1. Křesťanský pacifista v americkém impériu: Závěr – část první (18. 11. 2025)
2. Křesťanský pacifista v americkém impériu: Závěr – část druhá (21. 11. 2025)

Závěr – část první

Moji cestu coby amerického občana lze charakterizovat jako radikální obrat. Z mladého dospělého, který byl připraven vzít do rukou zbraně, aby sloužil přáním vůdců své země, jsem se stal zastáncem neúprosného odporu proti těmto snahám. K tomuto obratu došlo rychle v polovině 70. let díky intenzivnímu souběžnému ponoření se do pacifistického výkladu Ježíšova poselství a kritického výkladu amerického impéria ve světle americké války ve Vietnamu.

Moje upřímná touha následovat Ježíše mi pomohla odvrátit se od nekritického nacionalismu, ve kterém jsem vyrůstal. Ježíšovo poselství mi pomohlo být připravený vidět nemorálnost mé země, když se na konci války ve Vietnamu projevila bezprecedentním způsobem. Načasování bylo významné. Vliv mé zakořeněné teologie nekritického nacionalismu byl oslaben vietnamskou válkou právě v okamžiku, kdy jsem poprvé potkal pacifistického Ježíše.

Tyto blogové příspěvky mapovaly, jak jsem od roku 1976 prohluboval jak biblické základy své teologie míru, tak i kritický výklad historie amerického impéria. Tuto historii jsem četl optikou křesťanského pacifismu. Díky této optice jsem si kladl otázky, které by mě nikdy nenapadly, dokud jsem vyznával nekritický nacionalismus, ve kterém jsem vyrůstal. Když jsem se dozvěděl, jak dynamika imperialismu vždy formovala politiku USA, uviděl jsem nekonečnou řadu rozhodnutí o nadvládě a vykořisťování, která určila charakter mé země – charakter plný násilí, nadvlády a vykořisťování. Taková rozhodnutí uvedla zemi na cestu, která se nyní jeví jako nezvratná cesta k sebezničení.

V této závěrečné sérii úvah přemýšlím o tom, jak by křesťanské pacifistické přesvědčení mohlo přispět k morálnímu angažmá v rámci našeho impéria. Přijímám tento úkol s nejvyšší vážností, ale zároveň si uvědomuji relativní bezmocnost křesťanského pacifisty. Nemáme za sebou masivní podporu, kterou bychom mohli mobilizovat k transformaci společnosti. A druh moci, který se snažíme uplatňovat, je moc služby, přítomnosti, soucitu a lásky. Je to tedy druh bezmocné síly.

Křesťanský pacifismus

Pojem „pacifismus“ používám hlavně k označení souboru přesvědčení, které vedou člověka k odporu proti válce. Když jsem se stal pacifistou, můj původní význam tohoto pojmu se soustředil na přesvědčení, že nikdy nemohu podporovat válku. Jak jsem žil s pacifismem jako ústředním bodem své morální orientace, uvědomil jsem si, že je mnohem širší než pouhé odmítání války. Nyní považuji pacifismus v podstatě za přesvědčení, že láska je důležitější než cokoli jiného. Žádná loajalita, ideologie, instituce nebo ideál nemohou mít přednost před odpovědností vnímat každého člověka v mém světě jako cenného. Toto přesvědčení o lásce jsem získal od Ježíše, který učil, že největším přikázáním je milovat.

Věřím, že Ježíš učil o ústřední roli lásky, aby mluvil o srdci Tóry. Tóra není pouze seznamem pravidel. Odráží živoucí jádro způsobu života, ke kterému Bůh povolal zaslíbený lid, aby zviditelnil Boží vůli pro lidstvo. Bůh osvobodil zotročené Hebrejce z egyptského impéria, aby poznali Boží osvobozující lásku a žili ji jako svědectví pro svět. Způsob života podle Tóry měl ve svém jádru dodržování sabatu (což znamená odpočinek a uzdravení, které kontrastuje s životem v impériu). Komunita zaměřená na Tóru si vždy pamatovala osvobozující lásku Boha, který věnoval zvláštní pozornost zranitelným a utlačovaným lidem a který posuzoval zdraví komunity na základě zdraví těch nejvíce znevýhodněných.

Když ji chápeme ve světle Ježíše, Tóry a proroků, stává se Bible jako celek knihou politiky lásky. Klíčovým uplatněním Bible bude využití její politické citlivosti jako vodítka pro to, jak reagovat na politiku jakékoli země, ve které se člověk nachází. Ústředním prvkem této citlivosti, jak jsme viděli výše v našich příspěvcích o biblické politice, bude hluboká nedůvěra ke všem národním státům, odmítání nekritického nacionalismu a odmítání podpory války.

