Foreign Affairs: varování před riziky povzbuzeného a remilitarizovaného Německa

Analýzu Evaluating Foreign Affairs’ Warning About The Risks Of An Emboldened & Remilitarized Germany publikoval Andrew Korybko na svém Substacku 25. dubna 2025

Foreign Affairs začátkem tohoto měsíce varovaly, že by posílenéČesky a remilitarizovanéČesky Německo mohlo představovat další výzvu pro evropskou stabilitu. Jsou přesvědčeni, že „ZeitenwendeČesky“, neboli historický zlom podle bývalého kancléře Olafa Scholze, „je tentokrát skutečný“ v tom smyslu, že jeho nástupce Friedrich Merz má nyní parlamentní i lidovou podporu k přeměně své země ve velmocČesky. I když by to údajně Evropě a Ukrajině prospělo, nebylo by to bez tří vážných rizik.

Podle obou autorů článku to znamená: Rusko povede s Německem intenzivnější hybridní válku; vzestup Německa může v okolních zemích vyvolat další nacionalismus; a to může potenciálně vést k explozi ultranacionalismu v Německu. Katalyzátorem je postupné odpoutávání se USAČesky od NATO způsobené změnou priorit Trumpovy administrativy k Asii a Tichomoří. Jak americký vliv ustupuje, vytváří se politické a bezpečnostní vakuum, o jejichž zaplnění ostatní soutěží.

Jistě, samotný článek je spíše propagací údajných výhod německé opožděné implementace Scholzovy „Zeitenwende“, kterou autoři chválí jako dlouho očekávanou a přirozenou reakci na výše zmíněný katalyzátor, protože Německo již de facto lídrem EU je. Zmiňování rizik zároveň posiluje jejich důvěryhodnost v očích některých čtenářů, umožňuje nenápadně vrhat stín na Trumpa a prezentuje autory jako prozíravé pro případ, že by se cokoliv z výše uvedeného uskutečnilo.

Počínaje prvním ze tří rizik, je předvídatelné, že by Německo a Rusko proti sobě vedly více zpravodajských operací, pokud by první na kontinentu hrálo hlavní roli při zadržování druhého, což by Rusko ze zjevných historických důvodů samozřejmě považovalo za latentní hrozbu. Článek vynechává jakoukoli zmínku o způsobu, jakým by jeho nově objevená německá role ruské zájmy poškozovala, a nesprávně hodnotí jakoukoli reakci Moskvy jako nevyprovokovanou agresi.

Autoři jsou férovější pokud jde o druhé riziko, že se okolní země v reakci na posílené a remilitarizované Německo stanou více nacionalistickými, ale nerozvádějí to. Polsko je však asi nejpravděpodobnějším kandidátem, protože takové nálady již ve společnosti sílí. Jde o reakci na vládnoucí liberálně-globalistickou koalici obecně, její vnímanou podřízenostČesky Německu a obavy, že by se možná Německo vedené AfD mohlo pokusit získat zpět to, co Polsko považuje za svá „znovuzískaná území“.

Poslední riziko spočívá v tom, co autoři označují za nejhorší scénář, kdy „německá armáda, nejprve povzbuzená politicky centristickými, proevropskými vládami, [přejde] do rukou vůdců ochotných nanést otázku revize hranic nebo opustit rámec EU ve prospěch vojenského vydírání“. Právě tento potenciální důsledek je nejdůležitější zhodnotit, protože u prvních dvou se očekává, že se v Evropě stanou trvalými charakteristikami této nové geopolitické éry, zatímco poslední je nejistý.

Očekává se, že výsledek polských prezidentských voleb příští měsíc budoucí dynamiku polsko-německých vztahů do značné míry určí. Pokud bude odcházející konzervativec nahrazen liberálním kandidátem, pak se Polsko pravděpodobně buď ještě více podřídí Německu, spoléhajíc, že Francie jeho vliv a vliv USA vyrovná, anebo se přikloní k FranciiČesky. Vítězství konzervativních nebo populistických kandidátů by však snížilo závislost na Německu tím, že by ho nahradilo Francií nebo upřednostňovalo USAČesky.

