Zvláštní načasování zveřejnění obsahu Masarykova dopisu

Komentář Zvláštní načasování zveřejnění obsahu Masarykova dopisu vyšel ve slovenském deníku Slovo 20. září 2025

President Masaryk, socha Jana Štursy, z knihy Modern and contemporary Czech Art (Wikimedia Commons)

Nehledě na to, že pravidelnými účastníky demonstrací na Slovensku, jaké organizují podobně orientované a motivované síly, které v současné předvolební České republice systematicky rozbíjejí mítinky i konference opozice, jsou i některé populární osoby českého hereckého prostředí, které příchylností k vládě Petra Fialy nejspíš oznamují svůj odchod na herecký odpočinek. No a na samotný vrchol těchto podivných aktivit vyprší „ausgerechnet“, tedy právě ve chvíli, kdy Evropská komise tlačí na Slovensko, údajně vyžádaná dvacetiletá lhůta nutná pro otevření obálky s „posledními slovy“ prvního československého prezidenta, T. G. Masaryka. V tomto prezidentově přibližně devadesát let odpočívajícím dopise se mimo jiných objevuje také negativní zmínka o slovenském politikovi Andreji Hlinkovi, na jakou je slovenská veřejnost nebo její část citlivá.

Náhoda nebo načasování? Do parlamentních voleb v České republice zbývají necelé tři týdny (konají se 3. a 4. října). Vláda Petra Fialy ve stávajícím složení ODS, KDU-ČSL, TOP-09, STAN, má (doufejme a věřme) jen velice malou naději na pokračování ve své činnosti, zcela jistě nikoliv v tomto formátu, takže se na poslední chvíli snaží napáchat škody, jaké doposud, asi pro nával „užitečné práce“, nestihla způsobit. Za čtyři roky toho ovšem bylo víc než dost. Komu nečest tomu nečest, ale dost možná jí schází ještě „třešnička na dortu“, tedy rozbití něčeho, co bez větších nedorozumění trvá ve velmi solidní harmonii déle než tisíc let!

Narušování česko-slovenských vztahů patří již dlouhodobě k transparentním aktivitám Fialovy vlády. Kdyby se tak dělo v jiných časech, než které charakterizují zásadní rozpory mezi Evropskou komisí a slovenskou vládou, mohlo by se jednat „pouze“ o nějakou neodpovědnou, hloupou a zcela nepochopitelnou vnitřní animozitu českého kabinetu či jeho části. Jestliže se však české nekorektní vymezování vůči Slovensku děje právě v nepřehlédnutelném kontextu názorového střetu EK a Roberta Fica, budí Fialův a Rakušanův postup podezření, že ve zhoršování vztahů se Slovenskem jedná opět v cizím zájmu.

V cizím zájmu mají Češi zničené vztahy s Ruskem i se samotnými Rusy. V cizím zájmu dospěli k poškození vztahů s Čínou, v cizím zájmu jsou drahé energie v ČR, v cizím zájmu bylo též nabídnuto a podpisem stvrzeno území českého státu pro jakoukoliv válečnou avantýru cizí mocnosti. Nota bene mimořádně agresívní. V cizím zájmu každým rokem jsou zahozené stovky miliard korun na konta vojensko-průmyslového komplexu, a to bez nejmenšího obranného smyslu, atd. atd. atd. A teď probíhá rozbíjení vztahů s nejbližším národem, se kterým Češi a Moravané udržovali kontakty a nejužší kulturní vazby, i když je se Slováky dělila státní hranice? De facto takováto hranice nikdy neexistovala. De iure několikrát a také i nyní, ale de facto nikoliv. Chce ji snad Fiala narýsovat dnes a v podobě zdi? Snad už k tomu nebude mít příležitost.

Ona zmínka z utajovaného Masarykova dopisu může na Slovensku vyvolat negativní reakce (již se stalo) a vyvolat z minulosti některé nepříjemné reminiscence, takže Evropská komise, která se snaží dostat slovenskou vládu pod tlak, aby se Slovensko zařadilo do houfu poslušných států bez vlastního názoru, může mít z Petra Fialy a Víta Rakušana (ale i z dalších, kteří snad, věřme a doufejme, u moci končí) velkou radost. Češi jako nástroj Evropské komise proti Slovensku? Tak to by snad už byl vrchol!

