1. Zdeněk Jemelík: Ohlédnutí za paní ministryní Evou Decroix
2. Zdeněk Jemelík: Trocha kriminální historie nikoho nezabije

Glosa Zdeněk Jemelík: Ohlédnutí za paní ministryní Evou Decroix; vyšla na serveru Chamurappi 11. prosince 2025

Ohlédnutí za paní ministryní Evou Decroix

Právo občana na oslovení ministra jsem postupně uplatnil u všech ministrů počínaje skvělým Pavlem Němcem, kteří se v době mého působení v úřadě vystřídali. S výjimkou Marie Benešové jsem se občas domáhal osobního projednání, pokud jsem považoval za vhodné položit na problémy našich chráněnců zvláštní důraz, nebo narazil-li jsem na nepochopení u úředníků, připravujících ministrova rozhodnutí. V případě ministra Jiřího Pospíšila jsem dával přednost jednání s jeho báječným prvním náměstkem Vladimírem Králem, pozdějším soudcem Vrchního soudu v Praze. Přijetí u ministra jsem nakonec vždy dosáhl. Zvláštností byl vztah s Pavlem Blažkem, s nímž jsme měli dobrý vztah v době výkonu jeho prvního mandátu. Když se do úřadu vrátil ve vládě Petra Fialy, přijal mě 23. srpna 2022 přímo srdečně, ale další dva roky již se mnou nechtěl mluvit. Věnoval mi pouze pár minut 5.prosince 2024 ve Sněmovně, kde v mé přítomnosti vydal telefonické příkazy v mých věcech, jež ale zůstaly nesplněny. Znova mě již k sobě nepustil.

S úředníky byly někdy potíže. Ministerští úředníci nejsou pečlivě vybraná elita právníků, ale především lidé, kterým z nějakých důvodů vyhovuje zaměstnání v Praze. Kdysi se mezi nimi vyskytovali „pohrobci normalizace“, vesměs bývalí soudci, kteří kvůli svému chování v době předlistopadové nemohli již své původní povolání vykonávat. V některých případech jejich myšlení neslo stopy jejich minulosti. Ti už snad ale odešli na odpočinek. V minulosti ministři vylepšovali kvalitu úřednického sboru přijímáním stážistů z řad soudců či státních zástupců, které pověřovali zpracováním zvlášť složitých spisů. Ale tuto možnost později zrušil Ústavní soud, který působení soudců na ministerstvu považoval za ohrožení soudcovské nezávislosti.

Vše výše uvedené ovlivňovalo vztahy mezi ministrem a občanskými aktivisty a ovlivnilo také vzpomínky po skončení mandátu (jistě se to netýká jen mých prožitků). A právě teď se nacházíme v období, kdy na paní ministryni Evu Decroix budeme jen vzpomínat, bez naděje, že bychom mohli rozvíjet navázaný kontakt a přinést obětem justičních přehmatů nějaký prospěch.

Paní Eva Decroix přímo „spadla“ do funkce za nejhorších možných okolností. Na zvládnutí funkce nebyla připravena dřívějším řízením nějakého jiného velkého úřadu a kolem ministerstva se rozpoutal mimořádně bouřlivý „bitcoinový“ skandál. Jeho vnímání nabylo převážně politickou povahu a vedení strany ji natlačilo do přijetí opatření k rychlému uhašení požáru, která jsem tehdy kritizoval jako nadbytečná. Čelila proto smršti kritických až nepřátelských projevů opozice a novinářů, aniž by jí vysílající ODS poskytla zcela neprůstřelnou oporu. „Úlet“ Pavla Blažka a jeho pomocníků byl přece od počátku trestní záležitostí a takto se měl řešit, aniž by se při tom zapomínalo na presumpci neviny. Ovšem paní ministryně se rychle zorientovala a nesmyslná opatření zrušila. Dnes přetrvávají jen pochybnosti, že možná jednala tak, aby „bitcoinový výstřelek“ Pavla Blažka & spol. zametla pod koberec. Ale počáteční výčitky se utišily. Zájem veřejnosti se pod vlivem předvolebních a povolebních rozmíšek stočil úplně jinam. Ostatně bývalá opozice má nyní po návratu do vlády možnost stav vyšetřování prověřit. Osobně věřím, že policejní postup jede podle vnitřních pravidel, která nemají nic společného s dohadováním, kdo bude sedět v nové vládě a jeho výstupem bude objektivní zpráva o tom, co se vlastně stalo a jaká je odpovědnost účastníků případu.

