1. Přemysl Janýr: Palestina, 25. září 2026
2. Jewish Voice for Peace: Izraelské dluhopisy nelze v Evropě prodávat – prozatím
3. Middle East Monitor: „Nejsme jako všichni ostatní“ – zákony, které zavazují ostatní národy, se nevztahují na Izrael
4. Middle East Monitor: 8 zemí, včetně Turecka, vyzývá Izrael, aby splnil závazky vyplývající z první fáze mírového plánu pro Gazu
5. Seham Tantesh: „Tady teď bydlím, na korbě nákladního auta“

Palestina, 25. září 2026

Týden do 25. září

Pátek, 18. září

Sobota, 19. září

Neděle, 20. září

Pondělí, 21. září

Úterý, 22. září

Středa, 23. září

Čtvrtek, 14. září

Zpět na obsah

Komentář Israel Bonds can’t be sold in Europe — for now vyšel na serveru Jewish Voice for Peace The Wire 17. září 2026

Izraelské dluhopisy nelze v Evropě prodávat – prozatím

Aby Izraeli získal přístup k evropským investorům, musí členský stát EU emisi jeho dluhopisů schválit. Po kroku Lucemburska již nezbývají žádné země, které by k tomu byly ochotné. V loňském roce poskytl prodej izraelských dluhopisů v rámci EU izraelské armádě a vládě 2,5 miliardy dolarů v podobě neomezených půjček – neomezených půjček na překonání ekonomických dopadů genocidy a apartheidu.

A tento měsíc 12 zemí včetně Velké Británie, Kanady a FrancieČesky oznámilo sankce a obchodní omezení týkající se produktů z nelegálních izraelských osad.

Toto rozhodnutí přichází v reakci na prudký nárůst násilí páchaného izraelskými osadníkyČesky na okupovaném Západním břehu Jordánu, kdy jen v tomto roce došlo k  více než 1400 útokům osadníkůČesky a v přímém důsledku tohoto násilí byly ze svých domovů vysídleny tisíce Palestinců.

Léta bojů zdola za zastavení toku mezinárodních dolarů do izraelského apartheidu a genocidy se začínají vyplácet…

Kampaň v USA za stažení investic

Organizátoři solidarity s Palestinou nesbírají vítězství jen po celé Evropě. I v USA je do izraelských dluhopisů investováno přes miliardu dolarů – a naši lidé den co den bojují za zastavení toku těchto dolarů do Izraele a jejich reinvestování do našich komunit zde doma.

Od Illinois přes Louisianu, Ohio až po New York bojují organizátoři JVP o stažení investic z izraelských dluhopisů. V době, kdy to čtete, 14 různých poboček a skupin JVP vede nebo pomáhá vést 10 různých kampaní Break the Bonds po celé zemi.

Za posledních 10 měsíců se členům a partnerům JVPstaženo  podařilo dosáhnout toho, že více než 100 milionů dolarů bylo z investic do izraelských dluhopisů nebo do nich nebylo znovu investováno.

• V prosinci 2025 se Minnesota, Michigan a Severní Karolína izraelských dluhopisů zbavily a nereinvestovaly je zpět v celkové výši přibližně 27 milionů dolarů.
• V březnu 2026, po více než roce komunitní kampaně, se Marylandský státní penzijní systém zbavil izraelských dluhopisů v hodnotě 63 milionů dolarů – 85 % svého majetku z loňského roku a jedná se o největší odprodej svého druhu na úrovni státu.
• V červnu 2026 se státní pokladna Louisiany rozhodla nereinvestovat 10 milionů dolarů do izraelských dluhopisů.

Také v červnu hlasoval odborový svaz United Auto Workers (UAW) o odprodeji všech fondů UAW – 400 000 dolarů – z izraelských dluhopisů a stal se tak prvním významným národním odborovým svazem, který se tak rozhodl.

„Veškerá přípravná práce, kterou JVP dělá, pomohla národní konsenzus v této věci změnit,“ řekl Brian Sullivan, člen UAW 2325. „Nemyslím si, že je přehnané říci, že by se to bez toho možná nestalo.“

Po sérii vítězství v odprodeji investic a zahájení kampaní najala Development Corporation of Israel (společnost, která izraelské dluhopisy prodává) se sídlem v New Yorku zaměstnance na plný úvazek, jehož jediným úkolem je podkopávat kampaně Break the Bonds. Naše opozice se nás tak bojí, že ukládá placeným zaměstnancům, aby se na plný úvazek soustředili na zastavení dynamiky našeho hnutí a obnovení reputace izraelských dluhopisů.

