1. Tomáš Koloc: „Jdi do p…!“ Jak se v Teheránu nadává česky
2. Tomáš Koloc: I ve vězení prý byla levandulová… Hana Hegerová.

---

Článek „Jdi do p…!“ Jak se v Teheránu nadává česky. Svět Tomáše Koloce vyšel v deníku Krajské listy 17. března 2026

„Jdi do p…!“ Jak se v Teheránu nadává česky

Vím, že směrem na Blízký východ už jsi navštívil Turecko, Saúdskou Arábii… Jak tě napadl Írán?

Přítel mojí sestry tam už jednou jel, a říkal, že je to skvělá cílová stanice. Tak jsme se rozhodli jet ve třech, on, ona a já. Sehnali jsme vízum a letenky, které byly velmi levné (neboť byly do destinace, kam z naší části světa věru není narváno), a jeli jsme. Letenky jsme měli zpáteční, jinak jsme neměli předem zařízeno nic. Pořídili jsme si ale průvodce Íránem od Lonely Planet, ale možná víc nám dal internet. Strach z fatálních karambolů předem eliminovali bedekr i švagr.

Opravdu jste byli úplně klidní? Jak vypadal váš příjezd?

Samozřejmě je člověk determinovaný tím, co si člověk o Íránu předem přečetl, a má jemné mrazení v podbřišku. Sestra si s sebou na čtení do letadla vzala časopis, kde byla fotoreklama na spodní prádlo. Tak jsme říkali: Co se stane, když ho teď u nás najdou? Tak jsme ho radši při první příležitosti vyhodili, čímž jsme z bezdomovce, co tam vybíral odpadkové koše, možná udělali toho nejšťastnějšího Íránce. Po zkušenostech, které následovaly, už bychom se tím rozhodně nezabývali. Jediné, co bylo jiné už na letišti, bylo upozornění pro ženy, aby si zahalily vlasy.

Šlo jen o vlasy? Co tam ženy běžně nosí?

Nosí totéž co tady, ale vše delší, až na konec končetin. Vlasy ale byly skutečně to jediné, u čeho jsme na vlastní kůži zažili kontroly. Šli jsme třeba s tamní kamarádkou po ulici, ona viděla, že kolem jedou policajti, tak se zkontrolovala, zjistila, že má šátek na ramenou, tak si ho nasadila líp, aby nebyly problémy. Když jsme pak byli na severu v historické vesnici Masuleh, asi 30 kilometrů od města Rašt na severu Íránu, prováděla nás tam průvodkyně-žena. U vchodu do prohlídkového sektoru seděla dvojčlenná hlídka: duchovní a starší paní v čádoru, tedy tom jejich oděvu, který zahaluje celé tělo a v překladu znamená stan. Průvodkyni seřvali a dali jí za příklad moji sestru: „Hele, cizinka, a má to líp uvázaný než ty!“

Postupně jsme zjistili, že souřadnice jsou takové, že čím dál od Teheránu na jih, tím je vše liberálnější, zatímco na severu, směrem ke Kaspickému moři, naopak tužší. Zkrátka na severu fundamentalismus, na jihu švejkovina jako u nás za Jakeše. Třeba za jednou paní, co jsme tam potkali, přijela známá s přítelem, ona Íránka, on Němec, ale nesezdaní. Řekli mi, že v Teheránu je žádný hotel neubytuje, ale o něco dál na jih, v Šírázu, už by to šlo. Jsou tam i kulturní odlišnosti. Na severu mají stoly a nábytek, na jihu se jí na zemi, prodávají na to speciální igelitové ubrusy, na kterých pak necháš zbytky, celé se to sroluje a vyhodí. Sever a jih se odlišují i barevně. Na jihu, kde žije hodně Arabů, panuje bílá, a to ve všem, od košil až po auta.

Sever je tedy tvrdý Kavkaz, zatímco jih vzdušná Arábie. A co je v celé zemi stejné, ale přesto jiné než u nás?

Země byla dlouho uzavřená, což se projevilo třeba na aerolinkách, které na tom byly dlouho nejhůř na světě co do pádů, nebyly zkrátka náhradní díly. Třeba místo KFC je tam ZFC, na jehož značce je plukovník z Kentucky přejmenovaný na íránského vousáče Zaiu. Když se podíváš zdálky třeba na venkovské domy, jsou úplně stejné jako u nás, ale zblízka jsou vidět odlišnosti. Obložení úplně nesedí, zahrada je spíš blátivý plácek. Íránská auta jsou buď francouzské peugeoty, vyrobené v místní licenci a zvané Iran Khodro (Íránské auto), anebo třeba čínská variace na BMW, zvaná MUM. Samozřejmě si lze koupit i stoprocentně zahraniční auto, ale za to se platí až 75 procent daně, takže ho mají jen ti nejbohatší.

