1. Vlastimil Podracký: Proč propadla Kateřina?
2. Vlastimil Podracký: 17. listopad stále živý

Úvaha Proč propadla Kateřina? vyšla na blogu Vladimíra Podrackého 22. listopadu 2025

Proč propadla Kateřina?

Dnešní lidé nepotřebují ani vlasteneckou akci, leda pouze na vytvoření většího prospěchu, což zcela pokrývá Babiš. Babiš ví, že dnešní lidé potřebují jen materiální prospěch, proto ví, co jim má slibovat. Babiš tedy není žádná výhra, je dobrý jen k odvrácení jiných horších variant.

Emotivně vázané ideály kolektivního charakteru vyžadují nějakou nezištnou angažovanost pro druhé lidi, potažmo pro celou společnost. Proto se sice pěkně poslouchají, ale jen jako pohádky. Velké změny společenských poměrů vzbuzují obavy, protože takové jsme tu už měli.

Nad srázem

Evropa se zbavila průmyslu, nemá materiální zdroje, nemá lidi, protože se v posledních generacích nenarodili, a nakonec je bezpříkladně zadlužená, tedy nemá peníze ani na investice. Spoléhání na válku je jakési zoufalství, jak zaměstnat lidi a získat peníze, ale to platilo v dobách, kdy tu lidé byli. Dnes nejsou a museli by přijít migranti.

Bývalé postkoloniální paradigma přinášející Evropě velké výhody, kdy Evropa vyráběla průmyslové výrobky a zaostalý svět dodával suroviny, dnes není; bývalé zaostalé země vyrobí tytéž výrobky, co Evropa, dokonce ještě lepší a lacinější. Evropa je vzorem vyšší životní úrovně, ale to přece nebude stále, kde na to vezme? Stojíme tedy opravdu nad srázem a musíme si to uvědomit.

Pokud by se vsadilo na válku, uspíší se jen pád, protože se nedostatečnost Evropy projeví hned. Úvahy o tom, že válka proti Rusku ospravedlní totalitní nadvládu, cenzuru, a rozpumpuje vlastenecké odhodlání je v českých zemích velice iluzorní. Za situace, kdy jsme vazaly Západu a všichni vědí, že není za co bojovat, leda za zájmy zahraničních korporací, nelze přece od lidí očekávat nadšení k boji s Ruskem a zopakuje se zřejmě současný scénář Ukrajiny, kde většina branců se skrývá, aby nebyli odvedeni a utíká z fronty. Strašení Ruskem, které v lokální válce nemá přesvědčivé výsledky, je nesmysl. Kdo tedy bude bojovat? Ukrajinci už dochází. Musíme se tedy zamyslet nad mírovým řešením.

Kde domov můj?

Můžeme uvažovat jakkoliv, ale pouze vlastenecká idea má šanci vytáhnout národ z problémů. Začíná to uvědoměním si reality a teleologické myšlení (uvědomění si budoucího vývoje na základě současného trendu). Internacionalismus neobsahuje žádnou emotivní ideu, globalista nejspíše před problémy uteče do jiného státu, protože jeho vlast je všude.

Potom je tu europeismus, jako jakási parciálně internacionální idea, která ovšem nemá šanci na uplatnění, protože vznik jednotného evropského národa vyžaduje jednotu myšlení i cílů. Ale tento jednotící narativ je okupován západními národy, jejich představami o historii, o tradičních nepřátelích, o tom, co vlastně Evropa je. Francouzi, Němci i Poláci bojovali kdysi z Ruskem, pro ně je možno přesvědčit svoje lidi k nenávisti k Rusku, ale co my, co Slováci, co balkánské národy? Který narativ bude vůdčí a který bude muset zmizet v rámci cenzury jako neevropský, nesprávný, jako Putinova subverze? Evropa mnoha narativů nemůže existovat, to potom není stát, ale sdružení států, z nichž některé budou bojovat proti Rusku, jiné budou stát na jeho straně.

