Jak přežít břečku umělé inteligence

Příspěvek Jak přežít břečku umělé inteligence publikoval Tomáš Koloc v deníku Krajské listy 25. září 2025

Foto: Pixabay
Popisek: Obraz duše lidstva uvadající pod umělou inteligencí

Minulé pondělí mi volala herečka a všestranná duše českého dabingu Eva Miláčková. Bylo to jako vždy popovídání, které dává sílu. Seznámili jsme se v srpnu na Žurnalistickém praktiku tvořitelů i konzumentů nezávislé publicistiky v Havlíčkově Brodě, kde jsem v rámci své přednášky o zlatém věku české kultury mimo jiné vyprávěl o příbuzném Eviny kamarádky, filmovém dramaturgovi Františku Danielovi, jak ho po jeho emigraci v roce 1968 na základě jeho učebnic z FAMU Robert Redford udělal rektorem své prestižní filmové školy Sundance School:

Druhý den jsem na ty dva znovu myslel, když na mě z webu vyskočil titulek ROBERT REDFORD ZEMŘEL. Takhle to u mě funguje! Vždycky dostanu malou symbolickou zprávu předem…

V neděli téhož týdne (tedy tu minulou) mi pak přišel mail od jiného milého přítele, který – ačkoli to byl mail kolektivní – mě dojal nejen tím, mezi jaký „poradní klub“ mě zařadil (je v něm mj. spisovatel, kterého považuji za největšího žijícího českého humoristu, nebo člen slavného rodu impresáriů, který pořádal koncerty už Karlu Hašlerovi). Autor mailu Ondřej Suchý nám, deseti adresátům, poslal článek, ve kterém se píše o zajímavém zjištění mediálních výzkumníků, že umělá inteligence, ač je sama produktem lidského umu, si za léta své tiché hegemonie v lidských médiích vyvinula strategii, jak na lidstvo působit. Jejím cílem je zglajchšaltovat emoce, estetický cit a morálku na svou úroveň – tedy na úroveň nic hlubšího nevyjadřující a ničemu vyššímu nepomáhající břečky (anglicky slop).

Ondřej k tomu připsal:

… jak má člověk začít vesele nový den, když si jako první přečte na Internetu takovýto článek? Přestat číst, co je nového? To nedovedu – ačkoliv jsem nikdy v minulosti při čtení ranních zpráv takový pocit smutku nezažíval …

Byl poslední den babího léta a já jsem myslel na Ondřeje a na chvíli před drahnými pár lety, kdy jsem sám, jako kluk už od jinošství natěšený, že jednou bude dělat velkou kulturu, zjistil, že s velkou kulturou je amen. Tedy minimálně na nějakou tu stovku let, dokud se lidstvo té své kýžené komerčně-průmyslové břečky nenaloká natolik, až zjistí, že život na smetišti mu sahá na sám kejhák – a dokud při šlapání té smrduté vody jeho nohy nezačnou toužit po troše pevniny skutečné lidské kultury.

Byla horká neděle a já byl pozván na nejteplejší místo Hradce Králové, Benešovu třídu (náš hradecký Alexanderplatz) na tradiční „koncert oldies“. Několik desítek důchodců (mezi nimiž byli i ti „moji“, pro něž ve dvou domovech seniorů přednáším v univerzitě třetího věku – dokonce přišla i nejstarší z nich: 102letá bývalá herečka hradeckého divadla Marta Kolesová) se sesedlo na lavičkách v platanovém minihájku uprostřed sorelových paneláků, aby si poslechli vystupující – dva manžele asi tak kolem šedesátky. On hrál na elektrické piano, ona zpívala a v repertoáru od Kmocha až po Kotvalda s Hložkem srdnatě bojovali a prohrávali s rytmem, zpívali „Lásko jáma stůňu“ atd. Ale byli živí (žádná umělá inteligence!), a přijeli kvůli nám – a tak jsme s nimi nakonec začali zpívat a někteří si i zatancovali. Ona byla navíc krásně a bohatě obdařena a při divokých gestech se jí dekolt rozkmitával k vřelé radosti mužského publika… Na rozloučenou nám pak zahráli známý závěrečný motiv z Tenkrát na západě.

