1. Zdeněk Jemelík: Zamítnutá milost
2. Zdeněk Jemelík: Policie nedbá názorů Lenky Bradáčové

Článek Zdeněk Jemelík, Zamítnutá milost vyšel na serveru Chamurappi 22. března 2025

Zamítnutá milost

„Žádná milost“ a textový řetězec „Nepros o  milost“. Titulní stránka sbírky básni Beg No pardon, kterou napsala Lynne Thompson v roce 2007. (Wikimedia Commons)

Přesto se mi způsob, jímž hraje svou roli, nakonec většinou líbí. Výjimkou je jeho nakládání s institutem milosti prezidenta republiky. Zatím udělil několik málo milostí, všechny bezvadně odůvodněné. Ve srovnání s přístupem prezidentů Václava Havla a Václava Klause užívá svou pravomoc velmi málo. Pochybuji, že nízký počet udělených milostí je dán objektivní neexistencí opodstatněných žádostí. Jeho hodnotová měřítka pro chápání humanitárních důvodů k omilostnění jsou patrně velmi úzká.

Z vojny jsem si přinesl poznatek, že důstojníci mají „zelený mozek“ (tehdy jsme nosili jednobarevné zelené uniformy a boj proti oteplování planety nebyl v módě). Není to zpochybnění jejich inteligence, profesionality či lidské slušnosti, pouze konstatování, že mají jiná hodnotová měřítka než civilisté. Například jinak oblíbený velitel neváhal poslat před prokurátora vojáčka, který vyvážil velkou spotřebu času při cestě na východní Slovensko a zpět přetažením „opušťáku“ o dva dni. Lpění na bezpodmínečném plnění pravidel služby důstojníkovi nedovolilo se nad ním slitovat. Čtenář, který se zná s panem prezidentem zblízka, mě přesvědčuje, že jakékoli úvahy o jeho přístupu k institutu milosti jsou zbytečné, protože jeho zásady jsou neměnné. Mne ale poznamenal dlouholetý styk s bývalým přítelem Johnem Bokem, jenž i v beznadějných případech uplatňoval zásadu „nezkusit byl by hřích“. Ostatně prezident Miloš Zeman s odvoláním na Winstona Churchilla tvrdil, že „jen idiot nemění názory“. Náš současný prezident ale na idiota skutečně nevypadá.

Dlouholetá praxe mě přivedla k jistotě, že systém trestního řízení nevylučuje vznik přehmatů, neřkuli přímo justičních zločinů, a soustava opravných prostředků nezaručuje spolehlivě jejich nápravu. Stát by proto měl mít pojistný ventil, který umožní nápravu justičního selhání, nenapravitelného standardními postupy. Názorným příkladem může být osud Jiřího Kajínka, v jehož prospěch podali nezávisle na sobě tři ministři spravedlnosti neúspěšné stížnosti pro porušení zákona, ale na svobodu se dostal teprve tehdy, když nějaká vyšší moc osvítila prezidenta Miloše Zemana, aby ho omilostnil, ač jinak s pravomocí udělovat milost nakládal přímo humpolácky.

Dále mě praxe přivedla k poznání, že trest odnětí svobody dopadá nejen na odsouzeného, ale i na jeho okolí. Lide, kteří nemají s jeho trestnou činností nic společného, mohou utrpět škody, jejichž společenská závažnost v jednotlivých případech může převážit nad škodlivostí spáchaného trestného činu. Náprava nastane teprve po návratu odsouzeného na svobodu, ale standardními soudními postupy ji nelze v pravý čas dosáhnout. V tomto případě se nežádá, aby prezident zpochybnil rozsudek, ale aby soucitem uvedl primární a sekundární společenské škody do snesitelného poměru. Současně to je pro prezidenta přímo božský dar: stává se dárcem štěstí trpícím lidem.

Protože jsem generála Petra Pavla nevolil, nechtěl jsem se na něj obracet s žádostmi o milost. Ale shodou náhod jsem se setkal se sympatickým prvňáčkem s pozoruhodným společenským vystupováním, jenž si stěžoval, že se mu stýská po uvězněné mamince. Uvědomil jsem si, že je zhruba ve stejném věku, v němž jsem byl já, když mého tátu odvleklo Gestapo do koncentráku, a udělal jsem výjimku. Věděl jsem, že pan prezident Petr Pavel zamítl již dvě žádosti o milost pro jeho matku s obvyklým vysvětlením, že neshledal humanitární důvody pro omilostnění paní odsouzené. Doručení vlivným politikem do jeho vlastních rukou nemělo na jeho postoj vliv.

