Normalizace genocidy

Konstantin Vasiljev: Hořící Unter den Linden (1974)

Genocida není v lidské historii novým jevem. Prováděla se již v biblických dobách[1] a dlouho předtím. Mnoho historiků dokonce zastává teorii, že Kromaňonci záměrně vyhubili Neandrtálce.

S rozvojem civilizace a formulováním určitých humanistických hodnot filozofy a teology si však vládci uvědomili, že pokud nechtějí podlehnout odporu rivalů a konkurenčních scénářů, musí kontrolovat způsob, jakým se o nich mluví. Demokracie se zrodila pravděpodobně v Řecku, když vládci pochopili, že informace znamenají moc a že musí brát ohled na veřejné mínění, alespoň na názory jiných mocných hráčů. Postupně se objevila logika „právního státu“, nejen dura lex sed led (zákon je tvrdý, ale je to zákon), ale také pocit, že summum jus, summa injuria (mnoho práva, mnoho křivd), že právní stát by měl nějak odpovídat spravedlivému státu[2]. Ačkoli použití síly zůstalo výsadou panovníka, nebylo absolutní a muselo být legitimizováno. Tak vznikly účelové mýty, ospravedlňující tvrzení, že král nebo prezident má dělat správné věci, což samozřejmě vylučuje hrubou nespravedlnost a zločiny, jako je genocida. Jak se správa informací stávala klíčovou, stávalo se státní tajemství prostředkem k páchání zločinů.

Ve své knize „Völkermord als Staatsgeheimnis / Genocida jako státní tajemství“[3] (Olzog, Mnichov, 2011, pouze v němčině, dosud bez anglického překladu) jsem zkoumal mechanismy utajení, které obklopovaly arménskou genocidu[4], holocaust, masakry v Halabdže a Srebrenici.

Společným jmenovatelem těchto megazločinů bylo úsilí vlád a spolupracujících médií skrýt nebo popřít zvěrstva, používat kódovaný jazyk a eufemismy a zároveň zachovat zdání legality a „normálního chodu věcí“.

V digitálním světě, světě televize, memů a sociálních médií, se stalo skrytí genocidy nemožné, což v demokratických společnostech pro vlády vytvořilo problém image. Politika se posunula k obviňování obětí z jejich vlastního neštěstí. Jak napsal Tacitus Proprium humani ingenii est odisse quem laeseris, (Agricola, 42) – je lidskou přirozeností nenávidět ty, kterým jsme ublížili.

Dnešní strategie proto diktuje, jak zobrazovat oběti jako teroristy, dehumanizovat je jako zvířata, obviňovat je ze zločinů a zkaženosti, obracet příčinu a následek, ignorovat předchozí historii konfliktů, zaplavit sociální média příběhy založenými na falešných zprávách, falešné historii, falešném právu, vytvořit umělou atmosféru normality, jako by konkrétní válka a následná genocida byly rovnocenné přírodním katastrofám, nikoli lidským činům, něčemu, co se muselo stát, protože to bylo předurčeno osudem, protože to tak chtěl Bůh – Deus vult!

Změna paradigmatu

V našem vnímání genocidy došlo k zásadní změně. Kdysi byla považována za nejzávažnější zločin, za nejzávažnější porušení mezinárodního práva a morálky, za důvod k úplnému přerušení diplomatických a obchodních vztahů s genocidním státem, dnes je genocida quasi-akceptována vládami, které se údajně zavázaly k dodržování lidských práv a mezinárodního práva. Velká část mezinárodního společenství se dívá jinam a o obludnosti tohoto zločinu mlčí, qui tacet consentire videtur.

Velmoci jako USA, Velká Británie, Francie a Německo se staly partnery genocidy tím, že dodávají zbraně k jejímu provádění a poskytují vojenskou, ekonomickou, politickou, diplomatickou a propagandistickou podporu genocidnímu státu. Budoucí generace nás budou vnímat jako generaci, která genocidu legitimizovala jako něco, co „se prostě stává“, tak jako sopečná erupce nebo tsunami.

Je pozoruhodné, že „kolektivní Západ“ nevystoupil z Úmluvy o genocidě z roku 1948, která vyžaduje, aby všichni členové přijali konkrétní opatření k prevenci genocidy[5], ale dává přednost uplatňování úmluvy à la carte. Můžeme odsoudit Pol Pota, Jeana-Paula Akayesu[6] a Jeana Kambandu[7], ale snažíme se ušetřit Netanjahua a Gallanta. To je klasická kognitivní disonance.

Bohužel, naše generace již byla vycvičena s rozpory žít a korozivní šílenství tohoto chování ji neznepokojuje. Vědomě se vyhýbáme reflexi důsledků ničení jazyka, hodnot a významu. Nezamýšlíme se nad svou vlastní spoluvinou na zločinech a dlouhým stínem, který tato kolektivní vina na budoucí generace vrhá.

Syndrom kolektivní viny

Nacistický holocaust evropských Židů způsobil v Německu národní trauma a vedl k sebenenávisti a všeobecnému odmítání německé historie a kultury. S vaničkou se vylilo i dítě.

Poválečné Německo bylo postaveno na kolektivní vině za holocaust. Mnozí politici se nepovažují za dědice Kanta, Goetha nebo Beethovena, ale za dědice Hitlera, Himmlera a Heydricha. Německá „identita“ se stala nekompromisně proizraelskou. Obrana Izraele se stala německou Staatsräson[8], raison d’état.

