1. Uriel Araujo: Připojí se Írán k „muslimskému NATO“?
2. ASouth Front: Řecko, Izrael a Kypr se společně postaví Turecku

Analýzu Uriela Araujo Is Iran Joining “Muslim NATO”? Saudi–Pakistan Pact and Shifting World Order publikoval portál Global Research 19. prosince 2025

Připojí se Írán k „muslimskému NATO“?

Krátce nato íránští představitelé výslovně projevili zájem o připojení se k saudsko-pákistánské obranné smlouvě, což vedlo analytiky k otázkám ohledně strategického uvažování Teheránu.

Na první pohled se tento krok jeví jako nelogický. Írán se dlouhodobě profiluje jako protiváha regionální role Saúdské Arábie, a to i přes pokračující rozhovory o sblížení v posledních letech. Pákistán zase historicky balancuje mezi Washingtonem, Pekingem, Rijádem a Teheránem. Ať už je tomu jakkoli, geopolitika Blízkého východu je stále více poháněna pragmatickým zajištěním než čímkoli, co by se podobalo ideologické čistotě. Ve skutečnosti zájem Íránu o tuto dohodu nesouvisí tolik s ideologickou konvergencí, jako spíše s jeho snahou o místo v rychle se měnícím bezpečnostním prostředí formované nepřímým vlivem NATO, ambicemi Turecka a multi-alignmentem (a jeho limity).

Samotná „Strategická dohoda o vzájemné obraně“ mezi Saúdskou Arábií a Pákistánem není nová, ale její důsledky se vyvíjejí. Pakt institucionalizuje vojenskou spolupráci, sdílení zpravodajských informací, společný výcvik a koordinaci v krizových situacích mezi Islámábádem a Rijádem. Kontroverznější je, že oživil dlouhotrvající spekulace, že by Saúdská Arábie mohla spadnout pod de facto pákistánský jaderný deštník, jak tvrdí expert Spencer Plunkett, čímž by se bez zjevného šíření jaderných zbraní posílila odstrašující pozice Rijádu.

Pákistánští politici dokonce navrhli rozšíření tohoto rámce o další státy s muslimskou většinou. To, co bylo kdysi bilaterální bezpečnostní dohodou, se tak nyní přetváří v potenciální regionální osu.

Do hry se nevyhnutelně zapojuje Turecko. Analytici spekulují, že Ankara, člen NATO s rostoucími ambicemi v západní Asii, na jižním Kavkaze a ve střední Asii, by mohla mít zájem o sblížení se s obranným rámcem Saúdské Arábie a Pákistánu, pokud se k němu přímo nepřipojí. Je třeba připomenout, že Pákistán, Írán a Turecko současně plánují železniční koridor, který má rozšířit obchod a propojení mezi jižní Asií, Blízkým východem a Evropou. Infrastruktura se tak stává neoddělitelnou součástí bezpečnosti. Pro Írán je však neoosmánská politika Turecka stále zdrojem strategických obav, nikoli uklidnění.

Motivací Íránu k přiblížení se této „ose“ je částečně snaha Turecko vyvážit, nikoli ho podpořit. Koordinace Ankary s NATO (jakkoli je složitá), její prohlubující se vliv v Ázerbájdžánu a její vliv ve střední Asii vyvolávají v Teheránu obavy. Schopnost Turecka rozšířit nepřímý vliv NATO na jižní Kavkaz a do turkické Střední Asie je z íránského pohledu natolik destabilizující, že vyžaduje preventivní diplomatické manévry. Není tedy divu, že Teherán dává přednost zapojení se do regionálních struktur, kde lze turecký vliv oslabit nebo alespoň omezit.

Tato logika také vysvětluje opatrné sbližování Íránu se Saúdskou Arábií. Teherán si uvědomuje, že trvalé soupeření s Rijádem prospívá pouze vnějším mocnostem, zejména bezpečnostní architektuře USA v Perském zálivu. Sbližováním se Saúdskou Arábií snižuje riziko obklíčení, omezuje možnost eskalace konfliktu prostřednictvím zástupců a profiluje se jako odpovědný regionální hráč. To samozřejmě neznamená, že by se najednou objevila absolutní důvěra, ale naznačuje to společný zájem na deeskalaci a autonomii od bezpečnostních diktátů Západu.