Zajímavé je taky, jak se tam jezdí. Já jsem si tam chtěl pronajmout auto, ale švagr mi říkal: „Počkej, až uvidíš jejich provoz…“ Neexistuje tam dodržování pravidel v našem slova smyslu. Zároveň se ale nedá říct, že by hazardovali. Prostě pořád počítají s tím, že auto, které vedle nich jede v pravém pruhu, nakonec bude chtít zabočit doleva. A to auto, když to skutečně chce, začne blikat, troubit a dává druhým na vědomí: Bacha, jedu! A oni mu ustoupí. Přitom za celou dobu jsem tam viděl jen jednu dopravní nehodu. Protože znám naši dopravní špičku, když se všichni vrací z práce domů, vážně jsem se zamýšlel, který z těch systémů je efektivnější v tom, že tě dovede dřív domů.

Je ještě něco, čím bychom se mohli v Íránu inspirovat?

Určitě tamní pohostinností. Koupili jsme si na letišti jejich simku (mají velmi dobré připojení) a kontaktovali jsme lidi přes couchsurfing. Z dobré poloviny to ale vůbec nebylo třeba, protože se nás vždycky někdo ujal přímo na místě. Ne ovšem kvůli penězům, ale nejspíš proto, že tam jezdí tak málo cizinců, že pro místní je radost s nimi pobýt. Už jenom proto, aby si procvičili angličtinu. Pán, který se nám věnoval nejvíc, ale vůbec anglicky neuměl. „Bavili“ jsme se s ním, stejně jako ve všech podobných případech, pomocí Google Translate. Potkal nás na trajektu na jihu, v Perském zálivu, dal se s námi do řeči, a hned se zeptal, jestli máme kde bydlet. Když jsme mu řekli, že ještě nic sjednané nemáme, než jsme se stačili vzpamatovat, řekl, že budeme bydlet u něho, zavolal své ženě, ona to odsouhlasila, a už jsme seděli v jeho Toyotě (tady připomínám, co jsem řekl o zahraničních autech v Íránu…) a vezli se po ostrově Kešm v Perském zálivu na jeho letní sídlo, kde byl s celou patnáctičlennou rodinou včetně švagrů, babiček a tetiček. Strávili jsme s ním asi pět dní a zaplatil nám výlet na další ostrov Hormuz, kde jsem mezi keři mangrovníků, které odsolují mořskou vodu, chytal tamní „lezoucí ryby“. (Poznámka autora rozhovoru: Podle tohoto ostrova se jmenuje Hormuzský průliv mezi Perským a Ománským zálivem, který je dnes – kvůli bojům o to, zda a kdo tudy bude vozit nerostné bohatství a komu bude patřit – je nejdůležitější bezpečnostní i ekonomickou destinací Zeměkoule. Dnes už se tam žádný civilista, natožpak cizinec, nedostane…)

Hostitel se denně se ptal, jestli něco nepotřebujeme. Když jsme mu řekli, že nějakou směnárnu na výměnu peněz, tak se prošacoval, vytáhl riály asi za 100 dolarů, dal nám je s tím, ať máme u sebe nějaké peníze, a už je nikdy nechtěl zpátky. Kdykoli jsme pak potřebovali něco vyřídit, zavolal „panu Mustafovi“, což byl zaměstnanec v jeho firmě, a ten vždy zjistil vše, co bylo potřeba (kdy nám jede kam autobus, kdy máme nastoupit na trajekt), a zavolal nám to anglicky zpátky. Ještě ve chvíli, kdy už jsme byli z jihu dávno pryč, m

Takovému pohostinství moje česká zkušenost odmítá uvěřit…

Já jsem nad tím taky přemýšlel, a myslím, že kromě perské pohostinnosti byl motivován i tím, že se těšil, jak každé ráno vyřkne větu, kterou nás vítal u snídaně: „Jedu nakupovat. Mám přivézt nějaký alkohol?“ Zjevně měl radost, že přijeli Evropani, se kterými si může dát. Ano, v Íránu, kde je zákaz pití alkoholu, každý, u koho jsme byli doma, nějaký alkohol měl, ať už domácí víno nebo plechovku piva. Náš hostitel většinou přivezl nějakou whisky, vodku, a byl večírek.

i od něj přišla esemeska, jestli je všechno v pořádku a jestli něco nepotřebujeme.

