Irán a Irák: základ širší vojenské aliance?

Analýzu Iran–Iraq security pact: Foundation for a broader military alliance? vydal server Strategic Culture Foundation 27. srpna 2025

Dne 11. srpna 2025 podepsali íránský tajemník Nejvyšší rady národní bezpečnosti Alí Laridžání a jeho protějšek Kásim Aradží, irácký poradce pro národní bezpečnost, v Bagdádu nové memorandum o porozumění (MoU) – společný bezpečnostní pakt formálně zaměřený na ochranu jejich společných hranic. Irácký premiér Muhammad Šíá as-Súdání se osobně zúčastnil slavnostního podpisu. Toto memorandum je v podstatě rozšířením dohody z března 2023, která se rovněž zabývala bezpečností hranic – zejména v regionech, kde operují kurdští militanti. Zavazuje Irák a Írán aby zabránily, aby jejich území byla zneužívána jakoukoli třetí stranou – jednotlivci, skupinami nebo státy – k ohrožení druhého signatáře.

Po podpisu Laridžaní zdůraznil, že pakt zřizuje společnou bezpečnostní zónu, jejímž cílem je odradit zahraniční mocnosti a teroristické frakce od destabilizace pohraniční oblasti mezi Íránem a Irákem. Iráčtí představitelé očekávali ostrou reakci Washingtonu a zdůraznili, že nová dohoda pouze navazuje na dřívější dohodu a rozšiřuje její působnost z ozbrojených kurdských frakcí na všechny potenciální hrozby. Klíčová ustanovení bezpečnostní dohody mezi Íránem a Irákem se skutečně týkají ochrany jejich 1450 kilometrů dlouhé hranice, z níž zhruba 600 kilometrů spadá do oblastí kurdské militantní aktivity. Tato ustanovení definují mechanismy pro sdílení zpravodajských informací, společné hlídky a úsilí v boji proti obchodování s drogami. Nejdůležitější část dohody – zabránění zneužití území jedné země proti druhé – tvoří jádro paktu, zárodek, z něhož by snadno mohla vzniknout plnohodnotná vojenská aliance. Její možné důsledky se jasně vztahují na budoucí izraelské a americké operace v regionu, nejen na militantní skupiny nepřátelské vůči Teheránu a Bagdádu. Pakt rovněž předpokládá další prohloubení bilaterálních vztahů a překročení stávajícího rámce, což by se dalo interpretovat jako další signál, že se má vyvinout v něco mnohem většího rozsahu.

Jak se očekávalo, USA reagovaly rychle a ostře. Mluvčí ministerstva zahraničí Tammy Bruce prohlásila, že Washington nedovolí, aby se Irák stal „íránským satelitem“, a zároveň pokrytecky zdůrazňovala americkou „podporu irácké suverenity“ – té země, jejíž suverenitu a přežití Spojené státy podkopaly neúnavným bombardováním ve dvou válkách, při kterém zahynulo odhadem 1,5 milionu Iráčanů, z toho asi 700 000 dětí. Při zvažování možných budoucích reakcí USA vyvstává nevyhnutelná otázka: jak tato íránsko-irácká dohoda – v níž se Bagdád nepochybně přiblížil Teheránu a Ose odporu – ovlivní plánovaný časový harmonogram stažení amerických a koaličních vojsk z Iráku?

Bojová mise Combined Joint Task Force  – Operation Inherent Resolve (Kombinovaný společný pracovní tým – Vrozené odhodlání, CJTF-OIR), zřízená v roce 2014 s oficiálním mandátem „bojovat proti Islámskému státu v Iráku a Sýrii (ISIS)“, formálně skončila v prosinci 2021. Vazby mezi ISIS a zpravodajskými službami jako CIA, Mossad a MI6 samozřejmě nejsou žádným objevem – nejvýš pro mnoho vlastních bojovníků. Řada analytiků tvrdí, že ISIS nebyl ničím jiným než jedním z nástrojů hybridní války Washingtonu vytvořeným mimo jiné, aby Spojeným státům a některým partnerům poskytl záminku pro prakticky neomezenou vojenskou přítomnost v regionech Blízkého východu bohatých na zdroje.