Teď už nemůžeme tlak povolit.

Nedosáhli jsme toho přes noc. Tato vítězství byla výsledkem měsíců a let kampaní zdola a strategické eskalace – a nebyla by možná bez práce našich hnutí, která se snažila veřejné mínění změnit směrem k podpoře Palestiny.

V měsících poté, kdy Izrael genocidu v Gaze zahájil, se naše hnutí vydalo do ulic, aby narušilo běžný chod věcí a požadovalo okamžité příměří: od okupace Hlavního nádraží, přes převzetí Sochy svobody až po uspořádání dvou historických demonstrací v rotundě Kapitolu. Společně jsme ukázali, že se rostoucí počet Židů staví proti americké podpoře Izraele, a vyvrátili jsme narativ pravice, že podpora Palestinců znamená antisemitismus – a tím jsme pomohli k zásadní změně veřejného mínění v USA.

Stovky amerických měst nakonec schválily rezoluce požadující okamžité příměří, což ukázalo, jak moc se veřejné mínění směrem k podpoře Palestinců posouvá. Naše hnutí však vědělo, že to nestačí: Museli jsme předvolat izraelskou vládu k materiální odpovědnosti, což znamenalo skutečné zastavení přílivu amerických dolarů do izraelské válečné pokladny.

Proto ve městech a obcích po celé zemi pobočky JVP a místní partneři bojují za to, aby státní vlády a místní instituce donutily zbavit se svých izraelských dluhopisů v hodnotě stovek milionů dolarů.

JVP – Rhode Island strávila na základě nedávných vítězství měsíce shromažďováním více než 10 000 podpisů, aby se v Providence hlasovalo o odprodeji majetku. Letos v listopadu budou voliči v Providence na Rhode Islandu moci rozhodnout, zda odprodají odhadovaných 2,5 milionů dolarů veřejných prostředků ze zemí páchajících genocidu, včetně Izraele. Ne starosta ani městská rada, ale lidé: první právně závazné hlasování o odprodeji majetku v historii USA.

Toto historické hlasování je výsledkem neúnavné organizace přímo na místě ze strany JVP – Rhode Island a místních partnerů. Pokud bude úspěšné, bude sloužit jako model pro kampaně za odprodej investic po celé zemi.

Dostali jsme se společně tak daleko a jedna věc je jasná: Toto je jen začátek boje za odpovědnost za zločiny Izraele proti Palestincům. S každým vítězstvím v kampani naše dynamika roste, zapojujeme do kolektivních akcí více lidí a v americko-izraelské válečné mašinérii se objevují nové trhliny.

Jewish Voice For PeaceČesky (Židovský hlas pro mír, קוֹל יְהוּדִי לַשָּׁלוֹם), je americká židovská antisionistická a levicová organizace. Kritizuje okupaci palestinských území Izraelem a podporuje kampaň BSDČesky (bojkotu, stažení investic a sankcí) proti Izraeli. Vznikla v roce 1996 a od roku 2024 se rozrostla na 23 000 členů. Její buňky na univerzitách Columbia a George Washington byly v roce 2024 pozastaveny. Sebeprezentace: Představujeme si svět, kde všichni lidé – od USA po Palestinu – žijí ve svobodě, spravedlnosti, rovnosti a důstojnosti. Jako generace židovských levičáků před námi bojujeme za osvobození všech lidí. Věříme, že prostřednictvím organizování můžeme a dokážeme rozložit instituce a struktury, které způsobují nespravedlnost, a že na jejich místě vznikne něco nového, radostného, ​​krásného a podporujícího život…

Zpět na obsah

Komentář ‘We are not like everyone else’ laws that bind other nations do not apply to Israel, says Likud lawmaker publikoval server Middle East Monitor 17. září 2026

„Nejsme jako všichni ostatní“ – zákony, které zavazují ostatní národy, se nevztahují na Izrael

Poslanec Likudu Hanoch Milwidsky. [Snímek obrazovky/X@academic_la]

„Nejsme jako všichni ostatní, a proto se na nás nevztahují všechny zákony, které pro všechny ostatní platí,“ řekl Milwidsky. Jeho výroky prosazující židovskou nadřazenost byly zaznamenány na videu a šíří se po sociálních sítích.