Ale oslovil jsem pana prezidenta žádostí, formulovanou jako žádost o milost pro dítě, tedy aby dítěti vrátil mámu. V odůvodnění jsem upozornil právě na důležitost vedlejších škod, způsobených odnětím svobody odsouzenému. Prvňáček si nějaké stopy dočasné nepřítomnosti matky do života určitě odnese. Kromě toho jsem uvedl „příběh ze života“ o případu, v němž pan prezident Václav Klaus při rozhodování o žádosti o milost zohlednil potřeby dítěte. V tomto případě se Spolek Šalamoun zabýval prohnanou podvodnicí, která vykonávala trest společně s tříletou dcerou v oddělení pro matky s malými dětmi. Dcera by musela po dosažení věku tří let věznici opustit, ale matka neměla rodinné zázemí, proto by dítě skončilo v dětském domově. Spolek Šalamoun požádal proto prezidenta republiky o milost. Než došlo k rozhodnutí, dověděli jsme se , že odsouzená před námi zatajila další závažnou trestnou činnost. Proto jsme s omluvou prezidentovi republiky žádost o milost vzali zpět. Avšak čas šel dál. Holčička překročila hranici tří let. Tehdy podala novou žádost o milost ředitelka věznice. A pan prezident Václav Klaus vyhověl, takže dítě opustilo věznici společně s matkou, která by si jinak ve vězení pobyla ještě hodně dlouho.

Státní úředník, vybavený pravomocí, má povinnost ji využívat. Prezident je nejvyšší státní úředník. Ze zkušenosti usuzuji, že mezi stovkami zamítnutých žádostí o milost by se nejspíš našly další, jimž by prezident s jiným uspořádáním hodnotových měřítek mohl vyhovět. Rád bych se proto dožil zvýšení zájmu pana prezidenta Petra Pavla o tuto agendu, popřípadě jeho většího pochopení pro lidské utrpení. Neexistuje žádný objektivní důvod, pro který by se měl k strádajícím lidem chovat hůř než Václav Klaus, s jehož přístupem k institutu milosti bych byl absolutně spokojen, kdyby zejména během druhého mandátu byl přece jen o trochu štědřejší. Zanedbávání agendy milosti prezidenta republiky bez objektivně daných důvodů zavání svévolí.

Článek Zdeněk Jemelík, Policie nedbá názorů Lenky Bradáčové vyšel na serveru Chamurappi 8. dubna 2025

Policie nedbá názorů Lenky Bradáčové

Pražský soudce Kamil Kydalka. (Týden.cz)

V neděli 6. dubna 2025 jsme v Otázkách Václava Moravce mimo jiné vyslechli úvahu nastupující nejvyšší státní zástupkyně Lenky Bradáčové o jejím přístupu k chronickému neřádstvu vynášení informací z trestních spisů. Vyjádřila se, že na rozdíl od prezidenta republiky nechce tuto nepřístojnost potírat jako trestný čin, ale nástroji správního práva. Vysvětlila to  tím, že při posuzování úniků ze spisů je na místě posuzovat i otázku veřejného zájmu a zdůraznila odpovědnost redakcí, které s takto získanými informacemi následně nakládají (zde).

Ale hned v pondělí 7. dubna 2025 SeznamZprávy sdělil čtenářům, že policie zahájila trestní stíhání bývalého soudce Městského soudu v Praze Kamila Kydalky za neoprávněné obstarání redakci České justice usnesení Vrchního soudu v Praze o zrušení zprošťujícího rozsudku senátu předsedy Jana Šotta v kauze Čapí hnízdo (zde).

Rychlý sled rozporných informací má kouzlo nechtěného žertu. Ve skutečnosti je ale důvodem k vážnému zamyšlení nad tím, co se stalo, a nad přístupem policie. Pamatuji si soudce Kamila Kydalku z kauzy H-systém a subjektivně jej vnímám jako problematickou osobnost. Za pomoc, kterou poskytl České justici, jej nemohu chválit mimo jiné i proto, že nebyl soudcem kauzy Čapí hnízdo.

Chápu ovšem novináře. Pro porozumění dění v soudní síni je dobré znát podklady procesu do největší možné hloubky. Na získávání informace pro sebe sama není nic špatného. Jiná věc je, zda následné zveřejnění neoprávněně získaného dokumentu je skutečně přiměřené opodstatněnosti veřejného zájmu.

V případě kauzy Čapí hnízdo mám shodou okolností zvláštní osobní zkušenost. Andrej Babiš zavázal své lidi k odmítání jakýchkoli pokusů novinářů a jiných zvědavců o získání podkladů ze spisu. Monitoroval jsem řadu trestních řízení a ke všem mám bohatou dokumentaci, ale až v tomto případě jsem nezískal ani obžalobu. Písemné žádosti o ni  Andreji Babišovi, který se mnou v jiných věcech jednal korektně, měly účinek házení hrachu na zeď.  Znám se osobně s obhájci a starý kamarád Michael Bartončík měl zájem, abych o případu psal, ale obžalobu mi neposlal. Měl jsem účelovou schůzku s asistentkou Andreje Babiše, ale ani přes ni jsem se k obžalobě nedostal. Je samozřejmé, že o dalších podkladech, jako je žádost o dotaci, jsem si nemohl ani nechat zdát. Nebyl mi umožněn pohovor s hlavní obžalovanou Janou Nagyovou, s kterou se neznám a měl bych na ni otázky.