Je mým domovem Evropa? Asi ano, ale jen jako místo. Jinak moji sousedé byli pro mne větším nebezpečím než cizí neevropské velmoci (určitě byli Němci naším bytostným ohrožením, zatímco Američané a Rusové osvoboditeli a zachránci). My tedy budeme přijímat narativ někoho jiného, navíc někdejšího bytostného nepřítele? To bychom už museli být úplné bahno, které si každý uhněte, jak chce. Snaha o jednotný evropský narativ je vlastně zrada vlastních dějin a udělají ji jen osoby, které před tváří dějin neobstojí jako vlastenci, ale jako zrádci (oikofobové) nebo zaprodanci (oportunisté). Z těchto lidí se neuplete nějaký silný provaz na neevropského nepřítele.

Konfliktní linie

Volby ukázaly, kde vede konfliktní linie mezi globalisty a nacionalisty. Globalistické Spolu, Piráti a Starostové na jedné straně a strukturovaně nacionalisticky orientované strany: ANO, Motoristé a SPD na straně druhé. Je nutno si všimnout posunu ANO směrem k nacionalismu proti minulosti, když kdysi s SPD nechtělo mít nic společného, ale dnes je to jinak. Všechno se to jaksi vyhraňuje a stará rozdělení mizí. V globalistické skupině existují neomarxističtí Piráti vedle neoliberální ODS zcela bez zábran, hlavně že jsou globalističtí. ODS se vzdala někdejších konzervativních narativů a Piráti bojovali proti kapitalistickým korporacím tak dlouho, až se stali jejich zastánci, tak dlouho bojovali za mír, až se z nich stali nepřátelé míru.

Levicově vlastenecké Stačilo propadlo proto, že levicové narativy nikoho příliš nezajímají a vlastenectví propagovaly autentičtěji jiné strany, prostě Stačilo se nezařadilo do nové situace konfliktních linií, nebylo přednostně nacionalistické, neodsoudilo globalismus v celém spektru, tedy i v levicovém, neodsoudilo VOKE, BLM, 62 pohlaví, neodsoudilo politickou korektnost, bojovalo nadbytečně minulé války atd.

Vítězství Motoristů ukazuje vzor správného přístupu k získání současných bytostně racionálních a materiálně založených voličů, kteří ovšem prohlédli, že mírně nacionální strana hájící ekonomické zájmy státu je to pravé ořechové a že globální internacionalismus smíšený s europeismem, ekologickým a válečným hazardérstvím je právě na ústupu a mohl by je zatáhnout do zákopů na smrt.

Globalistická strana ovšem ustoupila jen o pár bobů, má obrovskou podporu západních korporací, evropských a soukromých fondů, tajných služeb, mediální sféry atd. Vzhledem k této podpoře je vůbec téměř zázrak, že voliči zvolili opozici proti nim. Tím nastává ona zvláštní situace, která musí zarazit každého. Lid volí zcela někoho jiného, než skutečně vládne v institucích a informačním prostoru. Demonstrace dělá někdo jiný než, kdo volil vládu. K vládním činitelům zvoleným lidem není žádná úcta těch, kteří jsou natolik vybaveni penězi a vlivem, aby se jim vysmívali, hanili je, tahali po soudech a řvali na ně. To ukazuje, že si lid nevládne v tomto státě a moc má někdo jiný. Přesto jsou ještě některé instituce nezávislé a nelze mluvit o diktatuře mocných, pouze politická moc je bezradná tváří v tvář mocným silám v pozadí téměř všech institucí. Vyvěšování ukrajinských vlajek to ukazuje. Vládní činitel prohlásil, že státní instituce by neměly mít vyvěšenou ukrajinskou vlajku. Ale poslechly jen některé. Někde v pozadí si globalistické světovládné síly poznamenaly, kdo ji nevyvěsil a ten je do budoucnosti odepsán.

