BEZ MANDÁTU

Projev na pietním shromáždění 24. 3. 2026 před srbskou ambasádou k výročí bombardování Jugoslávie

Milí přátelé, vzpomínáte si, jak nás překvapilo, když byla Česká republika 12. března 1999 překotně vstoupena do NATO? O dvanáct dní později jsme pochopili proč ten spěch. Nešlo o připravenost naší armády ke kolektivní obraně, ale o poskytnutí našeho vzdušného prostoru ke kolektivnímu agresivnímu zásahu proti Jugoslávii. Pouze tři členové vlády hlasovali proti přeletům bombardérů a předpokládaným „vedlejším“ ztrátám. Byl to Vladimír Špidla, Eduard Zeman a Ivan David. Někteří ministři se zdrželi. Vláda ovšem rozhoduje většinově, a tak byl rozsudek schválen. Prezident Václav Havel operaci „Spojenecká síla“ pochválil jako etický čin, i když neměla mandát OSN, zatímco předseda sněmovny Václav Klaus zásah odsoudil jako vítězství mocenské svévole nad právem a suverenitou a označil jej za tragickou chybu a porušení mezinárodního práva.

Ráda připomínám, že v roce 1999 i většina českých občanů v průzkumech veřejného mínění považovala zásah NATO proti suverénnímu státu za zločin. Hlasy z podhradí sice na Hrad nedolehly, ale Bill Clinton a Tony Blair měli lepší sluch a sledovali názorový rozkol v Čechách podrážděně – jako projev politické nezralosti. Za projev zralosti by zřejmě pokládali slouhovství. Nepochopili, že duše českého národa, která se utvářela po staletí, byla zdrcena faktem, že náš stát je poprvé v novodobých dějinách na straně agresora a že se na bombardování bratrského slovanského národa podílí i Luftwafe.

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244, která po ukončení operace deklarovala, že Kosovo nadále zůstává součástí Jugoslávie, je dodnes ignorovaná a státy, které v únoru 2008 uznaly Kosovo jako samostatný stát, porušily mezinárodní právo. Bylo to první násilné překreslení státních hranic v Evropě od konce II. světové války a česká vláda pod vedením Mirka Topolánka se na tom bohužel podílela. Pero k věrolomnému podpisu ale obstaral ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Inkoust zřejmě dodal z Hrádečku Václav Havel. Ulice v centru Prištiny vděčně nese jeho jméno. Tehdejší prezident Václav Klaus sice nemohl uznání Kosova zmařit, ale aspoň se velvyslanci Srbska omluvil s tím, že se za rozhodnutí vlády hluboce stydí. A nejmenoval v Kosovu českého velvyslance. Jeho prezidentský následník Miloš Zeman také ne. A navíc se po mnoha letech omluvil srbskému prezidentovi za souhlas své někdejší vlády s agresí. Tím si Západ, pod který patříme, znovu potvrdil, že ČR je stále politicky nedozrálá… Až teprve státní prezident Petr Pavel projevil politickou zralost a dosadil do Kosova velvyslance.

Milí přátelé, naše dnešní shromáždění není tak početné, jako bylo to sobotní kratochvilné na Letné, které podporovalo zbrojení. My podporujeme mír. Přicházíme sem každý rok, abychom si společně připomněli, že poplašné sirény, které se 24. března 1999 rozezněly nad nočním Bělehradem ohlásily nové přetváření světa. To, co moralista Havel legalizoval jako etický zásah, se stalo precedentem pro všechny další mocenské svévole. Z nich pouze intervence v Libyi (2011) měla mandát Rady bezpečnosti k použití síly pro ochranu civilistů. Plukovníka Kaddáfiho to ovšem neochránilo. Ostatní intervence šířily demokracii a svobodu bez mandátu. Soustavné porušování Charty OSN postupně rozleptalo architekturu mezinárodního řádu a 27 let od bombardování Jugoslávie už z té stavby zbývá jenom fasáda, za kterou doutná rumiště. Demokratizační průmysl zahání lidi do krytů. Takové obohacování spojené s ochuzeným uranem a dalšími civilizačními výdobytky sklízí potlesk u politicky vyzrálých slouhů nebo u velmi naivního publika. Tak naivního, že si nedokáže připustit, že i divácká galerie tleskačů se může zbortit chybnou navigací. Rakety a drony jsou mašiny bez bohů a vedlejší ztráty jsou předpokladem.

Současná operace USA „Epická zběsilost“ ve spolupráci se „Řvoucím izraelským lvem“ přivedla Radu bezpečnosti do agónie. Převezme bezpečnost světa umělá inteligence? A kdo do ní nasype programy?

Když se mě před lety malá vnučka zeptala: „Babi, a k čemu je na světě člověk?“ řekla jsem jí, že je správcem planety. „Fakt?“ užasla holčička, „a to každý člověk, nebo jenom ti, co jsou prezidenti?“ Vysvětlila jsem jí, že fakt každý člověk, pokud má svědomí. Protože svědomí se nezískává sečtením hlasů vhozených do volební urny, svědomí je vnitřní mandát, o který se každý den znovu ucházíme. Je to mandát, který nechceme ztratit, protože bez něj by se náš život smrkl jenom na přežívání. Svědomí si nelze ničím vykoupit, ale je možné ho za něco prodat. Nebo zastavit. Zastavené svědomí ale nečeká v zastavárně, až si ho vyzvedneme, vrací se k nám a není to příjemný návrat. V řecké mytologii zastupovaly svědomí Erínye. Jejich kvílení dohánělo provinilce až k šílenství. Teprve Sokrates mluvil o tichém vnitřním hlase, který komentuje naše činy. A byl za ty novoty athénskými občany demokraticky odsouzen k smrti.

Současná západní civilizace, která si nás ochočila, se ke kolektivnímu zániku odsuzuje sama. Ale vidí v tom ruskou stopu. Dav vlajkonošů na Letné tomu tleská a veřejnoprávní televize mu přizvukuje. My nejsme dav. A i když naše hlasy nedokážou válečnou hysterii zastavit, musíme své varování stále opakovat. Znovu a znovu. Protože ten tichý vnitřní hlas, který nám to velí, má silnější mandát než všechny zákony, příkazy a zákazy.