Hanoch Milwidsky of Member of Knesset for the Likud explains why Israel is a nation blessed by God and therefore does not have to follow any of the laws which bind other nations. As perfect an encapsulation of the Jewish supremacy behind Israeli policy that you can find. pic.twitter.com/E0k7HwWtCI

— Shaiel Ben-Ephraim (@academic_la) September 16, 2026

Milwidsky prezentuje židovskou nadřazenost jako ospravedlnění pro osvobození od zákonů, které ostatní národy zavazují, a tvrdí, že status židovského národa, který mu byl dán Bohem, jej staví nad pravidla platná pro ostatní. Vyzývá k loajalitě vůči náboženské autoritě a zároveň odmítá názory mezinárodních diplomatů a vůdců.

„Židovský národ se rodí jako vyvolený národ,“ pokračoval Milwidsky. „Protože má povinnost vytvořit zde zemi zázraků a ctnosti.“

Milwidskyho výroky přicházejí uprostřed zdokumentovaných porušení mezinárodního práva ze strany Izraele. Organizace na ochranu lidských práv dospěly k závěru, že Izrael v rozporu s ustanoveními mezinárodních úmluv páchá genocidu na Palestincích v Gaze a udržuje systém apartheidu zahrnující institucionalizované utlačování a nadvládu nad Palestinci.

Mezinárodní soudní dvůr ve svém poradním stanovisku z července 2024 shledal pokračující přítomnost Izraele na okupovaném palestinském území za protiprávní. Rovněž shledal, že izraelská legislativa a opatření porušují článek 3 Úmluvy o odstranění rasové diskriminace, který zakazuje rasovou segregaci a apartheid.

Mnozí kritici budou v Milwidského výrocích vidět náboženské ospravedlnění toho, že Izrael i nadále mezinárodní právo ignoruje: že údajný zvláštní status židovského národa před Bohem staví Izrael nad zákon a mimo jakoukoli odpovědnost..

Zpět na obsah

Zprávu 8 nations, including Turkiye, urge Israel to fulfill commitments under 1st phase of Gaza peace plan přinesl server Middle East Monitor 22. září 2026

8 zemí, včetně Turecka, vyzývá Izrael, aby splnil závazky vyplývající z první fáze mírového plánu pro Gazu

Pohled na rozsáhlé zničení poté, když izraelské síly v rozporu s příměřím zaútočily na civilní obytné oblasti v uprchlickém táboře Nuseirat ve střední části pásma Gazy, v Nuseiratu, Gaza, Palestina, 9. září 2026. [Adam Bilal – agentura Anadolu]

Mezi nimi byly také Spojené arabské emiráty, Indonésie, Katar, Egypt, Pákistán, Saúdská Arábie a Jordánsko.

Ve společném prohlášení vyjádřili ministři zahraničí těchto zemí s muslimskou většinou „hluboké znepokojení nad přetrvávajícím humanitárním utrpením v Gaze“.

Vyzvali Izrael, „aby neprodleně splnil své dosud nesplněné závazky v rámci první fáze Komplexního plánu, mimo jiné zajištěním okamžitého, bezpečného a nerušeného doručování humanitární pomoci a zásob pro ranou obnovu a usnadněním obnovy kritické infrastruktury“.

Zdůraznili také nutnost zachování příměří a ukončení všech jeho porušování.

Mírový plán pro Gazu, oficiálně nazývaný Komplexní plán na ukončení konfliktu v Gaze, je mnohostranná dohoda mezi Izraelem a hnutím Hamás, jejímž cílem je vyřešit probíhající válku v Gaze.

Middle East Monitor (MEMO)Česky je nezisková organizace zabývající se monitorováním tisku a lobbistická skupina, která vznikla v roce 2009. Zaměřuje se především na izraelsko-palestinský konflikt, ale i na další problémy Blízkého východu. Je financován státem Katar, jeho ředitelem je Daud AbdullahČesky, bývalý náměstek generálního tajemníka Muslimské rady Británie a současný ředitel Britské muslimské iniciativy. MEMO je rovněž pořadatelem akcí jako konference Spoluúčast na útlaku: Pomáhají média Izraeli?Česky  v roce 2011 společně s Amnesty International a Palestine Solidarity Campaign, v roce 2015 konference Palestina a Latinská Amerika: Budování solidarity pro národní právaČesky nebo v roce 2017 Krize v Saúdské Arábii: válka, nástupnictví a budoucnostČesky. Od roku 2012 rovněž sponzoruje a pořádá každoroční knižní cenu Palestine Book Awards.