Pokud bude politika Bible i nadále v centru pozornosti, budou věřící lidé většinou mimo centra moci.
Budou si udržovat kritický odstup od zájmů národních států. Zároveň je výzva k lásce k bližním zavazuje, aby pracovali pro pokoj města, ve kterém se nacházejí (Jeremiáš 29). Budou neúnavně usilovat o překonání zla, ale pouze způsoby, které k zlu nepřispívají. Aktivní nenásilí Mohandase Gándhího a Martina Luthera Kinga Jr. ukazuje, že odhodlání bránit se zlu, aniž by se k němu přidávalo, pomáhá aktivistům rozpoznat cesty k uzdravení, které mohou být účinnější než násilné zásahy. Pacifismus nemůže tvrdit, že je vždy nejúčinnější formou odporu proti nespravedlnosti. Pomáhá nám však vnímat odlišné cesty ke změně a transformaci. Tyto cesty mohou být ignorovány nebo dokonce neviditelné pro ty, kteří se obracejí k násilí jako k nezbytnému prvku odporu proti nespravedlnosti. Pacifismus také nabízí vhled do hodnoty soucitu a přítomnosti v reálném světě a pomáhá zdůraznit význam služby jako sociální strategie.

Americká říše

Vyrůstal jsem jako občan toho, co jsem považoval za benigní americkou říši. Tato Amerika byla baštou demokracie, jež ztělesňovala slavná slova: „Dejte mi své unavené, své chudé, své stísněné masy toužící po svobodě.“ Bojovali jsme pouze v nezbytných a spravedlivých válkách ve jménu dobra – a vždy jsme je vyhráli. Oba moji rodiče během druhé světové války dobrovolně sloužili jako američtí vojáci. Naše rodina nedávala najevo patriotismus, ale byli jsme hrdí Američané.

Očekával jsem, že budu sloužit v armádě své země, a dokonce že půjdu do války, pokud budu povolán. Ačkoli jsem neměl velký zájem se přihlásit, byl jsem připraven a ochoten jít, pokud bych byl povolán. Možnost, že budu skutečně povolán, se zdála velmi pravděpodobná, protože zuřila válka ve Vietnamu. Až do roku 1972, kdy jsem nastoupil na vysokou školu, jsem neměl pocit, že by tato válka byla v rozporu s mými ideály o Americe a jejích válkách. Na střední škole mě bavily hodiny dějepisu a sledoval jsem zprávy. Úmysly Ameriky ve Vietnamu byly, stejně jako v předchozích válkách, čestné. Necítil jsem žádný rozpor mezi svými morálními hodnotami a pravděpodobností, že se zapojím do aktuální války své země.

Můj postoj k americké říši se během studia na vysoké škole postupně měnil. Zpočátku vše, co jsem se naučil, podporovalo můj zakořeněný patriotismus. Teprve na konci druhého ročníku jsem začal vidět některé nové věci. Konkrétně jsem potkal několik veteránů z války ve Vietnamu, kteří mi pomohli otevřít oči. Jeden veterán mi vyprávěl příběhy o utrpení, nespravedlnosti, extrémním násilí a zlomených životech. Nehodnotil válku, ale pomohl mi uvidět její bolest a trauma. Tato zkušenost mě vedla k tomu, že jsem začal věnovat větší pozornost skutečnému válečnému dění a poprvé jsem se otevřel možnosti, že americké impérium nemusí být tak benigní.

Pak mi najednou batoh plný nacionalismu, který jsem (aniž bych si to uvědomoval) s námahou nesl na zádech, začal sklouzávat a brzy mi úplně spadl. Moje povědomí o kritice vietnamské války se prohloubilo, když jsem se zavázal k pacifismu a začal se snažit lépe pochopit, proč je válka tak špatná. Zároveň, jak jsem začal lépe rozumět Bibli a dalším prvkům teologie míru, začal jsem také lépe rozumět historii našeho impéria.

