To tu před revolucí nebylo

„Říci národu, že má v zájmu někoho jiného spáchat sebevraždu, vyžaduje značný propagandistický a psychologický um. A nutno ocenit, že se česká média a vládní koalice opravdu snaží,“ říká v rozhovoru Prof. Ivo Budil. Vzpomněl i na komunistickou propagandu; ta ale nikdy neprohlašovala, že je konflikt nevyhnutelný.

Zažil jsem propagandu minulého režimu, a existují některé podstatné rozdíly. Nevybavuji si, že by oficiální rétorika v socialistickém Československu ústila do pocitu bezvýchodnosti a nevyhnutelnosti válečného konfliktu, protože s protivníkem se přece „nedá jednat“. Obyvatelstvo nebylo připravováno na to, že k válce „musí“ dojít, případně, že naši vojáci budou bojovat na cizím území. Nikdo relevantní tehdy neprohlásil tak jako dnes, že „mírové soužití mezi národy není možné“. Nikdy před rokem 1989 nebyl démonizován či stigmatizován cizí národ jako celek, vždy to byla pouze jeho část, například „imperialisté“, „buržoazie“ nebo „velkokapitál“, a nebylo voláno po rozdělení jeho území či přímo vyhlazení. V tomto ohledu současná rétorika šířená mainstreamovými médii a vládní koalicí připomíná spíše propagandu nacistického Německa.

Izrael a USA ukazují demografický problém liberální demokracie

Díky volebnímu právu jsou některé komunity vnímány jako nepřátelé, s nimiž je třeba fyzicky bojovat.

Víceméně liberální izraelská demokracie má dnes pozoruhodný problém: rozdíl v porodnosti mezi Židy a takzvanými „izraelskými Araby“ – což je poněkud nepřesný termín, protože značnou část izraelské židovské populace tvoří arabští Židé, kteří přišli ze sousedních zemí. Jak často v rozhovorech říká izraelský židovský historik Avi Šlaim, je to bagdádský Žid, jehož mateřským jazykem je arabština a jehož hudba, kuchyně atd. jsou arabské. Kategorie Žid a Arab se vzájemně nevylučují.
„Izraelská arabská“ populace, tedy palestinští nežidé, kteří získali izraelské občanství, má vyšší porodnost než izraelští Židé. V Izraeli veřejné orgány vždy otevřeně hovoří o demografickém problému: v dlouhodobém horizontu by to umožnilo převzetí izraelského státu demokratickou cestou.

Proč Spojené státy prohrají válku s Ruskem

Většina Američanů nadále věří, že Spojené státy v konvenční válce s Ruskem zvítězí. Ale tak to prostě není. Pro začátek, ruská nejmodernější raketová technologie a systémy protiraketové obrany jsou mnohem lepší než ty, které vyrábí západní výrobci zbraní. Za druhé, Rusko může postavit armádu více než 1 milionu bitvami zocelených bojových jednotek, které zažily válku s vysokou intenzitou a jsou připraveny zaútočit na jakéhokoli nepřítele, kterému mohou v budoucnu čelit. Zatřetí, Spojené státy již nemají průmyslovou kapacitu, aby se vyrovnaly ruské úctyhodné produkci smrtících zbraní, dělostřeleckých granátů, munice a špičkových balistických střel. Stručně řečeno, ruské vojenské schopnosti daleko převyšují schopnosti USA v oblastech, které se skutečně počítají: špičkové zbraně, vojenská průmyslová kapacita a zkušená pracovní síla. Abych toto shrnutí ujasnili, vybral jsem úryvky z prací tří vojenských analytiků, kteří tyto záležitosti vysvětlují podrobněji a zdůrazňují dramatické nedostatky moderní americké armády a problémy, s nimiž se pravděpodobně setká, když bude čelit technologicky vyspělému a impozantnímu protivníkovi.

Washington od eskalace konfliktu neupustí

Někteří komentátoři na Západě soudí, že Spojeným státům na Ukrajině nijak zvlášť nezáleží. Jistěže, Washingtonu nezáleží na Ukrajině jako takové, záleží mu ale na tom, aby Spojené státy na Ukrajině neprohrály válku s Ruskem. Nebo aby to alespoň tak nevypadalo.

Mohlo by se zdát, že Spojeným státům v této válce o mnoho nejde. Že riskují „pouze“ další propad prestiže své armády a armád NATO, a takto i výrazné oslabení jejich planetární hegemonie. Ve srovnání s Ruskem, kterému jde o samotnou existenci, se americká rizika zdají v podstatě nevelká. Ale zřejmě tomu tak není. Je docela dobře možné, že právě ztráta hegemonie a tedy rozpad amerického unipolárního systému mohou zavést Spojené státy do hluboké krize, jaká může nakonec vyústit dokonce v jejich zánik.

Ovšem než dojde (snad, doufejme) k happy endu, musí eskalace konfliktu s Ruskou federací pokračovat. A pro občany Západu hezky podle „narativu“. Tedy ruská reakce budiž vždy označena za nevyprovokovanou akci, ruská odpověď za snahu Ruska naprosto bezdůvodně útočit na mírumilovné NATO, které se přibližovalo a přibližuje k ruským hranicím jedině proto, aby s náručí květin mohlo Moskvě popřát dobrého jitra. A tak podobně. Prostě vláda nesmyslu nad realitou bude pokračovat, dokud se nenajde takové řešení, aby všichni poražení mohli slavit vítězství.
A co Ukrajina? No co se dělá s nástrojem, který se samým užíváním rozlomil na dvě či dokonce více částí?

