Jak podniknout reálné (a realistické) kroky k lepšímu uspořádání světa

Fanoušci drží nápis připomínající (americkou) vlajku během vigilie na oslavu 61. narozenin hudebníka Johna Lennona 9. října roku 2001 před budovou Capitol Records v Hollywoodu v Kalifornii. Foto Jason Kirk / Getty Images

Ve většině zemí světa je právě období svátků, kdy se myšlenky obvykle obracejí k vizím lepšího světa. V kostelích se budou zpívat chvalozpěvy na mír, z kazatelen budou znít zbožné city a náboženští i světští představitelé budou nový rok oslavovat vyjádřením naděje do budoucna. Takové pocity však budou znít prázdně, pokud se zamyslíme nad brutálním krveprolitím v Gaze, neúprosným ničením na Ukrajině, nesmyslnou občanskou válkou v Súdánu a všemi dalšími krveprolitími, která probíhají po celém světě. Nemluvě o obrovských zdrojích, které země stále vynakládají na hledání dalších a lepších způsobů, jak zabíjet jiné lidské bytosti.

Můžeme s tím něco udělat? Před několika týdny jsem se zúčastnil zajímavého semináře o výzkumu vesmíru a v diskusi se objevilo téma pilotovaných a bezpilotních aktivit. Přednášející poznamenal, že posílat lidi na oběžnou dráhu, na Měsíc a jednou i na Mars by se mohlo vyplatit, protože lidé potřebují nové a obtížné výzvy, které by je inspirovaly.

Jeho poznámka mě přiměla k zamyšlení. Domnívám se, že bezpilotní výzkum vesmíru má větší smysl než vysílání lidí na oběžnou dráhu nebo na Měsíc – z důvodůČesky, které zde uvedl můj zesnulý otec -, ale možná potřebujeme vysoké a možná nedosažitelné cíle, abychom dosáhli nových výšin úspěchu. Pokud ano, proč neusilovat o něco stejně zázračného, ale o něco blíže k domovu? Proč ne místo lidí na Marsu mír na ZemiČesky?

Jsem si vědom všech překážek, které této utopické vizi stojí v cestě. Ve světě bez centrální autority se budou státy starat o bezpečnost a podnikat kroky na svou ochranu, přičemž jejich snahy budou často ohrožovat ostatní a někdy povedou k násilí. Nejistota, neznalost a různé formy kognitivních předsudků mohou vést k tomu, že se země zapletou do válek, kterým by se mohly a měly vyhnout. Někteří vůdci rozpoutají války, aby si zachovali vlastní moc nebo aby zanechali stopu v dějinách. Národy, které utrpěly dlouhodobé křivdy, se je někdy snaží zvrátit silou a zájmové skupiny různého druhu mohou válku vyvolat, aby posílily svůj vliv, zvýšily své zisky nebo prosadily nějaký svůj zvláštní cíl. Ideologové, kteří jsou přesvědčeni, že objevili jedinou správnou cestu, jak řídit společnost, někdy zahájí ambiciózní křížové výpravy, aby své přesvědčení vnutili ostatním.

Přetrvávající válka napříč tisíciletími vyžaduje pokoru, i když se snažíme najít řešení. Neexistuje žádná kouzelná hůlka, která by ukončila válečnou pohromu, ale zde je několik skromných nápadů, jak vybudovat (o něco) mírumilovnější svět.

Za prvé, světoví lídři (a veřejnost) by mohli začít vážněji si brát poučení z reality a dívat se skeptičtěji na každou ideologii, která tvrdí, že našla klíč k ukončení války navždy. Marxisté se domnívali, že svržení kapitalismu odstraní podněty k válčení a přivede nás do klidného socialistického ráje. Liberálové si myslí, že šířením demokracie dosáhneme stejného zázraku, i když nevědí, jak demokracii exportovat, a i když to vyžaduje, abychom nejprve vedli „války, které válku ukončí”. Libertariáni chtějí zmenšit stát, fašisté nám říkají, abychom stát uctívali, a anarchisté chtějí stát zcela zničit – a každá skupina je přesvědčena, že vše bude v pořádku, pokud se budeme řídit jejich radami. Někteří věřící si myslí, že mír nastane, jakmile budou všichni uctívat toho správného boha, a někteří ateisté tvrdí, že bychom měli mírumilovnější svět, kdybychom přestali uctívat jakékoli bohy. Protože všechny tyto návrhy vyžadují vnucování politického přesvědčení ostatním, kteří je nemusí chtít přijmout, obvykle problém spíše zhoršují než zlepšují.