Příběh Spojených států, když se čte z pacifistického pohledu, se stává příběhem dobývání, nadvlády, chamtivosti, expanze a spirály sebeklamu. Máme mnoho současných krizí – rozpadlou demokracii, nekontrolovatelný militarismus, environmentální krize, nezodpovědnou policii, ekonomickou stratifikaci a nadvládu bílé rasy. Nezdá se, že by se jednalo o nedávné výstřelky v zásadě zdravého národa, ale spíše o vrozené vlastnosti zásadně nespravedlivé společnosti. Tyto krize jsou konečným bodem dlouhého, postupného úpadku. Toxiny, které vznikly genocidou původních Američanů a zotročením násilně dovezených Afričanů, nakonec otrávily celé politické tělo.

Neškodné impérium, které jsem potvrzoval, mělo pozitivní pověst, která nebyla zcela neopodstatněná. Ekonomické příležitosti, svoboda náboženství, kreativní směsice hudby a jídla z různých kultur amerického tavícího kotle a další přednosti existují. Pozitivní pověst však vedla k nacionalismu, který mě (a většinu ostatních) zaslepil a zabránil mi vidět skutečnou podstatu našeho impéria. Kombinace mého dalšího vzdělávání o temné stránce a přijetí evangelia míru jako čočky, skrz kterou vnímám impérium, mě vedla k úplně jinému směřování.

Křesťanský pacifismus v rámci impéria?

Evangelium míru zdá se vyzývá lidi ke dvěma úkolům, které mohou být často v rozporu. Jedním úkolem je milovat: pracovat na uzdravení světa a žehnat všem rodinám na zemi. Druhým úkolem je kritizovat: říci ostré Ne! mocným, pokud utlačují a vykořisťují. Pacifismus znamená zapojit se, jednat tak, aby se životy staly celistvými. To vyžaduje přímou účast na životech lidí v reálném světě. Podle základních pacifistických přesvědčení však musí být tato účast, i když je často opoziční, vždy formována láskou a musí zůstat nenásilná. A musí vždy odmítat přílišnou loajalitu k upadlým, donucovacím a často modlářským lidským institucím, jako jsou národní státy, velké korporace a politické strany.

Evangelium obsahuje výzvu „vyjděte z ní“ ve vztahu k impériím, modlářským společnostem a jiným sociálním strukturám, které soupeří s Bohem o konečnou loajalitu člověka. Máme však také jasné poselství: „hledejte pokoj města, ve kterém se nacházíte“. „Vyjděte“ se zdá být hlavně výzvou k morálnímu oddělení se od praktik a hodnot nespravedlnosti a nadvlády, které charakterizují lidské národní státy a kultury – více než výzvou k doslovnému oddělení se a životu v izolovaných, soběstačných enklávách.

Spojení přítomnosti v „městě“ s rolí nositelů míru a uzdravení povede k různým strategiím. Potřebujeme společenskou solidaritu, když se zabýváme rozpadem společnosti a ideologickým útlakem. Pacifisté potřebují úzké vazby s ostatními, kteří sdílejí jejich přesvědčení, aby měli jasnou mysl a kritické vědomí, které jim pomůže odolat tlaku, aby se odvrátili od svých základních přesvědčení. Studijní skupiny, náboženské komunity, veřejné protesty, společné projekty, organizování sousedství, alternativní podnikání (např. potravinové družstva, farmářské trhy, úvěrové unie) a mnoho dalších projevů budou nezbytným vodítkem a oporou.

V Impériu čelíme neustálému tlaku, abychom přijali historku o dobrotě Impéria a jeho hodnosti loajality. Nacionalismus s bianko šekem podporuje válčení, nespravedlivý ekonomický systém, praktiky policejní kontroly a represivní trestní spravedlnost a „božské právo“ bohatých určovat politiku národa. Žít v USA znamená být obklopen masovou kulturou, která nesčetnými způsoby posiluje modlářské americké hodnoty a velmi ztěžuje odpor.

Ti, kteří se chtějí od těchto hodnot distancovat a žít podle morální vize evangelia, musí na tom pracovat. Potřebují kritickou mediální gramotnost, která jim pomůže vnímat, jak i „objektivní“ zpravodajství v korporátních médiích posiluje agendu impéria. Musí pochopit vrozené násilí, které od počátku formovalo americký sociální systém. Musí být schopni identifikovat a kritizovat různé protilidské předpoklady, které jsou v naší kultuře tak všudypřítomné – jako je úcta k lidem u moci; potřeba trestat špatné chování; různé dynamiky „odlišování“ nebělochů, nezbohatlíků, neheterosexuálů a ne-mužů; a pasivita tváří v tvář korporátní dominanci a ničení životního prostředí.