Pokud jsem pak sledoval další jednání paní Evy Decroix, vyšel mi obrázek neokázalé věcnosti, která se projevovala až do konce. I když jako ministryně v demisi to „měla za pár“, vedla si, jako by měla v úřadě pokračovat ještě hodně dlouho. Přijala několik potřebných opatření. Dokonce podala kárnou žalobu, čímž se odlišila od většiny svých předchůdců, kteří z obavy z obviňování z útoku na nezávislost justice raději nechávali nešvary vyhnít. Před kárným soudem bude ale asi žalobu obhajovat až nástupce.

Přijetí k osobnímu jednání jsem dosáhl v přiměřené lhůtě. Pro její jednání se mnou byla příznačná neokázalá věcnost. Věřím, že za jiných okolností by toto setkání nebylo poslední.

Nicméně kromě projednání kárné žaloby paní ministryně zanechá svému nástupci dluh, zděděný po předchůdcích, který je tak neobyčejný, že jsem se rozhodl využít této příležitosti, abych jej naservíroval veřejnosti. Předpokládám, že příznivý obraz jejího působení tím ale neutrpí.

Čtenář si mi postěžoval, že poslal na ministerstvo stížnost podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle zákona lhůta pro vyřízení stížnosti je 15 dní. Ale ministerstvo moudře mlčelo, aby ji pak vyřídilo po DEVÍTI LETECH, a to dokonce kladně tak, že zrušilo napadené rozhodnutí a hříšníkovi přikázalo, aby ve věci rozhodl znova. A hříšník i po devítileté pauze skutečně vydal nové rozhodnutí. Případ se dostal i do novin. Dne 5.května 2025 jsem vyzval ministra Pavla Blažka, aby nechal prověřit příčiny vzniku této neobvyklé události a aby případně přijal opatření, jež by její opakování vyloučila. Později jsem odpověď urgoval, pak znova marně u pí. ministryně Evy Decroix. Snad se dočkám u jejího nástupce.

Zpět na obsah

Glosa Zdeněk Jemelík: Trocha kriminální historie nikoho nezabije vyšla na serveru Chamurappi 13. prosince 2025

Trocha kriminální historie nikoho nezabije

Formálně není žádný prostor pro úvahy, že by si snad někdo z vysokých policejních šéfů nebo vedoucích státních zástupců měl dělat starosti, zda mu nehrozí ztráta postavení. Ze strany Andreje Babiše a jeho blízkých dosud nezaznělo nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se pod někým z vysokých vymahatelů práva mohla houpat židle.

Není to úplně samozřejmé. Například ve Španělsku nejvyšší státní zástupce přichází a odchází s vládou, jejímž je členem, jmenovaným králem. Ale i u nás jsme zažili poněkud komickou situaci volání opozičního poslance Jiřího Pospíšila po nutnosti odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a spuštění reformy státního zastupitelství, které se po vítězných volbách změnilo v stydlivé usilování ministra Jiřího Pospíšila o odvolání Renaty Vesecké, skrývajícího se za opakovaně zdůrazňovanou záštitou předsedy vlády Petra Nečase. O podobě halasně oznamované reformy státního zastupitelství neměl vůbec představu. O její formulování a uskutečnění změnou zákona se pak pokusil až nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Po 15 letech víme, že všechny pokusy tohoto druhu skončily „v kopřivách“ a všechny náznaky, že by je někdo chtěl obnovit, opět vyvolávají hněvivý ohlas odpůrců, protože vždy se najde někdo, komu opakované selhávání státního zastupitelství vyhovuje.

Příkladem takové situace může být osmičlenná organizovaná skupina zločinců, kteří v lednu r. 2013 připravili v jesenickém penzionu hrůzostrašnou noc zlínským podnikatelům Ladislavu a Janu Lebánkovým, kteří z vydírání vyvázli zdravím a možná i životem podpisem listin, jímž přišli o výsledky celoživotní práce. Opakovaně o tom píši v nehonorovaných článcích jako o „kauze Jesenice“, neboť trvám na tom, že nepotrestaní zločinci se musí dostat před soud dříve, než dojde k promlčení. Nebudu zde opakovat do podrobností, co se v Jesenici stalo. V článku Zločinci pod záštitou státu č.6 (1) jsem událost popsal včetně vyjmenování viditelných pachatelů: zadavatele vydírání recidivistu Romana Šulyoka, kterého soud poslal do vězení na 7,5 roku, a dosud nepotrestané vysokoškolsky vzdělané právníky Václava Vodu, Martina Rezka a Jana Svobodu, kteří nechali poškozené podepsat listiny, díky nimž se Roman Šulyok dostal k majetku v hodnotě převyšující 100 mil. Kč. Také jsem popsal úlohu policisty, který podle Šulyokova tvrzení dodal čtyřčlennou skupinu násilníků, již se na Lebáncích dopustili násilí a omezování osobní svobody. Roman Šulyok se o něm zmiňuje jako o „příteli Frantovi“, jehož příjmení neznal. Nicméně dnes již víme, že při původním vyšetřování jej měla v hledáčku středočeská kriminálka, ale nedokázala ho usvědčit. V obnoveném vyšetřování, vyvolaném trestním oznámením z 8.prosince 2020, již ale orgány jeho příjmení zjistily. Není důvod nadále jej zvýhodňovat proti výše zmíněným právníkům. Stejně jako oni se honosí titulem JUDr. a jeho příjmení je Heřman. V článcích jsem uvedl, že vyšetřovatel jej od začátku chránil, protože „dlouho sloužil a dobře sloužil, takže nemá nárok na drsné zacházení“. K podání vysvětlení ho vyšetřovatel pozval až v červnu r. 2024, tedy po čtyřech letech od zahájení vyšetřování. Vypovídal jako úplně poslední před odložením případu.

