Tomáš Koloc | Disput

Film Svatá = první pokus ČT otevřeně legitimizovat lež

Začněme od lží, na které jsme dennodenně zvyklí v médiích. Základem nového televizního filmu Svatá bylo vyprávění hlavní hrdiny Olgy Térové o jejím dětství, odehrávajícím se v soustavě sovětských táborů, jimž dal později jméno gulag jejich vězeň Alexandr Solženicyn a které existovaly v SOVĚTSKÝCH letech 1923 – 1961 na území celého Sovětského svazu a řada z nich byla mimo území Ruska (a hlavní podíl na jejich existenci měli Stalin a ministři vnitra Jagoda a Berija – z nichž nikdo nebyl etnický Rus). Ty nejsou v inscenaci samozřejmě SOVĚTSKÉ, ale RUSKÉ. A to i přesto, že po roce 1945 nejpočetnější vrstvou vězňů v SOVĚTSKÝCH gulazích byli zajatí příslušníci Vlasovovy protisovětské RUSKÉ osvobozenecké armády. Pravda, jednou ve filmu padne slovo SOVĚTSKÝ, v šalamounské větě: „Matku paní Térové s dcerou odvlekla SOVĚTSKÁ rozvědka do RUSKA“.

Jubilant Štefan Kvietik: „Láska, porozumenie, pokoj a mier sú najdôležitejšie…“

Werich ve svých nedávno vydaných dopisech Voskovcovi reflektoval, že už pár let po Stalinově smrti byla Moskva plná amerických divadel a vůbec kultury USA – a Voskovec mu odepsal, že ekvivalentně to je se sovětskou kulturou za mořem. Kultura a sport byly (na rozdíl ode dneška!) v dlouhých obdobích studené války zkrátka vyňaty z boje znepřátelených zemí. V době, kdy na sebe česká a slovenská vláda dští sílu, proto přinášíme jeden mírumilovný kulturní rozhovor česko-slovenský: se Štefanem Kvietikem, nestarším žijícím hercem-mužem (je tu ještě o 3 roky starší Jiřina Bohdalová!) bývalé federace Slováků a Čechů, který v roce 1992 kandidoval i na jejího prezidenta – a který dnes, v pátek 10. května, slaví 90 let.

Rozhovor s (jedinou) herečkou, která podepsala petici Mír a spravedlnost

Tomáš Koloc | 3. 5. 2024 | Autorský příspěvěk, Rozhovor/Interview, Téma: ČR | 557 přečtení | ČR, Historie, Kultura

Na začátek bych měl asi vysvětlit, že se léta potkáváme na sociální síti, kde jsme si zprvu psali o vašem tatínkovi, režiséru a herci Miroslavu Macháčkovi (1922 – 1991, kterého široké čtenářské publikum bude znát z jeho hlavních rolí ve filmech Skalpel, prosím, …a pátý jezdec je strach, Dva lidi v zoo nebo jako pošťáka z filmu Sedím na konári a je mi dobre). Já jsem pak dlouho plánoval s vámi udělat rozhovor k jeho předloňským stým narozeninám, ale pak jsem musel konstatovat, že k tomu, co bylo řečeno v jiných rozhovorech, už nemám co dodat. Tak jsme se potkali až dnes, kdy jste mě pozvala do Divadla v Řeznické na monodrama Jeden německý život – o kterém jsem předem nevěděl mimo jiné to, že v něm dokážete být skoro hodinu a půl na jevišti zcela sama. Jak to můžete zvládnout?

Přestřelka Íránu a Izraele byla symbolická, Netanjahu za to chce od USA povolit útok na jižní Gazu

Tomáš Koloc, Daniel Veselý | 26. 4. 2024 | Autorský příspěvěk, Téma: Palestina | 1260 přečtení | Izrael, Palestina, Válečné zločiny, Zločiny proti lidskosti

Tomáš Koloc: Jeden můj známý, který je profesionálem v oblasti bezpečnosti, se mi zmínil, že rozbuška současné války na Blízkém východě, tedy proniknutí teroristů z Gazy do izraelské osady Re’im a města Sderot a vraždění tamních obyvatel, které proběhly loni 7. října, jsou mu nepochopitelné, protože zabezpečení hranice mezi Izraelem a Gazou něco takového technicky vůbec nepřipouští. Co o tom říkají hodnověrné prameny?

