Cla skrývají skutečný přínos pro Trumpa a západní oligarchie

Analýza The tariffs hide the true prize for Trump and western oligarchies vyšla na serveru Strazegic Culture Foundation 2. srpna 2025

Pokud si z tohoto amerického celního útoku můžeme něco odnést, pak je to potvrzení, že být „spojencem“ nebo „přítelem“ tohoto národa je ve skutečnosti extrémně nebezpečné. Kromě naprosto sebedestruktivních závazků, kterými jsou jeho spojenci vázáni – které se mohou pohybovat od vyhlášení války mocnostem, jako je Ruská federace, přes přijetí a normalizaci genocidy až po uvalení sebevražedných sankcí a cel proti ekonomickým blokům, jako je Čína, nemluvě o „sdílení“ nejlepších obchodních dohod a nejmodernějších technologií – je tato dynamika i v celních vztazích smrtelně nebezpečná.

Je to, jako by USA říkaly svým vazalům: „Vazalství už nestačí“; „Všechny obchodní, vojenské, ekonomické a politické výhody, které nám vazalství poskytuje, už nestačí“; „Nyní musíte zaplatit za právo být našimi vazaly“; „Tribut za právo platit tribut.“

Cena za „právo na vazalství“, „právo“ být svědkem vlastního ekonomického úpadku, transformace vyspělých ekonomik v pouhé ekonomické náhražky, se platí prostřednictvím asymetrických cel. „Abyste zde mohli prodávat, musíte platit vysoká cla a kromě cel, která ochromují vaši ekonomiku, musíte také přenést ekonomické výsledky tohoto obchodu a veškerý jeho nepřímý ekonomický potenciál na nás“ – jinými slovy: „Je to všechno naše.“ Evropská komise tuto predátorskou smlouvu, tento akt ekonomického bombardování a sabotáže označila za „vyváženou dohodu“. A všichni to sledovali, někteří stoičtěji, jiní méně klidně, ale přijali to jako poslušný dobytek v poddajném stádě. Je to tak?

Navzdory všemu, co jsem řekl, stále pochybuji o tom, zda lze submisivní postoj Ursuly von der Leyen vůči Trumpovi interpretovat jako efektivní kapitulaci evropské ekonomiky před vůlí Bílého domu. Ne že by to nebyl její záměr, nebo že právě kvůli takovému chování nezastává bývalá ministryně obrany za Merkel a absolventka Stanfordu funkci předsedkyně Evropské komise. Zdá se mi však, že tato „komplexní dohoda“, vzhledem k dosavadním výsledkům této Evropské komise a jejímu nedostatku potřebných kompetencí k vyjednávání všeho, co bylo oznámeno, slouží jiným účelům.

Nemělo by být pochyb o roli, kterou tato Evropská komise hraje v ovládnutí evropské ekonomiky Spojenými státy, čímž ji redukuje na pouhé obchodní rozšíření závislé na strategiích metropole. Existuje nespočet případů, kdy bylo zřejmé, že von der Leyen jedná jako zprostředkovatelka zájmů USA a prosazovatelka amerických agend v Evropě – zejména těch, které zahrnují přímou konkurenci s Ruskou federací s cílem jejího ekonomického oslabení a případného zničení. Není to nic, o čem bychom již dříve nemluviliČesky .

V reakci na dominanci ruské energie v Evropské unii a klíčovou roli, kterou snadný, rychlý a levný přístup k obrovskému množství plynu hraje v ekonomikách, jako je ta německá, nabídla von der Leyen omluvné mlčení o zničení Nord Streamu, schválení platebních mechanismů, které bránily nákupu ruské energie, a přehnanou propagaci amerického LNG a ropy – jak to nedávno udělala znovu, když falešně odkazovala na „lepší a levnější“ americkou energii.