Výzva žít v impériu, ale ne být součástí impéria, být uzdravující přítomností a zároveň odolávat systémovým zlům, vyžaduje pozitivní vizi toho, jaký může být lidský život. Důvody pacifismu by měly být chápány, pěstovány a vědomě přijímány. Musíme vědět, proč usilujeme o takový svět, jaký usilujeme, abychom mohli v tomto úsilí pokračovat.

Zpět na obsah

Závěr – část druhá

Zjistil jsem, že křesťanský pacifismus, správně pochopený, je velmi užitečným rámcem pro mé snahy porozumět světu, ve kterém žiji. V této sérii 24 blogpostů vysvětluji, jak jsem dospěl k pacifismu a co pro mě znamená. Také jsem ukázal, jak můj pacifismus formuje otázky, které kladu, a kritiku, kterou vyslovuji ve vztahu k americké říši. V tomto závěrečném příspěvku nabízím úvahy o tom, jak jít dál a žít v říši ve světle pacifistických přesvědčení.

Přehodnocení moci

Křesťanský pacifismus vychází ze dvou ústředních tvrzení:
(1) Jsme povoláni k tomu, abychom odolávali zlu ve světě (zlo je nejjednodušeji chápáno jako to, co škodí životu) a snažili se ho překonat, a
(2) musíme proti zlu bojovat tak, aby se zlo dále nerozšiřovalo.

Praxe pacifismu nám pomáhá tyto dvě tvrzení spojit. Zavázáni k překonání zla, angažujeme se v americké říši, zdroji tak mnoha špatností v našem světě. Zavázáni k tomu, abychom k zlu nepřispívali, snažíme se při plánování strategií a jednání důsledně hledat nenásilné prostředky. Jedním z hlavních způsobů, jakým lidé mají tendenci k zlu přispívat, je odporovat špatnostem pomocí násilí a donucení.

Americké impérium nelze realisticky transformovat žádným okamžitým způsobem. Přílišné úsilí o transformaci impéria nás může vést k morálním zkratkám, které nás změní tak, že ve skutečnosti přispějeme ke zlu, které impérium páchá. Násilný odpor používá zlých prostředků k dosažení dobrých cílů a může proměnit úsilí v něco, co ke zlu přispívá.
Na druhou stranu se mnoho lidí snaží reformovat impérium prostřednictvím snah, které až příliš často vedou ke kompromisu s impériem v klíčových otázkách a k malým skutečným změnám.

Měli bychom si tedy uvědomit problematický charakter konvenční politiky shora dolů. Použijme termín „konstantinismus“ pro politiku, která se snaží ovládat historii tím, že ji vede správným směrem, a používá moc shora dolů, která je donucovací a dominantní.
Přijetí takových metod zajišťuje, že naše úsilí přispěje ke zlu, nikoli k jeho překonání. Pacifismus chápe moc jiným způsobem. Uznává, že nemáme kontrolu a že jediným způsobem, jak překonat zlo, je vždy jednat v souladu s láskou. Jedním z velkých poznatků Gándhího a Kinga bylo uznání, že cíle a prostředky musí jít ruku v ruce. Skutečného uzdravení dosáhneme pouze tehdy, když jednáme ozdravujícím způsobem. Násilné a donucovací prostředky nemohou dosáhnout uzdravujícího cíle.

Taková filozofie přijímá relativní bezmocnost vlastního přístupu – „moci“, jak je obecně chápána. Abychom překonali zlo, musíme si uvědomit, že uspějeme pouze tehdy, když přineseme uzdravení způsobem, který nepřispívá ke zlu. Vzhledem k mocenské politice našeho světa takové závazky znamenají, že je možná nutné jednat mimo obvyklé politické struktury.

Pacifismus nenabízí nereálnou, utopickou fantazii o ideálním světě, ale poskytuje způsob, jak tento svět vidět. Uznává, že zdánlivě neřešitelné krize našeho světa jsou důsledkem dlouholetého fungování systémů, které volí násilné a vykořisťovatelské přístupy k lidskému životnímu společenství. Pokud chceme tyto krize vyřešit, naše volba je nyní jednoduchá. Pragmaticky musíme volit dobro a bojovat proti zlu za každou cenu.
Jinak jsme odsouzeni k zániku. I když je pravda, že nevidíme, jak by bylo možné impérium realisticky transformovat, musíme přesto jednat způsobem, který je v souladu s potřebou nápravy. Děláme to bez ohledu na to, jak „nereálné“ a odsouzené k neúspěchu se takové činy mohou jevit. Nezbytným prvním krokem v takovém přístupu je jednoduše uznat charakter amerického impéria jako síly zla ve světě a rozhodnout se přestat mu být loajální. Žádná podpora jeho válečnictví, žádný souhlas s jeho ekonomickým systémem atd.