Na ostrov jsme ovšem přijeli v době, kdy asi po čtvrt století začalo pršet, tak se po pár dnech celá rodina sebrala a přesídlila do města, kde měl náš hostitel v moderním paneláku několik bytů. V jednom z nich bydlel sám a jeden z těch dalších dal k dispozici nám. A druhý den ráno zase přišel, v ruce obligátní láhve, a říká: „Večer pojedeme do kempu, seznámím vás s kamarádem.“ Íránci velice rádi kempují a grilují, kdekoli, když není kde jinde, rozloží to klidně i na parkovišti. Možná dědictví nomádských předků – ačkoli Peršani na svém dnešním území žili už tisíc let před Kristem, to i my máme ke kočování předků blíž. S kamarádem jsme se rádi seznámili, jen jsme pořád nemohli pochopit, co to vlastně dělá za práci. On nám tedy začal ukazovat fotky a říkal: „To jsem já s panem Chomejním, to jsem já s panem Chameneím…“, a kolem chodili lidi, ty flašky přitom pořád ležely na stole a on je ani nepřikryl. Byl to starosta toho města. Ne malého. To město má několik set tisíc obyvatel.

Ve své knize vzpomínek z Teheránu 80. let, Persepolis, líčila exilová íránská spisovatelka Marjane Satrapi (která se ovšem narodila tam, kde jste svou cestu začali, v severní provincii Gílán) líčila úplně jiné poměry. Tohle mi naopak (což už zaznělo výše…) dost připomíná náš minulý režim na samém konci své existence…

To je dost přesný příměr. Musíš si ale uvědomit, že i u nás za Jakeše se v jedné zemi děly věci takové i makové. Kdybys přijel ze západu na masopust někam do JZD, tak by tě pohostili, že bys z toho měl zážitek na celý život – aniž bys věděl, že kousek od tebe třeba ve vězení umírá Pavel Wonka, zavřený za to, že si dovolil přihlásit se jako nezávislý kandidát do voleb.

My jsme se domorodců občas pro jistotu ptali, z jakého kraje pocházejí. Jeden taxikář (což je mimochodem v Íránu jediné povolání, kde se o ceně smlouvá) na tuhle otázku hrdě odpověděl: „Já jsem Peršan. Ne muslim, víte. Peršan. Zoroastrián.“ Zoroastriánství (Poznámka autora rozhovoru: tedy Náboženství, založené starověkým prorokem Zarathuštrou, známým z díla Friedricha Nietzscheho), křesťanství, vyznávané většinou místními Armény, ale i judaismus jsou v zemi povoleny, protože je tam vyznává jen pár tisíc lidí. I muslimští Íránci jsou si ale vědomi toho, že jejich země je ještě o pár tisíc let starší, než islám. Byli jsme se podívat v Persepoli, pozůstatku předislámského skoro tři tisíce let starého perského města, o které se velice pěkně starají (tomu ovšem předchází nutná dlouhá jízda po lunaparku místních atrakcí a vstupné pro cizince pětkrát vyšší než pro místního). Mají taky ve škole povinnou arabštinu, aby se vyznali v islámských textech, ale nebojí se cizincům naznačit, že z toho nemají dvakrát velkou radost. Další věci pak člověku dojdou samy.

A to?

Jednou, když jsme šli prohlédnout starou mešitu, za námi vešly dvě íránské holky. Personál jim podal květovaný čádor, ten stan, v němž žena vypadá jako okrasné kanape. Ta holka, které byl nabídnut, jím vztekle praštila a obě odešly. Jeden z našich průvodců nám říkal, že na jihu, u města Šíráz, je „svobodná vesnice“, která funguje jako místní Amsterdam. Tam se Íránci ve čtvrtek večer (protože volno mají v pátek) jezdí bavit. V čajovnách je tam úplně všechno, od pití až po trávu. Ptal jsem se průvodce hloupě, jak to, že o tom policie neví. „Samozřejmě že ví,“ řekl, „ale je ráda, že je to jen tady a neroztahává se to po zbytku Íránu.“ Občas tam policajti dávají i dýchnout při jízdě, jeden z našich průvodců nám vyprávěl, že se to stalo jeho kamarádovi. Vyřešilo se to pokutou, pokud by to ovšem udělal ještě jednou, bylo by to zlé.

A ženská práva v tamní praxi?

Když ve smíšené výletní společnosti řekneš: „Půjdeme do bazénu!“, holky odpoví: „To můžeme, ale určitě ne do stejného.“ Anebo když se dozvíš, že jedna z nich učí hrát squash, ty bys chtěl vidět, jak se to vlastně hraje, ale dozvíš se, že to si zjistíš až doma v Česku, protože ona ho učí holky a před chlapama nikdy nehrála, protože se to nesmí.