Když skončili, nám „pozůstalým“ se skoro už nechtělo jít pryč.

Coural jsem se pak horkem k rybníku Biřička, a protože jsem neobědval, cestou jsem se stavil na klobásu a pito v sokolské restauraci, kde mě přivítal – opět závěrečný motiv z Tenkrát na západě.

Začal jsem nad tím filmem přemýšlet. Způsob, jakým v něm Frank pro svého miliardáře Mortona „skupuje“ půdu na železnici – to je přece učebnice moderního developerství i korporátního kapitalismu vůbec. Sám jsem to zažil, když mi špička nože v ruce gorily jednoho takového českého velkopodnikatele ležela na břiše.

Když si majetný člověk něco zamane, musí se to stát: i kdyby na to měl celý svět umřít. I kdyby měla být třeba válka – i kdyby měla zařvat celá kultura. Takovou moc vlastně neměl ani sám Stalin. Z nezávislých mezinárodních sociologických odhadů víme, že mrtvol za Mortony a Stalina zůstalo asi tak na roveň. Jenže co do kultury: Stalin umělce znásilňoval, mučil a zabíjel, ale úplně zničit kulturu nedokázal – dokonce některá nejvýznamnější kulturní díla skladatelů jako byli Šostakovič, Chačaturjan, Prokofjev, spisovatelů Bulgakova, Pasternaka či Ilfa & Petrova nebo režisérů Ejzenštejna, Mejercholda, Vertova vznikla za jeho vládnutí. Době našeho dnešního Tenkrát na západě (přesněji: Dneska na západě) se to ale už skoro podařilo – a daří se to hloub a dál…

V úterý, když zemřela herečka Claudia Cardinale, jsem si opět vzpomněl – a pochopil, proč taky se mi v neděli dvakrát za sebou objevil motiv z Tenkrát na západě v uších. Claudia Cardinalová (mimochodem: dcera projektanta železnic, pomocí nichž bylo pro francouzskou vládu kolonizováno její rodné Tunisko…) hrála mezi 50. a 80. lety 20. století v největších filmech všech dob, obsazoval ji sám velký Fellini – ale pro mě a řadu dalších je její životní rolí ta barová holka, kterou si na vyjížďce do města vezme venkovský farmář, jehož celou rodinu Mortonův „logista“ Frank vystřílí dřív, než za ním holka Jill stihne přijet – aby se pak starala o ty, kdo se ze svých chabých sil snaží oligarchovi Martonovi házet klacky pod nohy. Stejně tak Robert Redford pro nás už navždy bude agent CIA, který v titulní roli filmu Tři dny Kondora loajálně pracuje pro vedení své vlasti – dokud toto vedení nenechá zlikvidovat celý jeho útvar. Protože náhodou objevil kód tajné akce, při níž měl být stát třetího světa zachvácen revolucí a válkou, aby jeho nerostné bohatství pomohlo USA vyhnout se energetické krizi. Tak se z agenta Kondora, zaměstnance režimu, stane spolupracovník nezávislého tisku, který informuje o svinstvech režimu…

P. S. Posílám tohle své vyprávění Ondřeji Suchému s průvodním vzkazem:

Tak nevím, Ondřeji, jestli ti tohle mé rozjímání nějak pomohlo, jestli ti na něco odpovědělo. Napadá mě, že můj pan farář, o kterém jsme spolu už mluvili, mi pro psychickou stabilitu dal tuto trojnožku:

 

1.Trápí-li tě svinstva kolem tebe, pokud s nimi nemůžeš bojovat přímo, nikdy se aspoň nepodílej na jejich šíření.

 

2.Snaž se si pořád nestěžovat. Pokud tě děsí stahující se černé mraky a temní lidé kolem tebe, vzpomeň si, kolik jsi prožil krásných a jasných dní v žáru slunce i lásky svých přátel a kolik toho v minulosti vzniklo dobrého – a buď za to vděčný. Ta vděčnost způsobí, že si mnoho z toho světlého přitáhneš do života zpět. Tento mechanismus logicky přináší poslední zásadu:

 

3. Buď dobré mysli. Dobrá mysl přitahuje dobré věci.

 

Tvůj Tomáš

Zdroj: Seznam.cz

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo a v týdeníku Disput.

Zpět na obsah