Láska je cesta

Křesťanský pacifismus má více společného s prostředky a současným životem než s cíli a budoucími výsledky. Zaměřujeme své životy na vytváření udržitelných životních stylů a veřejných politik v zájmu budoucích generací. Uznáváme však svou omezenou schopnost ovlivňovat výsledky a zůstáváme oddaní mírovým prostředkům, odmítáme nechat dobré cíle ospravedlňovat prostředky nesprávnými.
Naděje, kterou láska posiluje, je naděje v přirozenou hodnotu našeho lidství, naděje, že láska vyvolává lásku, naděje, že pravda je neporazitelná. Pacifistická citlivost věří v uzdravení celého tvorstva. Tato víra však nevychází z jistoty určitých výsledků na konci dějin. Chápe spíše „konec“ jako účel než jako konečné řešení. Naším účelem je láska, a proto můžeme věřit, že láska přináší uzdravení.

Relevance naděje se nezaměřuje na krátkodobou transformaci impéria prostřednictvím politického úsilí nebo sofistikovaných politik. Souvisí s přesvědčením o vnitřní hodnotě a plodnosti všech činů péče, výpovědi, solidarity a nápravy. Doufáme, že takové činy budou mít konkrétní a transformativní politické účinky.
Snažíme se být co nejprozíravější. Uvědomujeme si však, že to nejlepší, co můžeme udělat, je zůstat věrní vizi Tóry a evangelia o vnitřní hodnotě a smyslu života, i když se věci viditelně nemění. Přesvědčení, že láska je nejdůležitější, slouží jako základní základ naděje. Pacifismus se svým závazkem nestavět účinnost jako nejdůležitější kritérium pro jednání nemusí vést k nejviditelnějším pragmatickým nebo realistickým krátkodobým výsledkům.

Pacifisté by však měli trvat na tom, že jejich politika může být z dlouhodobého hlediska skutečně nejvíce pragmatická. Například nalezení vzájemně přijatelných řešení konfliktů vede k udržitelnému míru způsobem, který porážka protivníků nemůže slíbit. Války v západním světě vedly od jedné války k druhé, protože příčiny konfliktů zůstaly nevyřešeny. Ti, kteří byli poraženi, se snaží najít způsoby, jak se v budoucnu pomstít a porazit vítěze, a konflikt pokračuje.

Pacifismus uznává, že jediným způsobem, jak najít skutečný mír, je vážit si každého a zahrnout každého jako legitimní součást lidské společnosti. Jinak je jisté, že v budoucnu vzniknou další konflikty. Pacifismus však také uznává, že lidé jsou sociální bytosti s přirozenou tendencí se sdružovat.
Naši naději nezakládáme tolik na očekávání, že se lidé radikálně změní a najdou způsoby, jak jít proti své agresivní povaze a vycházet spolu. Spíše věříme, že se přirozeně sdružujeme, i když jsme byli silně socializováni ke konfliktům. Díky naší sdružující povaze můžeme doufat, že se naučíme dovednosti a najdeme cesty k usmíření. Každý akt obnovující spravedlnosti uprostřed konfliktů, ať už je jakkoli malý, bude cenný a nadějný.

Vytvořte prostor pro lidskost

Dominance válečnictví a mýtus o spasitelském násilí se v našem světě zdají neodolatelné. Síla proudu, který tlačí USA k sebedestrukci, se jeví jako příliš mocná. Dokud však skutečně nedosáhneme propasti, lidé, kteří doufají v celostnost na Zemi, budou (musí!) vždy usilovat o to, aby tento proud dostatečně zpomalili, aby mohl být nasměrován jinam. Nevidím však žádné známky toho, že by silný proud směřující k propasti byl skutečně odkloněn. To je naše paradoxní, téměř nesnesitelná situace: Musíme odklonit naši kulturu od smrtelného výsledku, ke kterému směřujeme. Ve skutečnosti však máme velmi malou naději, že se nám to podaří.

V osmi desetiletích od konce nejničivější války v dějinách lidstva nedokázaly národy světa využít možnosti míru, které se naskytly v roce 1945.
Mnoho občanských iniciativ však poukázalo na nové možnosti. V USA zůstává hnutí za občanská práva z 50. a 60. let minulého století obzvláště poučným a inspirujícím příkladem. V několika slovech, která mi zde zbývají, bych však chtěl krátce zmínit jiný příklad.