Zato ženy řídí auta, volí, můžou se dokonce rozvádět (potkali jsme paní, která byla ředitelkou továrny, byla rozvedená a sama vychovávala třináctiletou dceru). Dala mi vybrat, jestli chci k moři, nebo do džungle. (Vybral jsem si „džungli“, což je fakticky listnatý les, strašlivě zaházený odpadky.) Paní zajela za svým přítelem vzít si od něj auto, aby se mnou mohly s kamarádkou jet na výlet. Samy! To by bylo v Turecku skoro nemožné a v Saúdské Arábii nemyslitelné. Když přijdeš do Saúdské Arábie, i provoz na dálnici se v patřičnou hodinu zastaví a všichni spěchají do příkopu vykonat modlitbu. V centru íránského velkoměsta vůbec nepoznáš, že jsi v islámské zemi. Že jsi v Orientu, poznáš jen podle toho, že autobusové nádraží je sice stejné jako u nás se stejně dobrými autobusy, ale místo informačních tabulí tam mají vyvolavače.

Jak je to tedy s Íránci a jejich vírou?

V Íránu jsem za celý pobyt neviděl jediného člověka se modlit. Zpěv muezína tam slyšíš velice zřídka, častěji ho slyšíš i v Berlíně. V každém, i tom nejmenším íránském městě je křesťanský kostel, v Teheránu a Isfahánu jsou celé arménské křesťanské čtvrti. A pak ale jdeš s kamarádem po nábřeží a vidíš ohradu a plot, a na něm, jak se dozvíš, jeden citát z Koránu za druhým. A průvodce ti na tvou otázku jen tiše odpoví: „Tohle je část města, kde bydlí tajná služba…“

Jistěže obyčejní muslimští Íránci mají doma pověšené obrázky z Mekky, Kábu, mají za rok desítky svátků šíitských proroků, kteří pro ně následovali po Mohamedovi, ale jinak se jejich víra projevuje spíš v praxi. Na každém rohu je pokladnička pro chudé, protože starost o ně je jedním z pilířů víry. A pak je tu ta otevřenost a pohostinnost, o které jsem mluvil. Byli jsme v poušti, byla tam taková atrakce, že se člověk mohl dát vytáhnout na dunu vlekem a dolů sjet po „sandboardu“, a vedle byl nějaký statek, na němž měl děda oslíka, za ním zapřažené jakési sáňky, jezdil s ním dokola, a tím řezal slámu. Viděl, že si ho chceme vyfotit, tak proč by nám to nedopřál. Nic za to nechtěl. U Kaspického moře jsme spali u rybářů ve vesnici, ráno jsme se probudili, hned jsme dostali čaj z plantáže, kterou jsme předtím viděli, pečenou rybu a já jsem poprvé ochutnal „domácí“ kaviár. Kdykoli jsi v nesnázích, postarají se o tebe, ani si o to nemusíš říkat. Ale to už jsem, myslím, dostatečně vysvětlil.

To zní až neuvěřitelně. Jak je to tam vlastně s kriminalitou?

Kriminalita tam samozřejmě je, viděli jsme to na vlastní oči. Šli jsme po Isfahánu, kolem nás někdo běží, za ním skupinka dalších, a průvodce nám vysvětlil, že to byl kapsář a oni ho honili. Ale je to poslední země z oblasti, kam se nemusíš bát jet kvůli válce. Uvědomíš si to už v letadle, když v noci letíš nad oblasti Blízkého východu, kde se bojuje, a pod sebou vidíš ty výbuchy, a pak najednou klidná tichá noc, když přijde Írán.

Ještě nepříliš originální otázka na závěr: Co vědí Íránci o Češích?

Oni mají samozřejmě cenzurovaný web, ale i na něm se umějí dostat k zajímavým informacím. Jedna kamarádka se mi svěřila, že ze světových spisovatelů má nejradši Milana Kunderu. Zbytek íránského národa zase zná pár světových fotbalistů českého původu, a pak ještě dva jiné naše krajany, které bys asi nečekal: Pata a Mata. Ti jsou tam namalovaní na výloze každého druhého krámu, jenže se většinou neví, že jsou od nás. Mimochodem, Iránci jsou zvídaví, a když jsi cizinec, okamžitě chtějí, abys je naučil něco ze svého jazyka. Dají si přeložit nějakou větu, a tu se pak naučí nazpaměť. Tak se stane, že s průvodcem zastavíš s autem v zácpě, nedaleko stojí policajt, domorodec stáhne okénko vozu a z plna hrdla na něj česky zakřičí: „Di do p..!“ A má neuvěřitelnou radost, že konečně našel způsob, jak svobodně vyjádřit svůj názor.