Aby poškodila ekonomiku Ruské federace, von der Leyen neváhala zničit evropskou ekonomiku – což by nás vzhledem k rodinné historii jejího manžela Heika von der Leyena a vazbám rodiny von der Leyenových na Třetí říši a Halič mělo velmi znepokojit, bez ohledu na to, jak moc se snaží tato rodová spojení maskovat údajným zmatkem mezi různými větvemi rodinyČesky.

Pokud by ale rusofobní nenávist ještě mohla ospravedlnit podřízenost americkému plynu a ropě, nemůže vysvětlit podřízenost v jiných oblastech, jako je zbrojení, farmaceutické firmy, polovodiče a celá digitální ekonomika. Jak může Němka narozená v Belgii pociťovat takový americký patriotismus? Vysvětlení může spočívat v Ursulině rodinném původu, zejména v rodiněČesky „Albrechtů“ , prominentní aristokratické rodině věnující se obchodu, kultuře a medicíně. Prababička Ursuly von der Leyen (Mary Ladson-Robertson), provdaná za jejího pradědečka Carla AlbrechtaČesky, patřila k otrokářské rodině, která provozovala bavlníkové plantáže v Jižní Karolíně. Každý, kdo si myslí, že na aristokratické úrovni takové věci upadají v zapomnění, se hluboce mýlí. Zatímco z Heikovy strany má historické vazby na Ukrajinu, zejména na Halič, kterou zabral Stalin, Ursuliny rodinné vazby sahají až k otrokářským Jižanům z konfederačních států.

Není tedy náhoda, že Ursula stoupala v evropské hierarchii tak, jak se jí to povedlo. Všechno naznačuje, že v oblasti mocenských vztahů nebyly roky strávené s Heikem na Stanfordu, kde studoval jeho doktorát, marné. Bez ohledu na to, jak moc se snažili Heikovy vazby na Pfizer zakrýt – jak to dělala prominentní média – pravdou je, že Orgenesis (americká společnost), vedená manželem předsedkyně Evropské komise, spolupracovalaČesky se společnostmi Pfizer a BioNTech na vývoji mRNA vakcín, jako je ta proti COVID-19. Jak víme, ani Komise Ursuly von der Leyen to na této úrovni nemá jednoduché, protože u soudu v případu PfizergateČesky utrpěla porážku .

Mohli bychom však jít mnohem dál a zdůraznit roli předsedkyně Evropské komise – která ani není zvolena – jakožto prosazovatelky zájmů USA. To hodně vypovídá o tom, proč dělá to, co dělá, jak to dělá a proč v údajné „demokracii“ takovou pozici zastává někdo z nejretrográdnější, nejkonzervativnější a nejzkamenělejší aristokracie naší doby. Pokud by byla zvolena, neměla by ani zlomek destruktivních schopností, kterou má nyní. To nám hodně vypovídá o zrádné povaze Evropské unie a její podvratné roli nepřítele lidu, míru a rozvoje.

Byla to Ursulina Komise, která vytvořila zákon o čipech, jenž zajistil, že i s přístupem k nejlepším polovodičovým tiskárnám EUV bude EU nadále nakupovat polovodiče z USA, namísto aby podporovala výrobu pokročilých čipů evropských značek. Byla to Ursula, kdo prosazoval vyšší cla na čínské fotovoltaické panely a elektromobily s cílem podpořit v těchto odvětvích americký průmysl, čímž fatálně podkopal samotnou energetickou transformaci, kterou její Komise hlásá. Existuje mnoho příkladů prosazování zájmů USA na evropské půdě pod vedením Komise Ursuly von der Leyen, jak jsme zdeČesky diskutovali .

Takže v případě „komplexní“ celní a obchodní dohody s Donaldem Trumpem nejde o záměr von der Leyen uklidnit USA a pomoci zachránit jejich hegemonické ambice, a to i za cenu zhoršení kvality a způsobu života evropských národů. Tento záměr je jasný. Co však není uznáváno, je jakýkoli pokus využít tuto dohodu k získání času a úniku z područí strýčka Sama, jak se o to snaží Japonsko. Možná některé členské státy tuto dohodu vnímají jako příležitost k diverzifikaci trhů a snížení své expozice vůči Trumpovi – případy jako Španělsko, Maďarsko, Slovensko nebo dokonce Francie. Žádná z těchto pochybností, z opačných důvodů, není na stole.