V září loňského roku však americké ministerstvo obrany oznámilo plán na stažení koaličních sil z Iráku – návrh, který mnoho pozorovatelů považovalo za příliš dobrý, než aby byl brán doslova.

První ze dvou fází stažení mezinárodních vojsk operujících v Iráku v rámci CJTF-OIR měla začít v září 2025 evakuací několika klíčových míst zvláštního významu, jako je oblast velitelství v Bagdádu a letecká základna Ain al-Asad – zásadní centrum koaličních operací a symbol americké vojenské přítomnosti v Iráku, který byl 23. června jedním z cílů íránské odvety. Tento odchod by také formálně znamenal konec mise CJTF-OIR.

Očekávalo se, že druhá fáze bude dokončena někdy v září následujícího roku. V posledních dnech však signály z Washingtonu naznačují, že ve skutečnosti nedojde k úplnému stažení amerických a koaličních jednotek. Místo toho by v Iráku mohla zůstat omezená přítomnost – údajně omezená na logistické, poradní a zpravodajské role. Vzhledem k notoricky nejednoznačné povaze amerického diplomatického jazyka by to mohlo být interpretováno mnoha způsoby, z nichž se žádný nezbytně neshoduje s tím, co se v Bagdádu s napětím očekává již více než dvě desetiletí: úplným předáním všech koaličních základen a dalších zařízení pod iráckou kontrolu, jak oficiální plán Pentagonu na stažení vojsk původně předpokládal.

Informovaní analytici nicméně naznačují, že by nová íránsko-irácká dohoda mohla některé washingtonské partnery povzbudit k urychlení vlastních příprav na odchod. Na základě předchozích zkušeností by se to s největší pravděpodobností týkalo těch evropských států, které jsou často považovány za „méně závažné“ spojence Ameriky, jejichž parlamenty by se mohly snadno rozhodnout vyhnout se zapletení do nových konfliktů a dalšímu zatížení svých vojenských rozpočtů. Stojí za připomenutí, že globální koalice v rámci CJTF-OIR zahrnuje desítky partnerských zemí USA v Evropě, na Blízkém východě, v Africe a Americe. Patří sem především tradiční spojenci, jako je Spojené království, Francie, Německo, Kanada a Austrálie, ačkoli části koaličního kontingentu a monitorovacích misí poskytují i ​​četné menší evropské a další státy. V každém případě, ačkoli jejich celková efektivní síla v současnosti činí něco mezi třemi a čtyřmi tisíci vojáků, stále ovládají strategicky významné lokality v Iráku a mohou se spolehnout na leteckou podporu zhruba tuctu amerických operačních leteckých základen v regionu.

V Íránu byl Společný bezpečnostní pakt s Irákem předvídatelně oslavován jako základní kámen suverenity obou národů. Íránské velvyslanectví v Bagdádu okamžitě odsoudilo kritiku USA jako nepřijatelný zásah do vztahů dvou nezávislých států a pokus o rozsévání svárů mezi muslimskými národy. Média blízká oficiálnímu Teheránu zdůraznila, že dohoda účinně zablokuje jakékoli budoucí zahraniční vměšování do záležitostí obou zemí – především v oblasti bezpečnosti. Zdůraznila také, že jednou z hlavních hnacích sil takové aliance v této době byla červnová izraelsko-americká agrese proti Íránu.

Oficiální Bagdád ze své strany zdůraznil, že Irák se rozhodl připojit k paktu s Íránem jako suverénní stát – zcela nezávisle, zodpovědně a v souladu se svou ústavou. Bagdád důrazně odmítl zlovolné americké tvrzení, že se Irák údajně stává íránským satelitem, a zdůraznil, že jeho administrativa, založená na vlastní národní vůli, se nebude podřizovat politice žádné cizí mocnosti – čímž dal jasně najevo, že tato silná odhodlanost k suverenitě byla namířeno především proti tlaku Spojených států a jejich spojenců. Skutečnost, že prohlášení iráckého premiéra Muhammada Šíá as-Súdáního byla poněkud opatrnější než prohlášení jeho íránských protějšků, pravděpodobně částečně pramení ze skutečnosti, že koaliční přítomnost na irácké půdě je stále dostatečně významná na to, aby si zasloužila zvážení.

