1. Jan Campbell: Davos, Trump a reakce EU
2. Thomas Fazi: Davos, Carney a inscenovaná vzpoura proti americké hegemonii
3. Leonid Savin: K novému světovému nepořádku
4. Chris Walker: „Někdy potřebujete diktátora“, vzkazuje Trump světu

Davos, Trump a reakce EU

Letiště WEF obehnané dvojitým bezpečnostním plotem v oblasti „Stilli“ v Davos Dorf. Sem přilétají a odsud létají VIP hosté Světového ekonomického fóra. (Wikimedia Commons)

Úvod

Byl to historický okamžik nejenom pro Davos. V úterý to nebyl zakladatel a velikán Klaus Schwab, kdo zahájil 56. ročník Světového ekonomického fóra, ale sebekritický americký finanční manažer Larry Fink. Po odchodu zakladatele Schwaba převzal žezlo na krizí zmítaném Světovém ekonomickém fóru a svůj úvodní projev opepřil a osolil otázkou: Zajímá někoho mimo tuto halu, co tu děláme?

Autor příspěvku předpokládá, že zájem mimo halu je dostatečný již proto, že se v Davosu skrývají před veřejností pod ochranou policistů v uniformě a bez, stovky narcistů, podobných tomu, na kterého museli čekat až do středy odpoledne: prezidenta Trumpa.

Donald Trump

Jako vůdce bezprecedentně veliké americké delegace, která zahrnovala téměř všechny členy jeho administrativy a vůdce masivní psychologické operace vůči evropské veřejnosti ve svém dlouhém projevu, který začal přesně ve 13 hodin 48 minut a trval cca 72 minut, opakoval, že Spojené státy jsou ekonomický motor planety, Evropa nejde správným směrem, a že Evropa musí víc investovat do své vlastní bezpečnosti a ekonomiky. Trump nicméně řekl, že bez USA Evropa nic není. A že některé země by bez Ameriky vůbec neexistovaly. Můžeme něco takového ignorovat, když to říká americký prezident?

Ve svém třetím projevu v Davosu (předtím v roce 2018 a 2020) na téma Amerika na prvním místě prezident Trump projevil, jak je euforický, když cestuje do Švýcarska: Jsme na cestě do Davosu, abychom se setkali s hlavami států a podnikateli, abychom vytvořili dobré politické činy a přivezli stovky miliard zpět do USA, napsal 21. ledna 2026 na Twitteru. Své sdělení ukončil konstatováním: Teď jsme jednoznačně jednička ve vesmíru!

Ve svém projevu se vrátil k tématu Grónska, které si mimochodem spletl s Islandem. Naznačil, že USA by o jeho budoucnosti měly jednat okamžitě a jako pravý mírotvorce, prý neplánuje použití síly. Den předtím Trump oznámil sérii jednání na toto téma a ujistil, že jejich výsledky uspokojí jak NATO, tak Spojené státy. Připomínám, že Konflikt o Grónsko není prvním vnitřním rozkolem, který spojenectví EU – USA a NATO zažilo od svého vzniku. Vztahy mezi západními zeměmi jsou již dlouho napjaté. Spor o americkou kontrolu nad Grónskem je nejnovější epizodou v dlouhé historii napětí mezi Washingtonem a Evropou:

Suezská krize. Vietnamská válka. Euromissile krize. Invaze do Iráku. Nezákonné extradice. Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou. Postoj k národní bezpečnosti. Celní a cenová válka.

Trump nicméně řekl, že bez USA Evropa nic není. A že některé země by bez Ameriky vůbec neexistovaly. Připomněl Švýcarům, že Švýcarsko by nebylo Švýcarskem bez Ameriky, zopakoval, že Švýcarsko je bohaté jen proto, že dokázalo prodávat Američanům hodinky osvobozené od daně a opakovaně napodoboval spolkovou radní Karin Keller-Sutterovou, aby na ní raději nikdo nevzpomínal a nepřipomínal nechvalně známý rozhovor o celní sazbě z 31. července 2025. Může EU něco takového ignorovat, když to říká americký prezident?

A když Evropa je největším obchodním partnerem Spojených států, zároveň je jedním z největších, ne-li největším investorem do amerických státních dluhopisů a má klíčové postavení v globální strategii Spojených států, například v Africe a na Blízkém východě?

A to i přesto, že Evropa již obětovala své základní ekonomické a bezpečnostní zájmy imperiálním diktátům USA, důvěra mezi velmocemi už dnes prakticky neexistuje a vztah se posunul do fáze tvrdého vyjednávání s vyhrožováním vojenské síly.

Skutečností je, že od Trumpova návratu do Bílého domu před rokem, prezident učinil řadu rozhodnutí, která vedla ke zániku mnoha pravidel po celém světě a dotknou se i Číny.

Hlavní téze Trumpova projevu v Davosu

• Spojené státy nemají v úmyslu použít vojenskou sílu k získání Grónska (kusu ledu), ale trvají na okamžitých jednáních. Washington potřebuje Grónsko ne kvůli těžbě zdrojů, ale kvůli bezpečnosti – nasazení protiraketového obranného systému Zlatá kopule a odstrašení nebezpečných protivníků.
• Jak Vladimir Putin, tak Volodymyr Zelenskij chtějí dosáhnout dohody o vyřešení konfliktu. Evropa, nikoli Spojené státy, by se měla vypořádat s Ukrajinou.
• Evropská unie se ubírá špatným směrem, její části se staly nepoznatelnými. Hlavními problémy jsou podle Trumpa: neustále rostoucí vládní výdaje, nekontrolovaná masová migrace a nekonečné dovozy.
• Washington uvaluje cla na jiné země, aby napravil způsobené škody a ochránil své zájmy. Toto opatření již umožnilo radikálně snížit rostoucí obchodní deficit USA.
• Spolupráce s Caracasem po americké invazi je velmi ceněna. Trump předpovídá, že v příštích šesti měsících země vydělá více než za posledních 20 let.
• Při nedávné razii použila americká armáda zbraně, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Trump popsal jejich dopad takto: odpůrci dali rozkaz ke střelbě, ale nic se nestalo.

