Český kalendář

Projev Lenky Procházkové 15. března 2026 na demonstraci proti přepisování dějin

Dějiny píší vítězové. V první světové válce bojovaly Československé legie na straně budoucích vítězů. Po vzniku Československé republiky vytvořily legie páteř její armády. Téměř v každé obci však už během války začaly vznikat pomníky se jmény vojáků, co padli za mocnářství. Byly udržovány ze sbírek, neboť nově vniklý stát těchto 220 tisíc padlých pokládal za oběti dějinného omylu.

Dějinný omyl byl ve válce poražen a za její rozpoutání potrestán. Zanedlouho se ale ukázalo, že nějaké viry trest přežily a našly si nové hostitelské buňky. Varovné hlasy, které detekovaly přípravnou fázi k vytváření dalšího dějinného omylu, však byly zakřiknuty. A šíření viru byl poskytnut prostor i čas, aby vyvolal další světovou válku.

Na jejím konci byl český a slovenský národ opět zařazen k vítězům. Místo po boku Spojenců bylo zaplaceno 360 tisíci mrtvých. Jedním z nich byl i můj dědeček, který po invazi německých nacistů vstoupil do odbojové skupiny Obrana národa, v době heydrichiády byl zatčen, vězněn v Kounicových kolejích v Brně a umučen při výslechu. Nemá ani hrob.

8. května slaví český kalendář Den vítězství. Dlouho oslavoval konec války 9. května jako Den osvobození Československa Sovětskou armádou, pak ale český kalendář dospěl, srovnal si hodinky i kompas a připsal k novému datu svátku i nový název. Kalendář se nám pořád mění, neboť dějiny se pořád dějí. Prostřednictvím lidí. Poslední světovou válku však rozpoutala kasta „nadlidí,“ která požadovala pro svou nacistickou říši větší životní prostor. Než nad Reichstagem zavlála vítězná vlajka „podlidí,“ desítky miliónů lidí přišly o život.

Chápu, proč se německý kalendář soustřeďuje hlavně na církevní svátky a vymlčuje datum 8. května. Ale nechápu, proč český kalendář ignoruje 15. březen. Chmurný den, kdy v roce 1939 do naší okleštěné země vtrhly německé nacistické hordy.

Černé znaménko v českém kalendáři nemá ani 30. září. Datum, kdy v roce 1938 byla v Mnichově podepsaná dohoda, která nás připravila o třetinu území, třetinu obyvatel, zbavila nás obranyschopnosti a tím rozbila československou státnost. Návrhy, aby oba tyto dny byly označeny za památné, sněmovna vždy odmítla. Bála se, že český kalendář by byl „přesycen“ tragickými daty.

21. srpen dostal výjimku a je v českém kalendáři označen jako Den památky obětí invaze a následné okupace vojsky VS. Počet obětí od roku 1968 až do roku 1991 dosáhl podle posledního sčítání na číslo 400. Možná ještě vzroste. Ale obětí německého nacismu bylo 360 tisíc lidí! Legislativci se však podle svého nejlepšího vědomí a svědomí rozhodli, že srpnové výročí je pro občany ČR aktuálním varováním, protože Rusko je trvalou hrozbou na rozdíl od sjednoceného Německa, které si své dějinné omyly proti lidskosti odpracovalo, zcela se denacifikovalo a stalo se naším spojencem v „obranném“ paktu NATO.

Důvod, proč český kalendář nepřipomíná datum Mnichovské dohody, je asi v tom, že VB a Francie na vlastní kůži poznaly, že amputované části Československa byly jenom předkrmem pro německou hltavost a kajícně smlouvu anulovaly už během války.

Při přemýšlení o tom, jak neulpívat na tragických datech, a čím naopak pozvedávat národní hrdost jsem ale našla v českém kalendáři vhodnou mezeru. Navrhuji, aby se novým památným dnem stalo 23. září, kdy byla roku 1938 vyhlášena všeobecná mobilizace. Tu si totiž vynutili sami občané. „O hranicích se nevyjednává, o hranice se bojuje!“ vzkázal jim ze záhrobí prezident, který zaživa stihl vybudoval demokratickou ideu státu a k její obraně i silnou armádu. Mobilizace byla momentem, kdy se Masarykovo memento zhmotnilo v milion dvě stě tisíc mužů v uniformách. Mužů, kteří byli odhodláni bránit vlast před vyvlastněním a stejně jako Sparťané u Thermopyl neměli pojem vzdát se ve svém slovníku.

Pokud nás útlocitný český kalendář chce chránit před záplavou černých dat, měl by se teď zadýchnout radostí a zatrhnout si 23. září červeně. Jako Den mobilizace. Že to byl nakonec jenom planý poplach? S tím nesouhlasím! Protože když armáda nastoupená k obraně hranic, pak dostala od reprezentantů ohroženého státu rozkaz k rozchodu, mnozí zdrcení velitelé a vojáci to nerozchodili a začali se připravovat na odboj. I díky jejich hrdinství byla naše republika po válce obnovena.

