1. Zdeněk Jemelík: Mstitel týraných zvířat
2. Zdeněk Jemelík: Vzkaz cenzorům

Článek Zdeněk Jemelík: Mstitel týraných zvířat vyšel na serveru Chamurappi 26. února 2026

Mstitel týraných zvířat

Mořská želva čekající na porážku v rybářském přístavu Jamestown v Akkře v Ghaně

Časový souběh dějů, probíhajících daleko od sebe, může ovlivnit jejich zobrazení v lidských hlavách. Příkladem může být příprava na rozhodování o žádosti soudů o vydání obžalovaných Andreje Babiše a Tomia Okamury k soudnímu stíhání a zpráva o zatčení bratra anglického krále dne 19. února 2026. Po vyslechnutí králova „moudra“ v podání zpravodajství České televize se mi vnucuje příležitostná otázka, co by se dělo, kdyby místo mnou vážené poslankyně prof. Heleny Válkové řídil jednání mandátového a imunitního výboru politik s úrovní myšlení Karla III. Domnívám se, že by možnost nevydání vůbec nepřipustil a parlamentní žvanilové by nedostali příležitost k maření času řečnickými orgiemi na dané téma.Zpráva o nespokojenosti předsedy vlády se zmírněním rozsudku nad pachatelem týrání psa a o vstřícné reakci pana ministra Tejce na jeho zájem je jednou z mála zvěstí z poslední doby, které mě potěšily. Nevím sice, proč právě v tomto případě vystoupil pan předseda vlády, ale je to moc dobře: týrání zvířat, nejen psů, patří k nepřístojnostem, v nichž je justice dlouhodobě nepřijatelně smířlivá. Podobných případů je totiž poměrně hodně a množí se. Současně je moc dobře, že pan ministr zareagoval způsobem, který opravňuje k naději, že přístup jeho úřadu nebude tak lhostejný, jak bývalo jinak běžné. Není to ostatně jediný případ, kdy projevuje vůli měnit chování justice. I v jiných věcech mi připadá, že s ním do justice vjel buldozér. Souznění obou pánů i v dalších záležitostech by do budoucna bylo skvělé.

Není bez zajímavosti, že předseda senátu, který vyvolal nespokojenost pana Andreje Babiše, je známá figura. Strávil jsem v jeho soudní síni hezkých pár hodin. Při jednání působí dojmem dobrosrdečného soudce, což u náruživých milovníků piva nepřekvapuje. Ale jeho jméno se vyskytuje v článcích na mém blogu v nelichotivých souvislostech již několik let a v archivech ministerstva se válí nevyřízený podnět ke kárnému řízení proti němu od účastníků trestního řízení, kteří se jím oprávněně cítí poškozeni (nejde o výši rozsudku). Možná se tam najde i nějaký můj podnět ze starší doby.

Není ovšem jisté, že pan ministr vyhoví podnětu pana předsedy vlády uspokojivým způsobem, byť dobrá vůle jistě chybět nebude. Dá se očekávat, že vyřízení podnětu proběhne rychleji, než je na ministerstvu obvyklé, a úroveň vypracování bude na dobré úrovni. Výhodou je již osoba předkladatele podnětu. Ministr se nemůže zabývat osobně stovkami podnětů, které na ministerstvo přicházejí, takže díky autorství pana Andreje Babiše bude mít podnět přednost. Kdyby jej podal někdo jiný, pokud by si jej nějaký úředník vůbec přečetl, možná by nejdříve odešel k přezkoumání na Nejvyšší státní zastupitelství a až po návratu by došlo ke konečnému rozhodnutí. Vím, o čem píši. Napsal jsem řadu podnětů, něco málo z nich vedlo k podání stížnosti ministra a z nich několik málo uspělo u Nejvyššího soudu. Nejúspěšnější byl jeden podnět, podaný cestou Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Stížnost na jeho podkladě paradoxně podala ministryně Marie Benešová, která kdysi vyvolala trestní řízení proti mně. Nejvyšší soud vyhověl a došlo k nápravě křivdy, spáchané na dvojici nevinných odsouzených v novém, pětiletém řízení se zprošťujícím rozsudkem. Státní zástupci a soudci, kteří bezpráví způsobili, odolali podnětům ke kárnému řízení.