Hnutí ve střední Evropě, které v 70. a 80. letech odporovalo sovětské nadvládě, nám dává zásadní obraz. Aktivisté si uvědomili, že rozsáhlá reforma shora dolů se jevila jako nemožná. Násilný odpor proti systémovému násilí komunistických režimů ve skutečnosti vedl pouze k posílení moci státu, který vládl mečem. Stát má vždy více zbraní a násilný odpor ho podněcuje k tvrdším zásahům.
Proto přemýšliví odpůrci, kteří si uvědomovali, že se systémem se nelze smířit, ale násilným odporem jej svrhnout nelze, vyjádřili své naděje velmi skromnými slovy. Mluvili jednoduše o vytvoření prostoru pro lidskost. Tím vědomě odmítli příběh o realitě, který předkládal systém. Zároveň však nevynakládali energii na rozsáhlé reformy ani na násilné svržení prostřednictvím přímé revoluce.
Soustředili se na vytváření relativně malých prostorů, kde mohli budovat komunity, kde mohli projevovat kreativitu a kde mohli trpělivě nahlodávat obraz reality, který zaplňoval oficiální média – tedy stát se lidmi.

Jak se ukázalo, o těchto malých aktech odporu a formování protikultury dnes víme, protože se časově shodovaly s rozsáhlými krizemi legitimity na vrcholu sovětského impéria. Systém se rozpadl a došlo k významným změnám. A jak se ukázalo, změny bohužel nešly tak daleko, jak bylo potřeba k umožnění skutečné sebeurčení a odzbrojení. Například militarizace západních aliancí vedená USA prostřednictvím NATO pohltila několik bývalých zemí sovětského bloku. Tito noví členové NATO poskytli skvělé trhy pro vojenskou techniku a silně podpořili katastrofální proxy válku NATO proti Rusku na Ukrajině.

Nicméně tento důraz na vytváření prostorů pro lidskost zůstává poučný a inspirativní. Pokud se zdá, že v našem současném válečnickém národním prostředí je transformace míru shora dolů nemožná, existují možnosti pro malé prostory pro „lidskost“ mírovými způsoby. A nikdy nevíme, jaký dopad může mít kultivace těchto prostorů na celkový obraz.

Měli bychom si také všimnout, že způsoby vytváření prostorů pro lidskost praktikované ve středoevropském hnutí za svobodu nebyly odděleny od povědomí o otázkách na národní a sociální politické úrovni. Aktivisté nepotřebovali „místa u stolu moci“, aby se pustili do svých transformačních praktik – ale byli připraveni a ochotni účastnit se na širší scéně, když se naskytla příležitost. A v některých případech, jak se rozpad sovětské nadvlády prohluboval, se účastnili způsobem, který zůstal alespoň do určité míry věrný jejich základním přesvědčením.

Pro pacifisty v dnešní americké říši naše způsoby dosahování míru, naše praktiky odporu a naše vytváření alternativ nezávisí na „získání míst u stolu“. Abychom byli dlouhodobě efektivní, pravděpodobně se musíme vědomě vyhýbat rozsáhlým kompromisům, které by získaly souhlas politických a korporátních elit. Pacifisté musí uvažovat tak, aby mohli účinně ovlivňovat co nejširší okruh lidí, a přitom zůstat věrní svým základním přesvědčením.

Základním krédem, které podle mého názoru převyšuje všechna ostatní, je přesvědčení, že veškerý život je hodnotný. Největším selháním amerického impéria od samého počátku byly praktiky, které toto přesvědčení popíraly. Největší cenou za mnoho válek a dalších praktik nadvlády impéria byla ztráta pocitu lidské solidarity, že jsme všichni vzácné lidské bytosti, které je třeba zacházet s úctou a péčí. Jako přímý důsledek druhé světové války, války, která změnila vše, USA za posledních 80 let výrazně urychlily proces snižování hodnoty lidských bytostí. Vytvořily a nasadily zbraně nepředstavitelného masového ničení. Usilovaly o nadvládu nad celým světem za cenu milionů a milionů mrtvých, které byly výsledkem jejich válek – každá z nich byla vedena za nespravedlivé účely a nespravedlivými prostředky. Neochvějný závazek k zachování cennosti života poskytuje mocný interpretační klíč k pochopení a reakci na stav národní bezpečnosti amerického impéria s jasností, přesvědčením a odhodláním.

Zpět na obsah

Zpět na obsah