Patrick Lawrence

Jaké jsou šance, že se Trump postaví hlubokému státu?

Zdá se, že v tuto chvíli není sporu o tom, že Trump se během svého ročního pobytu v divočině na Mar-a-Lago rozhodl, že po svém návratu do úřadu bude pokračovat v dobře mířeném a pečlivě propočítaném postupu proti hlubokému státu v tolika jeho projevech, kolik jen bude moci přijmout. Kash Patel, bývalý federální prokurátor, byl tento týden potvrzen ve funkci ředitele Federálního úřadu pro vyšetřování, a je tak posledním z Trumpových nominantů, který se chystá otevřít další linii útoku.
…
Je tu také volte-face (obrat v politice o 180°) ve vztazích s Ruskem, které Trump a jeho lidé z národní bezpečnosti zřejmě od telefonátu s Putinem 12. února upevňují pozoruhodným tempem. A je tu Trumpův návrh na svolání summitu s Putinem a Si Ťin-pchingem, jakési Jalty 21.. století, na němž by s ruským a čínským prezidentem jednal o snížení jejich vojenských rozpočtů o 50 %.

Náš svět válek, naše válka světů

Je to již několik let, co si mnoho lidí začalo ve své mysli představovat přízrak třetí světové války v blízké či střední budoucnosti. Tento druh uvažování je obzvláště častý od doby, kdy USA před třemi lety, konkrétně v únoru, odhodlaně a cílevědomě vyprovokovaly Rusko k intervenci na Ukrajině. O několik týdnů později prezident Biden obhajoval své rozhodnutí zablokovat předání stíhaček kyjevskému režimu slavnou poznámkou: „Tomu se říká třetí světová válka“.

Nyní je zjevné, pokud to nebylo zřejmé již tehdy, že Bidenův Bílý dům začal hrát s Rusy nezodpovědnou hru s falešnou kartou. Kyjev má nyní ve vzduchu letky F-16, na zemi tanky Abrams a na stráži rakety Patriot. Stejný příběh. Když v polovině listopadu Biden (nebo kdokoli, kdo rozhoduje jeho jménem) povolil Ukrajině vypálit na Rusko rakety dlouhého doletu, rychle se objevila varování před třetí světovou válkou. „Joe Biden se nebezpečně snaží rozpoutat třetí světovou válku,“ prohlásila na ‚X‘ Marjorie Taylorová Greenová, republikánka z Georgie. Podobné výroky jste slyšeli i z Kremlu a ruské Dumy.

Izrael a jeho sousedé

Proč západoasijské země, které již dávno přislíbily podporu palestinské věci, zůstaly tak mlčenlivé při izraelských teroristických útocích na Gazu, Západní břeh Jordánu a nyní i na Libanon? Kde byli Rusové a Číňané? Není právě teď čas na projev solidarity mezi nezápadními národy? Nemohli bychom se na ně obrátit jako na protipól neomluvitelné podpory, kterou USA a jejich klienti poskytují sionistickému režimu? Co můžeme očekávat v budoucnu od BRICS, jehož členové [nyní jich je 10 a k nim se přidalo 13 „partnerských“ zemí] právě uzavřeli summit v Kazani?

To jsou mé otázky rok po událostech ze 7. října 2023. Předpokládám, že si je budou klást i ostatní, a proto jsem je položil Chasu Freemanovi, bývalému významnému diplomatovi.

Evropské volby jako zrcadlo

Ach, ty volby minulý týden do Evropského parlamentu, ve kterých voliči v celé Evropské unii uštědřili pořádnou lekci technokratům, tržním fundamentalistům a liberálním autoritářům, kteří nyní drží moc ve velké části kontinentu: Zkusme podniknout to, co se od nás vůbec nepředpokládá. Zkusme jim porozumět.

Evropský parlament, abychom uvedli několik základních detailů na pravou míru, je jednou nohou třínohé stoličky, ze které je unie vyrobena: nevolení technokraté jsou v Bruselu, nevolení centrální bankéři jsou ve Frankfurtu a volený zákonodárný sbor je ve Štrasburku. Belgie, Německo a Francie: Rozdělení institucionální moci tímto způsobem je myšleno jako projev těžce vydobyté jednoty kontinentu.

Háček a důvod, proč jsem já a mnozí další před lety z autobusu EU vystoupili, je ten, že zákonodárci ve Štrasburku jsou v podstatě bezmocní.