Realismus naopak podporuje pokoru. Zdůrazňuje lidskou omylnost, nebezpečí nekontrolované moci, meze rozumu a snadnost, s jakou se silní a privilegovaní stávají arogantními a příliš sebevědomými. Uvědomuje si nevyhnutelnou nejistotu, která sužuje politický život, a tragické prvky, které jsou nevyhnutelnou součástí lidské existence. Politický realismus zobrazuje svět, který je zřídkakdy černý nebo bílý, ale obvykle obsahuje mnoho odstínů šedi, svět, v němž se množí nezamýšlené důsledky a kde je dnešní úspěch zárodkem zítřejších potíží.

Z tohoto důvodu se většina realistů domnívá, že státy by měly válčit pouze v případě nejvyšší nutnosti, tj. když je ohroženo jejich vlastní přežití a/nebo životní zájmy. Přinejmenším v posledních desetiletích by zahraniční politika založená na realismu a zdrženlivosti k většímu rozšíření míru téměř jistě přispěla.

Realismus také vysvětluje, že apely na naši společnou lidskost svět k míru nepřiblíží. Lidé jsou společenská zvířata s hluboce zakořeněnou tendencí dělit se do skupin a obezřetně se dívat na ty, kteří jsou považováni za odlišné. Když dojde na věc, většina sociálních skupin upřednostňuje své vlastní zájmy, i když to vyžaduje poškození ostatních. Ani mírová hnutí zdola a další protiválečné aktivity nebudou stačit, protože i v demokratických zemích rozhodujeČesky o válce hrstka lidí nahoře. Už jen z tohoto důvodu lze mír podpořit pouze tím, že přesvědčíme vůdce (a jejich stoupence), že válčení jejich pozice nezajistí a jejich země bezpečnějšími nebo bohatšími neudělá.

Z toho vyplývá, že realističtější přístup k míru by si vzal na paškál politiku rovnováhy sil. Tím mám na mysli uvědomění si, že státy v anarchii se vždy obávají, když jiní příliš zesílí, a budou se snažit rovnováhu napravit tak, aby si zachovaly vlastní bezpečnost. Z tohoto důvodu jsou neúnavné snahy o posílení vlastní moci na úkor ostatních obvykle sebezničující, protože ostatní státy nakonec své síly spojí, aby silný stát zkrotily a omezily jeho ambice.

Z této zásady vyplývá, že ohrožení životních zájmů velmoci – a zejména v blízkosti jejího domovského území – nutně vyvolá tvrdou reakci. Kdyby si více vůdců tyto tendence uvědomovalo, docházelo by k neuváženým pokusům o získání trvalých výhod méně často. Kromě toho vůdci, kteří by si osvojiliČesky smysl pro empatii, tj. schopnost vidět věci z pohledu druhé strany, aniž by s ní museli nutně souhlasit, by méně často omylem překračovali červené linie, byli by lépe vybaveni k hledání řešení, která by všem stranám přinesla lepší podmínky, a méně často by se pouštěli do hloupých válek z vlastního rozhodnutí.

Za druhé, ačkoli většina politických vůdců získává a udržuje si moc tím, že apeluje na pocit národní hrdosti svých spoluobčanů, často zapomínají, že podobné síly existují i v jiných zemích. Ruský prezident Vladimir Putin pochybil, když podcenil sílu ukrajinského nacionalismu, a ocitl se ve válce, která se ukázala být mnohem nákladnější, než očekával, ať už bude konečný výsledek jakýkoli. Síla nacionalismu také vysvětlujeČesky, proč mocné země nemohou bombardovat jiné země, aby se jim trvale podřídily, a proč slabé a zranitelné státy odolávají sankcím a jiným formám nátlaku, i když je to nesmírně nákladné. Kdyby tento aspekt světové politiky oceňovalo více vůdců, neplodné snahy o donucení, oslabení nebo zničení ostatních by byly méně časté.

Za třetí, vedoucí představitelé, kteří uvažují o válce, by si měli připomínat, že jakmile začnou boje, nemají již svůj osud pod kontrolou. Vstup do války rozpoutáČesky obrovské množství komplikovaných a nepředvídatelných prvků, které způsobují, že většina válek trvá déle a stojí více, než jejich iniciátoři očekávají. Britský premiér Winston Churchill nebyl zrovna pacifista, ale tento trvalý rys světové politiky pochopil. Jak napsal v knize Můj raný život: „Státník, který podlehne válečné horečce, si musí uvědomit, že jakmile je dán signál, není již pánem politiky, ale otrokem nepředvídatelných a nekontrolovatelných událostí.“ George W. Bush měl v době, kdy byl prezidentem, v Oválné pracovně Churchillovu bustu, ale pochybuji, že si někdy přečetl toto malé jádro moudrosti. Kdyby to udělal, možná by se před invazí do Iráku v roce 2003 více zamyslel.

