračujícím plněním archivu jejich fotografiemi se stalo součástí pracovní náplně předsedy spolku.

S použitím údajů z vystoupení Romana Šulyoka podal spolek Chamurappi dne 8.prosince 2020 trestní oznámení proti neustanoveným a nepotrestaným pachatelům vydírání. Trestní oznámení podali také bratři Lebánkové, kteří se nakonec připojili k naší akci a ustanovili mě svým obecným zmocněncem v trestním řízení. Dostal jsem se tím do poněkud choulostivého postavení. Vyšetřovací spis obsahuje informace, jejichž mediální využití je lákavé, ale pokušení nesmím podlehnout. Čtenáři tak přicházejí o některé zajímavosti. Nezbývá jim než čekat, až se věc bude projednávat v hlavním líčení u trestního soudu: pokud se tedy skutečně jednou dostane k soudu navzdory snaze orgánů zajistit pachatelům beztrestnost.

O vyšetřování starého trestného činu na základě našeho oznámení nebyl zájem. Nakonec pomohla tehdejší vrchní státní zástupkyně paní Lenka Bradáčová. Po různých peripetiích případ převzala středočeská pobočka Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS). Důvodem bylo Šulyokovo tvrzení, že zakuklence mu obstaral policejní důstojník, „kamarád Franta“, a jeho dojem, že zakuklenci byli najatí policisté. Setkali jsme se s různými projevy pohoršení, neboť v důsledku projednávání našeho oznámení by prý mohlo dojít k poškození obrazu policie v očích veřejnosti. Namítal jsem, že odstranění „černých ovcí“ ze sboru by naopak upevnilo důvěru veřejnosti. Je pozoruhodné, že se nikdo  nepozastavoval nad tím, že součinnosti s recidivistou Romanem Šulyokem se neštítili vysokoškolsky vzdělání právníci. Pecunia non olet.

Mým partnerem při jednání s GIBS byl dlouhou dobu vyšetřovatel pplk. Ondřej Káčer.  Při mé první návštěvě na služebně GIBS se choval přívětivě a s potěšením mi sdělil, že se podařilo zjistit totožnost „kamaráda Franty“. Samozřejmě mi ji neprozradil. Dostal jsem se k ní až mnohem později ze spisu. Protože jsem dobrák od kosti, navrhl jsem mu, aby policistu předvolal k podání vysvětlení, poučil jej o výhodách spolupracujícího obviněného a pohrozil mu koluzní vazbou. Můj návrh byl racionální: tlak na „kamaráda Frantu“ byl nejkratší cestou k zjištění totožnosti zakuklenců, nebo naopak k jeho vyvinění, pokud si Roman Šulyok jeho úlohu vycucal z prstu. Vyšetřovatel mi ale sdělil, že „kamarád Franta“ dlouho slouží a dobře slouží, takže s ním nelze zacházet drsně. Ani později se mi nepodařilo GIBS vyvést z tohoto postoje. Nicméně má jednání s příslušníky GIBS nadále probíhala v přátelské atmosféře.

Po nějakém čase jsem začal být zvědavý, zda se GIBS skutečně zabývá prověřováním našeho oznámení. Požádal jsem o nahlédnutí do spisu. Vyšetřovatel mě odmítl z obav z úniku informací ze spisu. Ohradil jsem se stížností ke státnímu zastupitelství. Ozval se mi „osvědčený“ státní zástupce Martin Suska. Tak jsem se dověděl, že je v naší věci dozorovým státním zástupcem. Stížnosti samozřejmě nevyhověl. Z jeho strany jsem pak opakovaně čelil obstrukcím. Námitky proti nepovolení nahlížení do spisu zásadně zamítal. Pro vyřízení stížnosti proti nepovolení nahlížení do spisu je stanoven zvláštní režim: státní zástupce má rozhodnout bez průtahů. Většinou ale postupoval jako při běžné stížnosti na policejní orgán, což mu umožňovalo s vyřízením nespěchat. Podání na formuláři spolku Chamurappi vyřizoval jako podaná neoprávněnou osobou, i když jsem se podpisoval jako zmocněnec poškozených. Musel jsem kvůli tomu začít používat pro tuto agendu soukromou datovou schránku a musel jsem přizpůsobit strukturu elektronického archivu, což zhoršilo jeho přehlednost. Příjemně mě překvapil pouze jednou: když vyhověl mé stížnosti proti prvnímu rozhodnutí GIBS o odložení případu. Snažil jsem se dosáhnout jeho vyloučení z dozoru nad vyšetřováním této kauzy, ale neuspěl jsem. Nepřátelský postoj dosud nezměnil. Nemohu se pustit do veřejné polemiky s jeho