Zpět na obsah

---

Článek I ve vězení prý byla levandulová… Hana Hegerová. Svět Tomáše Koloce vyšel vyšel v deníku Krajské listy 26. března 2026

I ve vězení prý byla levandulová… Hana Hegerová

Dívka z křižovatky

V době narození Hany Hegerové byla Bratislava ještě větší křižovatka národů nežli Praha. Ve spolupráci s genealogem Zdeňkem Hornerem jsme v jejích rodových kořenech došli k roku 1618, kdy se narodil její předek, psaný zeman Miklós Cselkó Lehótai, který si ovšem mezi krajany mohl říkat ještě slovensky Mikuláš z Čelkovy Lehoty – vesnice, která už v roce 1471 nesla jméno rodu, co byl později vybaven erbem se sovou prostřelenou šípem (jak symbolické pro rod pozdější zpěvačky bolestných šansonů…) Dědeček zpěvačky Kálmán Cselkó Lehótai byl ovšem dle zápisu do matriky jazykově už bratislavský Maďar, kterému se ze sňatku s Němkou Stefánií Rothbauerovu (jejíž rod žil postupně v Ovesné na Prachaticku, Českém Krumlově a v Haláčovicích u Trenčína) narodila zpěvaččina matka Margita Čelková, provdaná Farkašová (1909–1988). Babička Rothbauerová, které zpěvačka ve svých pamětech říkala Intelektuálka, měla na holčičku stěžejní vliv i proto, že to byla ona, kdo pro ni z úcty k opeře vybrala křestní jméno Carmen.

V dětství Carmen, pozdější Hany, bydlela babička z matčiny strany ve Vodňanech, a byla reformovaného luterského vyznání, což na její vnučce také zanechalo patrnou stopu. Tatínkova maminka také pocházela z protestantské tradice, kterou na jih Čech přivedl už Rožmberk Petr Vok, byla z Českého Krumlova z rodu Kladrubských, z něhož pochází i krasobruslařka a příležitostná herečka Milena Kladrubská, ale i dynastie českých vrcholných hokejových rozhodčích a fotbalistů. Jen rod Farkašů – dle rodinné tradice původem maďarský, ačkoli doma se mluvilo slovensky – je obestřen archivní temnotou. Jediná zaznamenáníhodná vzpomínka na tatínka z úst šansoniérky říká: „Když měl jít někam na schůzku, tak lidem říkal: ‚Poznáte mě snadno, vypadám jako ortodoxní žid.‘ On měl vůbec takový židovský humor.“

Úředně byl ale tatínek – ředitel bratislavské Tatra banky – slovenský římský katolík, a díky tomu, že byl v domě na patře sousedem s pozdějším ministrem vnitra Slovenského státu Alexanderem Machem, stal se i prokuristou nacionalistického periodika Slovák, který státník vedl (což zpěvačka ve svých pozdějších životopisech netajila). To tatínkovi po válce přineslo uvěznění a politické zavržení. Maminka zpěvačky se podruhé vdala a k dceři se španělským jménem Carmen (která kvůli tomu, aby nebyla pro otcovo jméno kádrově zlikvidována, po válce přijala matčino rodné příjmení Čelková) vyvdala syna se španělským jménem Ramon, který Carmen záhy požádal o ruku. Zpěvačka, která na to po letech s úsměvem vzpomínala, řekla: „Už s těmi jmény byli rodiče pošahaní. Nevzala jsem si ho (nevlastního bratra), ale můj syn si později vzal jeho dceru – a tak máme společného vnuka Marka.“

Carmen, Hana, Frona

Doba přelomu 40. a 50. let lidem z národnostních, třídních a náboženských křižovatek příliš nepřála. Dívka, která už v předškolním věku absolvovala německou mateřskou školku (kde v představení Grimmova Jenička a Mařenky, Hans und Gretel, hrála Hanse) a průpravu ve francouzštině, nemohla pro „špatný kádrový původ“ zůstat v Bratislavě, dokončovala gymnázium v maďarsky mluvící slovenské části Komárna, kde se stala úřednicí a posléze dělnickou lektorkou tamních strojíren. To jí „kádrově“ pomohlo k přijetí do dvouletého divadelního kurzu při bratislavské konzervatoři u profesorů Ladislava Chudíka a Františka Dibarbory. Hrála teprve rok v žilinském divadle, když si ji český režisér Jiří Krejčík (který, aby novicku nevyplašil, jí původně řekl, že půjde jen o roli v komparzu) vybral do titulní role moravské selky Frony (1954).