Odvetná opatření EU, potažmo i NATO

Odvetná opatření a nástroje mohou být rozdělená do tří kategorií: 1) známé a zavedené, 2) tzv. neznámé, protože neprověřené a 3) ad hoc v extrémní situaci.

Známé a zavedené nástroje představuje:

• Pozastavení obchodní dohody mezi EU a USA. Ursula von der Leyen naznačila, že obchodní dohoda mezi USA a EU, která stanovila cla na 15 %, měla zajistit stabilitu a předvídatelnost. Evropský parlament se rozhodl odložit hlasování o obchodní dohodě.
• Uvalení cel v hodnotě 93 miliard eur vůči USA (to se zatím nestalo). Uvažuje se o průmyslovém a zemědělském zboží, jako jsou motocykly, hovězí maso, whisky a citrusové plody.
• Diplomatický tlak. Přestože (prý) lídři EU vedou jednotnou, neústupnou diplomatickou reakci, a Francie, Německo a další spojenci odsuzují hrozby cel jako nepřijatelné a nelegální, diplomaté Evropské komise nejsou schopni vyvrátit argumenty vlády Spojených států a komprimáty na jednotlivé úředníky, politiky a tzv. enablery, které mají Spojené státy k dispozici.

Neznámé, protože neprověřené nástroje:

• Nástroj proti nátlaku (Nařízení 2023/2675 o ochraně Evropské unie a jejích členských států před ekonomickým donucováním, ACI), nazývaný obchodní bazuka. Jedná se o právní mechanismus platný od 27. prosince 2023. ACI byl navržený k ochraně EU před ekonomickou šikanou. Nikdy předtím nebyl použit, což činí jeho implementaci neznámým faktorem v transatlantických vztazích. Umožňuje EU: a) Uvalit omezení na americké společnosti, zejména ve finančním sektoru, které podnikají v Evropě. b) Omezit používání eura pro transakce s konkrétními americkými subjekty. c) Omezit dovoz zboží a služeb. d) Cílené sankce. ACI by mohla být použita k sankcím konkrétním jednotlivcům nebo institucím, které jsou považovány za vyvíjející nezákonný tlak na EU.

Nástroj, který vznikl poté, co Litva v roce 2021 obvinila Čínu z blokování jejího exportu a Vilnius rozhodl umožnit otevření tchajwanské diplomatické kanceláře. Případ, který přivedl EU na myšlenku, jak čelit ekonomickému tlaku.

Nástroj je jeho zástupci považován za impozantní a jako jaderná možnost, protože umožňuje EU reagovat širokými obchodními opatřeními na jejím jednotném trhu s 450 miliony občanů. Proti Spojeným státům by bylo poprvé, kdy EU tento nástroj vůbec použila. Pokud bude ACI aplikován na Trumpovy nejnovější obchodní hrozby, pravděpodobně by došlo k odvetným clům.

Kontext případu Grónsko obsahuje hrozbu 10% cla na osm evropských zemí – Dánsko, Švédsko, Francii, Německo, Nizozemsko, Finsko, Británii a Norsko – od 1. února 2026, které se do června zvýší na 25 %, dokud USA nebudou moci koupit Grónsko. Tuto hrozbu ale včera, 21. ledna prezident Trump po rozhovoru s generální tajemníkem NATO, Ruttem (1967), vzal zpět. Tuto očekávanou a současně neočekávanou změnu postoje prezidenta Trumpa vysvětlují narcismus a právně nevysvětlitelná drzost obou osobností. Rutte nemůže jednat a rozhodovat o členských státech NATO bez jejich souhlasu, a prezident Trump jako vrchní velitel amerických vojsk a tím i prakticky NATO jasně indikuje, kdo platí a objednává hudbu NATO.

Zda opatření třetí země, v daném případě USA, tyto podmínky splňuje, se rozhoduje individuálně. Proč?

Protože ekonomické donucení namířené proti Evropské unii nebo členskému státu EU může ovlivnit jakoukoli oblast politiky a může mít podobu legislativy nebo jiných formálních či neformálních kroků či nečinnosti. Nástroj a politika EU platí bez ohledu na zdroj nátlaku, a tedy bez ohledu na identitu třetí země.

Motiv prezidenta Trumpa k získání Grónska s odkazem na národní bezpečnost a Zlatou kopuli a varování, že cla budou cílit na členy EU stejně jako na Británii a Norsko mimo EU, pokud Dánsko nepředá Grónsko, autonomní území v rámci dánského království, šokovalo evropské politiky a představitele NATO. Kromě toho varování přiměla vůdce EU svolat na čtvrtek večer v Bruselu mimořádný summit, na kterém se bude s pravděpodobností hraničící s jistotou diskutovat dříve sestavený seznam amerických služeb, které by mohly být zasaženy. S ohledem na nejednotnost v EU, EK a NATO předem napsané nemusí bezpodmínečně znamenat, že jsou nebo byly či budou splněny všechny podmínky potřebné k aktivaci nástroje proti nátlaku.

Možné reakce privátního sektoru

• Dánský penzijní fond AkademikerPension plánuje do konce měsíce zcela opustit trh s americkými státními dluhopisy. Oficiálním důvodem jsou obavy, že politika prezidenta Donalda Trumpa vytvořila příliš velká úvěrová rizika, než aby je bylo možné ignorovat. Spojené státy v podstatě nejsou bonitním dlužníkem a z dlouhodobého hlediska jsou finance americké vlády neudržitelné, řekl v úterý agentuře Bloomberg investiční ředitel společnosti AkademikerPension Anders Schelde.