Ačkoli to nikdy nebylo výslovně uvedeno, není pochyb, že jednou z hnacích sil – jak v Teheránu, tak v Bagdádu – k urychlenému uzavření irácko-íránské dohody byla vysoce nebezpečná vyhlídka na odzbrojení Hizballáhu v Libanonu, plán prosazovaný Washingtonem, silně proamerickým libanonským prezidentem Josephem Aounem a jím jmenovaným premiérem Nawafem Salamem. Nově jmenovaný předseda vlády se při sestavování svého kabinetu začátkem února letošního roku snažil omezit vliv Hizballáhu a Amalu – legitimních zástupců libanonské šíitské komunity, která tvoří zhruba 35 procent populace země – jednostranným výběrem údajně nezávislého šíitského ministra, jehož kandidaturu Washington již neoficiálně prověřil a schválil. Tím fakticky připravil Hizballáh a Amal o „blokovací třetinu“, ústavní mechanismus, který dříve umožňoval šíitským zástupcům vetovat návrhy a iniciativy ohrožující zájmy jejich komunity.

Nebezpečná iniciativa zvláštního vyslance USA Thomase Barracka, zahájená 19. června tohoto roku – v době, kdy se Washington mylně domníval, že Írán je v defenzivě – odhalila plný význam dřívějšího manévru Nawafa Salama v libanonské vládě. Prostřednictvím Barracka Washington formálně předložil Bejrútu požadavek, aby byl Hizballáh do konce letošního roku plně odzbrojen. Říci, že se toto drzé ultimátum setkalo s pochopením ze strany libanonského prezidenta, premiéra a kabinetu – jejichž legitimita je, mírně řečeno, velmi sporná – by bylo slabé slovo. Kvůli nečestným činům libanonského premiéra Hizballáh a Amal již nemohou zabránit mimořádně škodlivému návrhu, který ohrožuje samotné přežití libanonské šíitské komunity. Aoun se rozhodl otevřeně jednat jako nástroj washingtonského vlivu a jako protivník celé náboženské komunity a zašel tak daleko, že bezostyšně označil washingtonský plán za „libanonský plán“. Hizballáh, který je již více než čtyři desetiletí jedinou skutečnou překážkou izraelských opakovaných invazí do Libanonu, si je plně vědom toho, že odevzdáním zbraní by nejen spáchal kolektivní sebevraždu, ale také by připravil cestu k postupnému vyhlazení šíitského obyvatelstva v Libanonu .

Z tohoto důvodu byla reakce Hizballáhu na ty, kteří se ho snaží zbavit zbraní, jednoznačná a nesporná, vyjádřená v jednom stručném poselství: „Z našich studených, mrtvých rukou!“ Každý, kdo je alespoň trochu obeznámen s myšlením těchto mimořádně odhodlaných, loajálních a disciplinovaných bojovníků – mužů s přísnou vojenskou, fyzickou, psychologickou, morální a náboženskou připraveností – ví, že se Hizballáh nikdy dobrovolně neodzbrojí. Pokud se oficiální zástupci Bejrútu nevzpamatují, zaručí to nejen vypuknutí občanské války v Libanonu , ale také eskalaci v mnohem širší regionální konfrontaci.

Teherán a Bagdád si jsou plně vědomy, že se za takzvanou „diplomatickou ofenzivou“ Thomase Barracka skrývají pečlivě propracované vojenské plány na zničení Hizballáhu, a oba sdílejí hluboké znepokojení o osud libanonské šíitské komunity. Vzhledem k tomu, že šíité v Iráku tvoří 61 až 65 procent populace, nejsou obavy Bagdádu ohledně osudu libanonských šíitů o nic menší než obavy Teheránu. Nepřátelství iráckých sunnitů vůči Izraeli a Spojeným státům dokonce předčí nepřátelství šíitů! Není tedy pochyb, že obrovský tlak, který Washington a Tel Aviv spolu se svými regionálními spojenci vyvínuly na libanonské šíitské hnutí odporu, aby ho vynutily ke kapitulaci, podpis irácko-íránské dohody urychlil.