Na stole je důvod, proč von der Leyen vyjednala dohodu, k níž nemá pravomoc, vzhledem k tomu, že její kompetence jsou omezeny na celní a tarifní aspekt. Mohli bychom se ptát, zda si toho von der Leyen není vědoma, nebo zda si toho nejsou vědomy členské státy a jejich vlády. A pokud si to uvědomují, proč to dovolují?

To jsou skutečně ty nejtěžší otázky k zodpovězení. Tvrdit, že taková „dohoda“ způsobí evropské ekonomice nekonečné škody, je vzhledem ke konkrétním omezením její aplikace z mnoha důvodů stejně zbytečné jako marné. Velká otázka zní: Proč von der Leyen, i když věděla, že různé evropské země taková vyjednaná rozhodnutí odmítnou, trvala na jejich vyjednání? Věří někdo, že je to všechno jen šaráda? Že je to obrovská fraška? I toto by mohlo být perspektivou k zamyšlení, vzhledem k důležitosti zdání a narativů v dnešní západní politice.

Začněme od začátku: Proč je v zájmu Evropské komise a jejích příznivců (jako je Frederick Merz) do této hry s Donaldem Trumpem vstoupit? Proč je v zájmu oligarchických elit EU vstoupit do poskvrněného, nevyváženého vyjednávání a ztratit tak všechny možné výhody? V případě Ursuly a Merze můžeme předpokládat, že jejich pupeční, profesní, korporátní a emocionální vazby na USA a vše protiruské vysvětlují velkou část jejich záměru podrobit EU těžké botě USA a zajistit, aby se neotočila zpět k východní Evropě. Ale co zbytek evropských zemí?

Podle mého názoru je odpověď již dána v tomto článkuČesky, když jsem hovořil o Evropské komisi jako o továrně na krize a o tom, jak využívá vytvořené nebo předpokládané krize k potlačování práv lidí, pracujících a jejich rodin. Pro evropské oligarchické elity je „celní krize“ dalším momentem k vyvolávání strachu a jeho využití k potlačování zájmů pracujících mas EU. Jen pár hodin po „dohodě“ nám již německá ministryně Katerine Reiche říkalaČesky, abychom se „podívali na USA“, a že „Němci musí více pracovat“. Jinými slovy, zatímco mluví o umělé inteligenci, digitalizaci a zvyšování produktivity – v době, kdy bohatí nikdy v historii nenahromadili tolik bohatství – přicházejí nám oligarchické elity a jejich poskoci říct, že to nestačí. Více pracovní doby, méně volného času, útoky na důchody, a to vše bez vysvětlení, proč to, co fungovalo dříve, už dnes nefunguje, když máme technologie, které jsme nikdy předtím neměli. Nyní, když bychom mohli žít téměř bez práce, nám říkají: „Ne, musíte pracovat mnohem více.“

Portugalští podnikatelé mezitím prohlásiliČesky, že „15 % je zvládnutelných a lepších než 30 %“. Podle této logiky by 30 % bylo lepší než 100 % a 100 % lepší než 1000 %. Toto lze nazvat „bramborovou logikou“, ale odhaluje to mnoho o konečné povaze trumpistického vydírání a podrobení se. Základním cílem nejsou cla, ale vše, co s sebou táhnou. Pokud jde o zvyšování mezd, zkracování pracovní doby nebo vyvažování práce rodinou a volným časem, to vše je nemožné – „ekonomika to nezvládne“. Ale přijmout dalších 15 % na exportních nákladech? To je „zvládnutelné“!

