1. Michael von der Schulenburg: Ustanovení o nepřátelských státech a jeho význam pro Německo
2. Wolfgang Bittner: Německo a klauzule o nepřátelských státech

Ustanovení o nepřátelských státech a jeho význam pro Německo

Kolín nad Rýnem v noci

Když spojenci z druhé světové války vypracovali Chartu Organizace spojených národů, usilovali o vytvoření globálního systému kolektivní bezpečnosti. Jejím cílem bylo „uchránit budoucí generace před pohromou války“. Jejím přijetím se všechny členské státy OSN zavázaly řešit spory výhradně mírovými prostředky. Rozhodnutí o použití síly měla být přijímána kolektivně (zpočátku jedenácti, dnes patnácti členy Rady bezpečnosti OSN).

Charta OSN však obsahuje výjimku – tzv. „klauzuli o nepřátelských státech“ v článcích 53, 77 a 107 –, na kterou se dnes již z velké části zapomnělo. Ta přiznává bývalým spojencům právo podniknout vojenskou akci proti bývalým mocnostem Osy bez mandátu Rady bezpečnosti, a to s cílem zabránit obnovení agrese ze strany bývalých mocností Osy. Vzhledem k tomu, že Rada bezpečnosti OSN je z tohoto ustanovení výslovně vyloučena, může si každý z bývalých spojenců sám posoudit, zda některá z bývalých mocností Osy opět zaujímá agresivní postoj.

Zdaleka nejdůležitějšími mocnostmi Osy, na které se „ustanovení o nepřátelských státech“ vztahovalo, byly Německo a Japonsko. Platí však toto ustanovení pro tyto země i dnes, více než 80 let po skončení druhé světové války? Německá vláda na tuto otázku odpovídá jednoznačným „ne“. Právní situace se však nejeví jako jednoznačná.

Německá vláda poukazuje na skutečnost, že sjednocené Německo je nyní jedním z mírumilovných členů Organizace spojených národů. Již předtím argumentovala, že čtyři spojenecké mocnosti se v rámci Smlouvy „Dva plus čtyři“ z roku 1990 vzdaly svých zvláštních práv vůči Německu, včetně práva vyplývajícího z „klauzule o nepřátelských státech“.

Jsou však tyto argumenty opodstatněné? Zde je několik úvah.

1) „Ustanovení o nepřátelských státech“ nebylo nikdy z Charty OSN odstraněno.

Znění rezoluce Valného shromáždění OSN č. 50/52 z roku 1995 nenaznačuje, že by „ustanovení o nepřátelských státech“ bylo nyní trvale neplatné. Na základě zprávy Zvláštního výboru pro Chartu Organizace spojených národů a posílení role organizace, která doporučila vypuštění těchto ustanovení, rezoluce pouze „vyjádřila záměr zahájit postup k změně Charty s budoucí účinností tím, že budou z článků 53, 77 a 107 vypuštěna ustanovení o ‚nepřátelských státech‘.“ Následná rezoluce však nebyla přijata. Text Charty OSN proto zůstává beze změny.

Kdyby v budoucnu Německo přestalo být považováno za mírumilovný stát, mohla by být „klauzule o nepřátelských státech“ znovu uplatněna? Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď.

2) Usnesení Valného shromáždění OSN nejsou právně závazná.

Usnesení OSN mají obecně doporučující charakter. Podle Charty OSN může v zásadě přijímat závazná rozhodnutí pouze Rada bezpečnosti. Nikdy však nebylo přijato usnesení Rady bezpečnosti, které by formálně zrušilo „ustanovení o nepřátelských státech“. Příslušná ustanovení proto zůstávají v textu Charty.

3) Odstranění tohoto ustanovení by vyžadovalo změnu Charty OSN.

Odstranění „klauzule o nepřátelských státech“ by vyžadovalo formální postup změny v souladu s pravidly Charty. To by pravděpodobně vyžadovalo také ratifikaci této změny všemi členskými státy OSN. K ničemu takovému nedošlo, a příslušné články proto zůstávají v platnosti.

4) Smlouva „Dva plus čtyři“ nemůže měnit Chartu OSN.

Ačkoli je Smlouva „Dva plus čtyři“ z roku 1990 právně závaznou smlouvou podle mezinárodního práva, smlouva mezi Německem a čtyřmi spojeneckými mocnostmi nemůže rozhodovat o změně Charty. Smlouva rovněž neobsahuje žádný odkaz na výslovné zrušení „klauzule o nepřátelských státech“ v Chartě OSN.