Íránské sbližování s Pákistánem sleduje podobný vzorec. Navzdory pravidelným napětím, včetně pohraničních incidentů a přelévání militantních skupin, Teherán uznává klíčovou roli Islámábádu jako mostu mezi jižní Asií, Blízkým východem a čínskou iniciativou Belt and Road. Jak jsem napsal na začátku roku 2024, napětí mezi Íránem a Pákistánem zesílilo právě v době, kdy se Írán stal v západní Asii novou regionální mocností, což pro obě strany znamenalo stále nákladnější konfrontaci. Dosud pragmatismus převážil nad eskalací.

Nejironičtějším aspektem celé této debaty je však opakované tvrzení, že saúdsko-pákistánská obranná smlouva představuje zrod „muslimského NATO“. Pákistán a Saúdská Arábie jsou koneckonců oba označovány za velké spojenecké nečleny NATO (Major Non-NATO Allies, MNNA): Saúdská Arábie tak byla označena v listopadu, zatímco Pákistán je jím od roku 2004. Tolik k představě „anti-NATO“ bloku. Komentátoři poznamenali, že dohoda může otevřít příležitosti pro Írán právě proto, že se nejedná o jasný rozchod se západním bezpečnostním řádem.

Podobně výzkumníci Centra pro strategické a mezinárodní studie (CSIS) poznamenali, že ačkoli dohoda přebírá jazyk ve stylu NATO, postrádá jeho institucionální soudržnost a politickou jednotu.

Tento rozpor vypovídá mnoho o éře vznikající multipolarity. Státy se stále častěji zapojují do překrývajících se, někdy zjevně nekonzistentních aliancí. Zajišťují se, dvojitě se zajišťují a odmítají se přiklonit na jednu stranu, protože, navzdory mentalitě a jazyku Západu z dob studené války, binární svět již neexistuje. Jak jsem již uvedl, takové dohody odrážejí rostoucí přitažlivost strategické nejednoznačnosti spíše než formálních bloků.

Turecko je příkladem tohoto napětí: člen NATO, který podkopává stabilitu Eurasie a zároveň sleduje své vlastní ambice.

Zájem Íránu o saúdsko-pákistánskou obrannou smlouvu nakonec nespočívá ve vytvoření nové ideologické aliance ani v přímé konfrontaci s NATO. Jde o řízení rizik, omezování rivalů a orientaci ve fragmentovaném mezinárodním systému, kde nezúčastněnost již není pasivní neutralitou, ale aktivní, někdy protichůdnou strategií. Pod vedením Donalda Trumpa, jehož zahraniční politika zůstává transakční a dostatečně nepředvídatelná, se regionální mocnosti zajišťují ještě agresivněji. Íránský krok by proto neměl být vnímán jako náhlý obrat, ale jako promyšlená úprava v měnícím se světě.

Uriel Irigaray AraujoČesky pochází ze Sao Paula Brazílie. Magisterský titul v oboru srovnávací literatury získal na Universidade de Brasília (2014) a titul PhD (sociální antropologie) rovněž na Universidade de Brasília. Působil jako výzkumný pracovník v (brazilském) Národním institutu pro komparativní studia v oblasti řešení konfliktů, jako hostující výzkumník v Institutu Maxe Plancka pro sociální antropologiiČesky (Halle), na Vysoké škole ekonomickéČesky (Moskva) a na Jižní federální univerzitěČesky (Rusko) – jeho výzkum se týkal etnicity, národnosti a konfliktu v Rusku/na Ukrajině. Jeho analýzy publikuje řada předních serverů, například VT Foreign PolicyČesky, Global Research, Medium, Transcend Media ServicesČesky.

Zpět na obsah

Analýzu Tensions In Eastern Mediterranean: Greece, Israel, And Cyprus To Confront Turkey With Joint Force publikoval server South Front 18. prosince 2025

Řecko, Izrael a Kypr se společně postaví Turecku

Ilustrativní obrázek. (Izraelské obranné síly)

Podle zprávy, která cituje nejvyšší představitele obrany, Řecko zvažuje zavedení izraelských opatření a nabídku koordinovaného mechanismu reakce na ochranu před potenciálními hrozbami ze strany „nepřátelských států“.

Zpráva vysvětluje, že Izrael, Řecko a Kypr budou mít přístup k těmto silám, které budou zahrnovat specializované vzdušné a námořní kapacity.

Řecko-izraelské jednotky rychlé reakce nejsou spojenectvím proti nikomu. Vyplňují strategickou mezeru. Od Rhodosu po Kypr a Izrael jsou odkryté plošiny, potrubí a elektrické kabely, řekl novinám jeden z úředníků.