A když už jsem u Churchilla, na titulní straně jeho mnohosvazkových dějin druhé světové války stojíČesky: „Ve válce – rozhodnost, v porážce – vzdor, ve vítězství – velkorysost, v míru – dobrá vůle.“ To není špatný katechismus a já upozorňuji na poslední dvě věty. Vnucování jednostranného vítězného míru je receptem na další problémy v budoucnu, zejména když se bývalí protivníci pravděpodobně z porážky. vzpamatují Spojené státy nepomáhaly po druhé světové válce obnovit Německo a Japonsko z pocitu filantropie, ale ani nevnucovaly kartáginský mír, který někteří představitelé prosazovali. Kontrast s trestající Versailleskou smlouvou, která ukončila první světovou válku, nemůže být markantnější. Podobně zacházení s Ruskem jako s poraženou mocností a mizivá pozornost věnovaná jeho oprávněným obavám po celá léta poté otrávily vztahy a pomohly připravit půdu pro dnešní problémy, jak opakovaně varovalaČesky řada prozíravých pozorovatelů.

Za čtvrté, protože válka je vždy nákladná a nepředvídatelná, moudří vůdci vyčerpají všechny alternativy, než vrhnou kostkami válku. Nikdo neví, zda by se dala uzavřít diplomatická dohoda, která by ruské invazi na Ukrajinu předešla, nebo zda by zprostředkovatelské úsilí, které probíhalo v březnu 2022, mohlo válku rychle ukončit a Ukrajinu před rozkouskováním a rozsáhlým zničením zachránit. Nyní však přibývá důkazů, které ukazují, že západní představitelé – a zejména vrcholní představiteléČesky Západu – o alternativní řešení neusilovali tak důkladně, jak měli. Takové snahy sice selhaly, ale vážnější úsilí o odvrácení války nebo o její zastavení v zárodku by bylo lepší než válka, ke které došlo.

A konečně, úsilí o podporu míru by mohlo být podpořeno, kdybychom požádali ambiciózní vedoucí představitele, aby vysvětlili, co hodlají udělat pro to, aby se mír stal rozšířenějším a pevnějším. Ti, kdo usilují o vedení země, mají obvykle spoustu řečí o tom, jak ji posílí, ale skutečná otázka, kterou bychom jim měli položit, zní, jak hodlají zajistit větší bezpečnost svých spoluobčanů. Vážně, neměl by každý, kdo se chce stát prezidentem nebo premiérem, vysvětlit, co udělá pro to, aby válka byla méně pravděpodobná a mír pevnější? Pokud odpoví tím, že za problém mohou všichni ostatní a že mír bude možný teprve tehdy, až budou potížisté zničeni, věděli bychom, že je to někdo, komu o mír ve skutečnosti nejde. Pokud jediné, co dokáže vyslovit, jsou zjednodušená klišé („mír silou”, „vzpomeňte si na Mnichov“ atd.), měli bychom se poohlédnout po kandidátech, kteří mají sofistikovanější představu o tom, jak světová politika skutečně funguje. Pokud význam míru nikdy nepochopili a nemají k němu co říci, měli by se jich novináři zeptat, proč tomu tak je. A pokud se nám některý z nich bude snažit namluvit, že válka je skvělá a slavná činnost, kterou bychom měli vítat, nebo bude trvat na tom, že potenciální nepřátelé jsou papíroví tygři, které bude snadné porazit, zásobte se ve spíži nebo zamiřte do místního protiatomového krytu.

Jak jsem doufám objasnil, problém války nemá snadné řešení. Pokud však lidé skutečně potřebují novou výzvu, trvalé, ale realistické úsilí o snížení pravděpodobnosti a ničivosti válek by lidstvu prospělo mnohem více než vyslání několika statečných lidí na nějakou vzdálenou nebeskou kouli. A je třeba začít tím, že budeme vůdcům neustále připomínat, že zahájení války málokdy přináší kýžené výsledky a často vede k nečekaným a velmi nepříjemným překvapením.

Možná by jim tato lekce pomohla, aby si v roce 2024 vedli lépe než loni. Nastavil jsem laťku nízko; doufejme, že ji dokáží překonat.