Fond AkademikerPension spravuje úspory univerzitních pracovníků v hodnotě přibližně 25 miliard dolarů, držel na konci roku 2025 v amerických státních dluhopisech zhruba 100 milionů dolarů.

• Fond Laerernes Pension svou expozici vůči americkým aktivům radikálně omezil ještě před vyostřením situace kolem Grónska v tomto měsíci, přičemž se odvolával na obavy z neudržitelnosti amerického dluhu a ohrožení nezávislosti Federálního rezervního systému.

Fond PFA, který spravuje penzijní aktiva v hodnotě zhruba 120 miliard dolarů, nedávno snížil své podíly v rámci širší úpravy produktů a portfolia. A podle serveru FinansWatch fond

• Paedagogernes Pension oznámil, že poté, co se zbavil státních dluhopisů, přestane zavádět nové strategie zaměřené na nelikvidní americká aktiva.

Ke stejnému kroku jako Dánové rozhodl i švédský penzijní fond Alecta. Ten zajišťuje penzi 2,8 milionu privátních klientů, 37 tisícům firem a ovládá majetek v hodnotě tři biliony českých korun. Připomíná mi to dobu, kdy mnoho lidí znalo cenu všeho, ale hodnotu ne.

Ne zcela realistické reakce ve spojení s NATO

V noci 18. ledna deník The Economist informoval, že jako poslední a nejradikálnější možnost se zvažuje dokonce i zrušení amerických vojenských základen v Evropě.

Později deník The Times uvedl, že Německo by mohlo alespoň výrazně zvýšit platby za pronájem amerických základen v Německu.

Nebudu pokračovat ve spekulativních reakcích NATO prakticky v koma. Proč v koma?

Vojenská porážka Ukrajiny v konfliktu s Ruskem bude představovat i v kontextu probíhající dlouholeté antropologické války na různých frontách, porážku NATO.

Kromě toho již v předdveří zmíněné porážky Pentagon se rozhodl snížit účast USA ve 30 strukturách NATO. Místo jednorázového stažení Pentagon hodlá jednoduše neměnit personál po vypršení jejich služeb. Je specifikováno, že účast USA na těchto aktivitách zcela nekončí.

Zdánlivě iracionální a ve skutečnosti přímo sebevražedný postoj evropských politických lídrů lze vysvětlit již jednoduchou skutečností a faktu: tak zvané elity jsou hluboce zakořeněny v transatlantickém systému, z něhož čerpají svou moc a legitimitu. Vnímají tento systém jako ohrožený a jsou připraveny ho bránit téměř za každou cenu, i když tato cena zahrnuje ztrátu evropské suverenity nebo území.

Prezident Trump, jeho okolí a ti, kteří je přivedli k moci udělali evropským a NATO elitám škrt přes rozpočet. Konečný účet nebyl ještě vystaven, ale bude. A to nehledě na to, bude-li prezident Trump prezidentem nebo ne. Viceprezident JD Vance, mocný politický poradce Stephen Miller, politik, diplomat a právník, Marco Antonio Rubio, abych jmenoval alespoň tři z mnoha, nezmizí ze scény v představitelné budoucnosti. Zmíněné osobnosti budou pokračovat v díle prezentovaném prezidentem Trumpem i po jeho odchodu z Bílého domu, zatímco Brusel bude nadále snít o strategické autonomii Evropy.

Závěr

Realita je taková, že pod rétorikou nezávislosti evropské vlády systematicky ustupovaly Trumpovi – od zvýšení vojenských výdajů NATO v počátku na 3 procenta, aby dnes se všichni snažili o 5 procent, z nichž velká část poputuje přímo do kapes amerických zbrojařských firem, přes represivní obchodní podmínky až po přijetí finanční odpovědnosti za udržení války na Ukrajině a její rekonstrukci.

Jakmile si uvědomíme, že současní evropští lídři již dávno přestali uvažovat v kategoriích národních nebo dokonce evropských zájmů a místo toho se stali závislými na jediném cíli – zachování umírajícího systému západní hegemonie, nebo takzvaného řádu založeného na pravidlech, a výhodách, které z něj plynou v jejich sub-imperiální roli, jejich zdánlivě iracionální chování dává smysl.

To, co by mělo Evropany znepokojovat, není vyhlídka na opustění USA nebo rozpad NATO, ale jak probudit občany k vývoji, který by mohl vytvořit prostor pro skutečnou autonomii. Ve skutečnosti je tomu naopak: s pravděpodobností hraničící s jistou lze předpokládat, že Evropa v objetí iluze vědění a omezený pohled na svět vůdců členských zemí NATO, které brání jejich nezávislosti na Spojených státech, způsobí uvěznění Evropy v podřízené roli i poté, kdy Washington se dohodne s Moskvou a Pekingem na správě nově vznikajících bloků, slavnostním menu a směru pochodu k obědu bez Evropy.

Připomínám, že prezident Putin poděkoval kolegovi Trumpovi za pozvání připojit se k dnes v Davosu podepsaným stanovám Mírové rady, a řekl svému palestinskému protějšku Mahmúdu Abbásovi, že Rusko je připraveno poslat nové organizaci jednu miliardu dolarů z aktiv zmrazených předchozí americkou administrativou.

Proto nepřekvapuje reakce v USA na Trumpův projev: Republikáni jsou ulehčeni, demokraté znepokojeni, a nikdo nezná premiéra Švýcarska, ani české kotliny a jejího prezidenta. Za to před osmi lety Trump byl polichocen, před šesti lety byl vnímán kriticky a letos ukazuje svou sílu. Každý, kdo může si ho vyfotí. Pokud chce, zastaví se a odpoví na otázky: Uvidíme, co se stane. Ano, uvidíme, až přijde čas.