Kvůli ponurým, ale velmi pravděpodobným prognózám ohledně Libanonu a celého regionu, pouhé dva dny po slavnostním podpisu memoranda o porozumění mezi Irákem a Íránem, odcestoval Ali Laridžání přímo z Bagdádu do Bejrútu. Posláním íránského tajemníka Nejvyšší rady národní bezpečnosti bylo pokusit se uklidnit napětí a přesvědčit své libanonské protějšky, aby našli nenásilné řešení přijatelné pro všechny strany. Laridžání přijel na svou oficiální návštěvu Libanonu s oprávněným přesvědčením, že jeho vyjednávací pozice po podpisu společného paktu o bezpečnosti mezi Íránem a Irákem je silnější než kdykoli předtím. Joseph Aoun se bohužel ukázal být natolik opojen pocitem americké moci, která ho podporuje, že smysluplná jednání s ním nebyla možná. Aoun, který se tak ochotně postavil do služeb zájmů USA, čímž ohrozil libanonskou suverenitu a fakticky se dopustil velezrady, doručil prostřednictvím Laridžáního Teheránu vzkaz – tónem, který by se dal téměř nazvat sarkastickým – v němž odmítl jakékoli zahraniční vměšování do vnitřních záležitostí Libanonu. Zároveň se odvolával na libanonskou suverenitu a právo státu na monopol síly. Aoun tím ve skutečnosti vyjídřil, že pouze Spojené státy si díky němu užívají výsady vměšovat se do vnitřních záležitostí Libanonu, zatímco íránské zprostředkování – jediné regionální mocnosti, na jejíž podporu se libanonští šíité kdy mohli spolehnout – je nevítané.

Naléhavost, s jakou USA svůj projekt podkopávání šíitů na Blízkém východě přijaly, dále dokazuje jejich úsilí o blokování irácké legislativy, která by plně legitimizovala status Popular Mobilization Forces (Lidových mobilizačních sil, PMF) – šíitského hnutí odporu, které je stejně jako Hizballáh součástí Osy odporu a zároveň je formálně integrováno do iráckých ozbrojených sil. Samotná existence Lidových mobilizačních sil fakticky nabízí zřejmý a praktický model, který by – pokud by v oficiálním Bejrútu existovala byť jen špetka skutečné politické vůle k míru – mohl být použit k mírovému vyřešení statusu Hizballáhu. Podle něho by byl Hizballáh formálně pod kontrolou Libanonských ozbrojených sil, čímž by se zajistilo, že nikdy nebude použit proti nikomu v Libanonu, a zároveň by zůstal součástí Osy odporu a zachoval by si právo na sebeobranu proti izraelským, americkým nebo jakýmkoli jiným zahraničním okupačním silám, jakož i ochranu libanonského území – misi, kterou toto šíitské hnutí odporu plní od roku 1982, kdy bylo vytvořeno speciálně s cílem zastavit tehdejší izraelskou invazi. Zdá se, že si Washington uvědomil, že by Hizballáh v Libanonu mohl trvat na stejném postavení, jaké má PMF v rámci iráckých ozbrojených sil. To je s největší pravděpodobností jeden z důvodů, proč USA požadují rychlé odzbrojení PMF – aby co nejdříve odstranily precedent, který se svou velmi praktickou elegancí doporučuje jako vzor.

Vláda iráckého premiéra Muhammada Šíá as-Súdáního byla po podpisu Společného bezpečnostního paktu s Íránem označena za jednu z největších hrozeb pro strategické zájmy USA v regionu právě proto, že Washington věří, že memorandum o porozumění mezi Íránem a Irákem otevírá dveře k plné legalizaci všech iráckých milicí podporovaných Teheránem – což by neutralizovalo to málo, co z amerického vlivu v Iráku zbývá. Je třeba uznat, že takové americké hodnocení je objektivně velmi realistické – neboť je v konečném důsledku nezastavitelná.