usnesením ze 24.října 2024, jímž schválil usnesení GIBS o  druhém odložení případu. Je to úděsná četba: autor nejdříve podrobně popíše zločinné nakládání s poškozenými v Jesenici, a pak vysloví spokojenost s rozhodnutím GIBS, že nenašla důkazy pro zahájení úkonů trestního stíhání. Dodávám, že mu nic nebránilo, aby po vzoru státního zástupce Tomáše Milce podal obžalobu aspoň na ty pachatele, jejichž vina je nesporná. Např. bez pomoci právníků by Roman Šulyok nezískal majetkový prospěch. Věděli, že Lebánkové podpisují pod nátlakem.

Proti rozhodnutím státního zástupce Martina Susky jsem se důsledně ohrazoval u tehdejší vrchní státní zástupkyně paní Lenky Bradáčové. Naše vzájemné vztahy byly tehdy korektní. Vyřízením mých námitek zpravidla pověřila paní státní zástupkyni  Ditu Havlínovou, která zásadně schvalovala rozhodnutí státního zástupce Martina Susky

Odpírání nahlížení do spisu skončilo s odchodem ředitele GIBS gen. Radima Dragouna a jeho nahrazením gen, Vítem Hendrychem. Díky tomu mám solidní informace o úkonech, vykonávaných GIBS. Ale ani nástup gen. Víta Hendrycha nepřinesl zásadní změnu přístupu k vyšetřování vydírání bratrů Lebánkových.

Když jsem se dověděl, že nejvyšší státní zástupce Igor Stříž skončí ve funkci k 31 březnu 2025 a na jeho místo nejspíš nastoupí paní Lenka Bradáčová, dne 2. ledna 2025 jsem požádal pana nejvyššího státního zástupce, aby ve prospěch poškozených Lebánků využil svého mimořádného oprávnění a nařídil přezkum skončené věci. Obdržel jsem pak vyrozumění ředitele odboru trestního řízení NSZ Romana Hájka o přijetí mého podání s ujištěním, že o výsledku šetření budu vyrozuměn. Záleželo mi na tom, aby věc vyřídil ještě Igor Stříž, protože paní Lenka Bradáčová by podnět, směřující zčásti proti pražskému vrchnímu zastupitelství, neměla řešit z důvodu střetu zájmů. Dne 26. března 2025 jsem projevil znepokojení e -mailem panu nejvyššímu státnímu zástupci (e-mailová komunikace s ním bývala bezproblémová). Ujistil mě obratem, že po něm určitě žádný kostlivec ve skříni nezůstane. Ve skutečnosti ale zůstal. Samozřejmě, nejvyšší státní zástupce není povinen o takovém podnětu rozhodnout, ale jeho předkladatel má nárok na vyrozumění.

Zdá-li se ctěnému čtenáři, že si s věcí vydírání bratrů Lebánkových dělám nadbytečné starosti,

doporučuji, aby se zamyslel, jak se asi bratři cítili, ležíce svázaní na postelích v obavách o své životy a hlídaní čtveřicí násilníků. Naše právo nezaručuje poškozeným nárok na zadostiučinění, ale použití této výmluvy bych v tomto případě považoval za morální zvrácenost.

Z poznatků z výkonu funkce zmocněnce poškozených vyvozuji tyto závěry:

1/ Trestný čin vydírání bratrů Lebánkových v Jesenici se nepochybně stal. Soud za něj pravomocně odsoudil zadavatele vydírání Romana Šulyoka a jeho pomocníka Lukáše Loučku. Policii se nepodařilo vypátrat ostatní spolupachatele. Roman Šulyok s ní nespolupracoval.

2/ Vystoupením před soudem v řízení o povolení obnovy procesu Roman Šulyok jako svědek „pod přísahou“ umožnil spolku Chamurappi z.s. podat  trestní oznámení proti nepotrestaným a neustanoveným pachatelům vydírání.   Dosáhl posunu v důkazní situaci. Potvrdil správnost svědectví bratrů Lebánkových o úloze právníků, takže státní zástupce by nemusel být znova v rozpacích v případě podání obžaloby. Hlavním problémem pro GIBS tak zůstalo ztotožnění zakuklenců. Nejkratší cestou k němu bylo vytěžení policisty „kamaráda Franty“, který měl zakuklence Romanu Šulyokovi obstarat. Kdyby jej GIBS přednostně prověřila, buď se mohl vyvinit, nebo mohl otevřít cestu k zakuklencům a prověřování mohlo skončit  ještě v r. 2021. Ale GIBS ho předvolala k podání vysvětlení až v červnu r.2024 jako úplně posledního. Na ztotožnění zakuklenců jí zjevně nezáleželo.