Zpět na obsah

Reportáž Seham Tantesh ‘This is where I live now, the back of a truck’: a day in the life of a grandmother in Gaza publikoval deník The Guardian 23. září 2026. Český překlad uveřejnil deník Britské listy 24. září 2026.

„Tady teď bydlím, na korbě nákladního auta“

jeden den ze života babičky v Gaze

Plošinový nákladní vůz je otevřený horkému letnímu vzduchu, jeho kovový rám je ze dvou stran zakryt přehozenými plachtami, zezadu pak připevněným prostěradlem. Na plechové podlaze leží matrace a polštář se žlutým volánkovým povlakem.

Mansoura Ibrahim Mohammed Abdel Dayem si na kovový okraj korby nakládá tenký polštářek, aby si při lezení dovnitř a ven chránila kolena. Spustí nohu na plastovou židli pod sebou, pak seskočí na zem a mírně zakolísá, než najde rovnováhu. Mansouře je 76 let. Ten nákladní vůz je teď jejím domovem. Kolem ní žije její rodina ve stanech s roztrhanou a roztřepenou látkou.

Takto vypadá jeden den ze života babičky žijící v Gaze.

Svítání

Včera v noci jsem zůstala vzhůru až do 2 hodin ráno. V noci téměř nespím kvůli komárům a horku. Na chvíli usnu, brzy ráno se probudím, modlím se k Bohu a čekám, až uslyším volání k ranní modlitbě. Když se probudím, zavolám na vnuka, aby mi přinesl bílou plastovou židli, kterou potřebuji k nastupování a vystupování z dodávky.

 

Tady teď bydlím: na korbě dodávky. Tuhle dodávku jsme si vzali s sebou, když jsme prchali o život z Beit Lahia [města na severu Gazy]. Její majitelé ji opustili, tak jsme si ji vzali s sebou a putovali z místa na místo – až jsme skončili tady. Když jsme konečně dorazili, nebylo pro mě nikde jinde místo – stany, které máme, jsou malé, potrhané a přeplněné, padají dětem na hlavu – a tak jsem byla nucena žít v dodávce. Spím v ní, abych unikla písku, špíně a hmyzu. To je příběh té dodávky.

 

Po probuzení sbalím matraci a opřu ji polštáři o zeď, pak hadrem zametu špínu a písek z podlahy z plachty. Sedím se svým vnukem a snažíme se rozchodit malý plynový vařič, abychom si uvařili vodu na kávu. Je to starý vařič – zdědila jsem ho po svém vlastním dědečkovi – a je těžké ho zapálit, protože není dost plynu, ale nakonec se nám podaří rozhořet plamen. V malém hrnci uvařím vodu a připravím kávu pro své syny a pro mě – pár lžiček pro každého. Káva chutná po petroleji.

Mansoura vystupuje z nákladního auta, ve kterém žije.

Poledne

Mansouřin syn zvedá telefon, aby uskutečnil videohovor s jedním z jejích vnuků, který opustil Gazu a nyní žije v zahraničí, a ona si s ním chvíli povídá. K obědu Mansoura vezme pár lístků bazalky z rostliny, kterou rodina pěstuje v plechovce, a rozdrtí je s česnekem v hmoždíři. Přidá nakrájené rajče a sní to s trochou chleba.

Tohle je salát, který jsem dřív dělávala doma – tehdy jsem přidávala rozmarýn, zelený tymián a mátu. Když vidím růst zeleninu, připomíná mi to Beit Lahia, naše zemědělství, úrodu a půdu.

 

Před válkou jsem žila jako královna. Měla jsem krásný život. Byla jsem zemědělkyně. Sázela jsem a sklízela na své půdě. Měla jsem chlévy, kde jsem chovala hospodářská zvířata, slepice, králíky a kachny. Žila jsem velmi krásný život, ale to se pro mě změnilo.

 

Teď nemáme žádný domov, žádný zdroj příjmů ani dobré jídlo. Život ve stanech je strašný – vlastně nesnesitelný. Všude jsou hmyz, komáři, písek, špína, odpadky a roztrhané stany. A ten vítr. V zimě všechno odfoukne. V létě umíráme v extrémním horku. Nemáme ani dost místa na to, abychom si postavili pořádnou koupelnu – člověk, který se ve stanu osprchuje, z koupelny vyjde ještě špinavější.

