Generace X, Y a Z vzbuďte se – být rebel neznamená být vládní tlampač!

Tak jsem se včera ráno od synka svých kamarádů dozvěděl, že jsem Husákův boomer a jako takový jsem toxický – a večer jsem se ve zprávě Ministerstva vnitra ČR o potenciálně extrémních skupinách dočetl totéž. A myslím, že ty dvě zprávy souvisí. Jako skoro celá jeho generace tráví spoustu času na webu (čímž nemyslím jeho alternativní vody). Celý boží den se mu pak lajfstajlovými kanály dostává do hlavy dnešní doktrína, kde se o nás píše, jak je naše generace málo mítů, hejtfrí, jak jsme nacionalističtí a neekologičtí.

Kdyby se Edvard choval jako Volodymyr aneb Sudety v letech 1930 – 38 bombardované

Léta jsem členem literárního spolku, kde většinu kolegů tvoří autoři žánru sci-fi. Není to sci-fi nijak bujaře technická, ze svého laického pohledu bych řekl spíše společenskokritická, se silným nádechem sarkastického humoru. Když se několika mým kolegům podařilo napsat povídky s tematikou, která se nejdéle do roka naplnila reálně (například že vesmírná stanice musela být uzavřena, protože kosmonautovi spadla do záchoda spona nebo že samočinný vchod univerzity nepustil dovnitř studenty), změnili naši scifisti definici žánru na re-pre (real prediction, reálná předpověď)… Jenže: mně jako literátovi sci-fi ani re-pre nic moc neříká. Bližší je mi žánr alternativní historie. Ne, že bych ji psal a vydával, ale občas si ji trochu promýšlím.

V roce 1968 k nám tanky nepřijely kvůli liberalizaci. Stál za tím náš požadavek, který je nebezpečný ještě dnes.

Hlavním důvodem vpádu byl nejdrzejší požadavek Pražského jara 1968: požadavek vyhlášení neutrality (který se v červenci 1968 ještě znásobil po pražské státní návštěvě jugoslávského prezidenta Tita, který dokud žil, si neutralitu hájil a uhájil, což jak se ukázalo z vývoje po jeho smrti – bylo velmi prozřetelné…), nedodržování vojenských dohod a riziko snížení odběru zbraní, což je i pro rozpočet velmocí kšeft, který se nedá ohrožovat beztrestně. Zejména jedná-li se o zbraně nejdůležitější: zbraně jaderné.

62 let od vzniku Berlínské zdi. Proč by se nám takové dnes leckde hodily.

Dnes, kdy jsou zbytky Berlínské zdi pomalované obrázky Honeckera líbajícího se s Brežněvem na znamení, že zlá doba rozdělených měst je dávno pryč, vzpomínám na dnešní zdmi a celními budkami rozdělená hlavní města jako je řecko-turecká kyperská Nikósie – anebo izraelský Jeruzalém či bosenské Sarajevo, kde jsou dráty mezi lidmi stejné krve, které ovšem dělí odlišné náboženství. O jedné zbrusu nové devítimetrové zdi na americko-mexické hranici nemluvě. Nejnovějším Berlínem a posledním výkřikem dneška je pak ukrajinské město Bachmut na jehož jižním předměstí leží obec Kliščivka a mezi nimi jsou dvě řady zákopů, kde na sebe už dva měsíce navzájem míří vojáci v drtivé většině téhož jazyka i vyznání, z nichž mnozí by dnes možná byli rádi, kdyby mohli jít domů, zatímco by zde místo fronty vyrostla nějaká nová čtyřmetrová zeď. Protože, jak dnes zjišťujeme, proti válce horké je ta studená ještě pořád menší zlo…

K budování a obraně (nové) ústavy – vždy připraven(i)!

Svůj komentář o změnách, které tento týden proběhly na Ústavním soudu ČR začnu asi netradičně: literárně-politickým exkursem. Díla spisovatele Michaila Bulgakova (1891 – 1940) byla po většinu jeho života zakázaná a on sám se dopustil předpovědi, že nikdy nenastane taková doba, kdy by byla povolena navždy. Skuteční umělci jsou většinou dobří proroci. Bulgakovův nejznámější román (který autor po jeho vzniku v roce 1930 pro jistotu spálil, načež ho znovu psal až do roku 1936) byl v Sovětském svazu ve zcenzurované verzi povolen až za třicet let (1966), necenzurovaná verze směla vyjít až za dalších třiadvacet let (1989), načež byl na Bulgakovově rodné Ukrajině dalších čtyřiatřicet let povolen – aby byl letos tamtéž vyškrtnut z učebnic a vyřazen z knihoven (i se svým autorem a většinou všech autorů píšících v ruském jazyce, v kterém byla shodou okolností vychována i dnešní hlava Ukrajiny Vladimir Zelenskyj…).