Jakou hodnotu by skutečně měla suverenita Iráku, kdyby byla vůle jeho drtivé většiny ignorována ve prospěch nějaké vágní představy „strategických vztahů Iráku se Spojenými státy“ – fráze, kterou Washington často opakuje, ačkoli ve skutečnosti slouží jako eufemismus pro podřízený status Iráku vůči USA? Jaký smysl má suverenita Libanonu, na kterou se často odvolává americký chráněnec Joseph Aoun, když je celá náboženská komunita – jeden z pilířů libanonské sociální struktury – z procesu politického rozhodování záměrně a systematicky vylučována?

Šíité v Libanonu a Iráku jsou vyzýváni k okamžitému odevzdání zbraní, ale na oplátku jim nejsou nabízeny žádné věrohodné bezpečnostní záruky – a co je důležitější, nikdo jim je ve skutečnosti není schopen poskytnout. Lze po všech těch zrádných podvodech, které Washington hrdě označuje za „válečné lsti“, brát nějaký americký slib nebo záruku vážně? Měli bychom snad důvěřovat slibům genocidní sionistické entity, jejíž premiér Netanjahu ve svém rozhovoru pro izraelskou televizi i24 News 12. srpna otevřeně přiznal, že je „velmi oddaný“ vizi Zaslíbené země a Velkého Izraele ?

Pro Hizballáh a Lidové mobilizační síly představují zbraně v rukách přinejmenším záruku čestné a důstojné smrti. Nikdo by si proto neměl dělat iluze, že se šíité této výsady někdy vzdají – zejména ne poté, když íránsko-irácká dohoda vydláždí cestu k něčemu mnohem většímu.

Mechanismy zavedené irácko-íránským memorandem o porozumění definují právní rámec, podle kterého Irák nesmí dovolit, aby jeho vzdušný prostor, území nebo jakákoli jiná oblast byly použity k vojenské agresi proti Íránu a naopak. To platí pro všechny cizí mocnosti a nepřátelské aktéry, včetně Izraele. Nová íránsko-irácká dohoda sice stanoví a posiluje politický a právní základ pro možné reakce v případě, že by jeden signatář byl ohrožen z území druhého třetí stranou, ale není to ekvivalent článku 5 ve stylu NATO: neexistuje žádná explicitní a jednoznačná povinnost použít vojenskou sílu k obraně partnerského státu.

Nicméně, a to poměrně nejednoznačně, absence klauzule výslovně nařizující ozbrojenou obranu suverenity druhého signatáře vůbec neznamená, že by se například Irák zdržel pokusu zachytit a zničit co nejvíce izraelských letadel, raket a dalších vzdušných prostředků, pokud by Izrael irácký vzdušný prostor znovu narušil. Podle mezinárodního práva – zejména Charty OSN a článku 1 Chicagské úmluvy o mezinárodním civilním letectví – mají všechny státy, včetně Iráku a Íránu, plnou a výlučnou suverenitu nad svým vzdušným prostorem, nad pevninou i nad teritoriálními vodami. Během dvanáctidenní války Izrael svými brutálními vpády do iráckého nebe vedl kampaň, která ostře popírala iráckou suverenitu. Irácké protesty před Radou bezpečnosti OSN, stejně jako jeho formální žádosti adresované Spojeným státům, aby Izraeli v narušování irácké suverenity zabránily, nepřinesly žádné výsledky. Memorandum o porozumění však nyní Iráku dává dodatečnou legitimitu sestřelit jakékoli izraelské letadlo, které by v budoucnu mohlo jeho vzdušný prostor narušit. Kromě inherentního práva Iráku podle mezinárodního práva nyní Bagdád nese závazky vyplývající z nové íránsko-irácké dohody. A jakkoli nepřesné se tyto závazky mohou zdát, mezinárodní právo v zásadě spočívá na principu pacta sunt servanda – dohody musí být dodržovány!