Je ovšem otázka, zda pan předseda vlády bude nakonec spokojen. Z neznalosti justičních procedur totiž „zaplakal na nesprávném hrobě“. Pravomoc ministra k zjednání nápravy není dostatečná. Nejvyšší soud vyhověním jeho stížnosti nemůže zrušit napadený rozsudek. Pouze vytkne odvolacímu soudu vady. Nápravu by mohla vyvolat nejvyšší státní zástupkyně, pokud by rozsudek napadla dovoláním k Nejvyššímu soudu. Obvykle by ji k tomu mělo přimět Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, ale mohla by jednat i z vlastní iniciativy. Pan předseda vlády ji ovšem může oslovit stejně jako pana ministra. Zvýhodněnému odsouzenému docela přeji, aby tak učinil, a to hodně rychle.

Přihřeji si svou polívčičku. Zatímco pan předseda vlády jedná v neprospěch pachatelů týrání zvířat, jako zmocněnec poškozených usiluji o potrestání pachatelů týrání lidí. Za týrání oprávněně považuji způsob, jakým v lednu r. 2013 s poškozenými zlínskými podnikateli, bratry Ladislavem a Janem Lebánky, nakládali v jesenickém penzionu U Kohouta vyděrači. Nechal je tam vlákat recidivista Roman Šulyok pod záminkou, že se tam setkají s ruským investorem, který má zájem o koupi jejich hotelu. Místo něho je napadli čtyři zakuklenci, kteří je svázali a pohodili na postele. Do rána museli čekat, co se s nimi stane. Poslouchali, co si povídají jejich věznitelé a dověděli se, že jsou pro ně vykopané dva hroby. Ráno se dostavil zadavatel vydírání a učinil jim skvělou nabídku, které nemohli odolat: nic se jim nestane, nepoškozeni pojedou domů, ale před odjezdem podepíší před notářem nějaké listiny, jejichž obsah je nemusí zajímat. Samozřejmě souhlasili. Každého zvlášť pak se svázanýma nohama dostrkali vždy dva pochopové před notáře. Podepsali, aniž by věděli, co podpisují. Pak si s Romanem Šulyokem pod kamerou přátelsky podali ruce a vyrazili na cestu domů. Než dorazili do Zlína, hotel jim již nepatřil a navíc je tížila směnka, jejíž proplacení pak vymáhal exekutor.

Týrání Lebánků vyšetřovala středočeská kriminální služba. Jindy nemilosrdný žalobce Tomáš Milec postavil před senát Ivy Říhové Krajského soudu Praha pouze zadavatele vydírání Romana Šulyoka a jeho pomocníka Lukáše Loučku. Notáře Václava Vodu a advokáta Martina Rezka žalobce použil jako svědky. Patrně je neobžaloval, protože je usvědčovali pouze Lebánkové, čili byly by to osamělé důkazy. Dva ředitelé GIBS nezávisle na sobě a s časovým odstupem mi vysvětlili, že pro žalobce byli asi zajímavější dva dobří svědci než obžalovaní, kteří by se usilovně bránili proti usvědčování osamělými důkazy. V době, kdy soudní řízení v r.2016 probíhalo, Roman Šulyok již měl za sebou rozsudek z Řezna s trestem 7,5 roku odnětí svobody. Dalších 7,5 roku mu nadělil senát Ivy Říhové. Lukáš Loučka vyvázl s podmíněným trestem, který mu snížil odvolací senát předsedy Zdeňka Sováka na Vrchním soudu v Praze. Na ostatní pachatele se nedostalo, protože policie je nedokázala vypátrat. Roman Šulyok jí s usvědčením nepomohl. Nevypovídal. Tento „pomník“ dosud stojí zcela nedotčený a příslušné orgány nečiní nic pro jeho povalení, dokonce usilují o zachování statu quo. V lednu r. 2027 dojde k promlčení a nepotrestaní zločinci budou mít vystaráno.