Vizualizace hroutících se frontových linií Ukrajiny během neustálého ruského postupu

Jak už jsme to rozebírali dříve, Bílý dům v současnosti zařizuje ‚ohromný nárůst‘ dodávek výzbroje na Ukrajinu, přestože je jen 50 dnů do nástupu nově zvoleného prezidenta Trumpa do úřadu. I tento týden oznámily USA 725 milionů $ další pomoci, přičemž jde o poslední balíček pro Ukrajinu vytažený přímo ze skladů USA.

Patří do něho i druhá dodávka protipěchotních min a přichází to ve stejný den, kdy i Německo přišlo s dalšími 680 miliony $ pomoci Ukrajině. Západní spojenci prohlásili, že chtějí, aby se Zelenskyj a Ukrajinské síly ocitli v co nejvýhodnější pozici před nevyhnutelně nadcházejícím vyjednáváním o ukončení války (což Trump opakovaně od prvního dne své druhé administrativy sliboval). Zůstává však základní otázka, co dobrého tohle překotné zaplavení více zbraněmi přinese, když skutečným problémem je hroutící se lidská síla Ukrajiny? K ilustraci reality rychlého ruského postupu v několika posledních měsících…

Převratná cenzurovaná studie konečně zveřejněna: „vysoce pravděpodobná kauzální souvislost mezi vakcínami COVID-19 a úmrtími“

17. listopadu 2024 zveřejnil časopis Science, Public Health Policy And The Law recenzovanou studii s názvem „Systematický přehled pitevních nálezů u úmrtí po očkování proti Covid-19“.

Studie byla veřejně dostupná, ale publikace jako The Lancet se opakovaně pokoušely ji cenzurovat. Po dlouhé době konečně vyšla.

Shodou okolností se tento druh informací navrátil, když Trumpova administrativa a Robert F. Kennedy Jr. pracují na plánu změny.

O čem to všechno je? Je jaderná válka opravdu tak nebezpečná?

Jsme ve druhé studené válce. Ti, kteří si myslí něco jiného, ​​pravděpodobně žili pod kamenem. Bohužel, ten kámen nikoho nezachrání a poznáme to podle změny rétoriky. Konkrétně v předchozích desetiletích byla jaderná válka v myslích většiny lidí pouhou hypotézou, krajně nepravděpodobnou vyhlídkou, o které jsme mohli mimochodem diskutovat, teoretizovat, uvažovat, jak by se mohla odehrát atd. Byla to skutečně pečlivá práce, která zahrnovala enormní množství pohyblivých částí a dalo by se dokonce tvrdit, že to byla zábava, jak dokazovala četná masmédia, která to používala jako své hlavní téma. Ať už jde o postapokalyptický scénář, moderní válku, která se vymkla kontrole nebo něco v tomto smyslu, je to docela prominentní ve filmech, televizních pořadech, videohrách atd. Jen si představte oblíbené figurky, jako je franšíza Mad Max, Fallout série nebo Metro, některé tituly jako Call of Duty atd., jak se náhle stávají realitou. Jistě děsivá představa.

Ukrajinská otázka a Trumpova administrativa

Když říkáme, že celá Ukrajina by měla být součástí jednotného ruského prostoru, neklademe extrémně přehnané požadavky. Není to maximalismus. To, čím Ukrajina dnes je, je neslučitelné se samotnou existencí Ruska. A pokud tento problém znovu zmrazíme, dokonce i tím, že do našich administrativních hranic zahrneme všechny naše nové entity, ani to nic nevyřeší. Znovu se vyzbrojí a zaútočí. A nikdo nemůže a nechce dát žádné záruky, že to neudělají.

A opět, žádný extremismus – jen chladné zákony geopolitiky, jasně popsané na obou stranách: u nás i u Brzezinského. Obecně je odtržení Ukrajiny od Ruska imperativem celé atlantistické školy geopolitiky od jejího založení – od McKindera (a dokonce i dříve). Je to prostě zákon. Pro euroasijskou školu platí opačný axiom: Ukrajina buď bude ruská, nebo nebude ani ona, ani Rusko, a obecně nebude nikdo jiný.

Nyní se rýsuje velmi subtilní a delikátní situace. U Bidena a globalistických fanatiků bylo vše jasné. Vznášeli vůči nám nepřijatelné požadavky a naše požadavky se jim zdály nepřijatelné. S Trumpem je to něco jiného. To, co v jeho očích vypadá jako „dárek“, bude v našich očích vyhlášením války.

Britská invaze do Kurska selhává

Britské tanky Challenger 2 dorazily na Ukrajinu s obrovskou pompou před dlouho odkládanou a nakonec katastrofickou „protiofenzívou“ Kyjeva v roce 2023. Kromě povzbuzování dalších zástupných válečných sponzorů, aby Ukrajině poskytli obrněná bojová vozidla, bylo západnímu publiku široce tvrzeno, že tank – mezinárodním kupcům dosud prodávaný jako „nezničitelný“ – udělá z konečného vítězství Kyjeva fait accompli (hotovou věc). Tanky Challenger 2 nasazené v září v Robotnye byly ruskou palbou téměř okamžitě zničené a poté z bojů zcela velmi tiše stažené.

Proto bylo mnoho online komentátorů překvapeno, když se 13. srpna začaly šířit záběry Challengeru 2 v akci v Kursku. Kromě toho nasazení tanku dramaticky popisovala četná mainstreamová média. Několik britských vojenských zdrojů výslovně informovalo, že to bylo poprvé v historii, kdy londýnské tanky „byly použity v boji na ruském území“. Nyní The Times znepokojeně odhaluje, že šlo o záměrnou propagandistickou a lobbistickou strategii vedenou premiérem Keirem Starmerem.