Istanbulské kabuki rozluštěno

Opravdu prezident Putin změnil pravidla hry, když navrhl obnovení jednání o proxy válce na Ukrajině v Istanbulu – více než tři roky poté, kdy první jednání zmařila NATO?

Je to složité. A záleží na tom, o jaké „hře“ mluvíme.

Ruský tah okamžitě způsobil totální zmatek mezi evropskými válečnými štváči, třemi komiky (Starmer, kancléř BlackRocku, Le Petit Roi) a kokainovým expresem.

Irelevantní Evropa nebyla v Istanbulu ani u stolu – kromě rozsáhlého předchozího briefingu levné a ošuntěle oblečené ukrajinské delegace. To bylo ještě umocněno hlučným štěkáním na okraji, které volalo po „dalších sankcích“, aby se „vyvinul na Rusko tlak“.

V březnu 2022 v Istanbulu mohl Kyjev válku zastavit. Každý z nás, kdo byl v té době v Istanbulu, mohl předvídat, že Kyjev bude nakonec donucen k jednacímu stolu znovu usednout.

V podstatě jsme se tedy vrátili ke stejným jednáním – se stejným ruským vyjednavačem, kompetentním historikem Vladimirem Medinským, v čele delegace složené z profesionálů, ale s Ukrajinou, která se nyní vypořádává s více než milionem mrtvých, přišla o nejméně čtyři regiony a další jsou na cestě, o zbytky svých nerostných bohatství, které jsou de facto kontrolovány USA, a s hrůznou černou dírou, která se tváří jako „ekonomika“. Mluvíme o území země 404[1].

Během pátečních jednání šel Medinskij rovnou k věci:

Nechceme válku, ale jsme připraveni bojovat rok, dva, tři – jak dlouho bude třeba. Se Švédskem jsme bojovali 21 let [Velká severní válka, 1700–1721, jak je v Rusku známo]. Jak dlouho jste připraveni bojovat vy?

Taková je geopolitická/vojenská situace pro Kyjev a jeho válečnické příznivce, kteří jsou odhodláni bojovat „do posledního Ukrajince“: buď se vzdáte, nebo vám ublížíme ještě víc.

Jaký smysl mají tato jednání?

Turecko pod vedením oportunistického sultána Erdogana ve skutečnosti hostilo PR setkání mezi Moskvou, Kyjevem a sebou samým – přičemž Ukrajinci rozpoutali bleskovou kampaň infantilních výbuchů hněvu, jejichž jediným cílem bylo ovlivnit světovou veřejnost. V ostrém kontrastu s tím se šéf Ruského fondu přímých investic Kirill Dmitrijev snažil prezentovat průběh jednání co nejpozitivněji.

Dmitrijev tvrdil, že Istanbul 2.0 dosáhl rozsáhlé výměny vězňů (1 000 na každé straně), možností příměří, které předloží obě strany, a pokračování dialogu.

To není moc. No, alespoň diskutovali stejným jazykem: rusky. Nic se neztratilo v překladu.

Lze vážně argumentovat, že návrh na obnovení těchto jednání v této podobě byl bezvýznamný. Na obzoru není nic, co by naznačovalo, že by se obě strany mohly v dohledné době dotknout zásadní otázky: celé geopolitické strategické rovnováhy ve východní Evropě, od Barentsova moře po Černé moře a dále – vedoucí k nové dohodě o „nedělitelnosti bezpečnosti“ s globálními dopady.

To znamená, že ať už se tato jednání budou dále ubírat jakýmkoli směrem, jsou objektivně nemožná. Mezitím bude pokračovat proxy válka na Ukrajině – a SVO.

To by také naznačovalo, že moskevské bezpečnostní kruhy považují neonacistické zločince v Kyjevě v nejlepším případě za reinkarnaci 6. Paulusovy armády, s níž se vyjednává o konci bitvy, ale ne o konci války.

I polorealističtí představitelé NATOČesky, jako je například bývalý komodor Steven Jermy, byli nuceni přiznat, že „Rusko je v sedle“ a bezradní Evropané „se zdají být přesvědčeni, že podmínky příměří nebo kapitulace by měli diktovat poražení“.

Všechno štěkání evropských válečných čivav nemůže zakrýt základní geopolitickou a vojenskou skutečnost: masivní ponížení NATO. Trumpův obrovský problém spočívá v tom, že to musí zvládnout – a prodat domácímu i světovému veřejnému mínění jako nějakou „dohodu“, kterou uzavřel s Putinem.

Je poučné vrátit se k velmistru Lavrovovi, který byl vždycky superrealista, a to v září 2024: „V dubnu 2022 dosáhli ruští a ukrajinští vyjednavači v Istanbulu dohody. Kdyby byla tato dohoda dodržena, Ukrajina by si zachovala část Donbasu. Ale pokaždé, když je porušena další dohoda, kterou Rusko vždy přijalo, Ukrajina se zmenšuje.“

(Velká) hra, pokračování

Nyní zpět k (Velké) hře. Kyjevští vyjednavači nakonec přiznali, že kapitulace Ukrajiny znamená kapitulaci NATO a kapitulaci Impéria chaosu. To je pro vládnoucí třídy USA nejhorší možné prokletí. Ani pečlivě vyjednanou a pečlivě řízenou kapitulaci Ukrajiny bude možné prodat – nemluvě o tom, že by Washington pod vedením narcistického Trumpa musel přiznat strategickou porážku.

Protože to bude znamenat, že Impérium chaosu navždy ztratí Eurasii: nejhorší noční můru Mackindera a Brzezinského. Spolu s následným upevněním vícevrcholového, multipolárního světa.

Strategické partnerství Ruska a Číny si je velmi dobře vědomo všech zákoutí tohoto monumentálního procesu. Za současným tureckým kabuki[2] jasně vidí Velkou euroasijskou rovnici.

Peking si je plně vědom, že skutečným cílem NATO bylo vždy postavit se mu prostřednictvím Ruska. Ukrajina byla pěšákem NATO, který měl Rusko svrhnout a poté se dostat k Číně ze západu. Cílem vládnoucích elit USA při budování jejich thalassokratického impéria zůstává blokovat Čínu ze západu po zemi i po moři s využitím Ruska a poté použít Tchaj-wan jako základnu pro blokádu Číny z východu po moři. Není divu, že kontrola nad Tchaj-wanem je pro Čínu strategickou nutností.

A opět nastupuje panika podle Mackindera: strategické partnerství Číny a Ruska může NATO snadno porazit – a Rusko to již samo o sobě dělá. Xi a Putin před přehlídkou k Dni vítězství minulý týden v Moskvě situaci na šachovnici opět osobně podrobně prodiskutovali.

Konečný výsledek je opět jasný: USA ztratí celý euroasijský kontinent. Ukrajina je v těchto obrovských geopolitických souvislostech pouze loutkou bez suverenity ve (velké) hře.

Co se týče vzteklého klauna v Kyjevě, ten je pouhým hercem bez jakékoli autority, včetně vyjednávací. Je zcela ovládán ukrajinskými neonacisty, kteří ho zabijí, jakmile válka skončí. Je pouze jejich loutkou a dostává za to zaplaceno. A proto – s nadšenou podporou bezvýznamného Londýna, Paříže a Berlína – je posedlý pokračováním věčné války, která ničí národ, který údajně zastupuje.