Proč nejsme demokratický ani právní stát

Prvním počinem státu označeným Petrem Sakem jako totalitní bylo vymazání historické paměti v podobě samosprávných zemí Čech, Moravy a Slezska. Totalita se projevuje nejen jako politická totalita, ale také jako pragocentristická etnocida.
Vojtěch Běhunčík

Období „socializmu“ (lidové demokracie) a polistopadového kapitalizmu jsou již téměř stejně dlouhá, a tak můžeme při hodnocení ideologickou předpojatost nahradit věcným srovnáváním situace před listopadem 1989 a v současnosti. Např. řešení bytové otázky, včetně cen nájmů, počet bezdomovců, počet lidí v exekuci, počet zadlužených lidí, počet dětí, mladistvých a dospělých s psychickými problémy, závislost na drogách v populaci, vzdělanostní úroveň školáků, maturantů a studentů vysokých škol, potravinová soběstačnost, skladba potravin, včetně spotřeby masa dle druhu, vlastnictví bank, intervence české armády v cizích zemích, natalita, dostupnost lékařské péče, státní suverenita a její limity (Sovětský svaz, RVHP, Brusel), platy politiků ve vztahu k průměrné mzdě.

Můžeme k faktům přidat i hodnotící kritéria, např. počet pohlaví. Jak primitivní a zaostalá byla socialistická společnost pouze se dvěma pohlavími. Možná však, že i srovnávat období socializmu a kapitalizmu spadá pod trestní zákon a ten kdo srovnává, může skončit v kriminále.

Jeden ze základních axiomů demokracie říká, že demokracie je pluralitní systém, v němž soupeří různé politické programy a ve volbách dávají občané hlas politickým stranám prosazujícím jednotlivé společenské programy. Pokud je soutěž politických stran vrcholící ve volbách nahrazena mocenskou likvidací společenského programu a politické strany, stává se totalitou.

Tento zákon je i v rozporu s ústavou[2] a s Listinou základních práv a svobod[3]. Kdybychom byli právní stát, justice by tento zákon zamítla. Co však očekávat od justice, kdy v čele Ústavního soudu je komunistický antikomunista Josef Baxa.

Česko se stalo touto totalitou přijetím zákona o zákazu propagace komunistických symbolů[4]. Je symptomatické, že osobou, která tento zákon, spáchaný Martinem Dlouhým z TOP 09, předložila do parlamentu, je Marek Benda, jeden z tzv. listopadových studentských vůdců. Již počátky politické kariéry Marka Bendy vyvolávají otázky. Politický mainstream zastává tezi, že v normalizaci mohli studovat pouze děti z komunistických rodin. Jak potom mohl studovat syn údajného disidenta a chartisty Václava Bendy? Proč po „listopadu“ Marek Benda opustil studia na Matematicko-fyzikální fakultě? V devadesátých letech předložil rigorózní práci na „profláknuté“ Fakultě právnické Západočeské univerzity. Tato práce byla zveřejněna na internetu, takže každý mohl posoudit její žalostnou odbornou úroveň. Ovšem vedle odborné nedostatečnosti se touto rigorózní prací Marek Benda pokoušel o podvod. Protože práce rozsahem nesplňovala daná kritéria, požadovaného rozsahu dosáhl manipulacemi s formálními znaky práce. Pro současnou politickou kulturu není překvapivé, že v čele Ústavně právního výboru stál a předsedou poslaneckého klubu ODS je „latentní kriminálník“[1] žalostné odborné úrovně, který také předloženým návrhem zákona potvrdil Česko jako totalitní systém. Tragické je, že tuto osobu Pražská kavárna volí a kroužkuje. Je to vysvědčení o kvalitě její politické gramotnosti a morálním úpadku.

Postoj k danému zákonu není vyjádřením pozice na škále komunista – neutrální pozice – antikomunista, ale vyjádřením pozice na škále demokracie – totalita. I antikomunistovi, který je demokrat, se musí tento zákon příčit. Přijetí zákona pětikoaličním parlamentem je výrazem současné politické patologie české společnosti. Přijetí tohoto zákona je jakousi politickou perverzí v situaci, kdy většinu vrcholných ústavních a politických funkcí zastávají „janičáři“, kterým říkám komunističtí antikomunisté podle bývalého členství v KSČ a současné antikomunistické pozice. Prezident Petr Pavel, předseda vlády Andrej Babiš, předseda Ústavního soudu Josef Baxa, ministr vnitra Lubomír Metnar, místopředseda vlády a ministr obrany Jaromír Zůna, předseda odborů Josef Středula, šéfredaktor Práva Petr Šabata, publicista ruského původu Alexander Mitrofanov a řada dalších. Není větší absurdita, než že státu vládnou jedinci, kteří nastartovali svou kariéru ve straně, která je označována za zločineckou.

Z historie známe pojem janičáři. V Osmanské říši sebrali křesťanům děti, které vychovávali v islámské víře a ve fanatické nenávisti ke křesťanům. Z nich potom byli vojáci a nejbrutálnější vraždící monstra. Jejich chování vedlo k přísloví „poturčenec horší Turka“. Vyjadřuje to myšlenku, že kdo nahrazuje jednu víru, jednu ideologii, jeden světonázor, jednu politickou stranu něčím jiným, musí být radikálnější než ti, kteří mají od počátku pouze jednu víru. Musí na rozdíl od těch původních neustále dokazovat, že k nové víře skutečně přešli. Provždy „však mají máslo na hlavě“, protože vždy se na ně může vytáhnout, že byli v KSČ, protestanti, Židé, antisemité. S máslem na hlavě jsou použitelní v politice, protože jsou dobře manipulovatelní. Osobnosti bez „másla na hlavě“, navíc duchovně vyspělí s mravními hodnotami, jsou pro politickou moc nebezpeční, a proto jsou jim dveře politiky zavírány.

Po parlamentních volbách nastala v parlamentu jiná politická situace a vidím malou jiskřičku naděje k vysvobození z nové politické totality. Politiky vítězných politických stran můžeme slyšet s řadou slibně znějících proklamací, ale již téměř dva tisíce let víme, že „po ovoci poznáme je“. Zrušení totalitního zákona je ono ovoce, na které čekám. Naději nevkládám v komunistické antikomunisty, kteří se bojí i stínu své minulosti, který by mohl ohrozit jejich prebendy a prebendy jejich manželek. Naději vkládám v politiky, kteří nebyli v KSČ, ale jsou demokraté, především v Tomia Okamuru.

[1]