Zbavit se globalistického vlivu je podstatné, protože oni nás vlečou na kraj srázu. Oni hlásají narativy, které podporují vymírání a materiální rozmařilost vyčerpávající zdroje, oni Evropu zbavili průmyslu, oni do ní natahali migranty, oni deformovali péči o životní prostředí do strašidelného greendealu, oni se snaží o cenzuru, lžou a dehonestují a oni nakonec chtějí válku, aby mohli nastolit totalitní válečný režim. Zatím jsme toto nebezpečí oddálili, ale není vyhráno. Levicové narativy to ovšem nevyřeší, protože promlouvají k jinému světu.

Zpět na obsah

Glosa 17. listopad stále živý vyšla na blogu Vladimíra Podrackého 26. listopadu 2025

17. listopad stále živý

Čeští politici na Národní třídě při oslavě výročí událostí 17. listopadu 1989, 17. listopadu 2022 (Wikimedia Commons)

Odpovědi na neustávající oslavy jsou především tyto:

1/ Lidé si pád komunistického režimu už dávno přáli. Ti angažovaní a odvážnější už předtím demonstrovali a vyžadovali lidská práva. Lidé určitě nežili špatně a také asi by si nezoufali, kdyby se poměry nezměnili. Nicméně vznikly určité možnosti, že nebudou trestáni, když si zademonstrují. Okupací sovětskými vojsky v r. 1968 ztratili komunisté přízeň většiny obyvatel. To nebylo jen samotnou okupací, se kterou ani většina komunistů nesouhlasila, ale tím, že se komunistická strana už stala jen kolektivem zaprodanců, protože ze strany vyloučila ty poctivé, kteří chtěli odvážněji řešit problémy země v šedesátých letech. Normalizace proto podle toho vypadala jako ospalý pasivní návrat starého systému, o kterém bylo předem jasné, že nic nepřinese.

2/ Vznikl jakýsi kulturní prvek zvaný oslava Sametové revoluce, která sama od sebe určitě nebyla revolucí. Vzniklo cosi, co si lidé přivlastnili jako převrat, který udělali oni, aby mohli být na něco hrdí. Ano, my jsme tenkrát šli proti obuškům a vznikl střet s mocí, my jsme nechtěli komunistický režim.

3/ Vždy, když se dozvídáme zákulisí převratu, které z něj dělá defacto palácový puč, můžeme doložit, že spontánní vystoupení lidu vlastně tento převrat potvrdilo, vtisklo mu legitimitu, prostě lidé chtěli to, co se stalo. Ti, kteří to nechtěli, zalezli a starý režim nebránili zvláště proto, že viděli spontánní vystoupení statisíců lidí na náměstí. Proto nelze říci, že není co oslavovat. Minimálně se zabránilo nějakým násilným střetům s fundamentálními komunisty. Ale zase nějaká velká zásluha to není a nebýt Gorbačova a Reagana, změny by se nekonaly.

Historický význam 17. listopadu

Je ovšem otázka, zda si převrat zaslouží takovou velkou pozornost po 36-ti letech. Myslím, že v historickém pohledu ne, mnohem větší pozornost zaslouží třeba vznik čs. republiky 28. října nebo 17. listopad jako den odporu studentů proti nacismu, ale hlavně 8. květen – Den osvobození, protože tam byla zásluhovost a obětavost pro český národ podstatně vyšší, a dokonce můžeme říci, že šlo o ideály daleko důležitější. Komunistický režim byl pro fyzickou existenci českého národa benigní, totalitní režim byl administrativního charakteru a neměl vliv na vitalitu populace samotné (dokonce se rodilo podstatně více dětí než dnes, do ciziny odcházelo daleko méně lidí než dnes, určitě nechtěl nikdo český národ likvidovat), zatímco Německem ovládané staré Rakousko-Uhersko a pozdější Velkoněmecká říše byly bytostným ohrožením existence národa, a právě boj proti takovému ohrožení by bylo zapotřebí si stále uvědomovat, nikoliv přednostně administrativní puč dohodnutý velmocemi v r. 1989.