Předpokládá se, že Francie bude v obou případech figurovat v polské zahraniční politice výrazněji pro jejich historické partnerství od napoleonské éry, stejně jako pro jejich společné současné obavy z hrozby, kterou by pro ně povzbuzené a remilitarizované Německo mohlo představovat. Francouzi se obecně méně obávají, že by Německo chtělo své hranice revidovat, než někteří Poláci, a mnohem více se obávají ztráty šance vést Evropu, ať už zcela nebo částečně, až ukrajinský konfliktČesky definitivně skončí.

Francie, Německo a Polsko spoluČesky v tomto ohledu soutěží, přičemž nejpravděpodobnějším výsledkem je buď německá hegemonie prostřednictvím vize „Zeitenwende“, kterou Francie a Polsko ve střední a východní Evropě (CEE) společně maří, nebo obnovený „Výmarský trojúhelník“ pro tripartitní vládu nad Evropou. Dokud bude v EU zachován volný tok lidí a kapitálu, což jistě nelze považovat za samozřejmé, ale za pravděpodobné, pak je pravděpodobnost, že Německo pod vedením AfD otázku hranice s Polskem znovu nastolí, nízká.

A to proto, že takto smýšlející Němci si mohli jednoduše půdu v ​​Polsku koupit a přestěhovat se tam, pokud chtěli, i když podléhají polským zákonům, které se ale od německých pro všechny záměry a účely týkající se každodenního života v žádném smyslu neliší. Kromě toho, zatímco Německo skutečně bezprecedentní vojenské posílení plánuje, Polsko již v takovém procesu je a je v něm úspěšnější, neboť se loni v létě stalo třetí největší armádou NATOČesky.

Je také nepravděpodobné, že by se USA úplně stáhlyČesky z Polska, natož z celé střední a východní Evropy, takže tam jejich síly pravděpodobně zůstanou jako odstrašující prostředek proti Rusku i Německu. Ani jeden z nich však nemá v úmyslu Polsko napadnout, takže by byla především symbolická přítomnost za účelem psychologického ujištění historicky traumatizovaného polského obyvatelstva o jeho bezpečí. V každém případě jde o to, že nejhorší scénář, kterého se autoři dotkli, se velmi pravděpodobně nenaplní.

Abychom to zhodnotili, je to proto, že: Polsko se po příštích volbách buď podřídí Německu, nebo se bude více spoléhat na Francii, aby ho vyvážila (ne-li upřednostní USA nad obojím); volný pohyb lidí a kapitálu v EU pravděpodobně alespoň po nějakou dobu zůstane; a USA střední a východní Evropu neopustí. To podle toho: uklidní nebo vyváží možná ultranacionalistické (např.: AfD vedené) Německo; totéž; a odradí jakýkoli potenciální německý územní revizionismus (ať už právními nebo vojenskými prostředky).

Nakonec lze tedy dospět k závěru, že nový pořádek, který se v Evropě formuje, pravděpodobně nepovede k obnovení meziválečných rizik, což Foreign Affairs považovaly za nejhorší scénář, ale k vytvoření sfér vlivu bez vojenského napětí. Ať už Polsko stojí pevně na svém, spolupracuje s Francií nebo se podřizuje Německu, neočekávají se žádné změny hranic ani západním ani východním směremČesky, přičemž všechny formy budoucí německo-polské rivality zůstanou zvládnutelné.

Andrew Korybko (*1988) je americký politolog sídlící v Moskvě, novinář a pravidelný přispěvatel do několika online časopisů, a také člen odborné rady Institutu strategických studií a předpovědí na Univerzitě lidového přátelství Ruska. Specializuje se vztah mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí One Belt One Road konektivity New Silk Road a hybridní válkou a na globální systémový přechod k multipolaritě. Mezi jeho další oblasti zájmu patří taktika změny režimu, barevné revoluce a nekonvenční válčení. Jeho kniha „Hybrid Wars: The Indirect Adaptive Approach To Regime ChangeČesky“ (Hybridní války: nepřímý adaptivní přístup ke změnám režimu, 2015) rozsáhle analyzuje situaci v Sýrii a na Ukrajině a tvrdí, že představují nový model strategické války vedené USA. Mimo vlastního SubstackuČesky publikuje na řadě analytických serverů jako Sputnik InternationalČesky, Global ResearchČesky či Modern DiplomacyČesky a také na Disputu.