5) Rusko by mohlo potenciálně vypovědět Smlouvu „dva plus čtyři“ z roku 1990.

Rusko by mohlo argumentovat, že Německo porušilo ducha i literu Smlouvy „dva plus čtyři“, například účastí na válce NATO proti Jugoslávii v roce 1999, rozmístěním svých vojsk v Litvě nebo zřízením vojenských struktur NATO na území bývalé NDR.

Vzhledem k rostoucímu napětí mezi Německem a Ruskem by „klauzule o nepřátelských státech“ mohla v tomto konfliktu znovu nabýt politického významu[1]. Rusko by se mohlo pokusit, jak již varovalo, použít ji jako ospravedlnění vojenské operace proti německým výrobním závodům vyrábějícím bezpilotní letouny s dlouhým doletem pro Ukrajinu. Mohlo by argumentovat, že tím, že Německo vojensky podporuje Ukrajinu, se fakticky stalo součástí této konfrontace.

Kromě toho by Rusko mohlo poukázat na to, že německá vláda vypracovala novou vojenskou strategii zaměřenou výlučně proti Rusku. Ještě vážnější by bylo tvrzení, že poslední německá vojenská strategie byla vypracována v roce 1939 a vedla přímo k druhé světové válce.

Německá vláda by měla nejen zvážit možnost uplatnění této klauzule, ale také si uvědomit, že vzhledem ke své minulosti má zvláštní povinnost usilovat o mírové řešení války na Ukrajině, zabránit její eskalaci a nezhoršovat politické napětí. V době rostoucí vojenské konfrontace v Evropě by bylo rozumné – a opatrné – obnovit dialog s Ruskem a hledat způsoby, jak situaci uklidnit.

ODKAZY
[1]

Michael Sergius hrabě von der SchulenburgČesky (*1948) je německý politik, člen Evropského parlamentu a bývalý diplomat OBSE a OSN. V letech 2009 až 2012 působil jako nejvyšší představitel OSN ve Freetownu v Sierra Leone a vedl první integrovanou misi pro budování míru na světě. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2024 získal mandát v Evropském parlamentu za stranu Bündnis Sahra Wagenknecht (BSW). Má svou webovou stránkuČesky, kanál na YouTube a publikuje v četných německých médiích jako NachDenkSeitenČesky, Die Weltwoche, EmmaČesky (Alice Schwarzer), Heise.onlineČesky, MeerČesky, IPG JournalČesky, ManovaČesky a dalších.

Zpět na obsah

Německo a klauzule / doložka o nepřátelských státech

Koláž: ChatGPT

Úvodní poznámky

V poslední době se opět stala předmětem diskuse takzvaná „klauzule o nepřátelských státech“ z Charty OSN, na kterou se již dlouho zapomnělo. Jelikož se touto problematikou zabývám již několik let, rád bych se jí v následujícím článku věnoval ještě jednou. První část mé analýzy již byla publikována v lednu 2024, například v časopise Overton Magazine[1] dne 18. ledna 2023, a také v mé knize „Niemand soll hungern, ohne zu frieren“ (Nikdo by neměl trpět hladem ani zimou), vydané v roce 2024. Druhá část je výňatkem z mé knihy „Geopolitik im Überblick. Deutschland-USA-EU-Russland“ (Geopolitika v přehledu: Německo–USA–EU–Rusko), vydané v červenci 2025, v níž se mimo jiné zabývám významem „klauzule o nepřátelských státech“ pro současnou politickou situaci, která se stává stále napjatější.

Vzhledem k tomu, že poslanec Evropského parlamentu Michael von der Schulenburg před několika dny mé poznámky a postřehy do značné míry převzal (bohužel bez uvedení zdroje) pod názvem „Význam klauzule o nepřátelských státech pro Německo“, budou tyto myšlenky naštěstí široce šířeny – zejména proto, že von der Schulenburgův článek byl publikován nejen v německých internetových fórech, ale také v předním ruském časopise zabývajícím se zahraniční politikou, „Russia in Global Affairs“, a to jak v ruštině, tak v angličtině[2].

Ustanovení o nepřátelském státě

S cílem zabránit budoucím hrozbám pro mír na základě zkušeností ze dvou světových válek přijalo v roce 1945 51 států – inspirováno esejí Immanuela Kanta „Věčný mír“ – Chartu Organizace spojených národů, která vstoupila v platnost 24. října 1945[3]. Západní Německo a Východní Německo k Chartě přistoupily v roce 1973; od roku 1990 je sjednocené Německo členem Organizace spojených národů jako Spolková republika Německo.