Krejčík, který měl ve zvyku hledat neokoukané typy se silnějším temperamentem do svých českých filmů na Slovensku, tímto způsobem připravil v české kultuře půdu řadě umělců ze „slovenských křižovatek“, od zpěvaččina učitele Fero Dibarbory (vnuka italského dědečka), jejího kolegy ze žilinského divadla, tehdy ještě operetního pěvce romského původu Otty Lackoviče, který hrál s tehdy už Hanou Hegerovou (během vzniku filmu si vzala dramaturga Dalibora Hegera, který byl z rodu národního básníka Pavola Országha Hviezdoslava, a k jeho příjmení si přidala nenápadnější křestní jméno Hana) ve Froně – po sestry Vášáryovy (které byly vychovávány i v německé mateřštině své maminky), Božidaru Turzonovovou (dceru Srbky a řeckého Makedonce, kteří na Slovensko přišli uprostřed druhé světové války) či manžela pozdější „Božské Emy“ Jozefa Adamoviče (pocházejícího pro změnu z malé komunity slovenských Černohorců).

S Hanou Hegerovou se Krejčíkovi los povedl i nepovedl. Byla to výrazná charakterní herečka, ideální pro typ ženy, která je v harmonickém vztahu jemná až mateřská, ale v konfliktu se dokáže mužům tvrdě postavit – ale během divadelních prázdnin začala dcera někdejšího ředitele Tatra banky zpívat v bratislavské Tatra Revui (kde mimochodem začínala i slavná dvojice Lasica a Satinský) a z pěvecké dráhy se do čisté repertoárové činohry už nikdy nevrátila.

Le chanson en France

Pražské divadlo Rokoko, jehož vedoucím byl herec Darek Vostřel (jehož český temperament byl také poněkud okysličen krví chorvatské maminky), tvořící komickou dvojici s Jiřím Šaškem, se ale pro Hanu Hegerovou dlouho domovem nestalo – její slovenský krajan, režisér Ján Roháč (absolvent pražské FAMU, kterého si zakladatel prvního multimediálního programu v dějinách – Laterny magiky – Alfréd Radok spolu s Milošem Formanem a Vladimírem Svitáčkem, vybral za svého asistenta) ji okamžitě přetáhl do nově vzniklého divadla Semafor, kde pro ni Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem napsali první šansony.

Divadlo Rokoko ji poznamenalo jen tím, že se stala členkou tamního stavebního bytového družstva, které si původně založili jeho herci a jejími sousedkami v něm byly mj. Stella Zázvorková a Jaroslava Adamová, které s ní sdílely osud žen, jež prožily velký určující vztah, který nemohl být dokončen. Pro ni to byl vztah s Jánem Roháčem.

Šanson (sama zpěvačka tohle slovo nikdy neměla ráda, protože ve francouzštině chanson znamená jakoukoli píseň) byla forma „šitá na její osobnost“: hlubší, složitější text s dějem vyžadoval herecké studium a ztvárnění a jen herečka její úrovně dokázala patřičně ztvárnit texty, které byly napsány na motivy či přímo přeloženy z pera takových literátů jako byli Molière, William Shakespeare, Boris Vian, Romain Rolland, Jacques Prévert, Bertolt Brecht, Oscar Wilde, Georges Moustaki, Jacques Brel anebo Bulat Okudžava, k němuž Hana Hegerová přivedla i jeho pozdějšího celoživotního překladatele a interpreta Jaromíra Nohavicu.

Látkou, kterou svou tvorbou formovala (a která na oplátku formovala ji) ale bylo také dílo překladatelů jejích textů či přímo autorských textařů, mezi něž kromě Jiřího Suchého patřila taková jména jako Pavel Kopta, Petr Rada, Boris Filan, Zdeněk Borovec, Rostislav Černý, Zdeněk Rytíř, Jiřina Fikejzová, Ondřej Suchý a nakonec i Michal Horáček, který o svých textech říká, že jsou to kapitoly z románu – a jedno album je román. V době, kdy pro Ljubu Hermanovou psali recitály nejlepší doboví autoři komedií Miloš Macourek či Milan Uhde (ale i Václav Havel!), pro Hanu Hegerovou napsali hluboké recitály tehdejší dramaturg Laterny magiky Zdeněk Mahler či Miroslav Horníček, který se kromě toho u některých humorných písní stal jejím spoluinterpretem.