Zde začíná další část příběhu: „kauza Jesenice“, které jsem zasvětil řadu článků, stále dostupných na mém blogu. Její spuštění umožnila náhoda, která mě přivedla do osobního styku se zadavatelem vydírání Romanem Šulyokem. Navštívil jsem ho věznici. Dohodli jsme se, že začne spolupracovat s příslušnými orgány na usvědčení nepotrestaných spolupachatelů týrání bratrů Lebánkových. Odměnou mu měla být podpora spolku Chamurappi z.s. při vyvolání pokusu o povolení obnovy procesu. V případě, že by soud obnovu nepovolil, mohl počítat s naší podporou při pozdějším řízení o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Obě strany dohody své závazky splnily, jak nejlépe mohly. Řízení o povolení obnovy procesu bylo neúspěšné. Na návrh státního zástupce Martina Susky senát předsedkyně Ivy Říhové obnovu nepovolil. Ale v průběhu jednání vystoupil Roman Šulyok jako svědek, poučený předsedkyní senátu o důsledcích případné křivé výpovědi. Podrobně popsal vše, co o dění v penzionu věděl. Jeho svědectví považuji za nejdůležitější a z právního hlediska nejcennější důkaz pro usvědčení nepotrestaných pachatelů vydírání v Jesenici.

Po neúspěchu řízení o povolení obnovy procesu a nevyhovění podnětu ke stížnosti pro porušení zákona jsem dne 8. prosince 2020 podal trestní oznámení proti nepotrestaným pachatelům jesenického týrání. Přijal jsem úlohu zmocněnce poškozených. Po různých peripetiích Černý Petr vyšetřování zůstal v rukou středočeské pobočky Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS). Dozorovým státním zástupcem se stal týž státní zástupce Martin Suska, který se postavil proti povolení obnovy procesu. Na začátku vyšetřování jsem považoval za dobře viditelné tři právníky: notáře Václava Vodu a advokáty Martina Rezka a Jana Svobodu. Ale nejdůležitějším byl pro mne František Heřman, policista s vysokoškolským právnickým vzděláním, o němž Roman Šulyok tvrdil, že byl stvořitelem čtyřčlenného komanda „zakuklenců“. Při prvním podání vysvětlení jsem proto navrhl vyšetřovateli, aby policistu předvolal k podání vysvětlení, poučil ho o výhodách spolupracujícího obviněného a popř. mu pohrozil koluzní vazbou, nebude-li chtít spolupracovat. Odpověď zněla, že s ním nelze drsně zacházet, protože „dlouho slouží a dobře slouží“. K podání vysvětlení jej vyšetřovatel předvolal jako úplně posledního až 7. června 2024. Následně GIBS případ odložila, protože nikomu nebylo prokázáno trestné jednání a toto stanovisko k mé stížnosti schválil usnesením z 24. října 2024 státní zástupce Martin Suska. Od té doby vyšetřování nepokračuje.

Následovala řada stížností a také dvě trestní oznámení na původce neutěšeného stavu vyšetřování, která státní zástupci „udusili“, tedy nepostoupili je policejním orgánům k prověření. Stížnostní řízení ve státním zastupitelství je instanční, čili probíhalo po „patrech“ a až po volbách se dostalo na úroveň vrcholových státních orgánů. Pokusil jsem se informovat předsedu vlády Petra Fialu. Nemohl jsem ho oslovit písemně, protože nesmím vynášet podklady z vyšetřovacího spisu. Nedostal jsem ale příležitost k ústnímu objasnění. Poskytl jsem základní informace pí. ministryni Evě Decroix, která ale opustila úřad dříve, než mohla něco zařídit.