Zdůraznili také, že tato síla nebude důležitá jen pro Řecko, ale pro celou Evropu, jako klíčový nástroj pro dodávky zemního plynu, ropy a elektřiny na kontinent.

Síla by zahrnovala 1 000 vojáků z Řecka, 1 000 z Izraele a 500 dalších z Kypru. Podle agentury TA NEA by se jí zúčastnily také izraelské a řecké vzdušné síly, každé jednou letkou.

Pád režimu bývalého prezidenta Bašára Asada v Sýrii naklonil rovnováhu sil ve východním Středomoří ve prospěch Turecka, jehož spojenci nyní ovládají většinu země včetně pobřeží. V reakci na to se mezi Izraelem, Řeckem a Kyprem začala formovat aliance.

V září se napětí s Tureckem vyostřilo kvůli dodávce izraelských systémů protivzdušné obrany dlouhého doletu Barak MX Kypru.

Turečtí představitelé obrany v té době varovali, že pokračující zbrojení jižního Kypru ohrozí mír a stabilitu na ostrově a může vést k „nebezpečným důsledkům“.

Varování však bylo ignorováno. 17. prosince řecká média informovala, že země uzavírá s Izraelem dohodu o raketovém dělostřeleckém systému PULS, který dokáže odpalovat balistické střely a střely s plochou dráhou letu. Další zprávy z 18. prosince odhalily, že země rozmisťuje na východních ostrovech v Egejském moři a v pohraniční oblasti Evros izraelské protitankové raketové systémy dlouhého doletu SPIKE NLOS.

Ilustrační obrázek. (X/@Ioannis_Nikitas)

Vznikající aliance mezi Izraelem, Řeckem a Kyprem by se mohla časem rozšířit, zejména pokud se Turecku podaří udržet si kontrolu nad Sýrií a jejím pobřežím.

Zpráva zveřejněná libanonským deníkem Al Akhbar 13. prosince odhalila rostoucí zájem Evropy o východní Středomoří, a to nejen s cílem odradit Turecko, ale také konfrontovat Rusko.

Zpráva, která cituje evropské bezpečnostní úředníky, uvádí, že evropské země pracují na iniciativě „nasazení vojáků, expertů a policistů v několika zemích, včetně Palestiny, Libanonu a Sýrie, s cílem pomoci místním silám s lepší správou věcí veřejných a zajistit přímou evropskou vojenskou přítomnost v oblastech životně důležitých pro evropskou bezpečnost“. V popředí těchto misí budou podle zprávy pravděpodobně síly z Německa, Itálie a Francie.

Zatímco Evropa, zejména Francie, by mohla uspět v Libanonu a dokonce i v pásmu Gazy, situace v Sýrii je zcela jiná.

Spojenci Turecka v Damašku pravděpodobně nebudou s žádnými evropskými misemi souhlasit. Evropa by se tak mohla nakonec připojit k silám, které tvoří Izrael, Řecko a Kypr.

Postoj Ruska – které si na syrském pobřeží bez dohody s novými vládci země udržuje námořní zařízení a leteckou základnu – zůstává nejasný, ale je jisté, že hlavní boj ve východním Středomoří se bude odehrávat především mezi Izraelem, Řeckem a Kyprem na jedné straně a samotným Tureckem na straně druhé.

V dlouhodobém horizontu nelze vyloučit zástupnou válku na syrském pobřeží. Alavitská komunita, která tvoří většinu pobřežního obyvatelstva, se staví proti novým vládcům země a po vlně masakrů páchaných vládními silami v březnu, které si vyžádaly životy více než 1400 civilistů, začíná požadovat samosprávu.

„SouthFrontČesky: Analysis & Intelligence“ je veřejná analytická zastřešující organizace vytvořená a spravovaná týmem odborníků a dobrovolníků ze čtyř světových stran. Zaměřuje se na otázky mezinárodních vztahů, ozbrojených konfliktů a krizí. Organizace poskytuje analýzy vojenských operací, vojenského postavení hlavních světových mocností a další důležité údaje ovlivňující růst napětí mezi zeměmi a národy. „Snažíme se dobrat pravdy v otázkách, které jsou dotčenými státy a hlavními médii jen stěží pokrývány.“ Tým SouthFront věří, že nejen dobře placení „profesionální novináři“, ale i obyčejní lidé se zvídavou myslí jsou schopni v moderní informačně orientované společnosti vytvářet vyvážený obsah.

Zpět na obsah