Když v 60. letech navštívil Semafor majitel a manažer slavného pařížského koncertního sálu Olympia Bruno Coquatrix, který svého času objevil i Édith Piaf a uslyšel její píseň Milord v přebásnění Pavla Kopty a v podání Hany Hegerové, bylo z toho pozvání na třítýdenní vystupování a půlroční stáž v Olympii, a rok poté, v roce 1968, legendární vystoupení československých zpěváků na festivalu Midem v Cannes, kde kromě ní vystoupili Karel Gott, Marta Kubišová, Helena Vondráčková, Judita Čeřovská, Yvonne Přenosilová, Helena Blehárová, Josef Laufer a Václav Neckář.

Tam na konečné, kde lampy bloudí

Dva posledně jmenované (Josefa Laufera a Václava Neckáře) spojoval s Hanou Hegerovou stejný osud i úspěch: všichni tři byli herci a všichni paralelně absolvovali filmovou kariéru. Už v roce 1957, kdy začínala v Praze, si ji našli budoucí první českoslovenští oscaroví režiséři, bývalí učitel a jeho student Elmar Klos a Ján Kadár (který s Hanou Hegerovou částečně sdílel osud i tím, že jeho prvním jazykem byla maďarština. Druhou světovou válku prožil v rodném Maďarsku, kde až do konce války jako „spolehlivá jízdenka do bezživotí“ neplatil jeho židovský původ, ale „jen“ judaistické vyznání, s nímž spojován nebyl.). Nejprve jí Kadár a Klos dali malou roli ve svém prvním neorealistickém československém filmu Tam na konečné (1957, který napsal Ludvík Aškenazy rodem z Ukrajiny, jenž by se nebýt druhé světové války nikdy nedostal do Prahy a česká kultura by tak podobně jako u Hany Hegerové ztratila vynikajícího umělce).

Film získal cenu na festivalu v argentinském Mar del Plata, a tak si ji v roce 1965 poprvé od Frony vybrali autor Jan Procházka s režisérem Karlem Kachyňou do hlavní role ve filmu Naděje (1963), kde si vedle Rudolfa Hrušínského (vedle něhož si věru nemohl dovolit hrát kdekdo!) zahrála opět roli ženy z lidu, která si, je-li to třeba, dokáže i zjednat respekt. Vedle slavných semaforských filmů jako byl první film Miloše Formana Konkurz (1963) a první český muzikál Kdyby tisíc klarinetů (1964, režie Ján Roháč a Vladimír Svitáček, ve kterém si kromě plejády českých zpěváků a herců zahrála také se slovenským krajanem Jurajem Herzem, absolventem loutkářské katedry DAMU, který tehdy vedle hraní v Semaforu už tehdy sistoval režisérům na prvním čs. oscarovém filmu Obchod na korze), či první česká televizní jazzová opera Dobře placená procházka (1966, od S+Š v režii Formana a Roháče. Kromě mondén z těchto muzikálů si ráda zahrála vesměs zpívající prostitutky v prvních hudebních klipech (tedy se říkalo filmových písničkách) Jána Roháče a písničkových filmech dalšího průkopníka hudebního filmu Zdeňka Podskalského (Ta naše písnička česká, 1967, kde absolvovala legendární výstup s Milošem Kopeckým „jó na Marjánce, na Marjánce / tam se to miluje / a láska slibuje /za korunu“ a Sedm žen Alfonse Karáska, 1967), vedle toho ale hrála i v dramatických rolích podle klasických předloh jako v detektivce Policejní hodina (1960, režie Otakar Vávra) od Gézy Včeličky, česko-maďarském dramatu Neděle ve všední den (1962), česko-německém filmu Lovec senzací ze života Egona Erwina Kische (1988, režie Martin Hollý), v německo-českém válečném seriálu Fabrika na oficíry (1989) a ve výsostně dramatickém filmu Oty Hofmana a Karla Kachyni z terezínského ghetta Poslední motýl (1991).