Začal jsem tedy znova a čekám na přijetí panem předsedou vlády. Jsem zvědav, zda bude mít pro strázně chráněnců spolku Chamurappi z.s. a jejich zmocněnce stejné pochopení jako pro týrání psů. Nejsem si ale jistý, že uspěji, protože pan Andrej Babiš se ke mně již delší dobu chová nepřátelsky, ač trvale prohlašuji, že „kauza Čapí hnízdo“ je ostuda české justice a námitky proti němu kvůli střetu zájmů považuji za formalistický konstrukt, jejž udržují při životě lidé, kteří by možná „přikrádali na státním“, kdyby měli stejné možnosti jako on. Je pravda, že momentálně mu odporuji ve věci vydání k soudnímu řízení, ale to právě proto, že v jeho případné pranici s justicí předjímám jeho úspěch. Neshoduji se s ním v přístupu k ruské agresi proti Ukrajině, ale to má základ v generačním rozdílu mezi námi. Z mé strany to nevnímám úkorně. Dodávám, že jsem nikdy nejednal panem Andrejem Babišem o politických záležitostech. Znám ho jako rozumného partnera při jednání, nepřipomínajícího účastníka bouřlivých přestřelek ve Sněmovně.

Uvědomuji si, že v „kauze Jesenice“ proti mně stojí mocní protivníci, kteří se budou snažit zabránit mi v dosažení cíle. Již se mi dostalo varování robustním narušováním komunikace mobilním telefonem. Přesto věřím, že vedení státu, který se prohlašuje za demokratický a právní, nestrpí, aby pachatelé týrání bratrů Lebánkových dosáhli promlčení. Již dnes je řízení v časové tísni, další otálení je nepřijatelné.

Zpět na obsah

Článek Zdeněk Jemelík: Vzkaz cenzorům vyšel na serveru Chamurappi 1. března 2026

Vzkaz cenzorům

Prostor považovaný za veřejný je soukromým vlastnictvím.
Wikimedia Commons

Cenzura nemilosrdně funguje dále. Svoboda slova a projevu platí jen potud, pokud to nevadí cenzuře. Nevykonává ji ovšem žádný státní úřad, ale sami majitelé a šéfredaktoři novin. A neřídí ji stát, ale nositelé nejrůznějších zájmů, o jejichž počestnosti lze někdy pochybovat.

Zdá se, v některých případech hraje roli „antibabišismus.“ Není to sice jisté, ale mohlo tomu tak být v případě uzavření mého přístupu na stránky Neviditelného psa, ke kterému došlo v době prezidentské volební kampaně. Byl jsem přispěvatelem Neviditelného psa zhruba dvacet let, o čemž svědčí desítky mých článků v jeho archivu. Ale právě během prezidentské volební kampaně mi Ondřej Neff bez vysvětlení zavřel dveře. Je to jeho právo majitele, ale současně jde o zásah cenzury.

Chápu, že  ledaskoho dráždí mé opakované tvrzení, že „kauza Čapí hnízdo“ je ostudou české justice. Pobuřuji jím zájemce o odeslání Andreje Babiše „do tepláků“. Sám Andrej Babiš mou pozici zhoršuje, protože při kritice novinářů se často vyjadřuje „nevycválaně“. Nechuť cenzorů proti mně v tomto případě nezmínilo veřejné prohlášení předsedkyně mandátového a imunitního výboru prof. Heleny Válkové, nezpochybnitelné odbornice, která jinými slovy říká totéž. Cenzoři se nezamýšlejí nad hrůzností stavu, který by nastal, pokud by se nakonec prokázala oprávněnost kritiky postupu justice a neuznávají proto význam kontroly justice veřejností. Nesdílejí můj názor, že ve věcech trestního řízení nemají místo osobní vztahy, ale pouze přísné vyhodnocování skutkových zjištění a kontrola justice veřejností se ničím jiným nesmí řídit. Jejich pohoršení nemírní skutečnost, že výrok o „ostudě české justice“ doplňuji úvahami, které určitě netěší mého osobního nepřítele Andreje Babiše, ani jeho obhájce. Zejména se s nimi rozcházím v názoru na postoj vládních politiků k žádosti justice o vydání pana obžalovaného k soudnímu stíhání. Kromě toho vytýkám panu předsedovi vlády, že se chová iracionálně, když odmítá odpovědět mi na dvě otázky, jimiž si chci ověřit domněnku, že jsem v důkazním řetězci našel trhlinu, jejíž zacelení by podstatně oslabilo argumentaci soudkyně Evy Brázdilové. Zásahem cenzury kvůli tvrzení o ostudě české justice se s vaničkou vylívá i dítě kritiky postoje Andreje Babiše a jeho poddaných k žádosti justice o jeho vydání. „Antibabišismus“ zaslepuje zrak a zbavuje cenzory velkorysosti v názoru na můj přístup ke „kauze Čapí hnízdo“ a na mne jako na domnělého Babišova „koně“.