Do té doby je všem potřeba uvědomit si nový světový řád pod americkým vedením. Žijeme ve světě, kde něco ráno znamená a večer už ne, říká švýcarský ministr zahraničí Ignazio Cassis a nepředstírá: Nikdo z nás není na novou éru připraven, ani prezident Trump. Ale všichni vědí: Není cesty zpět. Ano: Není cesty zpět. Proto je důležité zjistit, jak se malé země jako Švýcarsko, Česko nebo i Rakousko může chránit před tím, že platí pouze zákon pěsti, zákon nejsilnějších.

Proto doporučuji seznámit se s 900stránkovým strategickým dokumentem Project 2025, který vydala Heritage Foundation. Dokument je považován za ideologický základ druhé Trumpovy administrativy a potenciálně může pomoci najít odpověď na otázku: Jak porozumět a jednat s dominátorem Davosu, prezidentem Trumpem? Protože autor příspěvku není děd vševěd, nabízí seznámit se s předem zmíněným dokumentem, jehož spoluautorkou je ekonomka Diana Furchtgott-Roth, blízká Bílému domu, současně zdůrazňující svoji nezávislost na vládě. Dáma pracovala pro všechny republikánské prezidenty v nedávné americké historii a prognostikuje Europě těžké ekonomické časy.

Souhlasu netřeba.
22.01.2026

Zpět na obsah

Analýzu Davos, Carney and the staged revolt against American hegemony publikoval Thomas Fazi na svém Substacku 27. ledna 2026

Davos, Carney a inscenovaná vzpoura proti americké hegemonii

Mark Carney odmítá tvrzení amerického ministra financí Scotta Bessenta © Adrian Wyld / AP (via MSN)

Výroční zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu není známé jako ohnisko antiimperialistického odporu – natož protiamerické rétoriky. Přesto to byl nepochybně tón mnoha projevů pronesených letos.

„Až doposud jsme se snažili nového prezidenta v Bílém domě uklidňovat,“ řekl belgický premiér Bart De Wever a poukázal na loňskou obchodní dohodu mezi EU a USA, která je široce kritizována jako kapitulace Bruselu před Washingtonem. „Ale teď se překračuje tolik červených linií. Být šťastným vazalem je jedna věc. Být ubohým otrokem je něco jiného.“

„Toto není čas na nový imperialismus ani nový kolonialismus,“ prohlásil francouzský prezident Emmanuel Macron.

Tváří v tvář Trumpovu agresivnímu unilateralismu „je čas využít této příležitosti a vybudovat novou nezávislou Evropu,“ uvedla předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen.

Tyto poznámky byly z velké části vyvolány Trumpovými opakovanými hrozbami vůči Grónsku – hrozbami, které v Davosu částečně odmítl s odkazem na blíže neurčenou rámcovou dohodu NATO, která se údajně připravuje.

Nejvýraznější a nejšíře diskutovaný projev však pronesl kanadský premiér Mark Carney.

Konec „příjemné fikce“

„Dnes budu hovořit o rozkolu ve světovém řádu, o konci příjemné fikce a začátku drsné reality,“ prohlásil Carney, „kde geopolitika mezi velmocemi nepodléhá žádným omezením.“

Každý den si uvědomujeme, že žijeme v době soupeření velmocí, že řád založený na pravidlech slábne, že silní si mohou dělat, co mohou, a slabí musí trpět, co musí. A tento Thukydidův aforismus je prezentován jako nevyhnutelný, jako znovu se prosazující přirozená logika mezinárodních vztahů.

Nejvíce překvapivé je, že Carney otevřeně prohlásil takzvaný „mezinárodní řád založený na pravidlech“ za mrtvý – a dokonce zpochybnil, zda vůbec někdy skutečně existoval:

Po celá desetiletí země jako Kanada prosperovaly v rámci toho, co jsme nazývali mezinárodním řádem založeným na pravidlech. Připojili jsme se k jeho institucím, chválili jeho principy a těžili z jeho předvídatelnosti. Pod jeho ochranou jsme mohli provádět zahraniční politiku založenou na hodnotách. Věděli jsme, že příběh o mezinárodním řádu založeném na pravidlech je částečně nepravdivý. Že se ti nejsilnější utrhnou, když se jim to hodí. Že jsou obchodní pravidla vymáhána asymetricky. A že se mezinárodní právo uplatňuje s různou přísností v závislosti na totožnosti obviněného nebo oběti.

 

Tato fikce byla užitečná a zejména americká hegemonie pomohla zajistit veřejné statky: volné námořní cesty, stabilní finanční systém, kolektivní bezpečnost a podporu rámců pro řešení sporů. Umístili jsme tedy ceduli do výlohy. Účastnili jsme se rituálů. A do značné míry jsme se vyhýbali poukazování na mezery mezi rétorikou a realitou. Tato dohoda už nefunguje. Dovolte mi být upřímný: nacházíme se uprostřed rozkolu, nikoli přechodu.

Carney zde neříká pouze, že „řád založený na pravidlech“ je mrtvý. Připouští, že zmíněný řád byl vždy, alespoň zčásti, fikcí – fikcí, v níž hegemon selektivně uplatňoval pravidla k prosazování svých zájmů, zatímco podřízené mocnosti se s touto fraškou shodovaly, protože z ní měly prospěch ony, a zejména jejich subimperialistické elity.

Carney však argumentoval, že se tato dohoda nyní zhroutila, když hegemon své donucovací nástroje obrátil proti samotným západním spojencům, přičemž nejzřetelnějším příkladem je Grónsko, spolu s Trumpovými hrozbami vůči Kanadě a jeho agresivním používáním cel.

Během posledních dvou desetiletí odhalila řada krizí ve financích, zdravotnictví, energetice a geopolitice rizika extrémní globální integrace. V poslední době však velmoci začaly využívat ekonomickou integraci jako zbraně, cla jako páku, finanční infrastrukturu jako nátlak a dodavatelské řetězce jako zranitelnosti, kterých lze zneužít. Nemůžete žít v lži vzájemného prospěchu skrze integraci, když se integrace stane zdrojem vaší podřízenosti.