Na konci života přišly „kultovní“ filmy, v nichž je H. H. silně přítomná, ač neviditelná: Pelíšky (1999, v nichž Hana Hegerová za Emíliu Vášáryovou zpívá leitmotiv své oblíbené písně Čerešně, kterou pro ni na motivy slovenské lidové písně napsali Milan Lasica a Jaro Filip) a Nestyda (2008, v němž autor Michal Viewegh vytvořil jednu linii přímo na motivy života Hany Hegerové, kde ji – až na zpěv – tentokrát už kompletně ztvárňuje Emília Vášáryová). Pro mě je ale nejkrásnějším završením herecké kariéry Hany Hegerové krátký fiktivní film Jakuba Koháka Kde lampy bloudí (2006), kde pod svým vlastním jménem hraje ženu, která prožívá paralelní život, který by jí za jiných okolností byl určen – výpravčí z malé vlakové stanice, která kdysi studovala zpěv:

Levandulová léta

„Šejn ví dí lavone / lichtik ví dí šterne / Fun himl a matone / bisdu mir cugešikt!“ – „Levandule krásná / jak hvězdo zářící / z nebe z rána jasná / seslaná pro mě sem!“

(z písně v jazyce jidiš, kterou Hana Hegerová v roce 1966 nazpívala pod názvem Noc)

Normalizace pro Hanu Hegerovou jako pro mnohé jiné nevypadala dobře. Ještě po smrti Jana Palacha zpívala text Petra Rady Kázání v kapli Betlémské z roku 1966: „Ten, který neznal, co je strach, / ten, z něhož nezbyl ani prach / unášen kazatelnou asi znova / metat by musel krutá slova / do strachem nalomených zad…“, který z jejích úst zněl o to autentičtěji, že byla vychovaná v luteránské víře. Její hostování v německy a francouzsky mluvících zemích bylo také trnem v oku, a tak po řadě zákazů rada shora zněla: vylepšit si kádrový profil v angažovaném seriálu. Tak vznikla třeba legendární role barové zpěvačky Arnoštky, která je v roce 1950 zapletena do obchodů s padělanými potravinovými lístky a ukrývá „nakeťasené“ kůže ze znárodněné dílny svého manžela, v díle Mědirytina (1974) ze seriálu Třicet případů majora Zemana. Nutno říci, že počet českých herců, kteří se dokázali (za cenu zákazů jiných produkcí) seriálu vyhnout, se dá spočítat na prstech jedné ruky; nedokázali to ani pozdější exulanti Jan Tříska a Martin Štěpánek.

Ani to, ani podpis Anticharty (o němž po pádu režimu, na rozdíl od jiných, vždy otevřeně mluvila) ale Haně Hegerové nepomohl. „Orgány“ znaly její bohémský vztah k účetní agendě, a tak vznikla kauza peněz, které byly u společné agentury chybou úřednice na místo na jméno Gott vyzvednuty na jméno Hegerová. Kauza se velmi podobala příběhu zpěvaččina semaforského kolegy, Pavla Sedláčka, který si v 60. letech odseděl řadu měsíců za nákup západního vozu, který neproclil. U zrodu obou stály provokace establishmentu. Hana Hegerová zažila půl roku nepodmíněně za mřížemi se vším, co k tomu tehdy patřilo a co později dokonale zaznamenala Eva Kantůrková ve svých Přítelkyních z domu smutku. Z vězení se zpěvačka dostala až po půl roce na přímluvu členky ÚV KSČ Jiřiny Švorcové (která v tomto případě udělala jeden z řady svých známých dobrých skutků, jež jí neupírají ani mnozí tehdejší zakazovaní umělci…)

V téže době, kdy se Hana Hegerová potýkala s normalizací, se mně na prvním stupni Hana Hegerová spojila s písní Levandulová (kterou nazpívala 21 let po také levandulové úvodní písni tohoto textu) a s mou babičkou, která tuto píseň milovala snad i pro svou nesmírnou podobnost i osobní známost s Hanou Hegerovou. Byla stejný východostředomořský (archaicky LEVANTinský, dle francouzského obratu „où est le soleil LEVANT“ – „kde slunce vstává“) typ ženy, ač o osm let starší než Hana Hegerová, byla to stejně distingovaná a intelektuální dáma, která bydlela ve starém domě s nejlepší společností na pražských Královských Vinohradech (od autora filmu Obchod na korze Ladislava Grosmana po představitele nadporučíka Lukáše, herce Svatopluka Beneše), používala levandulové mýdlo, a všechny mé víkendy osmdesátých let, které jsem u ní trávil, byly prožité ve stejných letech, z nichž pocházela výbava jejího bytu: v 60. letech s levandulovými písněmi Hany Hegerové, které jí mluvily z duše. Tuším, že takových vnuků a vnuček nás bylo víc. Možná celá generace…

Zdroje: Seznam.cz, ČSFD.cz, FDb.cz, Zenazapultem.webzdarma.cz, Miroslav Graclík: Hana Hegerová, královna chansonu, Hana Hegerová, lásko prokletá, Michaela Košťálová: Hana Hegerová: originální a svá, Diana Kacarová: Radosť zo života: Ján Roháč, autorovy rozhovory s genealogem Mgr. Zdeňkem Hornerem

---