Trump tak vyprovokoval další dokonalou krizi. Pokud jsou neoliberalismus a instituce, které ho propagují (Washington, Wall Street, MMF, EU, Světová banka), experty na vytváření krizí, jsou také experty na jejich zneužívání. Každý si pamatuje, jak byla krize subprime použita k zavedení úsporných opatření v celé EU pod fraškou krize státního dluhu, která ve skutečnosti spočívala v záchraně Deutsche Bank a nepřímo i amerických bank. Pravdou je, že s každou krizí, ať už uměle vytvořenou nebo zneužitou, všichni skončíme chudší. Tato nebude výjimkou. Prohlášení von der Leyenové nám říká vše, co potřebujeme vědět: turbulence, nestabilita a potřeba stabilizace a zajištění předvídatelnosti.

Trump hrozbou 30 % celních sazeb spustil ideální scénář pro strach a jeho zneužívání. Nejenže vytvořil podmínky pro konečné podřízení evropských ekonomických zájmů zájmům USA, ale také ospravedlnil jejich kapitulaci ze strany poddajných evropských politických a ekonomických elit. Strach, který vyvolal, vydírání, které inicioval – požadování poct za právo být vazalem a ekonomicky uchvácen USA a jejich imperialistickými oligarchií – mu nejen vynesly 15 % cel do jeho pokladny, ale také von der Leyen umožnil vystupovat jako spasitelka, když na začátku roku 2025 čelila EU clům ve výši pouhých 1–2 %.

Nakonec všechny tyto měsíce diskusí o celách měly za cíl pouze vytvořit scénář nestability, kterého se předsedkyně Evropské komise držela, aby si zajistila skutečný přínos: to, co je s celní dohodou spojeno – nákupy zbraní a energií, přímé zahraniční investice v USA. Pokud Trumpův vstup do Bílého domu činil zpočátku takový přesun kapitálu nepravděpodobným, zejména po všem, co se stalo již za Bidena, strach a podrobení se vydírání nyní ospravedlňují bezprecedentní drancování.

Ale co si o takové dohodě pomyslí státy jako Francie, Itálie nebo Španělsko, jejichž ekonomiky se postupně obracejí na východ, nadále nakupují ruskou energii a naléhavě potřebují zdroje, které chce EU nyní převést do USA? Vzdají se všech víceletých strukturálních fondů?

V této věci předpokládám, že postoj je nejednoznačný, opatrný a cynický. Aby se předešlo konfliktům v tzv. „evropské soudržnosti“ – stále více narušené –, budou tyto národy vnímat dohodu takovou, jaká je: marketingový nástroj Evropské komise na podporu americké ekonomiky, vyjednaný bez příslušné pravomoci, autoritářským, autokratickým a bezohledným způsobem, jehož cílem je současně vytvořit strop a katalyzátor pro nákupy energie a zbraní vyrobených v USA a „pozvánka“ k investicím v této zemi. Snaží se také vytvořit psychologický rámec nestability k zastrašení evropských pracujících. Každý z toho něco získá, kromě evropských pracujících a Američanů.

V důsledku toho byl postoj: „Ať vyjednává, protože nic, co si myslí, že vyjednala, nebudeme uplatňovat“; „Na druhou stranu, generovaný strach je užitečný pro správu věcí veřejných, protože může být použit k potlačení práv pracujících a jejich rodin“; „Takže předstírejme, že je všechno v pořádku.“ Stejný postoj lze pozorovat i na Ukrajině, kde nadšení verbální podpory často kontrastuje s konkrétními činy, s výjimkou Viktora Orbána, který jako výjimka z pokryteckého chaosu trvá na tom, že říká, co cítí a vidí, že se děje.

