Izraelští studenti stávkují proti válce

Komentář Izraelští studenti stávkují proti válce publikoval Tomáš Koloc v deníku Krajské listy 2. září 2025

Foto: Pixabay
Popisek: Holubice míru

Ze všech veřejných oslav mého dětství se mi do paměti nejvíc zaryly oslavy, kdy od konce 2. světové války (tehdy, kdy nejbližší válka byla totálně mimo náš dohled – až v Afghánistánu – jsme říkali zkrátka „od konce války“) uplynula přesná polovina – 40 let. Byl rok 1985. Dnes se ta doba podává jako nepoměrně strašnější čas než ten náš, a v něčem jistě strašný byl – zejména v tom, že se střílelo na ty, kdo chtěli bez povolení překročit hranice (to byl nakonec jediný důvod, proč po pádu režimu padly odsuzující rozsudky pro řadu tehdejších východních vůdců – protože to byla jediná věc, v nichž se jejich praktiky od těch západních opravdu markantně lišily).

Co se týče zápasu západního a východního bloku, který se dnes opět obnovil, se ta doba ale od dnešní lišila jako ranní polévka proti kocovině od ohnivého guláše. Už mezi lety 1953 – 56, po smrti militantního J. V. Stalina, a v době, kdy bylo jasné, že jadernou zbraň mají obě tehdejší velmoci, se obě strany domluvily, že je třeba opustit středověkou křižáckou koncepci zformulovanou anglickým kardinálem Henrym Beaufortem („Není mezi námi smíření, tak jako není smíru mezi ohněm a vodou. Není místa na této zemi pro nás i pro ně.“) a že je třeba naučit se koexistovat.

Přes všechny lokální války a geopolitické otřesy (jako byla krize na začátku 60. let, kdy USA umístily své zbraně namířené na SSSR do sousedního Turecka, načež SSSR na oplátku ty své, namířené na USA, umístily na Kubu) se vůdci USA a SSSR sešli 1961 ve Vídni, 1967 (za zprostředkování československého diplomata JUDr Miroslava Polreicha) v Glassboro, načež už se scházeli pravidelně a jejich „helsinské“ snažení o koexistenci vyústilo v roce 1975 (30 let po válce) v Závěrečný akt, který stanovil nejen modus spolužití dvou odlišných pohledů na svět, ale i plánu společného postupného odzbrojování.

Helsinky (symbolické hlavní město tehdy neutrální země, která praktikovala přátelský vztah k oběma blokům, tzv. finlandizaci) se staly místem, kde oba bloky černé na bílém příslíbily vytěžit to nejlepší z bipolárního modelu dvou pohledů na tehdejší svět: zatímco ultrasocialistický východ se zavázal k větší citlivosti ke svobodám jednotlivce, koporativně kapitalistický západ stvrdil svůj příklon k větší citlivosti k sociálním právům svých chudých tříd. Dnešním slovníkem by se řeklo: win-win.

Ještě lepší to bylo o deset let později, na zmíněné 40. výročí konce německo-italsko-japonské války, s níž bok po boku skoncovali tehdejší vítězové USA, Británie, Francie i SSSR a Čína. Na jednu stranu nás stále ještě obklopovala řada varovných připomínek války (Německo bylo rozděleno na státy, vzniklé z okupačních zón, nejen Berlín, ale i Vídeň měla stále čtyři vojenské velitele delegované okupačními mocnostmi, obecní rady se dle tradice květnového povstání 1945 nazývaly národními výbory, na květnových oslavách dne války bylo lze vidět veterány bez nohou i bez očí…), na druhou stranu se už v celém východním bloku zdravilo Míru zdar! a v Sovětském svazu právě přišel k moci mírotvorce Gorbačov.

Syn Rusa a Ukrajinky a manžel Krymské Tatarky, jejímuž národu (který za války masivně kolaboroval s nacisty a Stalin jej za to poslal do středoasijské diaspory) Gorbačov po symbolických 40 letech povolil návrat zpět na Krym. Když Gorbačov mezi jinými západními hosty pozval do Kremlu české exulanty Miloše Formana a Pavla Landovského, v sovětských nakladatelstvích začaly vycházet knihy exulanta Kundery a v sovětských denících stati českých chartistů, vypadalo to, že už to nemůže špatně dopadnout.