3/ Uvedený postup GIBS působí dojmem záměrného vedení případu k promlčení. Netroufám si odhadnout, zda za protahování řízení odpovídají služební funkcionáři GIBS nebo státní zástupci. Kromě toho GIBS zřejmě nadřadila ohledy na profesní status zasloužilého policisty „kamaráda Franty“ nad povinnost stíhat brutální trestný čin. Pokud to podporoval státní zástupce, porušil svou základní povinnost stíhat každý trestný čin, o němž se doví.

4/ Protože standardními postupy nelze přimět GIBS a dozorujícího státního zástupce a jeho nadřízené, aby vedli řízení k urychlenému postavení dosud nepotrestaných a neustanovených pachatelů před soud, obracím se touto cestou na vrcholné politiky, politicky odpovědné za zákonnost činnosti jim podřízených osob  a orgánů, s podnětem, aby přijali mimořádná opatření k nastolení souladu s právem a zdravým selským rozumem v kauze vyšetřování vydírání bratrů Lebánkových. Barbarství současného stavu je neslučitelné s principy právního státu.

5/ Jmenovitě v této souvislosti oslovuji předsedu vlády, pana Petra Fialu, jako  předsedu politické strany ODS, jejíž představitel spravoval v kritickou dobu resort spravedlnosti, a jako nadřízeného ředitele GIBS.

6/ Dále oslovuji v této souvislosti paní ministryni Evu Decroix s podnětem, aby přezkoumala postupy Krajského státního zastupitelství Praha a Vrchního státního zastupitelství v Praze a přiměla je k zaujetí právních postojů, nutných pro napravení neuspokojivého stavu kauzy vydírání bratrů Lebánkových. Zatím si vymýšlejí formálněprávní kličky, aby stíhání nebylo možné.

7/ Popel na hlavu by si měl nasypat i bývalý ministr Pavel Blažek, který strpěl, aby ředitelka odboru dohledu paní Kateřina Skalková před ním utajila stížnosti bratrů Lebánkových „do vlastních rukou“ a odpovídala na ně, vstupujíc do jeho výsadní pravomoci kárného žalobce.. Vyšlo to najevo při mé návštěvě dne 23. srpna 2022, kdy se pan bývalý ministr rozčilil, protože neznal jméno Lebánek. Nikdy mi pak neumožnil, abych ho o problémovém dění uvědomil.

8/ Obracím se touto cestou na paní městskou státní zástupkyni Danielu Smetanovou s podnětem, aby nechala prověřit, zda se služební funkcionáři GIBS a státní zástupci, účastní na kauze vydírání bratrů Lebánkových,  nedopustili kázeňského provinění nebo dokonce trestného jednání.

Budu rád, nebudu-li se muset v budoucnu znova vracet k tomuto případu.

Zpět na obsah

Ing. Zdeněk Jemelík (*1935) promoval v roce 1958 na Agronomické fakultě a 35 let působil v resortu zemědělství a výživy. Od roku 1989 byl ředitelem sekretariátu Federálního ministra zemědělství a výživy ve Vládě národního porozumění a od roku 1990 vedoucím sekretariátu náměstka, řídícího petrochemickou výrobu a zemědělství na Federálním ministerstvu hospodářství. V roce 1990 odjel do Španělska studovat zahraniční obchod, odkud prostřednictvím své společnosti Hisparga dovážel potravinářské výrobky. Již téměř 20 let se věnuje sledování trestních procesů, u nichž je podezření, že nejsou férové. Sledoval medializované kauzy, např. od r. 2013 provází její trestní kalvárií bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, ale většinou se zabývá lidmi, které nikdo nezná a nepodporuje. Nemá právnické vzdělání, na což upozorňuje. Působil řadu let ve spolku Šalamoun, v listopadu 2017 založil spolek Chamurappi z. s. V roce 2020 vydal knihu Škůdci v taláru a v roce 2023 její druhý díl.