Jiné cenzory může dráždit můj postoj k ruské agresi proti Ukrajině. Proti „kauze Čapí hnízdo“ to je pro mne bolestivější, protože se mnou kvůli názorovým rozdílům přestali mluvit někteří dlouholetí přátelé, od kterých mě ovšem odděluje generační rozdíl.

Autocenzura se možná uplatňuje ve volbě námětů, jimiž se zabývají investigativní novináři. Jako blogera mě nikdo neřídí, jsem neřízená střela. Vrhám se na náměty, které nacházím jako občanský aktivista ve spolku Chamurappi při potírání nepravostí v trestním řízení. Pustím-li se do kauzy, na jejímž ztroskotání má zájem někdo mocný, nehrozí mi ztráta dobře placeného zaměstnání, protože jsem „na volné noze“. Naproti tomu redaktoři vyhlášených novin patrně uvažují jinak. Čtenáři mých článků vědí, že od prosince r.2020 v „kauze Jesenice“ jako zmocněnec poškozených usiluji o potrestání osmi zločinců, kteří se dopustili násilí a vydírání v jesenickém penzionu U Kohouta na zlínských podnikatelích Ladislavu a Janu Lebánkovým. V této věci zatím příslušné orgány pečlivě chrání nedotknutelnost „pomníku“, postaveného v r.2016, kdy bývalý zkušený prokurátor, státní zástupce Tomáš Milec pohnal před soud pouze zadavatele vydírání Romana Šulyoka a jeho pomocníka Lukáše Loučku. Od 8. prosince 2020, kdy jsem podal trestní oznámení proti nepotrestaným Šulyokovým spolupachatelům, se na věci nic nezměnilo a příslušné orgány viditelně usilují o zajištění beztrestnosti zločinců vypršením trestnosti.

V této souvislosti vystupuje do popředí rozdíl mezi blogerem a oficiálním investigativním novinářem. Působím v této kauze jako zmocněnec poškozených, což mě v některých ohledech omezuje. Nemohu si např. dovolit vydat se „na kafe“ za podezřelým policistou Františkem Heřmanem, protože bych si mohl vysloužit stíhání pro nátlak na svědka. Vidím zde ale velký prostor pro činnost investigativních novinářů. Obrátil jsem se proto na několik redakcí s nabídkou, že poskytnu startovní informace. V nejlepším případě jsem dostal odpověď, že právě nikdo z redaktorů nemá čas. Speciálně z DeníkuN odpověď nepřišla žádná. Chápu to. Jako bloger jsem proti redaktorům ve výhodě: o miniaturní důchod mě nikdo nepřipraví jinak než kulkou do hlavy. A naděje, že by se Chamurappi ujal slušný sponzor, nehrozí. Nevěnujeme se přece fotbalu. Na druhé straně za mými zády nestojí nikdo, kdo by mě mohl vyštvat do nebezpečné kauzy, aby vypukl skandál, srovnatelný s bitcoinovou aférou.

Zpět na obsah