Uvidíme, zda etnické čistky Palestinců od roku 1945, každodenní praxe apartheidu na okupovaných územích, a genocida v Gaze nakonec vyvolají u současné a budoucích generací Němců obecný komplex viny a trauma. Vyvinou si komplex viny srovnatelný se syndromem holocaustu?

V této souvislosti je poučné poznamenat, že se mnoho prominentních židovských myslitelů a izraelských profesorů obává, že rozsah zločinů proti Palestincům může vést k izraelskému traumatu. Židé, kteří se považovali za utlačovaný národ, totiž nemusí být schopni vyrovnat se s novou identitou „Tätervolk“, jako národ pachatelů genocidy. Tyto obavy vyjádřili mimo jiné Noam Chomsky, Jeffrey Sachs, Illan Pappé, Norman Finkelstein a Richard Falk.

Kolektivní odpovědnost

Každý, kdo se hlásí k „právnímu státu“, musí koncept „kolektivní viny“ odmítnout jako hrubé porušení základního principu spravedlnosti a řádného procesu. Vina a zásluhy jsou nutně individuální kategorie.

Je zjevně nespravedlivé považovat osobu za vinnou ze zločinů jiné osoby nebo skupiny, s níž může být spojována, byť jen volně. Koncepce „viny z důvodu spojení“ je nemorální, pokud neexistují pádné důvody pro přičtení osobní odpovědnosti z důvodu vědomí zločinu a nečinnosti.

Ve většině civilizovaných právních systémů existuje pojem solidarity, povinnost poskytnout pomoc v situacích vážného nebezpečí nebo nouze. Mnoho zemí má právní předpisy o „povinnosti poskytnout pomoc“, které v určitých případech kriminalizují nečinnost. I bez konkrétních zákonů by bylo pro naše svědomí šokující, kdybychom lhostejnost a nečinnost legitimizovali. Představte si člověka, který by topícího se člověka raději fotil, než aby se ho pokusil zachránit, hodil mu záchranné lano, upozornil úřady a vyhledal pomoc. Právo také zná pojem zločin z opomenutí.

Pokud z toho vyjdeme, stáváme se všichni „vinní“, pokud o probíhající genocidě v Kambodži, Rwandě, Súdánu, Palestině víme, a řekneme „to se mě netýká“ a nic s tím neděláme? Stáváme se občanskoprávně a trestně odpovědnými, když investujeme do zbrojního průmyslu, i když víme, že zbraně jsou používány k genocidě?

Ano, stáváme se spoluviníky a neseme spoluzodpovědnost za zločin, čímž vzniká naše právní a morální odpovědnost. Měli bychom být potrestáni?

Důležitější než jakýkoli trest, který je vždy ex post facto – škoda již nastala –, je prevence genocidy. To je jádrem Úmluvy o genocidě z roku 1948 a důvodem, proč se Raphael Lemkin zaměřil na povinnost přijmout opatření k prevenci[9] genocidy, „včasnému varování“, informování, humanitárnímu zásahu, odpovědnosti chránit (R2P)[10].

Vědomí obyvatelstva o holocaustu a Gaze

Kdo nese větší odpovědnost za genocidu – německý lid v letech 1941–1945, který žil v teroristickém totalitním státě, kde všechny informace kontrolovaly nacistické úřady a poslouchání BBC nebo zahraničního rozhlasu bylo rovnocenné zradě, nebo naše vlastní generace, která ví o genocidě v Gaze příliš mnoho, která ji denně vidí v televizi, na YouTube a vidí ji potvrzovanou politiky, akademiky, odborníky z think tanků, rozhovory s oběťmi a pachateli?

Není naší povinností – odpovědností každého z nás – genocidu v Gaze zastavit všemi diplomatickými, obchodními a – pokud to bude nutné – vojenskými zásahy? Není naší povinností zajistit okamžitou humanitární pomoc a dodržování Charty OSN a Ženevských úmluv Červeného kříže?

Nebo – alternativně – jsme připraveni „normalizovat“ praxi genocidy a stát se profesionálními popírači?

Poznámky.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

Alfred-Maurice de ZayasČesky (*1947) je profesor mezinárodního práva a historie na Ženevské škole diplomacie, působil jako hostující profesor na mnoha univerzitách v USA, Kanadě, Německu, Španělsku a Švýcarsku. V letech 2012-2018, kdy byl nezávislým expertem OSN pro mezinárodní řád, vypracoval 14 zpráv pro Valné shromáždění OSN a Radu pro lidská práva, v nichž formuloval „25 zásad mezinárodního řádu“. V letech 1980-2003 působil jako vedoucí právník Úřadu OSN pro lidská práva v Ženevě, zastával funkci tajemníka Výboru OSN pro lidská práva a vedoucího petičního oddělení. Je autorem desítky knih, mimo jiné Building a Just Global OrderČesky (Budování spravedlivého světového řádu, 2021), The Genocide against the Armenians 1915-1923 (Genocida Arménů 1915-1923, 2010), United Nations Human Rights Committee Case LawČesky (Judikatura Výboru OSN pro lidská práva, 2009), The Human Rights IndustryČesky (Průmysl lidských práv, 2021), Countering Mainstream NarrativesČesky (Vyvracení mainstreamových narativů, 2022). Publikoval řadu článků týkajících se arménské genocidy a práva na sebeurčení Arménů v Náhorním Karabachu a vystupoval na tato témata v Evropském parlamentu. Je americkým a švýcarským občanem, žije ve švýcarské Ženevě se svou manželkou Carlou. V letech 2006-9 a 2013-17 byl prezidentem P.E.N. International Centre Suisse.