V roce 1990 měla Evropa (kromě maďarského povstání 1956 a okupace Československa 1968, které si ale vedoucí supervelmoci mezi sebou vždy pragmaticky „srovnaly“) za sebou 45 let míru a stability hranic, a tušilo se, že mír nastane i v oněch dvou krajích Evropy, kde se čas od času stále válčilo. A on nastal. V britském Severním Irsku v roce 1998, ve španělském Baskicku 2011…

Střih.

Počet mrtvých a zraněných v rusko-ukrajinské válce nedávno přesáhl milion a 11 milionů přišlo o své domovy – včetně tisíců obyvatel částí Kurské a Bělgorodské oblasti v Rusku okupovaných ukrajinskou armádou a ruských obětí dálkového ukrajinského bombardování. Člověk, který chce postižené válkou z obou stran spočítat dohromady, si musí dát práci se sčítáním – dnešní mediální diskurz, který podporuje obraz Rusů a Ukrajinců jako dvou rozličných lidských druhů, se totiž už blíží vidění Árijců a Neárijců z 2. světové války – to jest zásadně neuvádí utrpěné ztráty společně…

Od roku 1991, kdy došlo k rozpadu Sovětského svazu, odešlo z Ukrajiny až 20 milionů obyvatel a asi 29 milionů v zemi zůstalo, přičemž zemí, kam dodnes odešel nejvyšší počet z nich, je paradoxně Rusko.

Naproti tomu opačným směrem (z Putinova Ruska pryč) od roku 2022 před povolávacími rozkazy uteklo za ruské hranice na milion mužů.

Nejen můj ukrajinský přítel žijící v ČR, válečný veterán Adrian, ale i řada reportáží ze západního demokratického tisku líčí, že hospodářství Ukrajiny možná víc než ruským bombardováním trpí tím, že ukrajinští řemeslníci a instalatéři se bojí jezdit na opravy poté, co mnoho jejich kolegů, kteří na cestě za zákazníkem nebyli chráněni davem, byli verbíři odvlečeni na frontu. Ukrajinský prezident Zelenskyj se vyjádřil, že Ukrajina eviduje 860 000 bojeschopných Ukrajinců, žijících v západní Evropě, kteří od vlasti potřebují administrativní úkony jako jsou výměny platných dokumentů a že udělá všechno pro to, aby se octli na frontě. Státy, jejichž vlády mu v tom přislíbily pomoc (včetně té naší) pak uprchlíci začali v tichosti opouštět ve prospěch těch států, které nic takového neslíbily.

Kyjevské náměstí a návazná stanice metra L. N. Tolstého byly v roce 2023 přejmenovány na Ukrajinských hrdinů. Lev Nikolajevič Tolstoj, přestože zemřel více než sto let před touto válkou, se „provinil“ dvakrát: jako Rus a jako první evropský šiřitel pacifismu po našem Petru Chelčickém. (V Rusku se jeho monumenty zatím nepřejmenovávají, ale je nepochybné, že tato stránka jeho díla se tam taky dvakrát neakcentuje.) Hůř ovšem skončil dosud živý (?) lídr Ukrajinského pacifistického hnutí Jurij Šeljaženko, nositel mezinárodní Mírové ceny Seana MacBridea, který byl ve své vlasti 3. srpna 2023 zatčen a od té doby (přes intervence a dotazy mezinárodních organizací včetně IFOR) je zcela nezvěstný. Míru zdar…

Největší obavy mám o generace, které vyrůstaly a vyrůstají ve virtuálním prostředí válečných počítačových her, aniž – na rozdíl od nás – měli k dispozici babičky a dědečky, kteří by jim pro kontrast vyprávěly o hrůzách prožité války, a o radosti a vděčnosti všem, kdo se podíleli na jejím ukončení. Pak si ale uvědomím, kolik lidí i z mojí generace, která tuhle možnost měla, se dnes přesto fotí v maskáčích a slibují nepřátelské jaderné mocnosti svatou válku do posledního Ukrajince, Čecha, Litevce, Lotyše, Estonce…