Kryl říkal nahlas to, co my se pořád bojíme říct i potichu

Tomáš Koloc | 12. 4. 2024 | Autorský příspěvěk, Téma: ČR, Téma: Demokracie | 516 přečtení | ČR, Demokracie, Historie, Hudba, Kultura, Rezistence

Pro moji generaci Husákových dětí byli někteří zásadní umělci neviditelní a často úplně neznámí, protože v době našeho dětství o nich (pokud se o nich nemluvilo v našich rodinách) nebyla nikde ani zmínka. Tak tomu bylo u jmen velkých umělců-exulantů (Škvorecký, Kundera, Kohout, Pucholt, Tříska, Kukura, Landovský), nebo těch, kdo po celou dobu žili doma, ale coby neviditelní (Ludvík Vaculík, Egon Bondy, Vlasta Chramostová, Marta Kubišová). Měl jsem štěstí, že jsem dobu jejich „neexistence“ strávil ještě ve věku, kdy mě zajímali především Vinnetou a Fantomas. Kdybych byl starší, ve výkladech knihkupectví nebo v sálech divadel a kin by mi chyběli. Jako mi tam chybí dnes, v době outsourcované „kultury“, posílané k nám v konzervách přes moře, kdy jsou pro gros dnešní mladé generace už opět neznámí.

Dvě ze jmen, která jsem zmínil, mi vyvstávají do úplného popředí: Egon Bondy a Karel Kryl.

Bašta s mafiemi nakonec prohrál

Tomáš Koloc, Jan Schneider | 12. 4. 2024 | Autorský příspěvěk, Rozhovor/Interview, Téma: ČR | 587 přečtení | ČR, Demokracie, Historie, Rezistence

Vzpomínkový rozhovor Tomáše Koloce s Janem Schneiderem o v neděli zemřelém Jaroslavu Baštovi (1948 – 2024), někdejším náměstkovi ředitele tajné služby ČSFR a ministra zahraničí ČR, ministrovi bez portfeje, velvyslanci v Rusku i na Ukrajině a kandidátovi v loňských prezidentských volbách.

Papežovo zásadové trvání na míru vysvětlují i vatikánské archivy

O zprostředkování míru na Ukrajině a jižním Rusku se dosud přihlásily hlavy Izraele, Švýcarska, Indie, Mexika, Brazílie, Turecka, Indonésie, Maďarska, Dánska, JAR, ČLR, Běloruska a desítek zemí Afriky. Nejiniciativnější z nich je ale hlava Městského státu Vatikán. Proč? Touto otázkou se zabývá můj katolický fejeton.

Havlův největší kamarád Havla na Hradě nechtěl

Tomáš Koloc | 8. 3. 2024 | Autorský příspěvěk, Téma: ČR | 590 přečtení | ČR, Film, Historie, Kultura

5 let od smrti Stanislava Miloty (1933 – 2019). Odtajněná vzpomínka a rozhovor s čelným kameramanem československé nové vlny a čelným mužem Charty 77 a Sametové revoluce 89. Taky mužem herečky Vlasty Chramostové. Ale především rovným chlapem…

Víme, kde zemřel Navalnyj – ale smí se i říct, kde zemřel Lira? (A co Assange..?)

S tím, o čem chci dneska psát, si humor moc netyká. Po desítkách let míru, následujícího po druhé světové válce (který vycházel z dohod, jež v roce 1945 uskutečnil nově zrozený komunistický východní blok s mnohem více než dnes demokratickým západem), se v letech 1991-2001 v jedné velké krvavé občanské válce s různými ohnisky rozložila srbsko-chorvatsko-bosensko-slovinsko-makedonsko-černohorská jihoslovanská Jugoslávie a tuhle sobotu už to budou dva roky, co spolu otevřeně bojují východoslovanští Ukrajinci a Rusové. (Celkově ovšem konflikt začal už 20. února 2014, což bylo v úterý už taky deset let!) A bohužel ani v této válce se už neumírá jenom na frontě, v lazaretech a pod údery ruských raket v ukrajinském zázemí, a následně i ukrajinských dronů v tom ruském – ale i ve vězeních.