Charta obsahuje mírovou klauzuli, jejímž cílem je „udržovat mezinárodní mír a bezpečnost a za tímto účelem přijímat účinná kolektivní opatření“. Mezinárodní spory nebo „situace, které by mohly vést k narušení míru“, mají být řešeny nebo urovnány „mírovými prostředky v souladu se zásadami spravedlnosti a mezinárodního práva“.

Německá veřejnost jen málo ví, že podle takzvané „klauzule o nepřátelských státech“ v článcích 53 a 107 Charty je Německo svými protivníky z druhé světové války stále považováno za nepřátelský stát (článek 77 je již neplatný[4]). Ustanovení o nepřátelském státě stanoví, že pokud by Německo opětovně prosazovalo agresivní politiku, mohla by být uvalena donucovací opatření – včetně, v případě nutnosti, vojenské intervence – bez konkrétního povolení Rady bezpečnosti OSN.

Článek 53 odstavec 1 Charty zní: „…Na základě regionálních dohod nebo regionálními organizacemi nesmějí být přijímána žádná donucovací opatření bez povolení Rady bezpečnosti; s výjimkou opatření proti nepřátelskému státu ve smyslu odstavce 2, pokud jsou tato opatření stanovena v článku 107 nebo v regionálních dohodách zaměřených na zabránění obnovení agresivní politiky takovým státem; tato výjimka platí, dokud nebude Organizaci na žádost dotčených vlád svěřen úkol zabránit dalším útokům takového státu.“ Podle odstavce 2 se pojmem „nepřátelský stát“ rozumí každý stát, „který byl během druhé světové války nepřítelem signatáře této Charty“.

Článek 107 Charty stanoví: „Opatření přijatá nebo schválená vládami, které za ně nesou odpovědnost, v důsledku druhé světové války vůči státu, který byl během této války nepřítelem signatářského státu této Charty, nebudou touto Chartou prohlášena za neplatná ani zakázána.“

V této souvislosti je významný také článek 52; odstavec 4 tohoto článku odkazuje na články 34 a 35, jejichž uplatňování „není dotčeno“. Články 34 a 35 se týkají Rady bezpečnosti, která může v případě mezinárodních sporů přijmout opatření. Dále se odkazuje na články 11 a 12, které zase upravují pravomoci Valného shromáždění při udržování mezinárodního míru a bezpečnosti.

Je ustanovení o nepřátelských státech zastaralé?

Probíhá debata o tom, zda se ustanovení o „nepřátelských státech“ vyplývající z výše uvedených článků stalo v důsledku členství Německa v Organizaci spojených národů zastaralým[5]. Avšak kdyby tomu tak bylo, mohla být tato ustanovení již dávno zrušena. Ačkoli byla Německu ve Smlouvě o sjednocení z roku 1990 (Smlouva „dva plus čtyři“)[6] přiznána „plná suverenita“, byla tato dohoda následně upřesněna doplňkovými smlouvami, například těmi, které se týkají rozmístění vojsk a vojenské spolupráce.

Tehdejší vítězné mocnosti, které bezpodmínečnou kapitulaci vynutily, jsou stále přítomny; Spolková republika Německo zůstává pod poručnictvím Spojených států a pod skrytým dohledem Velké Británie a Francie, i když se to zamlčuje a mnozí to odmítají uznat. Když tuto skutečnost zvážíme ve světle geopolitické situace, v níž se nacházíme, mnoho věcí se vyjasní: Washington má značnou páku k vyvíjení tlaku a ovlivňování rozhodnutí německé vlády – což je realita, která se neustále projevuje například při bombardování plynovodů v Baltském moři, bezpodmínečné podpoře Ukrajiny a ničivé agresivní politice vůči Rusku.

Je třeba poznamenat, že ačkoli zásada míru zakotvená v Chartě OSN má univerzální platnost, v posledních letech byla opakovaně porušována, zejména ze strany Spojených států, které – kvůli své intervenční politice porušující mezinárodní právo – již dávno ztratily právo odvolávat se na lidská práva a obranu demokratických svobod.