Existují ale i zprávy, u nichž si uvědomíte, že pozdrav Míru zdar! má šanci na budoucnost. V přehršli beznadějných zpráv ale musíte ty nadějné umět hledat. Viz třeba tyhle dvě, vztahující se k včerejšímu tématu začátku školního roku:

I dnes v západobosenském městě Jajce, součásti Bosensko-chorvatské federace, pokračují protesty středoškoláků. Dvacet studentů se sešlo a klidnou chůzí kráčeli ke střední škole Nikola Šop, aby vyjádřili nespokojenost s chystaným rozdělením jejích žáků do tříd podle národnosti. Ivica Jukanović, který dokončil druhý stupeň střední odborné školy pro kuchaře, prohlásil, že studenti chtějí rovnost pro všechny: ´ ´Přejeme si říci, že se nechceme rozdělit, ale to není všechno. Přejeme si, abychom ve škole byli rovnoprávní. Přejeme si, aby Bosňáci dostali svoje maturitní vysvědčení a měli k dispozici skupinu svých národních předmětů – to jsou naše požadavky.´ Dodal, že spolu všichni chodí do školy, ale stýkají se i mimo třídu. ´ ´Je nám spolu dobře. Scházíme se spolu, trénujeme a jsme téměř neustále pohromadě. To rozdělení by bylo šílenství, protože jsme si na sebe zvykli.´ Dodal, že existuje dost studentů, jejichž rodiče pracují ve státních organizacích, takže se nesmějí protestu zúčastnit. Admira Kasum je z třetího ročníku a také s dělením není spokojena: ´´Nepřejeme si rozdělení. Všichni se kamarádíme, a tak jsme se dohodli. Po tom, co jsme byli oddělení na základce, bylo krásné, když jsme spolu začali chodit na jednu střední školu. Vše, co děláme, děláme proto, aby nás nerozdělili,´ poznamenala Admira a prohlásila, že jí jako Bosňačce (muslimce) šachovnice (státní znak Chorvatska a chorvatské komunity v Bosně) na maturitním vysvědčení nevadí. ´Jasně, existuje i spousta dětí, které chtějí rozdělení školy. Ti ale nepřemýšlejí o tom, co se stane za deset patnáct let – a v jaké zemi pak budou žít…´ říká student Tarik Šehić.

(z bosenského deníku fokus.ba)

Také v Izraeli 1. září začal školní rok. Na desítkách škol ale studenti stávkují a požadují, aby vláda uzavřela dohodu s palestinským teroristickým hnutím Hamás o příměří v Pásmu Gazy a propuštění rukojmích, které tam ozbrojenci drží už skoro dva roky. Informovaly o tom deník Haarec a server The Times of Israel (ToI). Podle listu Haarec stávkují studenti sedmi desítek škol v Izraeli a na 17 středních školách zatarasili studenti vchod na protest proti tomu, že se izraelská vláda nechce dohodnout na příměří. Ze stejného důvodu se v pondělí ráno konala také demonstrace před izraelským ministerstvem pro strategické záležitosti, které vede Ron Dermer, jenž letos převzal vedení týmu vyjednávajícího o příměří. Další desítka studentů v rámci protestu zablokovala vstup do budovy izraelského ministerstva školství. Protivládní protesty se v zemi konaly už o víkendu. Někteří jejich účastníci opět blokovali klíčovou dálnici v Tel Avivu a zapalovali na ní tentokrát i školní lavice, napsal v pondělí server ToI. Desítky středoškoláků vyzvaly v neděli před začátkem školního roku také ke generální stávce. Policie během tohoto protestu zatkla dvě desítky lidí včetně 17letého studenta, posléze všechny propustila.

(Seznamzpravy.cz)

Jak to skandovali studenti v listopadu 1989? „Nejsme děti!“

Ne, vy z těchto dvou zpráv opravdu nejste. Naopak my, „dospělí“, se dnes chováme jako hloupé vzteklé děti.

Zdroje: Seznam.cz, BBC.com, fokus.ba

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo a v týdeníku Disput.

Zpět na obsah