Dialog o loňské genocidě, o níž se v našich krajích nesmí mluvit…

Dialog Tomáše Koloce (komentátora deníku Krajské listy, spolupracujícího s periodiky nové Slovo, Disput a Radio Proglas), s Ondřejem Suchým (novinářem, textařem, karikaturistou a autorem pořadů jako byly Kavárnička dříve narozených či Malý televizní kabaret) o Arménii, na jejíž podporu (s podporou Ondřejova bratra Jiřího Suchého ze semaforské dvojice S+Š) spolu po loňském vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu založili projekt Arménie a my.

Osvobození Osvětimi versus „Osvobození Gazy“

Tomáš Koloc | 2. 2. 2024 | Autorský příspěvěk, Téma: ČR | 1822 přečtení | ČR, Demokracie, Kultura

Myslím si, že jestli nás tahle doba něco učí, pak to, že politický názor není poslední (jak by řekla dnešní mladá generace: „ultimátní“) hodnota. Pochopil jsem to, když jsem se díky aktivitě jiného svého kolegy z Krajských listů, Ondřeje Suchého, se svým příspěvkem na jeho stránce pro Arménii ocitl přímo mezi jeho bratrem Jiřím a mezi ředitelem společnosti Člověk v tísni Šimonem Pánkem. Prostě nás najednou všechny spojil někdo, kdo nám připomněl, že nám všem jde o jedinou věc. O bezprizorné Armény, prchající ze země, která den ze dne přestala existovat, protože od ní téměř den ze dne dali všichni ruce pryč.

Poučení z krizového vývoje posledních 55 let

Tak jsem byl v pondělí na tom diskuzním setkání k 55. výročí Jana Palacha, co jsem tu o něm psal a které lze i zhlédnout – zde. Sešlo se nás tam asi padesát, z toho většina Janových vrstevníků, kteří ho osobně znali. Nejdůležitější věc, která tam byla řečena, je prostá (a pro nás, kdo jsme se Jana snažili do hloubky poznat, naprosto logická, i když pro širokou veřejnost, napojenou na mainstreamové informace, to možná bude překvapení): Jan Palach se nezabil na protest proti „komunismu“, ani proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Jak řekl na setkání jeden z jeho osobních kamarádů: Kdyby to bylo tak, tak by se to stalo hned. Na podzim 1968, který následoval po okupaci, by Jan už nejel na brigádu do Francie, kterou si opravdu užil. Jan Palach se zabil na protest proti tomu, jak na okupaci nakonec po pár měsících zareagovali Češi a Slováci. Titíž, kteří v srpnových dnech byli tak skvělí, že Milan Kundera napsal, že v srpnu 1968 (ne předtím, za Pražského jara) dosáhly naše národy svého morálního vrcholu. Když Jan odjížděl do Francie, stály tanky v ulicích a lidi byli skvělí – když se vrátil, tanky už byly skryté ve vojenských prostorech v lesích, ale zato každý druhý Čech „znormalizovaný“ tak, že říkal opak toho, co předtím.

Proč vinou českých „sociálních standardů“ umrzají bezdomovci

Už několikátý den je i v česko-moravsko-slezských nížinách teplota pěkných pár stupňů pod nulou, což podle dlouhodobé předpovědi potrvá nejméně ještě do úterý. V době, kdy podle zákonů fyziky venku mrzne voda, podle zákonů fyziologie během několika hodin umrzne též člověk, který se nehýbe, protože spí.

Co k dnešní době (55 let od svého činu) říká Jan Palach

Dnes, v pátek 19. ledna v 15:30, je to přesně 55 let, co se upálil Jan Palach. 22. ledna na 17:00, svolal jeho přítel ze studentských let Jan Šolta do Slovenského domu v Praze vzpomínkové setkání, na které pozval Palachova pravděpodobně největšího přítele Huberta Bystřičana, organizátora jeho pohřbu Jana Kavana, který po něm následně v britském exilu pojmenoval vydavatelství Palach Press, Lenku Procházkovou, která o něm napsala knihu Slunce v úplňku, a mě. V tomto textu vysvětlím proč a o čem chci na setkání promluvit.