Faktem je, že podmínky pro dodržení dohody jsou iluzí. Jsou to členské státy, které rozhodují, zda budou nakupovat zbraně či nikoli; jsou to členské státy, které rozhodují, zda budou nakupovat americké energie či nikoli; jsou to členské státy, které rozhodují, zda budou investovat v USA či nikoli. Jinými slovy, Ursula von der Leyen v tomto ohledu nemá žádnou moc, a proto vymyslela tento neohrabaný a zneužívající plán, aby polovinu světa oklamala a přesvědčila ji, že dokáže vyjednat něco, co je zjevně mimo její pravomoci. Důvody spočívají v její snaze použít dohodnuté množství jako cíle, kterých má být dosaženo, a které pak lze použít v propagandě korporátních médií a na institucionálních schůzkách k přesvědčení vlád členských států, že je nutné dodržovat to, co odsouhlasila – a dát jim nástroje k přesvědčování jejich obyvatel o tomtéž. Je to pokus o vytvoření falešného pocitu závazku tam, kde žádný neexistuje.

Možná to bylo vědomí, že tento pocit povinnosti neexistuje, což uklidnilo státy jako Španělsko, více orientované na Východ, nebo dokonce Německo, které se více zajímaly o strach, který potlačuje sociální práva, než o nucené nákupy. Pro většinu států se cla stávají triviálními, protože mohou využít cla a nutnost nakupovat to, co nechtějí – alespoň ne v oznámené výši – k potlačení sociálních práv, čímž ušetří miliony státům i zaměstnavatelům. Cla budou z velké části kompenzována.

Nečelíme jen další krizi, kterou von der Leyen tak notoricky plodně vytváří, aby zdroje přesunula do USA, ale také další frašce, jejímž cílem je oklamat obvyklé podezřelé. Jedna věc je jistá: nakonec nám všem zbudou dražší energie (i kdyby to mělo být jen navyšováním zisků evropských energetických společností), více zbraní, abychom čelili již vytyčené válce, méně pracovních práv, nižší důchody a další zhoršení veřejné služby a infrastruktury. S tímto úpadkem budeme také čelit větším represím, protože bude nutné potlačit, byť i silou, sociální tlaky, které vzniknou.

Pokud tato celní dohoda pro EU nesplňuje vše, co jsem zde popsal, pak je výsledek ještě horší. Protože pokud to není jen nástroj – na jedné straně pro tlak, který von der Leyen vyvine na členské státy, aby dosáhly požadovaných ekonomických výsledků, a na druhé straně pro většinu západních vlád, aby ho zneužily k potlačení sociálních a demokratických práv – a pokud to není jen pokrytectví těch, kteří už vědí, že ho nebudou dodržovat, ale nic nedělají, protože kromě výhod, které z dané situace mohou vytěžit, nechtějí dále poškozovat již tak podvodnou „evropskou soudržnost“… pak zbývají jen dvě odpovědi.

Kam nás to zavádí? Je „dohoda“ fraškou, nebo žijeme ve frašce s podobou systému založeného na volebním právu? Je trumpistická strategie jen otázkou optiky, volebních zisků a odpovídajících ekonomických výhod, nebo žijeme v banánové republice?

Stále si pamatuji jednání o slavném TTIP (Transatlantickém obchodním a investičním partnerství) mezi USA a EU za Obamy, která Trump přerušil. Tato dohoda se začala vyjednávat v červenci 2013, ale tajně se připravovala mnohem déle a představovala součást toho, s nímž Obama doufal – také na úkor EU – získat zpět USA. Příprava a studium návrhů na evropské straně zahrnovaly stovky velkých korporací (největších příjemců) a všechny sociální partnery. Dobře si pamatuji, jak se technici a vedoucí pracovníci z různých generálních ředitelství Komise zapojených do jednání objevovali na bilaterálních schůzkách mezi zaměstnavateli a evropskými odbory, konferencích na vysoké úrovni a dalších akcích, aby TTIP prezentovali a přesvědčili různé aktéry o jeho vysoké výhodnosti. V sázce byly obchodní výměny v hodnotě 210 miliard eur (120 eur pro EU, 90 eur pro USA). Text byl podrobně prozkoumán, byly vypracovány odvětvové studie a objevila se řada kritiky.