Ochota vysokoškolsky vzdělaných právníků posloužit za nehoráznou odměnu k provedení brutálního vydírání, je neuvěřitelná. Stav kauzy je stejný jako po rozsudku z r.2016: nikdo další si nevyslechl obvinění, protože prý nebyla nalezena žádná zjištění, jež by opravňovala zahájit trestní stíhání. Za deklarovanou nemohoucnost příslušných orgánů se nikdo nestydí. Nezákonnost jednání právníků je viditelná na první pohled, ale těží z ochrany policisty a spokojeně čekají na promlčení.

Složitější je postavení policisty, který údajně neměl s Romanem Šulyokem nic společného. Zde právě vidím příklad spokojenosti se selháváním státního zastupitelství. Nikdo raději nedá souhlas s prověřením pravdivosti policistovy výpovědi, protože si „nezasluhuje drsné zacházení“. Tím jsou ovšem chráněni i zločinci, na které je vidět.

Podotýkám, že jsem zmocněncem poškozených v této kauze. Získal jsem legitimní přístup do vyšetřovacího spisu. Ale v článcích se držím pouze poznatků z veřejných soudních jednání: z rozsudku Krajského soudu Praha z r. 2016 a z usnesení a protokolu z veřejného řízení o povolení obnovy procesu u Krajského soudu Praha z 29.června 2020. Nicméně nenašel jsem nic, co by mě jako laika vedlo k názoru, že Roman Šulyok lhal v neprospěch policisty. Odložené vyšetřování proto trvale považuji za neukončené. Et autem censeo, že všichni, kdo brání jeho obnovení a dovedení kauzy před soud, by měli být voláni k odpovědnosti, padni komu padni.

V článku „Motivace a svědomí zločinců“ ze 7.prosince 2025 (2) se zamýšlím nad mravním aspektem chování podezřelých. Pokud kdokoli z nich tvrdí, že informace ods. Romana Šulyoka z tohoto řízení jsou nepravdivé a dotýkají se jeho cti a pověsti, měl by bez průtahů uplatnit právní prostředky na svou ochranu. Roman Šulyok je ve zkušební lhůtě z podmíněného propuštění z výkonu trestu. Usvědčení z křivého svědectví by ho rychle vrátilo za mříže. Ale v případě neudržitelnosti obhajoby by podezřelí měli sáhnout po nástrojích, jimiž si mohou zajistit smířlivý přístup soudu.

Nezbývá mi, než doufat, že nová vláda a jmenovitě předseda vlády Andrej Babiš nebudou chtít nadále trpět ochranu osmičlenné organizované zločinecké skupiny, v které pokračovaly úřady, podléhající vládě Petra Fialy. Nikoli náhodou kladu důraz na postoj předsedy vlády, který se dle mého názoru oprávněně cítí poškozen postupem orgánů vymáhání práva v kauze „Čapí hnízdo“. Měl by proto mít pochopení pro nesouhlas pošk. bratrů Lebánkových s přístupem státních orgánů k zločinu, jehož jsou obětí. Zlu se má odporovat vždy a všude.

Protože jsem v této věci neuspěl u příslušných orgánů veřejné moci, obracím se touto cestou k veřejnosti. Odvolávám se na svobodu slova, která má ovšem význam jen tehdy, pokud se slova dostanou k veřejnosti, bude-li ovšem veřejnost ochotná přemýšlet a reagovat. A jsem si vědom, že sice nemáme zlopověstný ČUTI, ale cenzura a autocenzura kvetou „jako za bolševika“, byť jiným způsobem, takže jsem si možná cosi napsal jen pro sebe.

Související:

Zpět na obsah