Jak jsme vyhráli válku proti tenistce a operní pěvkyni

Jednou možná nějaký snaživec napíše nový tolkienovský epos: Cesta českého elfa do Mordoru a zase zpátky. Zatím si ale ti, kterým ještě aktuální válka nevzala všechen mozek a srdce, vyprávějí tenhle vtip: „Víš, proč Fialovi policajti nevpustili Pavljučenkovovou na naše území? Protože měla v batohu raketu!“

Jsme větší chudáci než za totality?

Dne 5. června 2023 se před ministerstvem kultury sešli zástupci umělců, konkrétně herců, překladatelů, spisovatelů, galeristů, divadelníků žádat o to, aby umělec bylo opět povolání s jistotami, a aby do těchto jistot byl zahrnut taky technický personál v kultuře, žurnalisté, kurátoři, ale i „DJs“. Napadl mě u toho titul jediného filmu, v němž hrál hlavní roli kdysi známý herec Miroslav Homola: „Racek má zpoždění“. Přesně. Naše současná „kulturní fronta“ má 33 let zpoždění.

Kdyby byl naším lídrem Kundera, a ne Havel…

Před pár týdny, když byla v Brně otevřena Knihovna Milana Kundery, mi volala  šéfredaktorka Krajských listů: „Napiš o Kunderovi!“ Napsal jsem celkem tři díly seriálu Mystérium Kundera,  o „udavačské aféře“, o tom, proč se Václav Havel zasloužil, aby Milan Kundera nedostal Nobelovu cenu, a o tom, proč Milan Kundera odešel do Francie, a ne do USA. O tom, jak vidím Kunderu-umělce a jeho příběh, je v nich vše. Co ale tedy přináším nového dnes, po mistrově smrti? Svůj dopis-vyznání Milanu Kunderovi jako veřejné osobnosti:

Poslal jsem velvyslanectví USA své požadavky

Byli jsme v Rusku, kam jsme přijeli s velkou skupinou Čechů, dospělých i dětí. Šofér nás kamsi vezl a přitom se vyboural. Podél cesty, přikrytá, jak bývají mrtví, zůstala ležet panenka a když jsem volal její malou majitelku, ať znovu nasedne a jede s námi dál, otočila se a smutně šla do světů mimo život. Vtom z blízké usedlosti vyběhl majitel usedlosti, ruský oligarcha, a začal vztekle honit svého syna s úmyslem, že ho zabije.

Česká kulturní fronta se náhle vzbudila. Po 33 letech…

5. června se před ministerstvem kultury sešli zástupci umělců, konkrétně herců, překladatelů, spisovatelů, galeristů, divadelníků žádat o to, aby umělec bylo opět povolání s jistotami, a aby do těchto jistot byl zahrnut taky technický personál v kultuře, žurnalisté, kurátoři, ale i „DJs“. Napadl mě u toho titul jediného filmu, v němž hrál hlavní roli kdysi známý herec Vladimír Řepa: Racek má zpoždění. Přesně. Naše současná „kulturní fronta“ má 33 let zpoždění.

Kdo všechno půjde do lágru?

Tak jsme se zase „proslavili“. Český prezident Petr Pavel tuto středu na ukrajinském vysílání rádia Svobodná Evropa prohlásil: „Všichni Rusové, žijící v západních zemích, by měli být monitorováni mnohem více než v minulosti, protože jsou občany národa, který vede agresivní válku… To je prostě daň za válku… Za druhé světové války byli potomci Japonců, žijící ve Spojených státech, také pod přísným monitorovacím režimem.“

Muž, který stál v cestě – František Kriegel

Když jsem v roce 2008 vyklízel byt po svých předcích, našel jsem tam kromě jiného v dutině polystyrenového obalu televize „mrtvou schránku“, kde můj otec a babička po celou normalizaci jako svátost skrývali dvě památky: podpis Alexandra Dubčeka a samizdatovou kopii projevu Františka Kriegela, po kterém byl v květnu 1969 vyloučen z Národního shromáždění. V dnešní době, o níž chartista Petr Uhl (za normalizace osm let vězněný) prohlásil, že Pražské jaro bylo všestranně svobodnější, je jméno Kriegel opět politikum. Dnešní ministryně obrany Jana Černochová jako starostka Prahy 2 hrdinu odmítla zařadit mezi čestné občany a smetla ze stolu žádost o pojmenování nově zřízené zastávky ve svém obvodu Kriegelovým jménem. Kdo byl vlastně muž, jehož jméno se po půl století znovu stává ohniskem politického boje?

Největší porevoluční kšeft jsou exekuce. Kam se hrabe Bakala nebo Kožený

Původní text: rozhovor Roberta Břešťana s Tomášem Kolocem, Hlídací pes 22. a 24. května 2018

HP: Skutečně se stává, že lidé, jejichž nejbližší příbuzní byli v exekuci a zemřeli, často své mrtvé nepohřbívají v obavě, aby exekuce nepřešly na ně?