Faktem je, že když bereme vážně to, co je vážné, TTIP je velmi nedávným příkladem toho, jak se tyto věci dějí a jaké materiální síly zahrnují. Jistota, že TTIP, stejně jako CETA s Kanadou, má být realizována, nevycházela jen z písemného textu, ale z hloubky diskuse, odhodlání aktérů a přesvědčování ekonomických sil zapojených do její aplikace. Text by to odrážel. Pokud to mělo být naplněno, pak to muselo být bráno vážně.

To, co se stalo mezi Trumpem a Ursulou von der Leyen, je velmi odlišné a v tomto světle viděno naprosto znepokojivé. Dohoda tohoto rozsahu, bez diskuse, studie, plánování nebo pokynů k její aplikaci v praxi nebo k tomu, jak bude reálná ekonomika na každé z jejích ustanovení reagovat. Ani jeden písemný dokument, plán kontroly, studie nebo ekonomická prognóza o možných dopadech?

Věří někdo, že jednání na této úrovni probíhají bez hloubkové studie dopadů a důsledků? Bez důkladné analýzy, a to i našimi exekutory, možností, výhod, nevýhod, vyjednávacích marží a dalších proměnných? Je nový normál to, čeho jsme byli svědky v Istanbulu? Uspěchané dohody pro tisk, nikoli k řešení problémů, ale k ospravedlnění určitých rozhodnutí před veřejností? Jsou tyto dohody jen nástrojem pro konstrukci narativů a zdání?

Pokud to je odpověď, pak musíme přiznat, že skutečně žijeme v obrovské frašce. Ale přiznání opaku – že členské státy, kde volební právo ratifikuje vládní akty, netečně sledují, jak tento druh jednání vede někdo, o kom všichni vědí (a jehož činy dokazují), že je loajálnější k USA než k Evropanům – nám říká, že žijeme v plutokracii. Systému, kde někdo jménem těch, kterým slouží byrokraté a technokraté Evropské komise, zastrašuje, manipuluje, rozhoduje a uplatňuje politiku bez kontroly a jedná pouze proto, aby ospravedlnil pokračující drancování ekonomických zdrojů, které stále drží pracující třída – ať už jde o jejich domovy nebo sociální práva zakotvená ve smlouvách, zákonech a ústavách. Odpověď leží někde mezi tím.

Nakonec to však budou lidé, síla jejich suverenity jako zdroje demokratické legitimity a jejich boj, kdo určí, do jaké míry bude tato dohoda uplatňována, do jaké míry budou firmy schopny absorbovat 15 % cla stlačováním mezd, nebo budou nuceny hledat nové trhy, zda bude EU pokračovat v této cestě démonizace nepostradatelných partnerů, jako je Ruská federace a Čína (nyní Trump démonizuje i Indii a Kanadu), a zda Evropská unie tuto vlnu ničení evropského způsobu života přežije a vymění ho za nějaký projekt argentinského typu.

Alternativou k tomuto boji, k této emancipaci a osvobození z globalistických spárů, které mobilizuje i Trump, bude transformace Evropské unie v jakousi Latinskou Ameriku – ale horší: se stárnoucí populací a bez přírodních zdrojů.

Když společnost přestane přemýšlet o budoucím modelu, který si přeje, a nechá se unášet proudem, zbudou jí jen rozhodnutí ostatních. Takový je život zemí vystavených odstředivé síle drancování zdrojů, kterou je dnes Evropská unie.

---

Hugo DionísioČesky (*1928) je právník, výzkumný pracovník a geopolitický analytik. Je majitelem blogu Canal-FactualČesky a spoluzakladatelem kanálu MultipolarTVČesky na Youtube zaměřeného na geopolitické analýzy. Ve funkci člena představenstva Portugalské asociace demokratických právníků vyvíjí činnost jako aktivista v oblasti lidských a sociálních práv. Působí také jako výzkumný pracovník Portugalské konfederace odborových svazů zaměstnanců (CGTP-IN).

---

[PJ]