Lze předpokládat, že ani Spojené státy, ani Spojené království nemají na zrušení ustanovení o nepřátelských státech v Chartě OSN žádný zájem; ve skutečnosti se zdá, že je tomu právě naopak. Totéž platí pro mírovou smlouvu[7]. Příležitosti k navázání perspektivních a řádných vztahů nebyly využity. (…)

Stále ve stavu bezpodmínečné kapitulace

USA vyzývají Německo, aby zvýšilo své vojenské výdaje. Rozpočet na obranu má být zvýšen na pět procent hrubého domácího produktu. Ačkoli neexistují žádné důkazy, které by to podpořily, tvrdí se, že Rusko představuje hrozbu nejen pro pobaltské státy a Polsko, ale pro celou západní Evropu. Během své inaugurační návštěvy v Paříži dne 7. května 2025 německý kancléř Friedrich Merz po konzultacích s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem prohlásil: „Ukrajina se může ve svém boji proti ruské agresi i nadále na Německo a Francii spolehnout.“[8]

Od roku 1945 se Německo nachází pod poručnictvím a v trvalém stavu nouze. Je nejvyšší čas toto poručnictví ukončit. Nejdůležitějšími cíli rozumné politiky pro Německo musí být:

• Vystoupení z NATO, které již dlouho porušuje své vlastní stanovy
• Ukončení rozmístění zahraničních vojenských sil na německém území
• Zastavení dodávek zbraní, zejména válčícím stranám
• Obnovení normálních vztahů se zeměmi, s nimiž jsou vztahy v současné době napjaté
• Obnovení dodávek cenově dostupného plynu z Ruska

Po inauguraci spolkové vlády pod vedením kancléře Friedricha Merze a vicekancléře Larse Klingbeila však podmínky nezbytné pro realizaci těchto cílů prozatím neexistují. (…)

Michail Gorbačov v roce 1990 významně přispěl ke sjednocení NDR a SRN, což však je dnes přehlíženo. V té době byla uzavřena Smlouva „Dva plus čtyři“, která vstoupila v platnost 15. března 1991. Ta prohlašovala, „že z německé půdy bude vycházet pouze mír. Podle ústavy sjednoceného Německa jsou činy, které mohou narušit a jsou páchány s úmyslem narušit mírové soužití národů – zejména příprava agresivní války – protiústavní a trestné podle zákona.“ Bylo rovněž znovu potvrzeno zřeknutí se jaderných zbraní. Je to vše jen mrtvá litera? (…)

Ruská federace nyní vyvíjí značné úsilí o ukončení Smlouvy „Dva plus čtyři“ – s důsledky, které je těžké předvídat, jak o tom informoval například nezávislý novinář Mark Hegewald ve svém pořadu Markmobil[9]. Nejpozději s plánovaným rozmístěním amerických raket Německo tuto smlouvu porušuje. Již v březnu 2022 Rusko Německo klasifikovalo jako „nepřátelské“.

ODKAZY
[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

Dr. Wolfgang BittnerČesky (*1941) je německý spisovatel, publicista a právník žijící v Göttingenu. Vystudoval právo, sociologii a filozofii v Göttingenu a Mnichově, v roce 1970 dokončil první státní zkoušku z práva, v roce 1972 získal doktorát s trestním právem a v roce 1973 dokončil stáž u druhé státní zkoušky z práva. Do roku 1973 vykonával různé odborné a pracovní činnosti, mimo jiné jako pečovatel, správní úředník a advokát. Rozsáhlé cestování ho zavedlo na Blízký východ, do Mexika, Kanady a na Nový Zéland. Od roku 1974 se stále více zaměřuje na psaní. Napsal řadu knihČesky pro dospělé, dospívající a děti, mnohé přeložené do mnoha jazyků a obdržel několik literárních cen. Psal také pro četná tištěná média jako Frankfurter Rundschau a Neue Zürcher Zeitung, rozhlas a televizi. Jako vizuální umělec představil od roku 1977 svá díla (železné sochy, malba apod.) na několika výstavách. Je členem PEN-Zentrum DeutschlandČesky a odborářské asociace německých spisovatelů, v letech 1997 až 2001 v jejím předsednictvu. Jako spisovatel se zabývá „základními otázkami lidského soužití, o problémy naší společnosti a společenského řádu, v konečném důsledku také o rozšiřování vědomí se sebou i ostatními.“ Jeho neznámější knihou je Die Eroberung Europas durch die USA: Eine Strategie der Destabilisierung, Eskalation und MilitarisierungČesky (Dobytí Evropy Spojenými státy: Strategie destabilizace, eskalace a militarizace, 2017). Má svou webovou stránkuČesky a jeho četné články lze nalézt v NachDenkSeitenČesky, Overton MagazinČesky, ManovaČesky, Perlentaucher, Forvm GeopoliticaČesky a dalších médiích.

Zpět na obsah