Co je před a za střelami z pražské filosofické fakulty

První, kdo se mi okamžitě po událostech 21. prosince začal ozývat, byli ti, kdo s tímto druhem traumatu mají vlastní zkušenosti – moji američtí přátelé. „Jsi v šoku? Bojíš se vyjít na ulici?“ ptali se. „Ne, nejsem v šoku,“ odpovídal jsem. „Alespoň ne v akutním.“ Moje šoky totiž přicházely postupně.

Píšu vám z díry, do níž mě konečně uvrhl premiér Fiala…

Advent je čas, kdy se řeší víc věcí, než za celý předchozí rok. Mně v tuto dobu v mailové schránce přistálo upozornění na „Otevřený dopis premiéru Petru Fialovi proti politizaci Ministerstva vnitra“, pod nímž jsem už v den jeho publikování našel desítky podpisů jmen nikoli neznámých…

Jak čert korporativismu sežral Mikuláše i Vánoce

Tak jsme minulý týden měli Mikuláše. Na začátek si prosvištíme opakování? Svatý Mikuláš, žijící na přelomu 3. a 4. století po Kr., byl řeckým křesťanským biskupem v Myře, městě, ležícím v tehdejší římské provincii (Malá) Asie, kde se dnes (jako v leckterých jiných bývalých svrchovaných zemích…) nachází Turecko. Proto má také jeho lidová postava vnější atributy biskupa, počínaje kompletním biskupským oděvem včetně mitry a berly. Legend o Svatém Mikuláši je hodně, ale ta nejznámější říká, že se doslechl, že jeden chudý otec chce prodat své dcery do nevěstince, a tak, aby ten muž mohl důstojně žít a upustil od svého lukrativního úmyslu, biskup mu zastrčil za okno celý svůj majetek. (Dneska si takového biskupa už při nejlepší vůli nedokážu ani představit…)

Dopis mým studentům, jdoucím do „generální“ stávky

Tomáš Koloc | 1. 12. 2023 | Autorský příspěvěk, Téma: ČR | 570 přečtení | ČR, Média, Občanská společnost, Rezistence

Mám jeden celoživotní smutek. Kromě soukromé sociální (kterou jsem v poměrně vysoké dospělosti absolvoval celou) jsem v útlém věku chodil na zcela státní vysokou školu, která mě čtyři roky připravovala na povolání pedagoga, aby pak neprotestovala, když jsem těsně před státnicemi řekl: „Bylo to krásné, ale bylo toho dost, dodělal jsem jako skorosamoživitel gympl, ale vysokou školu při samoživitelství dodělat nezvládnu!“ A odešel jsem na celý úvazek do pracovního procesu.

Zpráva o likvidaci naší kultury aneb Století Františka Pavlíčka

Tomáš Koloc | 24. 11. 2023 | Autorský příspěvěk, Téma: ČR | 640 přečtení | ČR, Film, Historie, Kultura

100 let by tento týden v pondělí bylo Františku Pavlíčkovi (1923 – 2004), v jedné osobě velké osobnosti československého rozhlasu (zakladatel regionální stanice v Č. Budějovicích, po revoluci generální ředitel ČSRo), divadelnictví (vlastně zakladatel Divadla na Vinohradech, jak je známe), filmu (mj. scénář Třech oříšků pro Popelku + Markety Lazarové a Prince Bajaji s trojicí Vášáryová, Velecký, Palúch) i televize (Babička a řada dalších inscenací).

Pravda o českém a československém angažmá rodu Schwarzenbergů

Zemřel Karel VII. Schwarzenberg (1937 – 2023). Přinášíme necenzurovanou zprávu o minulou sobotu po 252 letech vymřelém rodu Karlů z Orlíku, který zásadně podpořil vznik Národního divadla, muzea, Československé republiky, pracovního tábora v Letech i směřování České a částečně i Slovenské republiky po roce 1989.

« Starší příspěvky

Další příspěvky »