Carney pozoruhodně implicitně přirovnal současný úpadek americké hegemonie k posledním dnům Sovětského svazu, přičemž odkázal na Havlovo podobenství o obchodníkovi, který udržuje vyčerpaný systém tím, že neustále prezentuje komunistické heslo, kterému nikdo nevěří. Tehdy, stejně jako nyní, argumentoval Carney, je čas „přestat žít ve lži“:

Síla systému nepramení z jeho pravdy, ale z ochoty každého jednat, jako by to pravda byla, a jeho křehkost pramení ze stejného zdroje. Když byť jen jeden člověk přestane jednat, když zelinář svou ceduli sundá, iluze začíná praskat. Přátelé, je načase, aby firmy a státy své cedule sundaly.

Cedule, na kterou odkazuje, je samozřejmě mýtus o vzájemně výhodné západní alianci vedené USA.

„Co to znamená pro střední mocnosti žít v pravdě?“ zeptal se Carney.

Zaprvé to znamená pojmenovávat realitu. Přestaňte se odvolávat na mezinárodní řád založený na pravidlech, jako by stále fungoval tak, jak je inzerováno. Nazvěte to tím, co to je – systémem stupňující se rivality velmocí, kde ti nejmocnější prosazují své zájmy a využívají ekonomickou integraci jako nátlak.

Carneyho závěr je, že západní mocnosti středního rangu se musí od hegemona odtrhnout, koordinovat své jednání a posílit svou suverenitu – tedy svou schopnost odolávat vnějšímu tlaku.

Když s hegemonem jednáme pouze bilaterálně, jednáme z pozice slabosti. Přijímáme, co se nám nabízí. Soutěžíme mezi sebou, kdo bude nejvstřícnější. To není suverenita. Je to vykonávání suverenity a zároveň akceptování podřízenosti.

V širším smyslu se zdálo, že Carney volá po novém, „poctivějším“ řádu založeném na pravidlech, který by vycházel z toho, co nazval „realismem založeným na hodnotách“, a citoval přitom finského premiéra Alexandra Stubba:

Jiné země, zejména středně velké mocnosti jako Kanada, nejsou bezmocné. Mají schopnost vybudovat nový řád, který bude zahrnovat naše hodnoty, jako je respektování lidských práv, udržitelný rozvoj, solidarita, suverenita a územní celistvost.

To, argumentoval, vyžaduje „zásadovost a pragmatičnost“ a přijetí „variabilní geometrie“ – různých koalic pro různé problémy – s odkazem na nová strategická partnerství s Katarem a Čínou. Je pozoruhodné, že tato prohlášení zazněla jen několik dní po Carneyho významné návštěvě Pekingu, první návštěvě kanadského vůdce od roku 2017, během níž označil Čínu za „předvídatelnější“ než Spojené státy a hovořil o „novém světovém řádu“.

To se odráželo v jeho závěrech v Davosu:

Chápeme, že tato trhlina vyžaduje víc než jen adaptaci. Vyžaduje upřímnost ohledně světa takového, jaký je. Vyndaváme ceduli z výlohy. Víme, že se starý řád nevrátí. Neměli bychom po něm truchlit. Nostalgie není strategie, ale věříme, že z této trhliny můžeme vybudovat něco většího, lepšího, silnějšího a spravedlivějšího.

Co si máme myslet o Carneyho projevu, který byl podle New York Times přivítán potleskem ve stoje a souhlasnými odkazy od dalších západních vůdců?

Mnoho kritiků amerického imperialismu to oslavovalo jako historické. Geopolitický komentátor Arnaud Bertrand napsalČesky:

Nenechte se mýlit, Carneyho projev v Davosu se může ukázat jako jeden z nejdůležitějších projevů, které pronesl jakýkoli světový lídr za posledních 30 let. Je to typ projevu, který si historici pravděpodobně zapamatují i za staletí. Nepřeháním: potenciálně je to tak závažný projev.

 

Zamyslete se nad tím, jak je mimořádný. Jeden z nejbližších spojenců Ameriky – země G7, země skupiny Five Eyes, země NATO, její soused – přímo a oficiálně na globální scéně přirovnal americkou hegemonii k Sovětskému svazu a výslovně prohlásil, že je to její konec.

Takové nadšení je pochopitelné. Skutečnost, že vysoce postavený západní lídr otevřeně zpochybňuje americkou hegemonii, odhaluje „řád založený na pravidlech“ jako fikci a vyzývá ke koordinovanému odporu středních mocností – zatímco západní establishment tomu tleská – je nepopiratelně významná. Přesto se domnívám, že je zapotřebí střízlivějšího a kritickějšího čtení.

Poněkud selektivní kritika „řádu založeného na pravidlech“

V první řadě je třeba poznamenat, že navzdory všem jeho výzvám k odhalování pravdy byl Carneyho projev pozoruhodně vyhýbavý. I když připustil, že „mezinárodní právo se uplatňuje s různou přísností v závislosti na totožnosti obviněného nebo oběti“, je tato formulace extrémním eufemismem.

Opravdu upřímný popis by pojmenoval realitu, která se za touto asymetrií skrývá: desetiletí násilí páchaného na globálním Jihu prostřednictvím vykořisťování, nátlaku, podvracení, změny režimů a válek – násilí aktivně podporované americkými vazaly, včetně Kanady.

Kanada hrála významnou roli ve válce v Afghánistánu vedené USA v letech 2001 až 2014 a do země nasadila více než 40 000 příslušníků kanadských ozbrojených sil. Ačkoli se invaze do Iráku vedené USA v roce 2003 oficiálně neúčastnila, poskytla této operaci – která si vyžádala smrt stovek tisíc Iráčanů – rozsáhlou materiální a logistickou podporu tím, že udržovala námořní plavidla v Perském zálivu a umožnila kanadskému vojenskému personálu sloužit v koaličních silách prostřednictvím výměnných programů.