Onen Masarykův dopis, jak se zdá, nebyl napsán v roce 1937, tedy těsně před smrtí prezidenta, ale vznikl o tři roky dříve, v roce 1934. Dopis se nacházel ve vlastnictví tajemníka Masarykova syna Jana Masaryka, Antonína Sumy. Ten si údajně v roce 2005 vymínil, že se dopis smí otevřít až po uplynutí dvaceti let. Proč ta lhůta, není známo. Otevření obálky se ovšem nyní zúčastnil prezident ČR Petr Pavel a událost mediálně zachytil Český rozhlas. Otevření dopisu tři týdny před volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, a v čase sporů Evropské komise se slovenskou vládou, osobní účast osoby konkrétně tohoto v jistém smyslu opravdu unikátního prezidenta, tedy Petra Pavla, který absolutně souzní se stranami vládní koalice, a mediální pokrytí akce ze strany média veřejné služby, Českého rozhlasu, rozhodně neodstraňují otazníky, které se kolem dopisu prezidenta Masaryka a některých vět v jeho obsahu vnucují.

Vztahy mezi národy České republiky a Slovenska se budovaly déle než tisíc let a jedno čtyřleté vládní období je naštěstí nedokáže poškodit. Mezi „elitami“ a občany ve většině zemí Západu zeje mezera, která se každým rokem ohromně rozšiřuje. Proto mínění národa je třeba důsledně oddělovat od politiky vládnoucích struktur, zejména když tyto vládnoucí struktury už demokracii, vlastenectví a kulturnost ani nepředstírají. Zásadní rozdíl, který existuje mezi národy na straně jedné a jejich vládnoucími strukturami na straně druhé, naštěstí chrání uchování vzájemného respektu mezi občany EU. Kdyby lidé posuzovali jiné národy podle jejich figur a figurek u moci, Evropa by se beznadějně rozsypala. Naštěstí není možné soudit Francouze podle Macrona, Němce podle Von der Leyenové, Baerbockové a Merze, Brity podle Johnsona nebo Starmera, Finy podle Stubba, Italy podle Meloniové, Estonce podle Kallasové. Ovšem ani Čechy podle Fialy nebo Petra Pavla. Naštěstí!!!

Přesto obecně platí, že pokud se dva blízké národy dostanou do sporů a do konfliktu, skoro ve všech případech můžeme za oponou zahlédnout cizí velice ošklivou ďábelsky se šklebící tvář. Skoro vždy se národy rozeštvávají na cizí objednávku. Skoro pokaždé si někdo přeje něco ze sporů mezi blízkými národy vytěžit pro sebe. Otřesnou ukázku cizího vměšování jsme mohli studovat během rozbíjení Jugoslávie v devadesátých letech minulého století, kdy se pustily do bratrovražedného boje Chorvati a Srbové a zopakovali si tak s podobnou zuřivostí zkušenost z časů italské a německé okupace Jugoslávie. No a stejně tak cizí zištný a krajně bezohledný vliv vyvolal cíleně současnou válku vedenou na bojišti dvěma národy pocházejícími z jednoho starého východoslovanského etnika.

Existuje-li cizí zájem, cizí objednávka konfliktu a jsou-li po ruce nějaké vnitřní neshody, staré křivdy, nezhojené rány, nějaké úplně nevinné základy animozity, třeba i komplexy, pak cizí moc, má-li po ruce peníze, hodně peněz, a jiné nástroje, vytvoří spor, krizi, konflikt i krveprolití mezi původně mírumilovně koexistujícími národy poměrně snadno. Najde uvnitř národů osoby toužící po kariéře a po penězích, nejčastěji bezcharakterní monstra, rozstříkne prostřednictvím svých tajných služeb, médií a aktivistů v zemích toxický jed. No a neštěstí je hotovo. Návod jako recept z kuchařské knihy. „A za stálého míchání přiléváme oleje do ohně.“ Přesně takto hluboký stát a jeho evropské metastáze uvařily v Kyjevě krvavou polévku. Vařily ji déle než čtvrt století.

Tak snad se nějakým takovým smrtelným jedem Česko ani Slovensko otrávit nikomu nepodaří. Stávajícího premiéra, Petra Fialu, vypískali občané snad úplně ve všech městech, do kterých se opovážil přijet se svým předvolebním strašením Ruskem. Nepomohli mu ani putovní fanoušci. Zvláště si jej vychutnali na Ostravsku, dokonce i v Plzni. Ani v Brně, odkud Fiala pochází, se mu nevedlo lépe. Dokonce se objevila i statistika jeho „popularity“ v Jihomoravském kraji, kde Petr Fiala mezi všemi kandidáty obsadil krásné poslední místo. Třebaže šance na to, že se po volbách Česká republika vydá cestou větší míry nezávislosti, se rovná téměř nule, přesto existuje naděje na to, že nová vláda „kosmetického pokroku ve velice úzkých mantinelech washingtonského hlubokého státu a Evropské komise“ ponechá úpadku jen jeho řízenou neodvratnou unijní trajektorii, aniž by pád akcelerovala ještě domácími úkoly a katastrofami z pilnosti.