To, že má pakt mezi Íránem a Irákem mnohem větší potenciál, než se v tuto chvíli oficiálně prezentuje, naznačovaly reakce řady pákistánských vůdců, kteří po podpisu memoranda o porozumění sami vyzvali k mnohem užším vztahům mezi Pákistánem a Íránem. Dříve, během summitu Írán-Pákistán v Islámábádu 3. srpna 2025, pákistánský premiér Šehbáz Šaríf izraelskou agresi proti Íránu ostře odsoudil a označil ji za zcela neoprávněnou. Premiér Šaríf a íránský prezident Masúd Pezeškijan se navíc shodli na potřebě prohloubit spolupráci v oblasti zabezpečení společné hranice za podmínek velmi podobných těm, které jsou uvedeny v memorandu o porozumění mezi Irákem a Íránem. Stanice Al Jazeera informovala, že kromě oznámení společných dohod o bezpečnosti hranic a spolupráci – včetně „přísných kroků proti terorismu“ – bylo dosaženo také velmi významné dohody o rozšíření obchodu s cílem zvýšit roční obchodní obrat ze současných 3 miliard dolarů na 10 miliard dolarů.

Reakce ostatních muslimských zemí na íránsko-irácký pakt byly většinou opatrné a rezervované, s výjimkou íránských spojenců v rámci Osy odporu, zejména v Libanonu a Sýrii, kteří Společný bezpečnostní pakt mezi Irákem a Íránem okamžitě uznali jako opatření proti pokračující izraelské agresi. Představitelé Hizballáhu uvedli, že Irák prokázal nejen svou otevřenou podporu Íránu, ale také svůj závazek k principům arabské a islámské jednoty. Pro Hizballáh je memorandum o porozumění dalším důvodem, proč americká ultimáta ohledně svého odzbrojení nepřijmout.

Pokud jde o reakce ostatních velkých mocností na dohodu mezi Íránem a Irákem, ty poměrně nečekaně téměř úplně chyběly. Obzvláště pozoruhodné je, že Izrael k této záležitosti také mlčel, což neznamená, že nebude budoucí vývo bedlivě sledovatj. Ačkoli se závazky, které Irák a Írán podpisem memoranda o porozumění přijaly, ani zdaleka neblíží úrovni slavného článku 5 NATO – který zavazuje všechny členy Aliance kolektivně a neprodleně reagovat na jakýkoli ozbrojený útok proti jednomu z nich – v praxi by se účinky mohly ukázat jako velmi podobné. Záměrná nejednoznačnost společného paktu o bezpečnosti mezi Íránem a Irákem téměř jistě není náhodná.

Vzhledem k ohlášenému stažení koaličních sil z Iráku nechtějí ani Teherán ani Bagdád Washington a jeho spojence provokovat, a to může být jeden z hlavních důvodů, proč má memorandum o porozumění tak nízkou veřejnou pozornost. Mezi Irákem a Íránem neexistuje žádná formální vojenská smlouva, přesto byly její politické a právní základy nepopiratelně položeny. A co je důležitější, v případě jakékoli krize by se mohlo ukázat, že společná bezpečnostní smlouva mezi Íránem a Irákem byla v podstatě vojenskou aliancí od samého dne svého podpisu. Bude na těch, kteří buď Irák, nebo Írán ohrožují, aby to otestovali.

A ano, americké obavy jsou zcela oprávněné: memorandum o porozumění je jasným znamením, že odolná a prakticky nezničitelná Osa odporu nejenže bude i navzdory všem svým nepřátelům, těžkým zkouškám, tragickým událostem a zradám nadále existovat, ale bude také, vedle svého převážně paramilitárního a guerillového charakteru, postupně získávat další, paralelní formy existence založené na plně legálních a nenapadnutelných mezistátních dohodách. Množství dohod, jako je pakt mezi Irákem a Íránem a oznámené dohody podobného charakteru mezi Íránem a Pákistánem, téměř jistě připraví cestu k vytvoření širší islámské vojenské aliance, zrozené z nutnosti a zaměřené na odpor proti společným nepřátelům. Ať se to někomu líbí nebo ne, obrysy islámského kolektivního obranného a bezpečnostního systému se již jasně rýsují.

Muslimské národy si musí vybrat ze dvou možností: buď zůstat samy a izolované, být zlomeny prst po prstu, nebo sevřít všech padesát prstů v jednu, pevnou a nezlomnou železnou pěst.

Hadi bin Hurr je nezávislý šiítský geopolitický analytik a autor. Píše zejména pro Strategic Culture Foundation, World AnalyticsČesky, Shia ChatČesky, ale jeho důkladné analýzy lze nalézt například také na Geopolitika.ruČesky, Uncut NewsČesky a dalších serverech.