Eutanazie přichází i k nám. O životě a smrti rozhodne komis?

Topení neužitečných lidi
Emil Holub: Sedm let v Jižní Africe, 1880, ilustrace Karel Liebscher, Adolf Liebscher a Johann Varrone

iDNES nedávno otiskla výrok váženého onkologa Ondřeje Slámy. Rozhovor s ním zůstal jako téměř vždy v tomto mediu z velké části skrytý za paywallem. Tedy přístupný jen pro platící. Nicméně ten citát, který vypíchla redakce, byl výmluvný.

Cituji:

V onkologii je zvykem přihlížet při volbě léčby i k vysokému věku, kdy jsou již tělo i zdraví velmi křehké. Přesto občas právě starší pacienti překvapí svou reakcí, kdy se cítí jakoby dotčeni, že bychom je snad chtěli „nechat zemřít bez léčby“.

Slova lékaře ze Žlutého kopce v Brně jsou ještě celkem umírněná. To o pár dnů později na Aktuálně senátorka Věra Procházková, původní profesí lékařka, téma v rozhovoru s redaktorkou Veronikou Rodriguez uchopila razantněji… Pravila, že legalizace eutanazie je jeden z hlavních důvodů, proč se uvolila jít do senátu. Zdůraznila, že patříme k západní civilizaci, kde už řada států eutanazii zavedla a je třeba vytvořit pro ni prostor i u nás.

A proto nyní dotváří novelu zákona o zdravotních službách, ve které se uvádí, že pacient, kterého lékař shledá nevyléčitelně  nemocným, se bude moci rozhodnout, jak dál. Například požádat o vysoké dávky opiátu, po nichž se už neprobudí. A pozor! Pokud pacient by chtěl pokračovat v léčbě, ale lékař by ji už považoval za nepřiměřenou, tak se předá celá věc etickému komitétu, který rozhodne a buď nařídí pokračovat v léčbě nebo nastoupí terminální tišení bolesti, jehož vedlejším účinkem je eufemisticky řečeno zkrácení života.

Redaktorka Rodriguez se ptá, jestli i děti se budou sami rozhodovat, a senátorka odpovídá, že ano, že děti se umí rozhodovat, jak je zřejmé například u rozvodů. Ale u nezletilých bude nutný souhlas rodičů.

Redaktorka se ještě ptá, jestli se nebojí zneužití. A dává příklad seniorky z Kanady, které lékaři schválili a provedli eutanazii přesto, že ji nechtěla. Stačilo k tomu, že manžel při péči vyhořel a požádal lékaře o případné jiné řešení… Procházková v odpověď říká, že nemůžeme vědět, jak to ve skutečnosti bylo. A trvá na tom, že neznáme všechny podrobnosti případu.

A pak Rodriguez cituje ty, kteří návrh senátorky považují jenom za zakuklenou eutanazii, což Procházková odmítá. Jak to nazve, přesně ještě neví, zřejmě ne terminálním tišením, spíše kontinuální hlubokou paliativní sedací, ale to se podle ní prý už doladí.

Já bych si dovolil na tomto místě vzpomenout svého příbuzného. Bylo mu sedmdesát, když mu překvapivě sdělili, že nemají pro něho už léčbu. Můj příbuzný byl technik, inženýr, stále pracoval a podnikal, byl i jinak činný, rád se vybraně oblékal a chodil s partnerkou často do společnosti. Žil ještě skoro rok, prokazatelně půl roku z toho víceméně na plno, byl jsem toho očitým svědkem. Léčil se alternativně jmelím a jezdil na tuto léčbu do Prahy. Já jsem do něho mnohokrát mluvil, tvrdil jsem, že rozhodnutí ho už neléčit je pravděpodobně nelegální a ať se brání. Ale on byl z jiného těsta. Nakonec došlo k prudkému zhoršení jeho stavu a za několik týdnů ze světa odešel.

A tady bych se vrátil k tomu, jestli postup lékařů byl nelegální nebo nebyl, a tady se text opět spojuje se senátorkou Procházkovou a její novelou. Senátorka v rozhovoru říká: Lékař díky novele se už nebude muset bát případného postihu, pokud jeho postupy někdo zpochybní.

Ano a tady jsme u jádra věci. Ochránit lékaře, aby za neléčení či zkrácení života starých lidí nebyli postižitelni! Přesně o tohle podle mne jde v navrhované úpravě.

Ale stejně si myslím, že poslanci pokus Procházkové o tento způsob usmrcování ještě asi odmítnou. Zamlouvat se bude zřejmě části ANO, Motoristům, určitě Pirátům a Starostům, ale odmítnou ho lidovci, topkaři, možná i Okamurovci a většina ODS. Pokud jde o veřejnost, tam podpora eutanazii od začátku devadesátých let soustavně stoupá. Dnes je 81procentní.

Antonín Hošťálek (*1950), od roku 1973 redaktor-grafik a sportovní redaktor deníku Mladá fronta v Brně, po deseti letech přešel do brněnské redakce Svobodného slova. Koncem roku 1989 začal publikovat zpravodajské články a komentáře týkající se vnitropolitického dění a stal se členem redakce ROKu. V letech 1990 až 1994 působil v brněnské redakci deníku Lidová demokracie. Po jeho zániku byl redaktorem deníku Rovnost a Katolického týdeníku a vedl časopisy Bariéry a Konec konců. S Evou Kantůrkovou a Květou Jechovou napsal knihu o Nadaci Charty 77 (1978). Je autorem drobných memoárových próz Husovická romance (2011) životopisného eseje Gorkij (2014), dvou výborů z publicistiky Výprodej a Totální výprodej. Od roku 2006 je s Blankou Švábovou též iniciátorem projektu Pečuj doma pod Moravskoslezským kruhem (zakladatelé Antonín Hošťálek, Ladislav Vencálek a Blanka Švábová počátkem, 2003). Vydává noviny Pečujeme doma a provozuje poradenské a vzdělávací aktivity pro pečující.