Kanada sehrála ústřední roliČesky v roce 2004, kdy USA zorganizovaly svrženíČesky demokraticky zvoleného haitského prezidenta Jeana-Bertranda Aristida. Tato událost prohloubila zahraniční vliv a přispěla k pokračující nestabilitě Haiti. Kanada se také aktivně podílelaČesky na válce NATO proti Libyi v roce 2011, která zničila ústřední vládu země a uvrhla ji do trvalého chaosu a násilí.

Kanada navíc v posledních dvou letech napomáhala masakrování Palestinců v Gaze tím, že pokračovala v dodávkách zbraní IzraeliČesky. A nedávno nabídla implicitní podporu očividně nezákonnému útoku Spojených států na Venezuelu a únosu prezidenta Nicoláse Madura.

Dalo by se tedy říci, že poctivé zhodnocení „řádu založeného na pravidlech“ vedeného USA by muselo uznat nejen jeho selhání, ale i jeho skutečně zločinné důsledky – a spoluúčast Kanady na nich. Carney to však nejen přehlížel, ale dokonce tvrdil, že právě tento řád umožnil Kanadě „provádět zahraniční politiku založenou na hodnotách“, tedy právě tu politiku, o které nyní tvrdí, že ji Trump maří a kterou se Kanada a další státy musí snažit prosazovat nezávisle. Tímto způsobem zřejmě potvrzuje právě tu fikci, kterou údajně boří.

Totéž platí pro jeho tvrzení, že teprve nyní – za Trumpa – svět vstoupil do nemilosrdného věku mocenské politiky, v níž „silní mohou dělat, co mohou, a slabí musí trpět, co musí“, nebo že teprve nyní Spojené státy začaly používat „ekonomickou integraci jako zbraně, cla jako páku, finanční infrastrukturu jako nátlak“. Tato narativová představa o „roku nula“ je hluboce neupřímná.

Ve skutečnosti je zneužívání ekonomických vztahů jako zbraní a brutální důsledky sankcí realitou již po celá desetiletí. V 90. letech 20. století uvalila Organizace spojených národů na Irák po jeho invazi do Kuvajtu rozsáhlé sankce; tyto sankce, podporované a vynucované západními mocnostmi včetně Kanady, byly spojeny s těžkou deprivací, rozsáhlou podvýživou, nedostatkem léků a čisté vody a dramatickým propadem životní úrovně – a to do takové míry, že odhady naznačují statisíce úmrtí navícČesky, zejména mezi dětmi.

Stejně tak měly jednostranné sankce Spojených států vůči Venezuele značnou lidskou cenu. Bývalý zvláštní zpravodaj OSN Alfred de Zayas odhadlČesky, že do začátku roku 2020 zemřelo v důsledku sankcí přes 100 000 Venezuelanů, jelikož se pod tlakem politiky ekonomické blokády zhoršil nedostatek potravin a léků.

Kanada tyto sankční režimy politicky i diplomaticky podporovala, shodovala se s politikou USA vůči Venezuele a prosazovala mnohostranné sankce vůči Iráku. Je pozoruhodné, že Mark Carney sám by během prvního pokusu o převrat Trumpovy administrativy proti Venezuele v roce 2019l guvernérem Bank of England, kdy dohlížel na nezákonné zmrazení – fakticky krádežČesky – zlata patřícího venezuelskému státu v hodnotě miliard dolarů.

Tvrdit, že teprve nedávná politika USA proměnila ekonomické nástroje ve zbraně, zakrývá dlouhou historii západních donucovacích ekonomických opatření, která způsobila nesmírné utrpení civilnímu obyvatelstvu, zejména na globálním Jihu.

Rebranding impéria?

Stejný narativ „roku nula“ je i základem Carneyho komentářů o suverenitě. Ve svém projevu naznačuje, že integrace se Spojenými státy začala znamenat podřízenost druhořadých západních zemí teprve nyní – za Trumpa. Ve skutečnosti tomu tak vždy bylo. Od konce druhé světové války jsou západní státy politicky, ekonomicky i vojensky podřízené Spojeným státům.

Často se argumentuje, že tyto země ze své podimperiální role v systému vedeném USA těžily. Tyto výhody však nikdy nebyly rovnoměrně rozděleny. I na Západě byly systematicky vylučovány alternativní modely socioekonomické organizace – větší přerozdělování bohatství, nacionalismus zdrojů nebo neangažovaná zahraniční politika. Toho bylo dosaženo nejen ekonomickým tlakem a politickými manipulacemi, ale občas i skrytým i otevřeným násilím, včetně podvodných operací prováděných západní armádou, zpravodajskými a bezpečnostními službami, obvykle pod vedením USA, s výslovným cílem potlačit levici.

V této souvislosti se západní vůdci přidali k americkému řádu především ve snaze o dosažení vlastních třídních a osobních zájmů, nikoli zájmů své společnosti. Ti, kdo se snažili od strategického diktátu Washingtonu odchýlit, často čelili vážným politickým důsledkům a v některých případech i násilným koncům. Tvrzení, že podřízenost Západu Spojeným státům je novinkou zavedenou Trumpem, je proto jednoduše nepravdivé.

Thomas Fazi je italský novinář, spisovatel, filmař a překladatel pro weby (UnHerd, Compact). Vydal řadu knihČesky poslední The Covid Consensus: The Global Assault on Democracy and the Poor? A Critique from the LeftČesky (Covidový konsensus: Globální útok na demokracii a chudé? Kritika zleva, 2024), a je  spolurežisérem filmu Standing Army (Stálá armáda, 2010), oceňovaného celovečerního dokumentu o amerických vojenských základnách. Spolupracuje s italskou sítí občanské společnosti Sbilanciamoci!Česky a s Centrem pro politckoekonomický výzkumČesky (Euro-pen). Má svůj blogČesky, účet na X (Twitteru) a pravidelně publikuje na UnherdČesky, CompactČesky, Open Democracy.