Přesto jsem hlavní líčení absolvoval a provázel komentáři, protože v něm zásadně vidím neoprávněné zneužití nástrojů trestního práva k politickým účelům a navíc postrádám vyvození odpovědnosti státních úředníků, kteří dotaci nechali vyplatit, je-li ovšem pravda, že na ni skutečně nebyl nárok. Popudilo mě jako sprosté zneužití zdravotních potíží dětí Andreje Babiše k útokům na něj.

Nemám z Andreje Babiše žádný prospěch. Ale znám jej ještě v jiné poloze než v té, v které obstrukcemi ve Sněmovně  a urážením protivníků čelí válcování opozice vládní koalicí. Ctím jej jako přemýšlivého člověka se smyslem pro humor a sociálním cítěním. Nemohu se proto k němu chovat nepřátelsky.

Když jsem se dověděl, že Vrchní soud v Praze zrušil Šottův rozsudek, domáhal jsem se stejného usnesení, které soudce Kamil Kydalka vydal České justici, a to nikoli za účelem zveřejnění jeho kritiky, ale abych se mohl připravit na 2. kolo hlavního líčení. Protože jsem je nezískal, do soudní síně jsem se nevrátil. Nebylo to ostatně třeba, protože senát Jana Šotta vydal velmi rychle nový zprošťující rozsudek.

Česká justice ovšem použila usnesení k vydání pečlivě vypracovaného článku z 15.listopadu 2013 její šéfredaktory Evy Pasekové (zde), jímž s rozsudkem naložila jako s trhacím kalendářem. S trochou nadsázky je možné jej vyložit jako vzkaz soudci Janu Šottovi, aby dále neváhal a poslal zloducha Andreje Babiše do tepláků.  Teprve tím nabyl poklesek Kamila Kydalky společenskou škodlivost.

Za těchto  okolností jako laik považuji trestní stíhání bývalého soudce Kamila Kydalky za nespravedlivé a vydání článku Evy Pasekové za zneužití jeho laskavosti. Samozřejmě nemohu jeho vstřícnost vůči České justici považovat za chvályhodnou. Kdyby však článek nevyšel, ani by nikoho nenapadlo, že by jej bylo třeba stíhat. Česká justice za vydání článku samozřejmě neponese odpovědnost. Případný pokus o její trestní stíhání by patrně byl předem odsouzen k neúspěchu. Bude se oprávněně ohánět veřejným zájmem a právem na svobodu slova. Asi se nebude bránit odkazem na skutečnost, že Jan Šott novým rozsudkem znehodnotil důvodnost názorů, uvedených ve zmíněném článku.

Soudci jsou proti ukvapenému zahájení trestního stíhání chráněni zákonem: policie musí o zahájení úkonů trestního řízení informovat ministra spravedlnosti a sdělení obvinění je přípustné pouze se souhlasem prezidenta republiky. Kamil Kydalka se resignací na funkci soudce této ochrany vzdal. Prezident republiky by ovšem mohl uvážit, zda by neměl zastavit jeho trestní stíhání využitím své obecné pravomoci k udělení abolice. Důvodem by mohla být právě přirozená beztrestnost České justice, která zbavuje bývalého soudce rovnoprávného postavení. Proti beztrestnosti České justice tím nebrojím,  neboť se mi jako laikovi jeví jako nezpochybnitelná. Ostatně obžalované nepoškodila, i když si to asi přála.

Usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání může ale zrušit dozorový státní zástupce usnesením, proti němuž není stížnost přípustná. Na místě prezidenta republiky bych se na to nespoléhal.

Zpět na obsah

Ing. Zdeněk Jemelík (*1935) promoval v roce 1958 na Agronomické fakultě a 35 let působil v resortu zemědělství a výživy. Od roku 1989 byl ředitelem sekretariátu Federálního ministra zemědělství a výživy ve Vládě národního porozumění a od roku 1990 vedoucím sekretariátu náměstka, řídícího petrochemickou výrobu a zemědělství na Federálním ministerstvu hospodářství. V roce 1990 odjel do Španělska studovat zahraniční obchod, odkud prostřednictvím své společnosti Hisparga dovážel potravinářské výrobky. Již téměř 20 let se věnuje sledování trestních procesů, u nichž je podezření, že nejsou férové. Sledoval medializované kauzy, např. od r. 2013 provází její trestní kalvárií bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, ale většinou se zabývá lidmi, které nikdo nezná a nepodporuje. Nemá právnické vzdělání, na což upozorňuje. Působil řadu let ve spolku Šalamoun, v listopadu 2017 založil spolek Chamurappi z. s. V roce 2020 vydal knihu Škůdci v taláru a v roce 2023 její druhý díl.