 

Mám pocit, že pro lidi mého věku je smrt čestnější než žít takovýhle život. Tohle není život. My nežijeme. Jsme mrtví. Všechno krásné je pryč. Zmizelo to a já jsem zmizela s tím.

Nahoře: Mansoura krájí bazalku, aby připravila jednoduchý oběd; dole: prádlo se musí prát ručně v kbelíku

Po jídle peru prádlo pro svou rodinu. Doma jsme bydleli v dvoupodlažním domě a měli jsme pračku – nastavovala jsem ji na dlouhý cyklus a prádlo jsem máchala jednou, dvakrát, dokonce třikrát. Teď, i když jsem už starší žena, peru všechno prádlo ručně v plastovém kbelíku.

Odpoledne

Po obědě Mansoura sedí venku na zemi, shromáždí kolem sebe vnoučata a vyptává se jich na jejich dřívější život. Někteří jsou malí a sotva si pamatují dobu před válkou: strávili téměř tři roky životem ve stanech uprostřed trosek.

„Kde jsme bydleli, Mohammede?“ ptá se Mansoura.

„Na severu Beit Lahia,“ odpoví.

„Kde na severu?“

„U 36. ulice.“

„Pověz jim, jaké to v Beit Lahia bylo před válkou.“

„Upřímně, bylo to dobré, lepší než dneska.“

„Vrátíme se tam,“ říká Mansoura.

Přitáhne si k sobě koženou brašnu a prohledává kapsy.

„Podívejte se, co mám v tašce. Co je to?“ ptá se Mansoura a mává před sebou nějakým předmětem.

Odpovídají: „Klíč od domu.“

Tohle je to nejcennější, co vlastním – klíč od našeho domu na severu. Je to klíč od domu, který okupační síly srovnaly se zemí. Zničili to všechno: dům, stromy, studnu, dokonce i ohradu plnou zvířat – všechno to srovnali se zemí. Nemohli jsme si s sebou vzít nic, ani peníze, ani hospodářská zvířata.

 

Už jsem předtím prožila války. Žádná nebyla tak strašná jako tahle. Během 52denní války jsme se ukrývali ve školách a byli jsme v pořádku – nebyly tam takové bombardování, ani takové zabíjení, ani ničení domovů. Ale tahle válka je nesmírně těžká. Zničení je obrovské, spoušť je obrovská – a to vše bez jakéhokoli přínosu. Všechno tohle je k ničemu.

Mansoura ukazuje svým vnoučatům klíč od jejich bývalého domu, který byl zničen

Život se velmi změnil. Naše rodina předtím nikdy nepoznala hlad, nikdy nezažila vysídlení, bombardování, rakety, zabíjení a ničení tímto způsobem ani v takovém rozsahu. Další věc, kterou v této tašce nosím, je kulka – byla vytažena ze zad mého syna. Během hladomoru neměl co jíst a neměl čím nakrmit svých sedm dětí, tak šel do humanitárních stanic pro pytel mouky, aby nakrmil své děti, a oni ho zastřelili. Schovávám si ji jako připomínku toho, co se stalo – a to vše jen kvůli jídlu.

 

Upřímně řečeno, každý den je pro mě teď stejný. Probudím se, uklidím prostor kolem nás a naše lůžko, vyčistím to, najím se, posadím se a spím.

 

To, co mě rozveselí, je, když se ráno probudím a vidím, že jsou moje děti v bezpečí, když slyším, že se mým vnoučatům daří dobře, a když jsem v pořádku já sama, díky Bohu… To je pro mě ten nejkrásnější život a největší štěstí.

 

V noci zavolám vnuka, aby mi přinesl židli. Pak se plazím zpátky do kamionu, abych mohla spát.

Seham Bahjat Tantesh byla korespondentkou z Gazy pro deník The GuardianČesky, který ji jmenoval mladou novinářkou roku 2025Česky. Dnes žije ve Velké Británii. Jejími tématy jsou konflikty a bezpečnost, mezinárodní vztahy, sociální záležitosti a demografie, politika a vláda. Mimo Guardian publikuje v předních německých médiích jako Der SpiegelČesky nebo TAZČesky, ve švýcarské Die WochenzeitungČesky, v holandském de Volkskrant nebo latinskoamerickém Rebelión.

Zpět na obsah