Když ale ani Český kalendář neukazuje kontinuitu příčin a následků, můžeme se zlobit na školáky, že v historii plavou? A nejen oni. Bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně přepsala dějiny v přímém přenosu, když přisoudila osvobození naší země Američanům. Jejich ztráty se odhadují na téměř 280 lidí. Ale jenom v bitvě o rodné město paní rektorky padlo na deset tisíc sovětských vojáků a sedmnáct set rumunských. Stačí jít podél jejich náhrobků na ústředním brněnském hřbitově. A přemýšlet o lidech, kteří padli při osvobozování cizího města, protože věřili, že jsou posledními vojáky poslední velké války. Jak by dnes vnímali svou oběť, kterou už mnozí živí osvobozeně vyškrtli z paměti? Na památník Rudoarmějce v centru Brna si zatím přepisovači dějin netroufli vztáhnout ruku. Zato socha maršála Koněva, který se podílel na osvobození Prahy, jejich kádrováním neprošla. Pod rouškou covidu a zákazu shromažďování byla stržena jeřábem a převezena do skladiště. Leží tam dodnes na dřevěných marách, přikryta vojenskou houní a čeká na konečné řešení. Má být vystavena v Muzeu XX. století. Což bude muzeum totality. Koněv má stát u zdi na nádvoří. Jako na hanbě. I jeho ulice na Žižkově byla přejmenovaná.

Ale Konrád Henlein, vůdce Sudetoněmecké strany, jejíž teroristické grupy prokopávaly cestu k Mnichovu, je stále čestným občanem Liberce. Asi proto, aby nemizely stopy po fanatismu někdejší páté kolony, která se rozbitím Československa ocitla rovnou v říši nadlidí. Bez stěhování. Když se pak nacistické velkoněmecko smrsklo, byli poražení nadlidé z osvobozených zemí odsunuti jako škodná. Dodnes sčítají své utrpěné křivdy a každoročně si o nich vyprávějí na krajanských sjezdech v Bavorsku nebo v Rakousku. Letos nastala historická změna. 76. Sjezd Sudetoněmeckého landsmanschaftu bude v Brně!

Je to poprvé, co stará vlast bude hostit potomky těch, kteří podlehli dějinnému omylu a za statečnost při rozbíjení Československa dostali od Hitlera metál. Takových vyznamenaných nadlidí bylo přes milión. Někteří se pak jako vojáci Wehrmachtu podíleli na okupaci. Zvací dopis Sudetoněmeckému landsmanšaftu, aby se jeho 76. sjezd konal v Brně, podepsalo 36 Čechů, z nichž ti nejstarší dobu Protektorátu zažili. Možná chtějí své drahé krajany ujistit, že to nebylo tak zlé, a že je na čase zapomenout. Potomci viníků a potomci obětí se prý těší na vzájemné odpuštění a na tance v krojích. Státní prezident Petr Pavel si nacvičuje videozdravici a bývalý rektor Masarykovy univerzity Petr Fiala uvítá svého drahého krajana Bernda Posselta osobně a tím vyšle signál, že je správné vyrovnávat se s minulostí tak nějak po sousedsky. Zatímco konference v Postupimi zabrala vítězům války téměř tři týdny, než 2. srpna 1945 ratifikovali rozdělení Německa do zón a odsun Němců z Československa, Polska a Maďarska, účastníkům brněnského sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu bude stačit prodloužený májový víkend: nejenom na panelové debaty na Výstavišti, na modlitby za popravené v Kounicových kolejích, na tryznu za oběti divokého odsunu a kladení věnců – ale také na kladení časovaných nástrah. Po meetingu v Brně se drazí krajané přesunou k další hostitelské buňce, tentokrát do hlavního města své nové říše – do Bruselu. Evropská parlament si vyslechne zprávu o závěrech 76. sjezdu a pověří Evropskou komisi, aby sepsala nařízení o konečném řešení česko-německého vyrovnání. Varovné hlasy budou umlčeny, protože evropský Reichstag není pavlač. Po vítězném hlasování zazní potlesk vestoje. Den, v němž prezidentské dekrety budou anulovány jako dějinný omyl, označí český kalendář pozitivním názvem, třeba jako Památný den zahlazení křivd totality. Nám se do paměti ale zapíše stručněji: jako Den kapitulace. Socha Edvarda Beneše, následně posprejovaná neznámými vandaly narudo, bude z žulového piedestalu na Loretánském náměstí vyzdvižena jeřábem a ochranně převezena do skladiště. Tam ji přikryjí vojenskou houní, která tu zbyla po Koněvovi. Neboť dějiny se stále dějí. Dočasně je píší vítězové a dodatečně mění poražení. Opravdu to dovolíme?