Lidé ovšem změnu režimu přivítali, mohli volně cestovat, nebyli pronásledování za svoje opoziční názory, mohli zakládat spolky a politické strany a volně podnikat. Všechno to bylo najednou velmi uspokojivě přijímáno a další vývoj vypadal nadějně. To stále utvrzovalo, že vystoupení v listopadu 1989 bylo správné a nově nastoupená cesta perspektivní. Lidé si zvykli připomínat, že je to zásluhou „jejich sametové revoluce“. Pozdější problémy sice přivedly mnohé lidi k pochybám, ale vždy zvítězil narativ, že my jsme přece v listopadu zvonili klíči pro něco jiného, že jsme byli zrazeni apod. Samozřejmě, že je to jen pohádka, my jsme o ničem nerozhodovali ani v listopadu 1989, ani později. Sametová revoluce byla okrasou převratu, kulturní vložkou, která lidi oslnila a lidé se jí těžko vzdávali.

Využití ideálů 17. listopadu jako nástroje politiky

„Kulturní vložka“ je přitažlivá, ideály lze připomínat, dokonce i domýšlet cokoliv pozitivního, co se nekonalo, ale sliboval to Havel. Když vezmeme Modlitbu pro Martu, jsou tam ideály, které se dnes neplní, třeba: „vláda věcí tvých se do rukou tvých opět navrátí“ (Marta promlouvá k českému lidu), dnes se vláda českého lidu postupně přenáší na evropskou nevolenou vládu a na mezinárodní korporace, ale považuje se to za pozitivní výsledek sametové revoluce. Chtěli to tenkrát lidé zvonící klíči na náměstích? Určitě ne.

Jistě je mnoho ideálů 17. listopadu, které bychom si měli připomínat, třeba svobodu slova, svobodu pohybu, možnost podnikání, navíc bychom měli využít 17. listopadu jako argumentu, když jsou naše svobody a práva v současné době omezovány (cenzura).

Deformace významu 17. listopadu bychom měli odmítnout. Měli bychom odmítnout narativ, že jsme chtěli kapitalismus (lidé spíše považovali převrat za návrat demokratického socialismu v r. 1968). Všimněme si, že v lidových vystoupeních 17. listopadu nebyla ani zmínka o nějaké nenávisti k Rusku nebo Rusům, dnešní oficiální narativ je, že jsme odmítli směřování k východu. To vůbec nezaznělo, odmítli jsme komunistický režim, který Rusové odmítli také (dokonce přejmenovali názvy měst – Leningrad na St. Peterburk). Všichni věděli, že nebýt Gorbačova, převrat by se nekonal. Havel dokonce chtěl, aby Západ pomohl přednostně Rusku. Počítalo se s tím, že bude mírová spolupráce. Zneužití faktu 17. listopadu proti dnešnímu Rusku je obzvláště lživý narativ. Představy, že díky tomuto převratu jsme Rusy jaksi „vyprovodili“, jsou nesmyslné, sovětská armáda chtěla odejít, jenom se jí nechtělo se vracet do chaotických poměrů v SSSR. Počítalo se s tím, že Rusko bude součástí stejné oikumény. Další vývoj vytvořil dnešní poměry, které ovšem s 17. listopadem souvislost nemají.

Zpět na obsah

Vlastimil Podracký (*1940) je spisovatel, konzervativní myslitel a publicista. Vystudoval obor měřicí technika na VUT v Brně. V roce 1968 a od roku 1990 byl členem Klubu angažovaných nestraníků, v roce 2005 se stal členem Konzervativní strany a později i členem jejího předsednictva. Své články a komentáře publikuje zejména na stránkách: Neviditelný pes, Svobodné universum, České národní listy, Česká pozice, Nový polygon, Svobodný svět, Pravý prostor. Má svůj blog na webových stránkách iDnes. Vytvořil teorii Nadčasového humanismu. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus.

Zpět na obsah