Zpět na obsah

K novému světovému nepořádku

Od 19. do 23. ledna se ve Švýcarsku konalo Světové ekonomické fórum, známé také jako Davoské fórum. Původně bylo koncipováno jako platformua pro debatu a propagaci myšlenek globalismu, na které nadnárodní společnosti, velké banky a politické elity z různých zemí, které jim slouží, rok co rok směřovaly k transhumanismu. Stalo se však jakýmsi shromážděním, na které někteří přišli s požadavky, jiní nechápali, co se děje a jak dál, a třetí přijeli ze setrvačnosti, aby se na důležité politické akci zviditelnili.

Ačkoli ze setrvačnosti předchozích let byla na pořadu jednání Ukrajina, umělá inteligence, globální obchod a klimatické změny, hlavní pozornost se přesunula na Grónsko a na to, co říkal a navrhoval americký prezident Donald Trump. Zároveň byl na pořadu jednání následující bod: „Řešení nejdůležitějších úkolů: porozumět tomu, jak se vypořádat s geopolitickým napětím, inflačním tlakem, nestabilitou dodavatelských řetězců a aktuálními změnami v energetice. Objevovat nové příležitosti na rozvíjejících se trzích a uplatňovat strategie, které pomohou vašemu podnikání zůstat stabilním.“

Ve skutečnosti proběhlo vše naopak. Geopolitické napětí se zvýšilo, nejistota vzrostla a kolísavost vstoupila do nové fáze.

Trump byl hvězdou show, kterou bylo zajímavé poslouchat, ale mnoho lidí se mu nelíbilo. Pokud bychom shrnuli jeho nesouvislý projev, lze jeho poselství zkrátit na frázi, která se již stala memem.

Chceme ten kus ledu, abychom ochránili svět, ale oni nám ho nedají. Mají na výběr: říct „ano“ a my jim budeme velmi vděční. Nebo říct „ne“ a my si to zapamatujeme. Nemusím použít sílu, nechci použít sílu, nebudu používat sílu. Chci okamžitě zahájit jednání o koupi Grónska, řekl Trump.

Ačkoli se zdá, že vojenské řešení anexe bylo odloženo a bylo oznámeno, že se připravuje nová rámcová dohoda USA s Dánskem, podle které v Grónsku vzniknou další americké základny, otázka zůstává nevyřešena. To znamená, že celá vnitřní politika Evropy bude i nadále ve strašlivém napětí a transatlantickém rozkolu. Dokonce i nejbližší a dlouholetý spojenec USA, Británie, nároky Washingtonu na Grónsko odsoudila. A v Kanadě se nyní připravují na partyzánské akce pro případ invaze USA. Případ Caracasu převážil nad myšlenkou společné bezpečnosti v systému NATO.

Příznačná byla i řeč kanadského premiéra Marka Carneyho. Klidně přiznal, že „příběh o mezinárodním řádu založeném na pravidlech byl částečně falešný: ti nejsilnější se osvobodili od pravidel, když se jim to hodilo, a obchodní normy byly uplatňovány asymetricky. Věděli jsme také, že mezinárodní právo je uplatňováno s různou přísností v závislosti na tom, kdo je obžalovaný a kdo oběť. Tato fikce byla užitečná a americká hegemonie zejména pomáhala zajišťovat veřejné blaho“. Proč se nyní Kanadě hegemonie USA nelíbí? Pravděpodobně proto, že začaly být poškozovány její zájmy. USA již nepovažují za nutné se svých bývalých partnerů a satelitů na cokoli ptát.

Je příznačné, že z hlediska geopolitického rozdělení se v EU za posledních 25 let málo změnilo – noví členové z východní Evropy, jako je Polsko v osobě svého prezidenta, kroky Donalda Trumpa fakticky ospravedlnili. Pouze stará Evropa se pokusila sjednotit kolem hrozby obsazení Grónska, přičemž uznala svou slabost a zranitelnost. Existují však ještě dvě další obsedantní fobie – Rusko a Čína. Taková trilema je zjevně nad síly kolektivní evropské mentality EU, která se po mnoho let sama dostávala do pasti závislosti na USA. Aktivní podpora Ukrajiny od státního převratu v únoru 2014 a její přeměna v anti-Rusko byla závažnou politickou chybou a prvním krokem ke katastrofě. A odmítnutí levné ruské ropy a plynu, které silně podkopalo ekonomiku předních hráčů bloku, bylo logickým pokračováním evropské politické slepoty.

Nyní německý kancléř Friedrich Merz říká, že „jsme vstoupili do éry politiky velmocí“. Otázkou ovšem je, o jaké země se jedná. Německo je z tohoto klubu rozhodně vyloučeno. Je proto odsouzeno následovat ostatní nebo se přizpůsobovat aktuálním trendům.

Za další krizí důvěry EU vůči USA (právě další, protože Washington již dříve často jednal bez ohledu na své spojence – při okupaci Iráku v roce 2003 a k třenicím docházelo i během prvního prezidentského období Donalda Trumpa) se však rýsuje i globálnější obraz. Jedná se o novou formu merkantilismu. Celá Trumpova celní politika se ubírala tímto směrem a nyní vidíme pouze novou formu jejího projevu. Cla na celou řadu zboží z mnoha zemí byla prostě předehrou k větším a ambicióznějším plánům, které se, zdá se, začaly realizovat. USA se začaly vměšovat nejen do obchodní politiky, ale snaží se také stanovit pravidla pro další aktiva. A pokud protiváhou merkantilismu vždy bylo volné obchodování, v tomto případě to pravděpodobně nepomůže. Paradoxem je, že USA volný obchod samy hájily (samozřejmě podle svého chápání a podle svých pravidel) a řada nadnárodních společností s americkou registrací se touto logikou řídí dodnes. Instinkt sebezáchovy ostatních mocností je však tak či onak donutí obrátit se k protekcionismu a hledat alternativní možnosti adekvátních ekonomických mechanismů.

Donald Trump pravděpodobně počítal s tím, že posílí systém, který buduje pod záštitou oznámené „Rady míru“, která má podle jeho záměru a pod jeho vlastním vedením nahradit při řešení globálních otázek OSN (jak je uvedeno v předloženém statutu). Je to dost pochybný nápad, než aby se mu dalo vážně uvěřit a ještě méně se do něj zapojit. Kromě USA se ceremoniálu podpisu zúčastnily Ázerbájdžán, Argentina, Arménie, Bahrajn, Bulharsko, Maďarsko, Indonésie, Jordánsko, Kazachstán, Katar, Maroko, Mongolsko, Pákistán, Paraguay, Saúdská Arábie, Turecko a Uzbekistán, stejně jako samozvané Kosovo. Maďarsko pravděpodobně jen proto, aby USA nezavedly sankce na nákup ruských energetických zdrojů (právě tento důvod stál za hlasováním Maďarska na Valném shromáždění OSN proti Kubě na konci loňského roku). Na seznamu je i několik zjevných satelitů Washingtonu. Muslimské země jsou zjevně přítomné kvůli deklarovanému cíli pomoci Palestině. Celkově však tento seznam nepůsobí dojmem seriózní organizace. Vytváří však další geopolitickou fragmentaci.

A při takovém rozpadu starých politických vazeb je na místě si položit otázku: bude se světové ekonomické fórum v Davosu příští rok vůbec konat?

Leonid SavinČesky je geopolitický analytik, hlavní redaktor Geopolitika.ru (od roku 2008), zakladatel a šéfredaktor Journal of Eurasian Affairs, vedoucí administrativy mezinárodního „Euroasijského hnutíČesky“, bývalý šéfredaktor webu a časopisu KatehonČesky, ředitel Nadace monitorování a prognózování rozvoje kulturně-teritoriálních prostorů (FMPRKTP) a člen Vojensko-vědeckého výboru Ministerstva obrany Ruska. Je autorem mnoha knih o geopolitice, konfliktech, mezinárodních vztazích a politické filozofii vydaných v Rusku, Velké Británii, Španělsku, Íránu, Brazílii, Itálii, Srbsku a na Ukrajině.

Komentář Chrise Walkera After Davos Speech, Trump Tells the World, “Sometimes, You Need a Dictator” vyšel na serveru truthout 22. ledna 2026

„Někdy potřebujete diktátora“, vzkazuje Trump světu

Prezident Donald Trump se účastní recepce pro obchodní lídry na výročním zasedání Světového ekonomického fóra (WEF) 21. ledna 2026 v Davosu ve Švýcarsku. (Chip Somodevilla / Getty Images)

Po svém středečním projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu ve Švýcarsku prezident Donald Trump naznačil, že se nebrání tomu, aby byl označován za diktátora.

Americký prezident prohlásil, že za to, co kritici označili za nevyzpytatelný a prudký hodinový projev na fóru, obdržel „skvělé recenze“, a zároveň poznamenal, že kritici ho často označují za autoritářského člověka.

„Obvykle říkají, že je to hrozný diktátorský typ, [že] já jsem diktátor. Ale někdy diktátora potřebujete,“ řekl TrumpČesky.

Je pozoruhodné, že Trumpa nedotklo, že by jeho chování bylo kritizováno jako chování diktátora, a jeho komentáře nejsou neobvyklé. Zrovna letos v létě dokonce prohlásil, že Američané chtějí, aby měl diktátorské pravomoci.

„Spousta lidí říká, že bychom možná chtěli diktátora,“ řekl Trump v srpnu, když hovořil o svých plánech vyslat Národní gardu a potenciálně i vojenské síly do amerických měst. Poté trval na svém: „Nejsem diktátor.“

Existuje mnoho příkladů, jak se Trump snaží jednostranně zneužívat svůj úřad, včetně jeho militarizace amerických městČesky ve jménu jeho drakonických plánů na masové deportace, jeho využívání imigračních agentur k terorizaciČesky obyvatel po celé zemi, jeho pokusu o přepsání 14. dodatku ústavyČesky, jeho vyhlášení pochybných „národních stavů nouze“Česky za účelem uplatnění své hospodářské politiky bez souhlasu Kongresu a další.

Před svou kampaní v roce 2024 prohlásil, že by rád byl diktátoremČesky, byť jen na krátkou dobu. V prosinci 2023 řekl Seanu Hannitymu v pořadu Fox News, že pokud bude znovu zvolen, nebude vládnout jako diktátor „kromě prvního dne“.

Trump pronesl diktátorské poznámky také rok před tímto rozhovorem. V prosinci 2022 požadoval, aby byl tehdejší prezident Joe Biden odvolán z Bílého domu, aby mohl být (Trump) okamžitě „prohlášen za PRÁVOPLATNÉHO VÍTĚZE“ voleb v roce 2020Česky, které prohrál. V těchto poznámkách uvedl, že by bylo oprávněné americkou ústavu „ukončit“, aby se mohl vrátit do úřadu.

V průzkumech veřejného mínění z prvního roku jeho nástupu do úřadu většina Američanů uvedla, že se domnívají, že se Trump snaží stát diktátorem. Například průzkum veřejného institutu pro výzkum náboženství (PRRI) zveřejněný v září 2025 zjistil, že 56 procent Američanů souhlasí s tvrzením, že prezident „je potenciálně nebezpečný diktátor, jehož moc by měla být omezena, než zničí americkou demokracii“.

O měsíc později, uprostřed celostátních protestů No Kings, zjistil další průzkum, že většina Američanů vnímá Trumpa nejen jako diktátora, ale také jako osobu, která se chce stát monarchou. Podle průzkumu YouGov z přibližně té dobyČesky 52 procent respondentů uvedlo, že se domnívají, že se Trump chce stát králem Spojených států, zatímco pouze 36 procent s tím nesouhlasilo.

Zpět na obsah